Čáry máry, na Kanáry!
-
Fuerteventura II -
Polovinu kanárského pobytu máme úspěšně za sebou a tak
nezbývá, než s chutí vyrazit za dalšími pozoruhodnostmi. Ještě
dřív než zamíříme k severozápadu, dopřeji si další z ranních
špacírů. Podívám se na blízké okolí, naši dědinu i samotný
hotel z jistého nadhledu a poté ještě zamířím k nejbližší
ze zdejších pláží u Mattoralu. I v tuto chvíli jsem venku sám,
což mi absolutně, ale ani trochu nevadí.
Po obvyklé snídani vyrazíme směrem k městu La Oliva. Zasloužilou pozornost si cestou zaslouží plantáž na pěstování populárního všeléku Aloe Vera. Na Kanárech se mu evidentně daří a právě z těchto ostrovů prý pochází jedny z nejkvalitnějších výrobků z této bohulibé rostliny.
Pokračujeme dál přes zmíněnou Olivu. Žádný
strom zmíněného názvu tam nevidíme a tak pádíme dál až k
rybářskému městečku El Cotillo. Hned za jeho branami narazíme
na dávné kruhové opevnění a jen kousek odtud dokonce na velrybu.
Nebohé šestimetrové zvíře, ze kterého teď ční k nebi jen
jeho kostra, tady uvízlo před nějakými patnácti roky, a je tak
pádným důkazem, že tito vodní savci se v okolních vodách stále
ještě potulují.
Posunujeme se k nedaleké pláži, na kterou vytrvale dotírá mořský
příboj. Zdejší končiny však nadobro zabrali nejrůznější
surfaři, proto se po krátké obhlídce vracíme k zaparkovanému
autu. Jeho okolí vyzdobily stovky nádherně žlutých keřů, které
hnědočerné krajině s pláněmi a divokými průrvami propůjčují
zvláštní, nezaměnitelný půvab.
Ještě než zamíříme ke známé jistotě u corallejských dun,
dopřejeme si krátké zastavení u parádně udržovaného větrného
mlýna. Svému původnímu účelu už sice dávno neslouží, zato
potěší oko projíždějících poutníků a poskytne útočiště
desítkám švitořivých vlaštovek. Dost možná se některé z
nich právě chystají k odletu do našich známých luhů a hájů.
Na rozdíl od nás k tomu nepotřebují letadlo, ale pouze svá
dokonale zkonstruovaná křídla.
Po půlhodince jízdy jsme opět na východní straně ostrova.
Písečnými pláněmi míříme ke známému pobřeží. Zabereme
poslední volné kamenné opevnění a pak už se oddáváme
čvachtání ve vlnách, procházkám a sbírání přírodních
suvenýrů. Pokud některé z nich připomínají bílé korály,
nemusí jít o náhodu. Co když nedaleké město Corallejo dostalo
své jméno právě od nich?
Okolní písečné duny, které se táhnou až k vysokým horám,
byly prohlášeny za Národní park. Navzdory tomu se tu našinec
může docela volně pohybovat. I krátká procházka, kterou si mohu
před koncem dne dovolit, určitě stojí za to. Krajina i její
detaily teď oplývají zvláštním dojmem, který se mění s
pomalu klesajícím sluncem a neslyšně se prodlužujícími stíny.
Letovisko Caleta de Fuste leží sotva půldruhého kilometru od
hotelu, ale zatím tam žádný z nás nezavítal. Pěší ranní
rozcvička příštího dne proto míří právě sem. Konečně na vlastní oči
vidím východ slunce nad oceánem! Pokračuji vydlážděnou
pobřežní promenádou a dostávám se až k přístavu. Hned vedle
něho se dochovalo další z kruhových opevnění. Klidný záliv
potom obepíná prostorná půlkruhová pláž, která prý byla
vybudována uměle. Protože oplývá obligátními lehátky,
slunečníky a šňůrou navazujících hotelů, tady se za koupáním
zcela určitě nevypravíme.
Máme před sebou poslední den, kdy můžeme využít neocenitelných
služeb vypůjčeného auta. Včera jsme mířili na sever, dnes to
bude přímý protipól. Známou trasou se přemístíme k začátku
poloostrova Jandía a tady se stočíme prudce doprava. Netrvá
dlouho a před námi se otevírá další úžasná podívaná.
Vesnice La Pared se usadila hned nad oceánem a nabízí hned několik
přenádherných vyhlídek.
Už potřetí jsme se vypravili na divoké západní pobřeží, ale
tentokrát na nás zvlněný oceán působí asi nejsilnějším
dojmem. Valící se vlny mají výšku dvouetážového domu a lámou
se daleko od skalnatého břehu. K šedočerným plážím, kam se
nakonec také odhodláme, nakonec už dorazí jen jejich bíle
zčeřené pozůstatky. Na koupání to tu sice nevypadá, ale
návštěvy tohoto místa zcela určitě nelitujeme.
Na vyzkoušené Solavento je to odsud jen nějakých deset patnáct
kilometrů a proto si závěrečné přímořské lenošení jdeme
užít právě sem. Nezbytnou děravou celtu rozložíme na důvěrně
známém stanovišti a začínáme si užívat jednoho z posledních
rájů na zemi. Moře se zdá být klidnější a možná i o půl
stupně hřejivější.
Představu dokonalého ráje dokresluje i nedaleká písčina posetá
tisícovkami nám zatím neznámých růžových květů. Kdo chce
tvrdit, že Fuerteventura je pouze voda a poušť, nemá vůbec
pravdu. Chce to jen občas vyrazit někam za roh a pořádně otevřít
oči.
Ať už se to někomu líbí nebo ne, nejméně polovina smrtelníků
se tu promenáduje v rouše Adamově, případně Evině. Božské
originály bez jakýchkoli rozpaků míjejí přívržence
zakrývacích textilií, a jak se zdá, drtivá většina to považuje
za úplně, ale úplně normální.
Ke zcela opačnému extrému se však vytrvale vypíná naše
milovaná adoptivní dcera. Přestože může kdekdo vytušit, že
coby nositelka jména Eva, by mohla jít ostatním příkladem, kromě
pyžama na sebe u moře navléká snad veškeré přivezené ošacení.
Svoji nadmíru vydařenou tělesnou schránku ukrývá natolik, že
ve výsledku připomíná pravověrnou vyznavačku proroka Mohameda.
Máme důvodné obavy z toho, aby ji náhodou pobřežní hlídka
nezatkla s podezřením, že se jedná o potencionálně nebezpečnou
teroristku.
Jelikož se žádné zatčení nakonec nekoná, můžeme se postupně
vydávat na přenádherné vycházky do okolí. V případě zmíněné
dcery, jakož i mé stařecké maličkosti se zpravidla jedná o
parádní okruh, z jehož nejvyššího bodu je nezapomenutelný
výhled na nekonečnou pláž, modré laguny i ladně tvarované
vysušené kopce v bezprostřední blízkosti našeho stanoviště.
Při svých krátkých výpadech můžeme občas narazit i na
čtyřnohé zástupce místní domestikované fauny. Zdejší kozy
mají na svědomí nejen výtečný sýr zvaný majorero, ale i méně
lichotivou skutečnost, že právě díky jejich nenažranosti přišel
kdysi ostrov o většinu stromů a tím i o vyschnutí pramenů.
Proto prý nastal někdy v devatenáctém století na Fuerteventuře
hladomor a spoustě domorodců nezbývalo, než nehostinnou domovinu
opustit.
Při návratu z jedné z vycházek to beru přes písečné wádí.
Na vodou vymletém břehu najednou zahlédnu svůj monogram. A vedle
toho srdíčko! Netuším, která z přítomných tajných lásek to
tady vyryla, ale moje milovaná choť ani adoptivní dceruška to prý
rozhodně nebyly!
Přímořský závěr našeho pobytu si hledíme jaksepatří využít.
Jakkoliv se nám do ledové vody zpočátku nechce, nakonec v ní
vydržíme nesrovnatelně déle než všichni naši sousedé.
Rozverné hrátky s přívětivým oceánským vlnobitím protahujeme
až do doby, kdy z dohledu vymizí totální většina plážových
povalečů.
Také dnes se vracíme k autu až ve chvíli, kdy se slunce začíná
schovávat za pusté západní pahorky. V duchu zamáváme azurovému
moři, zlatavým písčinám i tyrkysovým lagunám a k vysokému
nebi posíláme nekonečné díky, za všechno, co nám tento
neobyčejný ostrov zatím nabídl.
Večerní návrat do hotelu má lehce adrenalinové pokračování. Z
naší cestovky dostáváme zprávu, že máme na mailu naše
letenky. Ač se o to donekonečna snažíme, s veřejným počítačem
nemůžeme navázat společnou řeč. Vrážíme do něj nejrůznější
celoevropské mince, ale vždycky nám je vyplivne zpátky. V jednom
případě dokonce o celé euro víc, než jsme do něj naládovali.
Tak jako tak nám v našem zápolení musí nakonec vypomoci jedna z
recepčních. Palubní lístky jsou vytištěny, poslední nákup v
samoobsluze zdárně vyřešen, takže se můžeme oddat
bezstarostnému pokojovému lenošení. To však trvá jen do chvíle,
kdy zjistíme, že nám chybí náš příruční khaki baťůžek.
Naštěstí se i po dobré hodině povaluje na jedné z lavic
hotelové haly. I s přivázaným igelitovým sáčkem plným
odpadků. Je možné, že právě ty mohly případného zlodějíčka
odradit od odcizení. Později zjišťujeme, že chybí také Dášin
červený klobouk, jakož i její podobně zbarvená šála. Mírně
ojetá pokrývka hlavy je později vypátrána v recepční sbírce
ztracených věcí, o docela vzácné šále však není slechu
dechu. Dost možná se s ní dnes chlubí některá vykutálená
příslušnice hotelového personálu, dost možná některá z
ubytovaných klientek. Že by se však nějaká seschlá anglická
squaw, kterých je v Tropicalu plno, snížila k tak ubohému
manévru, je více než nepravděpodobné. Jinak se mezi dnešní
ztráty musí připočítat i moje oblíbená kšiltovka. Tu jsem
však ještě před opuštěním pláže nalezl uprostřed chodníku.
A to přesto, že se mé předchozí potulování odehrávalo
většinou mezi pouštním mlázím a kamenitými hromadami. Z
popisovaného plyne jediné: Starce už na cesty nepouštět,
případně jim zajistit dostatečně kvalifikovaný dohled!
A máme tady úplně poslední ráno! Východ slunka vítám u
důvěrně známé mattoralské pláže. Ani tentokrát není široko
daleko ani živáčka. Usedám na vyvřelý černý balvan o otevírám
stránky nejčtenější knihy světa. Náhodou narazím na text,
který až příliš výmluvně vypovídá o tom, že tam kdesi nad
námi je kdosi, kdo o nás dobře ví a chce nám pro následující
chvíle darovat radost, lásku a dokonalý pokoj.
Závěrečné balení zvládáme v rekordním čase, takže máme
před sebou ještě celý volný půlden. Zamíříme proto k
sousednímu letovisku Caleta de Fuste. Protáhneme se dlouhou
kamenitou plání, projdeme ulicemi plnými vzrostlých palem a pak
si neodpustíme krátkou zastávku u překrásného zákoutí s
mohutnými kaktusy. Poslední chvíle u vody patří městské pláži
s naprosto klidnou hladinou a miniaturními mušličkami na jejím
břehu.
Pobřežní promenádou se poté dostáváme k místu, kde jsme před
týdnem začínali. Tentokrát „u Indiána“ nemíním čelem
testovat pružnost skleněné stěny, ale vlastními ústy vychutnat
neopakovatelné ingredience indické kuchyně. Přijímáme totiž
pozvání naší adoptivní děvenky na poslední kanárský oběd,
či spíše večeři. Eva si odsud nakonec odnáší o hodně chudší
peněženku, zato všichni dohromady naprosto nevšední kulinářský
zážitek.
Teď je už před námi jen úplně zanedbatelná maličkost. Vzlet
nad hladinu oceánu a přeplachtění části Afriky a poloviny
Evropy. Svěřujeme své osudy do rukou Všemocného a s načatým
večerem startujeme k výšinám. Na pozdrav nám ještě zablikají
vzdalující se světýlka z našeho ostrova, poté zářící
pobřeží sousedního Lanzarote a pak už jen temno oceánu a pusté
Sahary. Následují větší či menší shluky osvícených marockých,
španělských a italských měst, aby je nakonec vystřídaly dobře
viditelné štíty zasněžených Alp.
Díky Pánu Bohu a Niki Laudovi se po půlnoci něžně dotkneme půdy vídeňského
letiště a pak už se jen zaměříme na vypátrání našeho fokusu
na jednom z nejlevnějších parkovišť. Klikatou cestu po
rakouských i tuzemských okreskách potom zpestřují občasné mlhavé
úseky, což ale nebrání v tom, abychom se po ránu objevili u
prahů našich trvalých domovů. Nevyspalí, ale dokonale
spokojení...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
(-: zvláštní poděkování :-)
děkujeme tímto paní Veronice Frodlové ze společnosti Invia a paní Csille Revezsové z CK Via Sale
za neocenitelný servis a velice vstřícné vystupování
Žádné komentáře:
Okomentovat