NA BŘEHU ŘEKY SVRATKY

 

 

 

„Na břehu řeky Svratky, tam kvete rozrazil“, tvrdil ve své básni jeden z význačných českých poetů. Popravdě řečeno, jediný kvítek zmíněného názvu jsem na břehu jmenované řeky nenašel. Tedy, na břehu kolem moravské metropole, kudy Svratka protéká. Než se však k uvedenému toku dostanu, čeká mě jedna docela sympatická povinnost. Být přímým účastníkem svatby jednoho perspektivního slovensko – českého páru. Děje se to pod Špilberkem, což od dotyčné řeky není zas až tak daleko.

 

 

 

Ona ta svatba není úplně běžná. Jedná se vlastně o resvatbu, případně o poslední dějství dvoudenního svatebního seriálu. Stěžejní díl za účasti rodičů, svědků a regulérního oddávajícího už proběhla totiž včera. Dnešek je vyhrazen pouze kamarádům či blízkým známým novomanželů. Režie se ujímá pohledná souputnice nevěsty, švarná Hanka za přímé asistence svého oddaného nápadníka Jardy. Ještě před vypuknutím zmíněné události musí zařídit nejméně tisícovku nejrůznějších záležitostí. Vše je připraveno, může se začít!

 

 

 

 

 

Po třetí hodině odpolední se k bájnému Špilberku posouvá početný houf slušně oděných individuí. Nejedná se o pohřební průvod ani dav doprovázející odsouzence k popravě. I když zamýšlen obřad má s obojím jistou souvislost. V podstatě by se mělo jednat o popravení jednoho druhu svobody, který však v lepších případech bývá nahrazen svobodou kvalitnější a plodnější. Svobodou ve dvou.

 

 

Svatební pochod v podání houslí a ojeté valchy konkuruje zpěvu nebeského ptactva , když se na scéně objeví hlavní aktéři. Slovenská dívka krásného jména Eunika a její český protějšek Miroslav. Obřad začíná slavnostní přivítáním a představením stěžejních osobností. Jakýmsi nedopatřením se mezi nimi objevuje i moje maličkost.

 

 

 

 

 

Navrhnout na pozici oddávajícího vetchého borce předkremačního věku by ještě nemuselo být tak závadné. Daleko horší je však skutečnost, že persona, která by měla nový pár směrovat k nejvyšším ideálům, má na svém kontě dva rozvody a celkem tři svatby. Mezi nimi jednu s jednou a touž nevěstou. V takovém případě zbývají dvě možnosti. Buď zatloukat a mazaně se přetvařovat, anebo jít s pravdou ven. Volím raději druhou variantu. Samozřejmě s patřičným varováním před následováním mého příkladu. A také s doporučením inspirace u mé první a poslední partnerky. Ta celému světu názorně ukázala, co to znamená milost, tolerance a odpouštění v praxi. Jak známo, vzala si mě podruhé bez jakýchkoliv výčitek a svazujících podmínek…

 

 

 

 

 

Po nezbytném proslovu následuje série kontrolních otázek, které u obou aktérů vyústí v dostatečně zřetelné „Ano!“, „Hej!“, případně „ Jasan!“ To proto, že prstýnky, které si oba na potvrzení slibu poté navlékají, jsou z nefalšovaného jasanového dřeva, Nevyrobil je nikdo jiný, než chrabrý Miroslav, jeden z novomanželů. Kvůli všudypřítomným nákazám se tak děje s použitím speciálních, dokonale sterilních rukavic.

 

 

 

Důležitost svatebního slibu je brzy nato stvrzena hned čtyřmi podpisy. Protože se jedná o výsostně srdeční záležitost, svědkové i manželé se podepisují tou rukou, na které jim tepe jejich srdce. K překvapení všech přihlížejících se veškerá stvrzení odehrávají výhradně levou končetinou.

 

 

 

 

Celý obřad je zakončen nezbytnými polibky, chcete-li bozky. Jelikož se proslýchá, že zmíněný úkon patří mezi zvlášť oblíbený způsob nonverbální komunikace jednoho z partnerů, je jim nabídnuta možnost polibku vícenásobného. V dané situaci se jejich počet odvozuje od množství knoflíků na aktuálním odění. Neúprosná matematika dochází k číslu devět. I poslední bod oficiálního programu je nakonec úspěšně splněn, takže se manželství Euniky a Miroslava prohlašuje za definitivně uzavřené. A to i přesto, že v samém finále dostává pod nevěstin něžný háv jedna dotěrná včelka narušitelka.

 

 

 

 

Program se přesouvá do nedalekého podhradí. Na pořadu dne jsou nezbytné přípitky a rozdávání nejroztodivnějších darů. Samozřejmě také systematická likvidace parádně naaranžovaných dobrot nejen ve stavu pevném, ale i tekutém. Následná tombola nabízí výhercům pestrou škálu veskrze užitečných výher, jako například papírový ubrus od svatebního stolu či Miroslavem vyvinutý krém na údržbu obutí.

 

 

 

 

Samostatnou kapitolu pak tvoří hudba. Dokonale akustická kapela Rádobynadoby je přesně to, co moji stařeckou duši dokáže pozvednout do přívětivě pozitivní polohy. S příchodem podvečerního šera ji však střídá poněkud důraznější pařba. Elektrikou vybuzené tóny podporované divokým rytmem současných tam-tamů dokáží i bohabojného melancholika vymrštit k nekontrolovatelným vesmírným extázím. Jakkoliv dobrých devadesát procent současné generace nedokáže bez této zvukové kulisy přežít, tento šálek kávy jsem nikdy nemusel a dodnes nemusím. Mezi rozjařeným mládím působím jako trapná fosilie z minulého tisíciletí a namísto patřičných pohybových kreací do sebe vytrvale láduji svatební koláčky, slézám severní stěnu Špilberku a pastelkami vybarvuji dětské omalovánky. A také zajímavým povídáním se sympatickým bráchou nevěsty, který sem doputoval až z dalekého Texasu.

 

 

 

 

 

Bujaré svatební veselí vesele pokračuje dál, ale mé vetché stařecké tělo se kolem půlnoci dožaduje změny polohy. Horizontální uložení se odehrává jen kousek od stále bublajícího tanečního reje. Za přívětivé vysvobození děkuji vstřícnému bosému dlouhánovi, který mi k přenocování nabízí nadstandardní podmínky ve sdíleném kvartýru, jakož i chrabrému motocyklistovi a respektovanému pražskému právníkovi Kubovi, jež mi k ochraně před chladem zapůjčuje svůj zachovalý cestovní spacák.

 

 

 

 

Ráno je svěží a bez jediného mráčku. Ztichlými ulicemi se konečně posunuji k avizované Svratce. Potuluji se uličkami vilových čtvrtí a nepřestávám obdivovat stavební kreace dávných architektů. Obkroužím věhlasné výstaviště a lávkou u koupaliště Riviera se dostávám na druhý břeh.

 

 

 

 

 

Řeka Svratka pramení ve Žďárských vrších a její délka přesahuje sto sedmdesát kilometrů. Na jejím putování se jí postavily do cesty hned tři přehrady. Než dojdu k té poslední, čeká mě nějakých sedm kilometrů příjemného pěšího pochodu. Klidnou hladinu lemují vzrostlé listnáče a v jejich stínu bezhlasně posedávají desítky rybářů. Těm ale hlasitě konkurují desítky druhů ptáků v korunách. Jsem sice v druhém největším městě republiky, ale občas si tu připadám jako v exotickém jihoamerickém pralese.

 

 

 

 

 

 

 

Pokračuji dál po pravém břehu. Řeka se zde přitulila k příkrému srázu. Úzký chodníček se vine v těsné blízkosti vody a občas musí překonat i vyčnívající kamenité podloží. Dramatický úsek umocňují skupiny skal, v jejichž stínu se na noc uvelebila vydařená partička rádobyčundráků. Přestože se červnové slunce už vyhouplo do úctyhodné výše, většina z nich ještě vychrapuje ve svých spacích vacích. Možná systematicky nasávají vůni romantiky, možná se zbavují přehnané dávky včerejších promilí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Netuším, kde se potuloval básník Nezval, ale, jak už bylo řečeno, navzdory jeho tvrzení na svrateckých březích žádný kvítek zmiňovaného rozrazilu nenalézám. Z bujné zeleně však vykukuje krémová barva akátů, fialová nádhera kakostů a nakonec i žhavá oranž rozkvetlých vlčích máků. A nakonec ještě narazím na třešněmi obsypaný strom, což má za následek, že dnes bez snídaně nakonec přece jenom nebudu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z čeho jsem ale u Svratky úplně na větvi, není ani tak zmíněný ovocný strom, jako spíš důrazné varování před výskytem hrochů. Jestli se jedná o brněnský endemit, nebo o útěk z nedaleké zoologické zahrady pro mě zůstává dodnes záhadou. Soudě podle dopravní značky, cyklisté i pěšáci by se měli mít v těchto místech na pozoru!

 

 

 

 

 

Konečně jsem u Brněnské přehrady. Protáhnu se lasvegasem stánkařů a komediantů, abych se poté nalodil na zdejší výletní plavidlo. Vítanou společnost mi zde dělá naše rodinná přítelkyně, což je tuze milé brněnské stvoření, se kterým se potkávám už od nějakých sedmnácti osmnácti let. Díky zásadité povaze této pradávné souputnice náš vztah nikdy nepřekročil hranice čistého kamarádství, takže úspěšně trvá dál, a jak se zdá, vydrží asi až do našeho posledního dechu. Pohledná Anna není kupodivu proletářkou, ale jednou ze zakládajících členek věhlasného sdružení Chátra. Její nechátrající paměť zaručuje, že dávné písničky z mládí rozdováděná chátrající společnost zpravidla dozpívá až do zdárného konce.
 

 

 

Druhá červnová neděle vyhnala polovinu Brna právě k přehradě. Břehy opanovali bicyklisté, hladinu křižují nejrůznější plavidla. Uchylujeme se k romantickému mysu u malé zátoky. Se svěží zelení dubů a habrů tu soutěží několik druhů barevných květů. A aby toho nebylo málo, jen kousek od hladiny se na světlo denní vyklubalo pár hřibovitých hub. Kukačka z nedalekých hájů výmluvně dosvědčuje, že letošní léto už definitivně začalo.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nebyl bych to asi já, kdybych na vlastní kůži neochutnal vodu svratecké nádrže. Je krásně čistá a nádherně voňavá. A se svými sedmnácti osmnácti stupni i přiměřeně osvěžující. Má letošní tuzemská plavecká premiéra končí famózně. Hrabu se na skalnatý břeh a připadám si jako znovuzrozený.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závěr dne však nepostrádá prvky lehkého dramatu. Modré nebe postupně zahalí temné mraky a prudký liják začíná bičovat okolí. Čas odjezdu dopravních spojů však nedovoluje jakékoliv zdržení. Vojenská celta však vyřeší jakoukoli situaci. Přehodíme ji přes sebe a pak už vytrvale míříme k zamýšlenému cíli. Ten se nachází u otevřeného stánku s čerstvými langoši. Likvidovat je na stojáka, navíc za bubnování dešťových kapek není kdovíjaké potěšení, ale to staré pardy s duší dávných vandráků nemůže ani v nejmenším rozhodit.

 

 

 

 

 

 

Všecko krásné končí, tak jak už to často bývá, na vlakovém nádraží. Poslední stisk ruky, poslední zamávání a děj se posouvá k dalšímu dějství. Příběhy od řeky Svratky se tak ukládají do přihrádky jednoznačně příjemných vzpomínek.

 

 

 

 

 

------------------------(-:-)-----------------------