Čáry máry, na Kanáry!

- Fuerteventura II -

 

 

Polovinu kanárského pobytu máme úspěšně za sebou a tak nezbývá, než s chutí vyrazit za dalšími pozoruhodnostmi. Ještě dřív než zamíříme k severozápadu, dopřeji si další z ranních špacírů. Podívám se na blízké okolí, naši dědinu i samotný hotel z jistého nadhledu a poté ještě zamířím k nejbližší ze zdejších pláží u Mattoralu. I v tuto chvíli jsem venku sám, což mi absolutně, ale ani trochu nevadí.

 

 

 

 

Po obvyklé snídani vyrazíme směrem k městu La Oliva. Zasloužilou pozornost si cestou zaslouží plantáž na pěstování populárního všeléku Aloe Vera. Na Kanárech se mu evidentně daří a právě z těchto ostrovů prý pochází jedny z nejkvalitnějších výrobků z této bohulibé rostliny.

 

 

 

 

 

 

 

Pokračujeme dál přes zmíněnou Olivu. Žádný strom zmíněného názvu tam nevidíme a tak pádíme dál až k rybářskému městečku El Cotillo. Hned za jeho branami narazíme na dávné kruhové opevnění a jen kousek odtud dokonce na velrybu. Nebohé šestimetrové zvíře, ze kterého teď ční k nebi jen jeho kostra, tady uvízlo před nějakými patnácti roky, a je tak pádným důkazem, že tito vodní savci se v okolních vodách stále ještě potulují.

 

 

 

 

Posunujeme se k nedaleké pláži, na kterou vytrvale dotírá mořský příboj. Zdejší končiny však nadobro zabrali nejrůznější surfaři, proto se po krátké obhlídce vracíme k zaparkovanému autu. Jeho okolí vyzdobily stovky nádherně žlutých keřů, které hnědočerné krajině s pláněmi a divokými průrvami propůjčují zvláštní, nezaměnitelný půvab.

 

 

 

 

 

Ještě než zamíříme ke známé jistotě u corallejských dun, dopřejeme si krátké zastavení u parádně udržovaného větrného mlýna. Svému původnímu účelu už sice dávno neslouží, zato potěší oko projíždějících poutníků a poskytne útočiště desítkám švitořivých vlaštovek. Dost možná se některé z nich právě chystají k odletu do našich známých luhů a hájů. Na rozdíl od nás k tomu nepotřebují letadlo, ale pouze svá dokonale zkonstruovaná křídla.

 

 

 

Po půlhodince jízdy jsme opět na východní straně ostrova. Písečnými pláněmi míříme ke známému pobřeží. Zabereme poslední volné kamenné opevnění a pak už se oddáváme čvachtání ve vlnách, procházkám a sbírání přírodních suvenýrů. Pokud některé z nich připomínají bílé korály, nemusí jít o náhodu. Co když nedaleké město Corallejo dostalo své jméno právě od nich?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Okolní písečné duny, které se táhnou až k vysokým horám, byly prohlášeny za Národní park. Navzdory tomu se tu našinec může docela volně pohybovat. I krátká procházka, kterou si mohu před koncem dne dovolit, určitě stojí za to. Krajina i její detaily teď oplývají zvláštním dojmem, který se mění s pomalu klesajícím sluncem a neslyšně se prodlužujícími stíny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Letovisko Caleta de Fuste leží sotva půldruhého kilometru od hotelu, ale zatím tam žádný z nás nezavítal. Pěší ranní rozcvička příštího dne proto míří právě sem. Konečně na vlastní oči vidím východ slunce nad oceánem! Pokračuji vydlážděnou pobřežní promenádou a dostávám se až k přístavu. Hned vedle něho se dochovalo další z kruhových opevnění. Klidný záliv potom obepíná prostorná půlkruhová pláž, která prý byla vybudována uměle. Protože oplývá obligátními lehátky, slunečníky a šňůrou navazujících hotelů, tady se za koupáním zcela určitě nevypravíme.

 

 

 

 

 

 

Máme před sebou poslední den, kdy můžeme využít neocenitelných služeb vypůjčeného auta. Včera jsme mířili na sever, dnes to bude přímý protipól. Známou trasou se přemístíme k začátku poloostrova Jandía a tady se stočíme prudce doprava. Netrvá dlouho a před námi se otevírá další úžasná podívaná. Vesnice La Pared se usadila hned nad oceánem a nabízí hned několik přenádherných vyhlídek.

 

 

 

 

 

 

Už potřetí jsme se vypravili na divoké západní pobřeží, ale tentokrát na nás zvlněný oceán působí asi nejsilnějším dojmem. Valící se vlny mají výšku dvouetážového domu a lámou se daleko od skalnatého břehu. K šedočerným plážím, kam se nakonec také odhodláme, nakonec už dorazí jen jejich bíle zčeřené pozůstatky. Na koupání to tu sice nevypadá, ale návštěvy tohoto místa zcela určitě nelitujeme.

 

 

 

 

 

 

 

Na vyzkoušené Solavento je to odsud jen nějakých deset patnáct kilometrů a proto si závěrečné přímořské lenošení jdeme užít právě sem. Nezbytnou děravou celtu rozložíme na důvěrně známém stanovišti a začínáme si užívat jednoho z posledních rájů na zemi. Moře se zdá být klidnější a možná i o půl stupně hřejivější.

 

 

 

 

Představu dokonalého ráje dokresluje i nedaleká písčina posetá tisícovkami nám zatím neznámých růžových květů. Kdo chce tvrdit, že Fuerteventura je pouze voda a poušť, nemá vůbec pravdu. Chce to jen občas vyrazit někam za roh a pořádně otevřít oči.

 

 

 

 

 

 

Ať už se to někomu líbí nebo ne, nejméně polovina smrtelníků se tu promenáduje v rouše Adamově, případně Evině. Božské originály bez jakýchkoli rozpaků míjejí přívržence zakrývacích textilií, a jak se zdá, drtivá většina to považuje za úplně, ale úplně normální.

 

 

 

 

Ke zcela opačnému extrému se však vytrvale vypíná naše milovaná adoptivní dcera. Přestože může kdekdo vytušit, že coby nositelka jména Eva, by mohla jít ostatním příkladem, kromě pyžama na sebe u moře navléká snad veškeré přivezené ošacení. Svoji nadmíru vydařenou tělesnou schránku ukrývá natolik, že ve výsledku připomíná pravověrnou vyznavačku proroka Mohameda. Máme důvodné obavy z toho, aby ji náhodou pobřežní hlídka nezatkla s podezřením, že se jedná o potencionálně nebezpečnou teroristku.

 

 

 

 

 

 

 

Jelikož se žádné zatčení nakonec nekoná, můžeme se postupně vydávat na přenádherné vycházky do okolí. V případě zmíněné dcery, jakož i mé stařecké maličkosti se zpravidla jedná o parádní okruh, z jehož nejvyššího bodu je nezapomenutelný výhled na nekonečnou pláž, modré laguny i ladně tvarované vysušené kopce v bezprostřední blízkosti našeho stanoviště.

 

 

 

 

 

Při svých krátkých výpadech můžeme občas narazit i na čtyřnohé zástupce místní domestikované fauny. Zdejší kozy mají na svědomí nejen výtečný sýr zvaný majorero, ale i méně lichotivou skutečnost, že právě díky jejich nenažranosti přišel kdysi ostrov o většinu stromů a tím i o vyschnutí pramenů. Proto prý nastal někdy v devatenáctém století na Fuerteventuře hladomor a spoustě domorodců nezbývalo, než nehostinnou domovinu opustit.

 

 

 

Při návratu z jedné z vycházek to beru přes písečné wádí. Na vodou vymletém břehu najednou zahlédnu svůj monogram. A vedle toho srdíčko! Netuším, která z přítomných tajných lásek to tady vyryla, ale moje milovaná choť ani adoptivní dceruška to prý rozhodně nebyly!

 

 

 

 

Přímořský závěr našeho pobytu si hledíme jaksepatří využít. Jakkoliv se nám do ledové vody zpočátku nechce, nakonec v ní vydržíme nesrovnatelně déle než všichni naši sousedé. Rozverné hrátky s přívětivým oceánským vlnobitím protahujeme až do doby, kdy z dohledu vymizí totální většina plážových povalečů.

 

 

 

 

 

 

Také dnes se vracíme k autu až ve chvíli, kdy se slunce začíná schovávat za pusté západní pahorky. V duchu zamáváme azurovému moři, zlatavým písčinám i tyrkysovým lagunám a k vysokému nebi posíláme nekonečné díky, za všechno, co nám tento neobyčejný ostrov zatím nabídl.

 

 

 

Večerní návrat do hotelu má lehce adrenalinové pokračování. Z naší cestovky dostáváme zprávu, že máme na mailu naše letenky. Ač se o to donekonečna snažíme, s veřejným počítačem nemůžeme navázat společnou řeč. Vrážíme do něj nejrůznější celoevropské mince, ale vždycky nám je vyplivne zpátky. V jednom případě dokonce o celé euro víc, než jsme do něj naládovali. Tak jako tak nám v našem zápolení musí nakonec vypomoci jedna z recepčních. Palubní lístky jsou vytištěny, poslední nákup v samoobsluze zdárně vyřešen, takže se můžeme oddat bezstarostnému pokojovému lenošení. To však trvá jen do chvíle, kdy zjistíme, že nám chybí náš příruční khaki baťůžek. Naštěstí se i po dobré hodině povaluje na jedné z lavic hotelové haly. I s přivázaným igelitovým sáčkem plným odpadků. Je možné, že právě ty mohly případného zlodějíčka odradit od odcizení. Později zjišťujeme, že chybí také Dášin červený klobouk, jakož i její podobně zbarvená šála. Mírně ojetá pokrývka hlavy je později vypátrána v recepční sbírce ztracených věcí, o docela vzácné šále však není slechu dechu. Dost možná se s ní dnes chlubí některá vykutálená příslušnice hotelového personálu, dost možná některá z ubytovaných klientek. Že by se však nějaká seschlá anglická squaw, kterých je v Tropicalu plno, snížila k tak ubohému manévru, je více než nepravděpodobné. Jinak se mezi dnešní ztráty musí připočítat i moje oblíbená kšiltovka. Tu jsem však ještě před opuštěním pláže nalezl uprostřed chodníku. A to přesto, že se mé předchozí potulování odehrávalo většinou mezi pouštním mlázím a kamenitými hromadami. Z popisovaného plyne jediné: Starce už na cesty nepouštět, případně jim zajistit dostatečně kvalifikovaný dohled!

 

 

A máme tady úplně poslední ráno! Východ slunka vítám u důvěrně známé mattoralské pláže. Ani tentokrát není široko daleko ani živáčka. Usedám na vyvřelý černý balvan o otevírám stránky nejčtenější knihy světa. Náhodou narazím na text, který až příliš výmluvně vypovídá o tom, že tam kdesi nad námi je kdosi, kdo o nás dobře ví a chce nám pro následující chvíle darovat radost, lásku a dokonalý pokoj.

 

 

 

 

Závěrečné balení zvládáme v rekordním čase, takže máme před sebou ještě celý volný půlden. Zamíříme proto k sousednímu letovisku Caleta de Fuste. Protáhneme se dlouhou kamenitou plání, projdeme ulicemi plnými vzrostlých palem a pak si neodpustíme krátkou zastávku u překrásného zákoutí s mohutnými kaktusy. Poslední chvíle u vody patří městské pláži s naprosto klidnou hladinou a miniaturními mušličkami na jejím břehu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pobřežní promenádou se poté dostáváme k místu, kde jsme před týdnem začínali. Tentokrát „u Indiána“ nemíním čelem testovat pružnost skleněné stěny, ale vlastními ústy vychutnat neopakovatelné ingredience indické kuchyně. Přijímáme totiž pozvání naší adoptivní děvenky na poslední kanárský oběd, či spíše večeři. Eva si odsud nakonec odnáší o hodně chudší peněženku, zato všichni dohromady naprosto nevšední kulinářský zážitek.

 

 

 

Teď je už před námi jen úplně zanedbatelná maličkost. Vzlet nad hladinu oceánu a přeplachtění části Afriky a poloviny Evropy. Svěřujeme své osudy do rukou Všemocného a s načatým večerem startujeme k výšinám. Na pozdrav nám ještě zablikají vzdalující se světýlka z našeho ostrova, poté zářící pobřeží sousedního Lanzarote a pak už jen temno oceánu a pusté Sahary. Následují větší či menší shluky osvícených marockých, španělských a italských měst, aby je nakonec vystřídaly dobře viditelné štíty zasněžených Alp.

 

 

 

 

 

Díky Pánu Bohu a Niki Laudovi se po půlnoci něžně dotkneme půdy vídeňského letiště a pak už se jen zaměříme na vypátrání našeho fokusu na jednom z nejlevnějších parkovišť. Klikatou cestu po rakouských i tuzemských okreskách potom zpestřují občasné mlhavé úseky, což ale nebrání v tom, abychom se po ránu objevili u prahů našich trvalých domovů. Nevyspalí, ale dokonale spokojení...

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

(-:  zvláštní poděkování  :-)

 

děkujeme tímto paní Veronice Frodlové ze společnosti Invia a paní Csille Revezsové z CK Via Sale

 za neocenitelný servis a velice vstřícné vystupování