Čáry máry, na Kanáry!
 

- Fuerteventura I -

Na Kanáry se dá létat v kteroukoliv roční dobu. Březen se však jeví jako naprosto ideální. Sezóna ještě nezačala a teploty přesahují dvacítku. Moje milovaná choť dostává tuto cestu jako dárek k polokulatinám. Před sedmi jsme byli na Tenerife, tentokrát vyzkoušíme Fuerteventuru. A jako nezbytný dohled nad chátrajícími seniory přibalíme osvědčenou adoptivní dceru Evu. Doufejme, že to to s námi přečká bez výraznější újmy na kráse i na zdraví.

 

 

 

Devátého dne třetího měsíce tedy vyrážíme. Nejdříve vlastním autem. To nás po několika hodinách pohodového drkotání přemístí ke krásnému modrému Dunaji a o něco později i k mezinárodnímu vídeňskému letišti. Tady by mělo nehnutě čekat dokud se nevrátíme. Pokud nás ovšem nespláchne nějaká atlantická vlna či nesežerou žraloci.

 

 

 

 

 

 

Naskočíme na létajícího oře a za chvíli se už vznášíme nad zbytkem naší někdejší monarchie. Nudličky rakouských polí prozrazují, že pokroková kolektivizace tu ještě nedorazila. Nad nedaleké Alpy zase nedorazilo jaro. Což slavnému Laudovi, který si dal za cíl nás přemístit až kdesi k Sahaře, naprosto nevadí. Pět hodin nás drží ve vzduchu a místo kdysi obvyklé nabídky skrovného žvance nabízí přenádherné výhledy na moře i dva světadíly. Přeplachtíme africké Maroko s Vysokým Atlasem i nízkými skleníky, abychom se poté snesli na největrnější z Kanárských ostrovů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naše příští útočiště se pyšní vznosným názvem Globales Costa Tropical a leží jen pár směšných kilometrů od letiště. Oplývá nejen nezbytným bazénem pro totální lenochy, ale i sympatickou podívanou pro milovníky kaktusů. Přestože jsme vlastně pořád v Evropě, takovéto kousky na kontinentě prostě nenajdeme.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě než se můžeme rozplývat nad vzpomenutou pichlavou nádherou, musíme vypátrat náš předurčený apartmán. Na recepci je nám suše sděleno, že se nachází vpravo. Coby přesvědčení pravičáci s tím nemáme zásadní problém, až na to, že pravostranné úbočí okupuje hned několik naprosto neoznačených stavení. Až budete, podobně jako my, hledat Number Room B10, najměte si v předstihu vodícího psa nebo placeného průvodce. Jinak vás čeká docela detektivní okružní cesta bezmála celým širým areálem. A dejte si bacha na vlastní číslice. Naší jedničku tu například zobrazují jako psací písmeno“j“.

 

 

 

 

Dvouetážový apartmán je nakonec úspěšně nalezen, skrovné saky paky uloženy do prázdných regálů a nám se nabízí podvečerní vycházka do města. Costa de Antigua je spíš nepříliš duchaplnou rozestavěnou vesnicí, ale něco jako hlavní ulici tu lze při troše štěstí přece jenom objevit. Dojdeme až na její dolní konec, kde se nachází pár restaurací s prázdnými předzahrádkami. Kousek za nimi uděláme čelem vzad a začínáme z návratem. Nenapadá mě nic lepšího než malá zkratka mezi venkovními stoly a židlemi. Rázně vystartuji kýženým směrem a zničehonic mě cosi záhadného praští do čela. V hlavě se mi rozesvítí všechny hvězdičky a omámen jejich září se kácím k zemi. Důvod překvapivého pádu mi dochází až po následném vztyčení do vzpřímenější polohy. V plné rychlosti jsem totiž narazil do absolutně neviditelné skleněné stěny. Že se tím nárazem nerozbila, zůstává nepochopitelnou záhadou. Napříště si budeme toto místo velice dobře pamatovat. Za onou průhlednou stěnou se nachází indická restaurace, která nám v budoucnu nabídne hned několik nezapomenutelných kulinářských zážitků.
 

 

 

 

 

Nacházíme se sice na úrovni jižního Maroka, ale že by se v okolí našeho Tropicalu dalo hovořit o tropických teplotách, se říct zcela určitě nedá. Na vině je hlavně silný vítr, od kterého patrně ostrov obdržel své jméno. S čepicí přes uši se vracíme do hotelu. Ani vlastní interiér neoplývá kdovíjak vysokou teplotou. Navíc je ze tří přikrývek použitelná jen jediná. Druhá není suchá a šíleně zapáchá, třetí chybí úplně. Snědá posluhovačka ji sice na požádání přeochotně doručí, Dáša však stejně noc přečkává jen pod prostěradlem. Navzdory své horkokrevnosti klepe až do bílého rána docela slušnou kosu. Pokud se také chystáte na Kanáry, přibalte si huňatý svetr nebo termofor.

 

 

 

První vycházka příštího dne samozřejmě míří k moři. Nečekají tu však na nás neodolatelně přívětivé písečné pláže, ale strmý sráz z černého kamení. Zvlněný oceán do něho naráží takovou silou, že z toho jde málem strach. Zpěněná voda stříká do vysoka a tu a tam nás odmění i náznakem jemné, pestrobarevné duhy. Coby nefalšovaní suchozemci zíráme na tu dramatickou nádheru s otevřenou pusou a chtě nechtě si uvědomujeme mohutnost síly, která nás nekonečně přesahuje.

 

 

 

Kamenitou pouštní krajinou se pomalu a líně přesunujeme k nejbližší pláži. Neoplývá obvyklými lehátky či slunečníky, zato nabízí docela slušné vlnobití. A také výrazně vyobrazené varování, že se jedná o pláž nebezpečnou. Spokojíme se tedy jen s neškodným broděním po kotníky a povalováním za jedním sympatickým půlkruhovým větrolamem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na rozdíl od odpočívají dámské dvojice si dopřávám poznávací minišpacír do okolí. Pobřeží tu zdobí chátrající zbytky dávné kamenné pevnosti, vzácné ostrůvky svěží zeleně a přítomnost jedné nepříliš plaché místní veverky. S hukotem mořského příboje směle soutěží neustále startující či přistávající letadla. Rušný aerodrom je odtud skoro co by kamenem dohodil.

 

 

 

 

 

 

 

 

K večeru se vyšlapanými skalnatými pěšinami, opuštěným staveništěm a nakonec i asfaltovanými ulicemi vracíme ke Tropicalu. Moje věrné souputnice tráví závěr dne na závětrném balkóně, moje maličkost dává přednost nedaleké nehostinné poušti. Absolutní většina smrtelníků by tu sice nenašla nic k vidění, ale k té já asi naštěstí nepatřím. Fascinují mě hnědočerné pláně s nízko nasvícenými, lišejníky porostlými sopečnými šutry, které končí až u nedalekého turisticky profláklého městečka s názvem Caleta de Fuste.

 

 

 

 

 

Od příštího rána máme k dispozici vypůjčené přibližovadlo. Nissan Micra je sice malý, ale dostatečně živý na to, aby nás přemístil na padesát kilometrů vzdálený sever ostrova. Právě tady se nachází nefalšovaná pouštní krajina, která se hned za silnicí nenápadně svažuje až k mořskému břehu. Ve zlatavém písku vyhloubíme závětrné stanoviště a pak už se věnujeme jen opatrnému lapání jarního bronzu, čvachtání v modrých vlnách a absolutně bezstarostnému lenošení.

 

 

 

 

 

Tato rozlehlá lokalita je přímo stvořená i k pohodovým procházkám. Není nic krásnějšího, než se naboso potulovat písečnými pláněmi, nechat se ovívat osvěžujícím větrem a přitom se občas sklonit ke sporým ostrůvkům zeleně, která dokáže přežívat i v takovýchto nezáviděníhodných podmínkách.

 

 

 

 

 

Dokonale odpočatí a navýsost spokojeni se pak posunujeme do nejbližšího města. Přístavní Corallejo obývá kolem pětadvaceti tisíc usedlíků. Nabízí přívětivou pobřežní promenádu i dost příležitostí k příjemnému posezení. Naše útočiště sice sousedí s rušným bulvárem, ale na druhou stranu oplývá slušnou nabídkou lákavých pokrmů. A také nadmíru vděčným číšníkem, který se jde s námi při odchodu osobně rozloučit až na ulici.

 

 

 

 

 

 

 

Začátek dalšího dne si jdu vychutnat k vodě. Tuším, že bych mohl v přímém přenosu zažít východ slunce nad oceánem. Dlouho je tma a kromě burácení příboje se neděje vůbec nic. Jdu proto vydlážděným chodníkem podél moře a za ranního rozbřesku přemítám nad jakýmsi nestvůrným architektonickým skvostem, který tu kdysi kdosi pro kohosi vybudoval. Obrovský, vysokými zdmi obehnaný areál za miliardy teď využívá jen mořské ptactvo, veverky, ale především místní i mezinárodní sprejeři. Očekávaného vynoření naší nejbližší hvězdy se nakonec nedočkám. Namísto zlatého slunce dnes vyšly na východě ocelově šedé mraky.

 

 

 

 

 

 

 

Osedláme malého nisana a mírně stoupající silnicí se dostaneme do Antiguy. Toto město dnes obývá kolem dvanácti tisíc smrtelníků. Patří k jednomu z nejstarších lidských sídel na ostrově a v jeden čas dokonce bylo správním centrem. Projedeme zdejšími bočními uličkami a za chvíli se neplánovaně ocitáme se na periférii. Můžeme tu obdivovat pěkně udržovaný větrný mlýn, obdělávaná políčka a všudypřítomné palmy a nejrůznější druhy kaktusů. Zdejší krajina připomíná všecko možné, jenom ne území naší milované Evropské unie, do které teď vlastně docela dost patříme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Antigua je sympatická také samotným městským centrem. Vévodí mu bílý kostel Cruz de los Caldos z osmnáctého století, v jehož blízkém sousedství se nachází nádherně zelený palmový háj, který v krajině pustého kamení působí jako dokonalý zázrak.

 

 

 

 

 

Silnice vystoupá blíže k horám, a pokud můžeme soudit podle výrazného sousoší, pak by tento hornatý kraj měl být rájem pěších turistů. Nic podobného však v těchto přehledných pustinách nenalézáme. Současní poutníci využívají výhradně služeb nejrůznějších typů automobilů a spolu s námi se proplétají klikatými cestami po zdejších strmých úbočích. Dostaneme se tak i do vesnice Betancuria, odkud první dobyvatelé ostrova kdysi spravovali celé území Fuerteventury. To měří na délku sto a na šířku asi třicet kilometrů. V současné době na něm žije asi sto třináct tisíc obyvatel.

 

 

 

 

 

Pokračujeme mírně se svažujícím údolím a dostáváme se do osady Vega de Rio Palma. Jak z názvu vyplývá, mělo by to být území o něco bohatší na vodu než ostatní krajina. Nachází se se tu i jedna z mála vodních nádrží na celém suchém ostrově. Okolní svahy jsou také o mnoho bohatší na výskyt jinak velice vzácných stromů keřů, případně kaktusů. Dopřáváme se malou zastávku u nádherné kaple stojící v centru vesnice. Je tu přívětivý stín a skoro vůbec žádní domorodci, natož zahraniční turisté.

 

 

 

 

Horskou silnicí poté pokračujeme do městečka Pajara. Pod námi hluboká údolí, s náznaky někdejších terasovitých políček, před námi fronta vypůjčených aut plížících se za mohutným autobusem. Když se mu v protisměru objevuje stejně statný konkurent, je o zábavu postaráno. Šířka cesty je stavěna jen na vyhnutí dvou osobáků. Borci za volanty zmíněných monster jsou však profíci a po delším manévrování se i nad strmými srázy kolem sebe protáhnou.

 

 

 

 

 

Za Pajarou odbočíme doprava a po několika kilometrech jsme u Ajuy. Rybářská vesnice leží na západním pobřeží, což znamená, že je tu o mnoho větší vlnobití než na straně protější. Následujeme třídu žáků na školním výletě a po sérii schodů se dostáváme na vyvýšené skalní lavice. Jsou tvořené nádherně tvarovaným vápencem, který se údajně na žádném z Kanárských ostrovů nevyskytuje. Nabízí se nám úžasná podívaná. Mohutný příboj zběsile mlátí do skal pod námi a tak není divu, že se mu časem podařilo na útesech vyhlodat děsivě vyhlížející černé díry. Právě zdejší jeskyně jsou nejčastějším cílem místních i přivandrovalých poutníků.

 

 

 

 

 

 

 

 

O jedné z zmiňovaných jeskyní se nám nakonec podaří sestoupit. Dramatickou podívanou doplňuje zvuková kulisa burácivého moře, kterou podzemní prostor ještě mnohonásobně umocňuje. I tady si musíme uvědomit, jak jsme, coby lidé malí a v porovnání přírodními silami často i bezmocní. Natož s tušenými neviditelnými mocnostmi, kterým vlastně celá příroda podléhá.

 

 

 

 

 

 

 

 

Napínavou vsuvku poté měníme za plážové lenošení. Zdejší písčina s názvem Playa de los Muertos se však představám o božském klidu a míru poněkud vymyká. Je černá jako uhel a dorážejí sem takové vlny, které běžné povaleče od vstupu do vody dokonale odradí. Dokonce i místní rybáři se přes zimní období, které se pomalu chýlí ke konci, se svými bárkami na vodu neodváží.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S divokým prostředím Ajuy vhodně koresponduje i naše plážové prostěradlo. Tak, jako obvykle, i tentokrát ji tvoří vojenská celta z výbavy někdejší československé armády. Při balení nezbytností jsme ji ale doma nerozložili a její pravý stav poznali až u moře. Je plná děr a podle jejího stavu by mohl nějaký letištní bezpečnostní expert usuzovat, že náleží nebezpečnému prchajícímu zběhovi z právě probíhající války s Islámským státem. Navzdory všemu nám však tento vojenský artefakt spolehlivě poslouží až do samého konce našeho kanárského pobytu.

 

 

 

 

 

Slunce se nezadržitelně sklání k západnímu obzoru a dopřává pouštní krajině romantické nasvícení. Dokonale hladkými asfaltkami se pomalu posunujeme k protějšímu pobřeží. Stmívání tu probíhá rychle a bez velkého varování. Tak jako vždy, i tentokrát se do našeho Tropicalu vracíme za úplné tmy. Uvelebíme se na balkoně a pak už jen spokojeně zíráme na souhvězdí Orion a srpek měsíce připomínající malou kolébku.

 

 

 

 

 

 

Po klidné noci si opět neodpustí časně ranní procházku. Ať se tu našinec vydá kterýmkoliv směrem, vždycky zamíří do pouště. Jak se zdá, začínám ji milovat. Teď, když nejsou v okolí žádní lidé a nízko položený sluneční kotouč ji začíná líbat svými paprsky, působí zvláštním, až magickým kouzlem. A není ani zdaleka tak mrtvá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zákon života proniká i sem a využívá sebemenší příležitost, aby se i tady mohl jaksepatří prosadit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatím jsme byli na severu i na západě, dnes proto zamíříme k jižním končinám. Poloostrov Jandía je příliš velkým lákadlem na to, abychom ho vynechali. Po hodince pohodového přesunu sjíždíme k vyhlášené pláži Solavento poblíž osady Risco del Paso. Musíme uznat, že to, co se teď před námi otevírá, předčilo veškeré bájné představy. Nekonečné pláže, modré laguny a sem tam někde se promenádující človíček. Jak se zdá, dnešek asi opravdu nebude mít chybu.

 

 

 

 

 

 

 

Vybíráme si šikovně ukryté zákoutí mezi zelení porostlými písečnými dunami. Slastné povalování na celtě či v nahřátém písku střídáme s pravidelnými výpady k zelenomodré hladině. Zprvu se jeví jako nesnesitelně studená, ale už po malé chvíli rozpustilého čvachtání nabídne své náramně osvěžující objetí. A někdy i příležitost k neutuchajícími a stále se vracejícímu veselí. Příčinou je moje maličkost a především poněkud neukázněné textilie, které by měly utajovat střední část mého stařeckého těla. Po vynoření ze slané tekutiny jsem středem rozjařené pozornosti obou koupajících se dam a díky uměleckému dojmu, který neplánovaná produkce vyvolá, neprodleně pasován za nefalšovaného antického hrdinu.

 

 

 

 

 

 

 

Pravidelná obědová přestávka má svá jasná pravidla. Obřadní usazení na děravou celtu, roztrhání ranních vek na několik dílů, vylovení více či méně se rozpadajících sušenek a následné zapití balenou vodou z pet láhve. K tomu ještě nezbytný přísun vitamínů v podobě likvidace několika vábně vyhlížejících plodů jabloní. Což má v mém konkrétním případě jedem závažný problém. Poněkud nestandardní stav mého chrupu vyžaduje značnou dávku opatrnosti, takže si, jako správný senior zmíněné ovoce před požití úhledně porcuji vždy připraveným nožíkem. Ale protože by mi neprošel letištní kontrolou, tentokrát jmenovaný nástroj prostě postrádám. Naštěstí ale nepostrádám svoji věrnou životní souputnici, která si ví rady v jakémkoliv případě. Její vzorně udržované drtiče potravy se postarají o rozdělení jablka na snesitelné díly, které už její méně úspěšný partner dokáže patřičně zpracovat.

 

 

 

 

 

 

Podvečerní návrat z pláže opět nepostrádá svůj díl oblažující nádhery. Písečné pláně dostávají nové nasvícení a vodní laguny mění odstíny svého obvyklé barevnosti. Chladný vítr odvál i většinu návštěvníků. Kraj dýchá klidem a nevtíravou pohodou. Dalo by se tu potulovat donekonečna, ale nás ještě čeká dost dlouhý přesun přes polovinu ostrova.

 

 

 

 

 

 

 

---------------------------------------------