Podfatranské zastávky
 

Párnica- Sklabiňský hrad – Strečno – řeka Turiec – Mošovce – Kláštor pod Znievom – Fačkovské sedlo

 

Tento výlet je vlastně služební cestou. Podobně jako před rokem totiž zajišťuji dopravní obsluhu pro tým namakaných borců, kteří si v rámci lehkého tréninku vybírají rychlý přechod některého slovenského pohoří. Tentokrát volí Malou Fatru. První den Kriváňskou, druhý Lúčanskou. Dohromady něco kolem osmdesáti kilometrů s úctyhodným převýšením pěti šesti kilometrů.

 

Startuje se v Párnici. Sportovně laděná trojice nazouvá sedmimílové boty a za chvíli mizí v nejbližším lesíku. Za pomoci dvou podpůrných hůlek se je snažím následovat. Vydrápu se rozbláceným chodníkem nad dědinu. Tam mě vítají romantické pastviny, které se však s přibývajícími metry ztrácí ve všudypřítomném mlhavém závoji. Listnaté lesy, do nichž se posléze modrá značka ponoří, se právě oblékají do svěží zeleně a jarní věty jsou přizdobeny démanty stříbrné rosy. Sunu se tempem pomalého hlemýždě a vychutnávám si blažené chvíle nádherného osamění.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Protože je naděje na rozplynutí mlhy nereálná, spouštím se po hodinovém výstupu zpátky do oravského údolí. Nižší partie fatranského podhůří už stačily obnažit své vnady a tak konečně vidím, kudy jsem to vlastně před chvílí pochodoval. Krajina hýří několika odstíny zelených tónů. Jak se zdá, počasí začíná být o poznání přívětivější a dokonce nabízí šanci na další zlepšování.

 

 

 

 

 

 

Osedlávám temně modrého forda a v jeho útulném interiéru se přemístím o nějakých pětadvacet kilometrů na jihovýchod. V dědince s názvem Sklabiňský Podzámok odložím své přibližovadlo do společnosti zaparkovaných pestrobarevných popelnic a začínám stoupat na nejbližší kopec. Čekají tu na mne zříceniny hradu, jehož počátky lze najít už ve 13. století. Ještě před nějakými stopadesáti lety byl centrem tzv. Turčianské stolice. Horní část hradu zanikla kolem roku sedmnáct set a o zničení mnohem mladšího spodního zámku se ve čtyřiačtyřicátém postarali Hitlerovi zfanatizovaní poskoci.

 

 

 

 

 

 

 

 

Někdejší hospodářské stavení osídlili členové jistého dobročinného sdružení a kromě poskytnutí ubytování pro stádo muflonů a mírumilovné psí smečky tady zřídili malé muzeum. Ve volném čase a z vyžebraných eur postupně křísí k životu nejen vzpomenutý objekt, ale i samotné hradní ruiny. Pokud si někdo stěžuje, že svět je zlý, ať si někdy vyběhne na toto návrší.

 

 

 

 

 

Koho nenadchne právě vzpomenutá zřícenina, může jej zaujmout bezprostřední okolí. Mlhy už stačily vystoupat k nebetyčným výškám, aby tam vytvořily náramně fotogenickou krajinnou kulisu. V kombinaci s ladnými tvary zelených strání a modročerných hor nepochybně potěší většinu náhodných tuláků. Netuším, kolik jich ještě dorazí, ale v tuto chvíli tu operuji úplně sám.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přehoupnu se přes mírné sedlo a pomalu kráčím po zatím prázdných pastvinách. Kousek pode mnou se objevuje bytelná, dobře udržovaná salaš. Její venkovní stěny oplývají nejen letní nabídkou nejrůznějších ovčích specialit, ale i ručně malovaným obrazem s motivem pastýře. Stejný motiv, tentokrát už v trojrozměrném provedení, je potom ztvárněn i u sklabiňské autobusové zastávky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V předvečer pomalu končícího dne se už ocitám v podhradí jedné z nejznámějších slovenských zřícenin. Obec Strečno totiž na svém území hostí i vyhlášenou pizzerii Alžbětku, kde by naše vrcholová trojka měla trávit nastávající noc. Místo ní se však přižene docela prudká májová bouřka, která kraj obdaří nejen obvyklým lijákem, ale i krátkým pozdravem ledových krup. Až poté se na scéně objevují zmiňovaní pokořitelé Kriváňské Fatry. Uchylují se k Alžbětce, zatímco moje maličkost pádí na druhý břeh kolem líně protékajícího Váhu.

 

 

Obec Nezbudská Lúčka se usadila jen pár metrů od proudu překvapivě široké řeky. Protáhnu se úhlednou hlavní třídou a poté vystoupám na osamělý ostroh s vyčnívající žlutou kapličkou. Právě ji olizují poslední paprsky pomalu zapadajícího sluníčka.

 

 

 

Namířím si to do nejbližšího trní a hloží, abych tu po chvíli tápání narazil na dávno zatopený lom. Před třiceti lety jsem se tady koupávali v tyrkysově modré vodě, ale to prý už současní slovenští monarchové zakázali. Teď je tu přítomno jen neskutečně klouzavé blátíčko, a co nevidět toto malebné nábřeží obsadí tichá pospolitost zdejších rybářů.

 

Miniaturní stan značky Jurek vztyčuji ještě ze denního světla v dokonale zašitém koutě obrostlém nepropustným vysokým mlázím. Zatímco se mi podobný úkon ještě před třemi týdny jakž takž podařil, dneska nemám nejmenší šanci. Buď se během zmíněné doby jedna z nosných tyček neúměrně natáhla, anebo šusťáková stanovina zcvrkla, ale příslušný konec do příslušného očka nejde za nic na světě zastrčit. Využívám proto již kolíkem obsazený rohový úchyt a tím pádem odsuzuji své noční přístřeší do bizarní podoby těžko popisovatelné architektonické kreatury.

Dalším aktuálním problémem se stává absolutní absence vody. Protože bez ní nelze žít, vydávám se už za tmy ke zmíněnému lomu. Což o to, nezbytné tekutiny je tu dost, nemám však po roce žádnou nádobu, jejímž prostřednictvím bych ji mohl přemístit k předpokládanému tábořišti. Zatímco jindy 

na nevychované pohazovače použitých pet lahví nevybraně nadávám, tentokrát neskonale toužím po tom, abych problematický plastový výrobek někde nalezl. Nečekaně pořádní lovci ryb mi to však umožnili až po neobvykle dlouhé době a takřka detektivním pátrání. V plytké pobřežní louži konečně naplním těžce nalezenou flašku a jen co ji chci odnést na patřičné místo, stačí mi počůrat polovinu zatím suché nohavice. Nevadí, v zásobě mám ještě dva kusy. Nevím, jak je to možné, ale i zbývající exempláře oplývají nejméně jednou dírkou vykutanou někde při dně. Nezbývá než na patřičné místo přitlačit prst a bez pomocí rukou se pak potmě nahoru posunovat neskutečně klouzavým svahem.

Rozdělávat oheň v  totálně promáčeném listnatém lesíku bude taktéž vyžadovat špetku štěstí a nekonečnou dávku svaté trpělivosti. Zvláště, když není po roce březová kůra či kousek suchého papíru. Nějakým zázrakem se však i tato nezbytná operace nakonec podaří a tak blahodárná vatra  až do půlnoci působí nejen jako zdroj tepla světla, ale i jako jako velice přívětivý společník.

Hrbolatý terén pod zády, občasné přeháňky a proklatě snížený strop stanu způsobují, že šestihodinové rádobyspaní není kdovíjak příjemné. O šesté ranní vylézám na světlo denní. Vítá mě mlha a jemná dešťová sprška. Po vzkříšení plamenů se pouštím do sušení ponožek, mokrého spacáku a vaření snídaně. Sytý a víceméně spokojený se potom vracím k Alžbětce. Odpočatí borci se opět staví na startovní čáru. Mají dnes před sebou přibližně stejné převýšení a k dobru navíc nejméně deset dalších kilometrů.

 

Vydám se autem proti proudu Váhu a pak zabočím do přívětivé Turčianské zahrádky. Tu ale v tuto chvíli dokonale zakrývá souvislá vrstva mlhavého příkrovu. Od mého synátora, který je členem zmiňované trojice, dostávám esemesku: „Nebe je modré a pod námi bílá peřina:“ Ze srdce jim to přeji. Naprostou většinu včerejší cesty totiž absolvovali v mlze, chladu, mrholení či sněhových přeháňkách.

Řeka Turiec má štěstí. Zatím se nenašel žádný blázen, který by jí chtěl vnutit nové koryto. Spokojeně se klikatí krajem mezi dvěma Fatrami a nabízí útočiště osamělým vrbám, vzácným ptákům, jakož i metrovým exemplářům lososovitých hlavatek. Prodírám se orosenou trávou, pobřežními křovinami a ani v tomto případě nezahlédnu jediného človíčka.

 

 

 

 

V blízkosti jednoho meandru zahlédnu zvláštní přemostění. Vydávám se po dvou nerovných kládách na druhou stranu. Jako zábradlí slouží pár vytáhlých ocelových drátů. Připadám si jako někde v Amazonii. Ale jen do chvíle, než narazím na trabanta. Je zaparkovaný na vysokých kůlech a v té krajině bez lidí působí jako bizarní sochařské dílo. Netuším, jak se tu dostal. Po zmíněné lávce asi těžko a nedaleký brod by jej nepochybně smetl. Pravděpodobně jej tu donesla velká voda. Dost možná v dobách, kdy kraj okupovali dederoni, pro něž byl tento vůz vlajkovou lodí.

 

 

 

 

 

Městečko Mošovce, do něhož se poté přemísťuji, má zvláštní půvab. Tichému náměstí vévodí nepřehlédnutelná socha. Patří básníkovi, kterého si pamatujeme ze školních čítanek. Autor díla Slávy dcera, evangelický kněz a filosof Jan Kollár je totiž místním rodákem. Kromě něho se tady narodil také jistý Miloslav Schmidt, zakladatel slovenského dobrovolného hasičství, jakož i řada dalších významných osobností.

 

 

 

 

 

 

 

 

Hned za rokokově-klasicistním zámkem se nachází rozlehlý anglický park. Vévodí mu nejen vzrostlé stromy nejrůznějších druhů a nádherný zahradní pavilon, ale v dolní části u jezírek také vyhledávaný Ostrov lásky, na který lze dojít po parádním kovovém můstku.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve městě, kde vyvěrá několik termálních pramenů nejdeme také nejméně dva kostely a jednu odsvěcenou kapli sloužící jako Muzeum řemesel. U současného katolického svatostánku, který navazuje na svého kamenného předchůdce, můžeme narazit také na zvláštní trojici zvonů. Neburácí z vysoké věže, ale z nízko položeného přístřešku.

 

 

 

Místní ochránci přírody zařadili do svého seznamu i vyhlášené Mošovské aleje. Nacházejí se v celém blízkém okolí a rovinaté oblasti pod kopci Velké Fatry propůjčují velice sympatické krajinářské obohacení.

 

 

 

 

 

 

Od zmíněné Fatry Velké se pomalu přemístíme k té, která se nazývá Malou. Dopřejeme si pár zastavení nad Blatnicí a potom na laskavých širých pláních před dědinou Laskár. Většina návštěvníků zná totiž zmíněná pohoří jen z vrcholových hřebenů nebo hluboko zařezaných dolin. Turčianská zahrádka, jak se širokému údolí kolem řeky Turiec přezdívá, však rovněž nabízí bezpočet nových, nezvyklých, oku lahodících pohledů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Blížíme se k poslední zastávce podfatranského putování. Kláštor pod Znievom se tu objevuje už někdy v roce 1113, a jak z názvu vyplývá, usadil se pod vysoko položeným hradem Zniev. Obec, ve které sídlí asi 1 600 obyvatel, se mimo jiné vyznačuje skotačivým potůčkem, který dolů sviští samým středem dědiny. V jednom místě i pod parádním stavením, které si jej dovolilo nádherně překročit.

 

 

 

 

 

 

Je nemálo zajímavé, že na tomto místě vzniklo už v roce 1869 gymnázium. Bylo teprve třetí na Slovensku a za svoji existenci vděčí osvícenému katolickému knězi Martinu Čulenovi, který má před kostelem také svoji bustu. Pamětní deskou se zde může pochlubit i slovenský legionář, kapitán ruských legií, Peter Zachar, který padl i se svou manželkou roku 1920 někde u sibiřského Nižně – Udinsku. V současném obecním domě se zase narodil básník J.M.Caplo – Znievsky a čtyři roky tu pobýval i jeho známější kolega Fraňo Král. Obec proslula také tím , že zde údajně vyrostla i vůbec první botanická zahrada léčivých rostlin v Evropě.

 

 

 

 

 

Pokud se rozhlédneme po dědině, zahlédneme tu nejméně čtyři až pět věží. Ta nejvýše položená patří  kostelu, který je zakončením křížové cesty na vrchu Kalvárie. Dalo by se pokračovat až ke zřícenině hradu, ale to už dneska nestihneme. Leží totiž o dobré čtyři stovky metrů výš.

 

 

 

 

 

 

Celé putování končí ve známém Fačkovském sedle. Nepřehlédnutelný vrchol tvaru zubu se odtud vypíná v plné kráse. Před západem slunce dokonce v nízkém bočním nasvícení. V tu dobu tam podle došlé zprávy právě operuje naše hrdinná trojice. Netrvá to dlouho a už se vynořuje z posledního lesního úseku. Podle jejich slov šlo o pořádnou, velice výživnou makačku. V hotelu Kľak už na borce čekají rozestlané postele a v jídelních boxech předem nachystané večeře.

 

 

Moje maličkost se na noc uchyluje k blízkému ohništi. Do půlnoci opět sálá vatra a poté se od ní uchyluji do těsné blízkosti zastřešeného altánku. Do čtvrté ranní si lebedím na měkkém jehličí, poté už trpím na středně hrubé šotolině. Ta totiž tvoří podlahu přístřešku, který chrání mě  před deštěm. Spouští se nad ránem bez varování a pak už skrápí zemi po celé čtyři následující  chladné dny.

Majestátný Kľak do rána opět vyměnil kulisy a my mu už jenom zamáváme z terasy vyhřáté dřevěné Salaše. Pak čeká jen přestup do stejně útulné fordky a v ní pak poklidné orosené putování do našich valašských domovů...

 

 

 

 

 

-----------------------(-:-)---------------------