EKUVÝŠLAP NA SVINEC

 

Vrcholu uvedeného názvu by se každý pravověrný Izraelita, který všecko, co zavání byť jen trochu svinsky, vyhnul na sto honů. Následovníci nejpopulárnějšího Žida v dějinách tu však přesto plánují první letošní ekušpacír. Tři dny po prvním jarním dnu má odstartovat z novojičínského náměstí a přes inkriminované návrší pokračovat do nedalekého rodiště Otce českého národa. Mottem celé akce se stává srozumitelná holá věta ve znění „Jaro nejen v přírodě“. Teta Iwa rozhazuje pozvánky, Maminečka představená zajišťuje interpreta duchovního zamyšlení. Navzdory přetrvávajícím přízemním mrazíkům tahá na otevřenou scénu jistého Meruňku. Květnatého apoštolského mluvčího Václava však v den pochodu ošlehne nízká teplota, dostává horečku a z potvrzené účasti se musí pár hodin před startem narychlo omluvil. Ekumenicky postižené stádo si s tím už bude muset nějak poradit. Naštěstí není na řešení podobných problémů zas tak úplně samo.

 

 

Po narychlo zmáknutém nedělním obědě se na meziříčském autobusáku, kterému bude místo vysokých smrků co nevidět dominovat nízký Penny market, objevuje osmnáctero odpočatých poutníků a jeden pes. Není to však věčně pobíhající Monti, ale jeho nový nástupce Hačiko, pohodlně uvelebený v Iwině přenosné psí budce tvaru nákupní kabely. Prvně zmíněný strážce ekustáda se totiž po dlouholeté věrné službě před nedávnem nadobro odporoučel do věčných lovišť .

 

 

Čtvercové centrum Nového Jičína, kde se zmíněná pospolitost co nevidět objevuje, bylo v roce 2015 vyhlášeno nejkrásnějším náměstím České republiky. Mohou za to upravené fasády, zachovalé podloubí a možná i krátká přítomnost slavného generála Laudona, který tu v jednom z rohových baráků ukončil svoji třiasedmdesátiletou životní pouť. Jinak se ve městě například narodil hokejista Černík, první tuzemský přemožitel Everestu Sulovský a také nenapodobitelný fleretový zpěvák Vlasta Redl. Jeho o něco věhlasnější kolega Karel Kryl tu pro změnu prožil mládí, srpnovou okupaci a složil tu i nesmrtelnou píseň Bratříčku, zavírej vrátka. Shodou okolností zde první úder bratrské pomoci zažila i moje maličkost, která oné nešťastné noci pobývala v někdejší věznici přebudované na ubytovnu přespolních dělníků.

 

 

 

 

 

 

Z města klobouků a zbourané tabačky začínáme stoupat nahoru. Silnici s lipovým stromořadím šlechtí neškodný nedělní provoz a nažloutlé kočičky parádně rozkvetlých jív. O něco dále se zase usadila celá smečka medvědů, kolem níž se posléze shromažďují veškeré putující ovečky. Ty se dnes   na výšlap vypravily z nejméně pěti církevních chlévů či chlívečků. Přestože se v převážné většině jedná o velice šťavnatá sousta, krvelační méďové je protentokrát nechávají úplně na pokoji.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nažhavená náčelnice ekuvýšlapových soutěží, neúnavná teta Iwa, která si během poslední výletní sezóny takřka neškrtla, konečně vidí svoji chvíli. Rozděluje zatím kompaktní harmonické společenství na dvě soupeřící družstva, mezi které rozhazuje pár plastových trubiček a k tomu misku pestrobarevných lentilek. Úkolem soutěžících není nic snadnějšího, než jejich nasátí na zmíněné brčko a co nejhbitější přemístění na několik metrů vzdálené stanoviště.

 

 

 

 

 

 

 

Další disciplínou je kroužkem zakončený tenoučký provázek, který se postupně jako červená niť táhne přes horní části odění veškerých zúčastněných. Vítězí to družstvo, kterému se vzájemné sešněrování podaří uskutečnit v kratším čase než jejich soupeřům.

 

 

 

 

 

Třetí, a poslední klání se zaměří pouze na dvojice. Budoucí střelec je zavázáním očí zbaven jakéhokoliv vidění, zatímco jeho pohyblivý cíl má v ruce nepřeslechnutelné chrastítko. Dělová koule velikosti ping-pongového míčku pak míří tušeným směrem a pokud rozlícený útočník svoji neviditelnou oběť zasáhne, počítá se mu to, samozřejmě, k dobru.
 

 

 

 

 

Závěrečné vyhodnocení vykazuje neklamné známky novozákonního přístupu. Staré dobré zásady akcentující spravedlnost, jsou nahrazeny principem milosti. I nejposlednější z posledních jsou nakonec obdarováni stejně jako ti daleko nejlepší. Barevné záložky s hodnotnými citáty nepochybně co nevidět uvíznou v celé řadě právě rozečtených publikací. Že se bude v převážné většině jednat o literaturu více či méně spirituální, nelze v tomto případě asi vůbec pochybovat.

 

 

 

 

Konec března je na spadnutí a tak se jaro hlásí už na každém kroku. Věčně zelené jedlové větvičky vyslaly semínka z hnědých šišek do blízkého okolí a bezové keře přivítaly nový čas rychle se rozvíjejícími pupeny. Koníci v ohradách vyměnili seno za pomalu rašící trávu a ovčí i kozí rodinky je velice rády následují. Nástup nejpůvabnějšího údobí roku už nikdo a nic na světě nezadrží.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

Jindra je dokonale nepřehlédnutelný borec, který se zatím zúčastnil naprosté většiny ekuvýletů. Kdekomu je známý jako nadprůměrně nadaný grafik a neobyčejně nadaný vtipálek. Málokdo však tuší, že se v něm  ukrývá i zarputilý modlitebník. V tuto chvíli mu možná ani nic jiného nezbývá. Přežít zbytek pochodu mezi tolika hříšnými smrtelníky si nepochybně žádá i velkou dávku nepostradatelné duchovní podpory.

 

 

 

 

Neušli jsme ani tři kilometry a už tu máme první relaxační zastávku. Mohou za to zcela jistě neodolatelné nabídky před námi stojící Chaty Svinec. Dobrá polovina do ní hned po spatření uhání vyloženě sviňským krokem. Nejen svižně zrealizovat neodkladné odpuštění, ale vzápětí se i patřičně energeticky předzásobit na zbývající putování. Nikdo nikomu do hrnku či do talíře sice nevidí, ale jestli tak bylo učiněno výrazně inzerovanou sviňovicí, lze jen těžko v tuto chvíli někomu dokázat či naopak vyvrátit.

 

 

 

 

 

 

Nevyvratitelným se naopak ukazuje fakt, že i na tomto ekuvýšlapu nechybí hit všech zatím pořádaných akcí, a tím jsou nefalšované domácí buchty. Poprvé v historii však nepochází ze Zajíčkovy rodinné pekárny. Největší z reprezentantů zmíněného druhu totiž právě zápasí s citelnými tělesnými neduhy a nemohl na svinecký kopec přihopsat. Jeho roli však iniciativně převzala jiná smečka z živočišné lesní říše. Voňavé koláče od Jelínků vykazují velice podobné parametry, což vzápětí dokazuje skutečnost, že se při jejich překotné likvidaci málem ani nestačí zaprášit.

 

 

 

 

 

Po mírném stoupání otevřeným hřebenem se dostáváme na samotné bájné návrší. Podle propozic to měl být „Ekuvýšlap dalekých výhledů“. Daleká je ovšem jen vzdálenost od původního přání k dané realitě. Jemný opar dnes dovolí dohlédnout jen k protějšímu Starojickému hradu či nejbližším beskydským vrcholům. Ale i tak se jedná o jedno z nejzajímavějších míst, která jsme během tříleté historie společně navštívili.

 

 

 

 

Kromě vzácné možnosti pozorování východu i západu slunce nabízí toto místo i řadu botanických pozoruhodností. Ze země už vyrazily první zelené lístky vzácného vstavače bledého, zatímco na jeho známějšího bráchu ze stejného rodu orchidejí si budeme muset ještě chvíli počkat. Pokud bychom sestoupili k zalesněné severní stráni, nepochybně by tam na nás čekaly souvislé koberce medvědího česneku.

 

 

 

Kolem kamenného kříže na 547 metrů vysokém kopci se postupně srocují nejen pěší poutníci, ale i žokejové na koních a horští bicyklisté. Při té příležitosti nemohu nevzpomenout na start jedné bláznivé jízdy, který se před čtyřmi roky odehrával právě na tomto návrší. Jednalo se o tzv Rally prasečí chřipky Svinec – Prasetín, která vedla přes spřátelené lokality s názvy Čunín, Vepřová a Vepříkov. Do uvedeného cíle poblíž Tábora jsme po šesti dnech a třech stech šedesáti kilometrech po cestách i necestách skutečně dorazili. Doufáme, že se nám stejně úspěšně podaří zdolat i nepříliš vzdálené Hodslavice.

 

 

 

 

 

Hledáme tichý kout, který by nás ochránil před chladivým severozápadním průvanem. Švitorka vytasí svůj šestistrunný doprovodný nástroj a zbytek světa se zahledí do rozhozených zpěvníků. Známé songy rozechvívají hlasivky i srdce zpívajících a svoje poselství posílají do nebeských výšin i okolních údolí.

 

 

 

 

Jak už bylo předestřeno, smluveného charismatického řečníka Vaška Meruňku dnes sežehnul jarní mrazík, takže si budeme muset vystačit sami. Zástupci jednotlivých církevních ohrádek jsou vyzváni k tomu, aby se rozdělili o dojmy, které v nich vyvolává motto dnešní akce „Jaro nejen v přírodě“. Je více než zajímavé, že prakticky všichni pak míří jedním jediným směrem: Zatímco nedávná zima nechala zatuhnout takřka veškerým mezidenominačním aktivitám, současné jaro až překvapivě rychle otevírá brány většiny církevních chlívečků a umožňuje tak rozporcovanému stádu vydat se pospolu za jediným společným Pastýřem. Netřeba dodávat, že podobně jako jaro v přírodě ani jaro duchovní nemá šanci vyvolat žádná, byť sebemocnější pozemská síla. Zdroj životadárných paprsků je třeba hledat někde vysoko nad námi.

 

 

 

 

 

 

Závěrečné slovo si bere ekuvýšlapový nováček Radek z Jablůnky. Vášnivý milovník květin, ptáků a vůbec všeho živého, který tak trochu připomíná postavu Jana Křtitele, si už prošel snad všemi východními duchovními směry, aby nakonec zakotvil mezi učedníky Nazaretského tesaře. Vypráví nejen o svém nelehkém přerodu, ale také o akcích, do nichž byl v poslední době namočen. Jedna z nich je nám všem více než blízká. Odehrává se v přírodě pod ústředním heslem „Trampi všech denominací, spojte se!“.

 

 

Kojetín, do něhož posléze sestupujeme, neleží v hanáckých rovinách, ale v sedle mezi zmiňovaným Svincem a Petřkovickou hůrkou. Obnáší čtyřiašedesát domků, chráněnou památnou lípu a jednu kapličku. Maminečka naše představená se u ní samozřejmě nedokáže nezastavit a způsobem sobě vlastním nepozdravit stylizovanou připomínku nejznámější ze všech maminek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V místě, kde úzká silnice v zatáčkách stoupá z uvedené dědiny, nás informační tabule upozorňuje na sotva postřehnutelnou zajímavost z oblasti geologie. Jedná se o výskyt tzv. pikritových mandlovců, které měly údajně vzniknout v souvislosti s pradávnou sopečnou činností. Žádný aktivní vulkán není naštěstí nikde k vidění, takže klikatou cestou šťastně a vesele pokračujeme dál.

 

 

Silnice se začíná nápadně svažovat do údolí. V okolí malého zatopeného lomu už vyrašily blatouchy, plicníky i petrklíče. V jejich nepřehlédnutelné přítomnosti se nám vybavuje text jedné z darovaných záložek: „Bůh sice není květina, ale v každé květině prošel okolo nás...“

 

 

 

 

 

 

 

 

Soudě dle nápisu na začátku další obce jsme vstoupili na politicky vysoce angažované území. Straník by patrně neměli obývat žádní nestraníci. Za komančů by to bylo jasné, ale dnes stejně nikdo pořádně neví, které straně kdo ve Straníku vlastně straní. Podle udržované kapličky by to mohli být lidovci, podle červených střech a chalupy z červených cihel komunisti a podle právě rašící trávy zelení. Určitě nezhřešíme, když prohlásíme, že drtivá většina obyvatel Straníku se zcela pravidelně uchyluje na stranu malou, případně velkou. Raději se pod vedením rudé značky zavčasu uchýlíme na stranu pravou a chodníkem mezi lesíky, loukami a stožáry vysokého napětí vystoupáme nad Hodslavice.

 

 

 

 

 

 

 

 

Švitorka, tak, jako při každém závažnějším stoupání, i tentokrát přestává švitořit a nápadně se začíná naklánět k zemi. Brácha Radek, který se ve zpěvném ptactvu neobyčejně vyzná, jí okamžitě spěchá na pomoc. Drží ji při životě i v jakž takž vzpřímeném stavu až na samotný vrchol posledního kopce, kde dobrá polovina poutníků už mele z posledního.

 

 

 

Na západním obzoru se objevují také úplně poslední paprsky právě zapadajícího sluníčka. Zvlněná krajina začíná navlékat nostalgický podvečerní háv. Z věží hodslavických kostelů k nám doléhá melodické zvonění. V dědině začínají problikávat žárovky a na nebi i první hvězdy. Po necelých jedenácti kilometrech jsme v cíli. Živí, zdraví a býkem, před nímž jsme cestou byli varováni, nepolíbeni. Jestli patřil ke stádu našemu či nějakému jinému, se po dobrém konci asi  ani nedovíme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Matka naše představená se ve stínu sochy Otce národa pouští do družného rozhovoru se svým denominačním bráchou Bohdanem. Výraz jeho tváře napovídá, že se právě dovídá něco neuvěřitelného, ne-li přímo děsivého. Ostatní se houfují do menších skupinek nebo obdivují shluk zajímavých staveb v nejbližším okolí. Jedna z nich by měla dokonce být rodištěm vzpomínaného národního buditele Františka Palackého.

 

 

 

 

I tak bohulibá akce, jakou je výlet na Svinec, nakonec končí v hospodě. U teplého čaje, případně jiných poživatelných moků se klábosí, sdílí pořízené fotografie i právě posbírané zážitky, ale hlavně vyčkává na poslední autobusový spoj do Valmezu. A tak, jako vždycky, také nenápadně děkuje za nebem provoněné chvíle prožité v čím dále lákavějším ekustylu.

 

 

 

 

 

 

 

Takže, s Pánem Bohem, a příště na dalším ekuvýšlapu! Amen, amen, amen!!!