na
trase
HOVĚZÍ
- VSETÍN
Šíleně vypadající nadpis je třeba hned v úvodu poněkud
objasnit. Neobejdeme se proto bez letmého výletu do minulého
tisíciletí.
Píše se rok 1996 a veškerá média šílí tzv. „nemocí šílených
krav“. Protože máme s kamarády z meziříčské Adry za sebou
několik náročných seriózních akcí v souvislostí s ukončenou
válkou v nedaleké Bosně, napadá nás dopřát si nějaké
odlehčení. Chytáme se tedy nastíněné mediální kauzy a
vymýšlíme „Pochod šílených krav“ z obce Hovězí do
třiatřicet kilometrů vzdálené Držkové. Zpráva nějak záhadně
prosákne až k novinářům a tak máme na hovězském startu hned
dva štáby věhlasných televizí. Natočené kraviny si můžeme
ještě téhož podvečera prohlédnout v ostře sledovaných
hlavních zprávách.
Nezůstává to však jen u zmíněných televizí. V následujících
dnech se o pochodu zmiňují takřka všechna dostupná média. Mezi
nimi vyniká především někdejší komunistický krajský plátek
s názvem Nová svoboda. V textu lze například objevit úryvek
následujícího znění: „Pochod připravila humanitární
organizace Adra s Masarykovou veřejnou knihovnou ve Vsetíně. V
Hovězím sloužil před ostrým startem mši kazatel církve
adventistů sedmého dne Bedřich Jetelina ze Vsetína. Přítomní
věřící ho prohlásili za svého kandidáta do příštích
voleb.“
Citovaný odstavec je čítankovou ukázkou práce našich médií.
Zmiňovaný kazatel totiž na akci vůbec nebyl, natož aby tu složil
nějakou mši. Coby pravověrný adventista to nemá v náplni práce,
navíc se zmíněnou akcí z duše nesouhlasil. I tak tato zpráva
vzbudila v jeho církvi nevídaný rozruch a organizátoři už
čekali nějakou šílenou odvetu v podobě exkomunikace, neřkuli
veřejného lynčování, případně upalování. K ničemu
podobnému naštěstí nedošlo. Veřejnost totiž akci přijala
velice sympaticky. Pozitivní reakce vyjadřovaly údiv nad tím, že
ti pánbíčkáři jsou vlastně úplně normální lidé, kteří se
nebojí dělat si sami ze sebe docela výživnou legraci. Na
transparentech se třeba na adresu vzpomínaného duchovního
objevovala hesla jako například „Jetelino, my tě žerem! Šílené
krávy“, nebo „ Jetelina, náš kandidát do parlamentu“ a tak
podobně . Akce se totiž konala v předvečer celostátních
parlamentních voleb.
Recesní akce však měla další pokračovaní. Neustále skloňovaný
pastor nezůstal u valašských stád, ale pro velké úspěchy mezi
zdejšími berany poskočil až do samotné Stověžaté. Byl
jmenován nejvyšším náčelníkem adventistického rádia a přitom
pokoutně studoval na katolické Jihočeské teologické fakultě.
Sotva jej tu ověnčili čerstvým doktorátem, stal se jedním z
přednášejících. Budoucí kněze teď mimo jiné učí tomu, jak
účinně zapůsobit na současnou otupělou veřejnost. Jedním z
jeho oblíbených příkladů jsou právě ony valašské „šílené
krávy“. Jméno Bedřich Jetelina se také pravidelně objevuje v
titulcích České televize. Působí totiž jako režisér a
scénárista Křesťanského magazínu.
Pochod nakonec přerostl v tradici a čekalo ho nejméně dalších
jedenáct pokračování. Měnil názvy i trasy a nezřídka se
vtipným způsobem vyjadřoval i k aktuálním celospolečenským
problémům, jakým je například kouření či užívání
všemožných drog. A když se později na scéně objevila ptačí
chřipka, zareagoval sobě vlastním způsobem i na tuto mediální
bublinu.
Vraťme se však do žhavé současnosti. Tu nelze začít ničím
jiným, než prvopočátkem veškerých eku-akcí, všemi milovanou
Maminečkou představenou. Věhlasná Jarka, alias Švitorka, má
totiž se zmíněnými šílenými kravinami nemálo společného.
Díky duchovnímu daru zpěvného švitoření stála hned několikrát
mezi skupinou muzikantů, kteří víceméně pravidelně poutníky
obšťastňovali svou působivou hudební produkcí.
V odpoledních hodinách předposlední červnové neděle se tedy
srocujeme na meziříčském nádraží. Sedm přítomných duší
sice svádí k počtu plnosti, ale jako věřící doufáme v zázrak
dalšího množení. Na Vsetíně přibývají dva nováčci a na
Hovězí se počet účastníků vyšplhá až k rovné šestnáctce.
Na startu tentokrát nečeká vysluhování mše, ale výše
nastíněné informace týkající se dávné, slavné, patřičně
šílené historie.
Sotva ujdeme nějakou tu stovku metrů, ocitáme se na přechodu.
Někteří jsou už za ním, na jiné naopak teprve čeká. Drtivá
většina účastníků výšlapu si jej právě naplno užívá.
Popřejme jim tedy, ať ho zdárně přečkají a bez vážnější
újmy se dostanou na druhý břeh. Tam je čeká jen pohodlná a
bezpečná cesta směřující k výšinám.
Boční údolí Hovízek se po chvíli štěpí a přestože se
profilujeme jako zastánci pravé životní cesty, uhýbáme doleva.
Navzdory tomu, že jsme se ocitli v dolině Suška, je všude okolo
příjemně vlhko a nádherně zeleně. Staré i novější valašské
chalupy do zdejší krajiny harmonicky zapadají a s bílými květy
kopretin a všelijakých modrých zvonků dosvědčují tvrzení, že
nejkrásnějším koutem zeměkoule je právě Valašsko.
Zvídavý Velký Dan se posléze zastavuje u citlivě zrenovovaného
stavení. Dává se do řeči se současným majitelem, od něhož
zachytává docela zajímavou informaci. V tomto gruntu bylo prý
před dávnými časy vydáno vůbec první oficiální povolení pro
pálení slivovice a jiných ohnivých tekutin. O tom, že se tak
dělo a děje i bez zmíněného papíru, nemůže být samozřejmě
nejmenších pochyb. Svobodné Valašské království si odjakživa
jelo tak trochu po svém.
Od spiritusu se ale raději rychle přesuňme ke spiritualitě. Dnes
tu na ni máme hned dva uznávané specialisty. Hanka a Roman Machovi
se nedávno přestěhovali do nedalekého Halenkova a tento pochod je
vlastně jejich premiérou. Boží cesty jsou nevyzpytatelné, proto
se bakalářka a doktor teologie teď budou muset snížit k tomu,
aby vznosné katedrály s kostelově vyšňořenými věřícími
vyměnili za roztodivné stádo duchovních amatérů lehce
pohozených na čerstvě pokácených kládách kůrovcem napadených
smrků.
Po uklidňující sérii několika ekuvýšlapových songů se slova
ujímá něžnější z uvedené dvojice. Dlužno podotknout, že
švarná Hanka se nevyzná jen v tajích posvátných Písem, ale je
rovněž doktorkou farmacie. V duchu motta dnešního výletu nám
proto naordinuje osm pilulek, jejichž účinná látka spolehlivě
navozuje pocit spokojenosti, radosti, neřkuli dokonalého štěstí.
Osmero blahoslavenství, která poprvé zazněla nad hladinou
Galilejského jezera, mohou i na valašských horách léčit
nemocnou duši a dělat život snesitelnějším a nekonečně
kvalitnějším.
Švitorčino doprovodné sladké dřevo nemůže zůstat nevyužito a
dnes má tu čest, nechat své struny rozeznít hned dvěma
kytarovými virtuosy. Zpívané poselství o Boží záštitě,
vzájemném sjednocení a mávající svobodné zemi úspěšně
soutěží se švitořivými hlasy nebeských ptáků a nepochybně
stoupá až k vesmírným dálavám nekonečné nebeské klenby. Ta
je dnes, tak jako při většině těchto akcí, poseta plujícími
obláčky a přívětivou modří azurových odstínů..
Na scénu poté vystupuje nejen zmiňovaný doktor teologie, ale také
promovaný inženýr a přitom docela skromně vypadající človíček.
Roman obrací pozornost na jednu ze stěžejních novozákonních
postav pocházející z dalekého Tarsu. Nesmiřitelný Saul, který
neváhá nevybíravě drtit všechno, co není patřičně židovské,
se později převtěluje v Pavla, jenž akcentuje pokoj, smíření a
dokonalou radost. A to dokonce v situaci, kdy má ruce v okovech a na
svět se dívá skrz mříže vězení. Jeho obrat, jak známo,
nenastal na základě odborného studia, ale hluboce prožité osobní
zkušenosti. Setkání s živým Ježíšem je prostě zážitek k
nezaplacení. Kdo má šanci jej zakusit, ví o radosti víc než
všecky učené knihy světa dohromady. Může dospět, podobně jako
jmenovaný apoštol, k bodu, kdy je vnitřně spokojen se vším, co
jej právě potkává.
Po obou promluvách o Bohu následuje přímá komunikace s
Nejvyšším. K modrému nebi se nesou prostá slova díků a upřímně
míněných proseb. Chvíle spirituálního ztišení je zakončena
společně recitovanou modlitbou, kterou už dobré dva tisíce let
odříkávají Kristovi následovníci. Ti v tomto případě tvoří
uzavřený kruh, který demonstruje skutečnost vzájemného
sjednocení. Realita denominačních ohrádek se sesypala jako
newyorské věže po teroristickém útoku.
Pokud si někdo myslí, že teď už bude následovat jen posvátné
ticho bez jakýchkoliv náznaků veselí, je na obrovském omylu.
Teta Iwa tasí svoje rekvizity a bez rozpaků rozjíždí první
soutěž. Dvojice, které určí Perutkovic ratolesti, mají za úkol
bez pomocí rukou malým otvorem v uzávěru pivní plechovky
prostrčit usušenou špagetu a zavěšenou nádobu pak společně
přemístit na opačný konec desetimetrové klády. Vítězí
družstvo, jemuž se to podaří v kratším čase než jeho
soupeřům.
Plechovky zůstávají v akci i během dalšího soutěžního kola.
Udatní střelmistři obou pohlaví se pomocí natažené gumičky
snaží postavené terče neúprosně skolit k zemi. Ukazuje se, že
oblíbená hra dříve narozených zůstala některým v krvi, takže
s přehledem válcují veškerou přítomnou omladinu.
Další disciplínou je stavba Babylonské věže. Stavebním
materiálem je v tomto případě několik drátků a svazek
obyčejných špejlí. Mladí i starší se s náramným zaujetím
pouštějí do díla, jehož výsledkem je v obou případech štíhlá
dvoumetrová kreatura. Naneštěstí se hned po dokončení
nedobrovolně poroučí k zemi. Podobně jako ono bájné stavení z
nejčtenější knihy světa.
Posledním kláním se stává zkušební test pro budoucí
astronauty. Příští dobyvatelé vesmíru mají za úkol pohotově
řešit několik věcí najednou. Slouží jim k tomu tabulka s
rozházenými červenými a černými čísly, která mají v co
nejkratším čase roztřídit podle předem daného klíče. Jak
velký Dan, tak o něco menší Michal se úkolu zhošťují na
výbornou, takže mohou bez rozpaků kdykoliv vystartovat na Mars
nebo Jupiter.
Nejenom hrami živ je člověk, takže nadchází chvíle
dobrovolného odkrývání přinesených zásob. V duchu prastaré
křesťanské tradice, kdy všecky věci byly obecné, začíná i
mezi přítomnými současníky kolovat pestrá škála lákavých
gastronomických nabídek. Jako obvykle, jsou likvidovány
bezodkladně a absolutně bezezbytku.
Rozloučíme se Hankou a Romanem, kteří se vracejí ke svému
halenkovskému hnízdišti a pohodlným hřebenem míříme k
někdejší okresní metropoli. Louky a paseky střídají háje a
lesíky, někde se objevuje postarší valašská chalupa, jinde zase
vděčný výhled na okolní hvozdy a kopečky. I tady to zvoní
modravými zvonky, které tu a tam vystřídají pronikavé hvozdíky či růžové květy
přenádherných
mečíků.
Maminečka naše představená asi odedávna hltala Malého prince,
protože okolní svět vnímá výhradně objektivem srdce. Tato
srdcová dáma dokáže symbol lásky uvidět i mezi kostrbatým
kamením lesní cesty. Tak jako už nesčetněkrát, i tento
ekuvýšlap obohatí její sbírku o další kamenný exemplář.
Báječnou ozdobou dnešní pouti je náramně sympatická rodina
Perutkových. Zdena a Michal vyrazili na hory nejen se dvěma
neposednými kluky, ale i s docela malou a milou Magdalenkou. Zatímco
stejně staří vrstevníci jejich dětí čučí doma na televizi,
či zápolí s tabletem nebo počítačem, tato familie dala přednost
čerstvému vzduchu a přiměřené porci pohybu v zelené Boží
katedrále. Hádejte, která děcka budou na reálný život
připravena zodpovědněji?
Zcela zvláštním případem je však další Zdenka v pořadí. Na
hřebenu potkává známého, kterého neviděla už drahných pár
let. Zatímco ten kdysi oplývat kudrnatou hřívou, dnes jej zdobí
účes z kadeřnické nabídky skinheadů. Zato zmíněná Zdenka
vypadá úplně stejně jako kdysi zamlada. Prozrazují to dobové
fotografie z dávných šílených pochodů, kterých se pravidelně
zúčastňovala. Jednou si dokonce po zásluze vysloužila hrdý
titul vůbec nejzchátralejší účastnice.
Občas se v přímém dosahu cesty či pěšiny objeví nějaký
lákavý exemplář z právě probuzené mykologické říše. Patří
k nim nejen parádní trojice všeobecně akceptovaných kozáků,
ale i poněkud diskutabilnější druh z rodiny muchomůrek. Když
tento pojem zaslechne přítomná Maminečka představená, pojímá
ji hrůza a raději preventivně mizí z mého dosahu. Je svatosvatě
přesvědčena, že úlovek, který postupně vyšplhá až do
poloviny igelitky, způsobí absolutní kolaps a tím i stop stav
veškerých výletů v mém pozemském životě. Vzhledem k tomu, že
tyto řádky píšu po opakovaném požití muchomůrko-kozákové
delikatesy, je nad hvězdy jasné, že veškeré Švitorčiny obavy
vyšly naprázdno. Doufám, že tímto vzroste její ochablá víra a
příště si dopřejeme houbovou večeři dohromady.
Osamělé putování způsobené vytrvalým pátráním po
zmiňovaných božských darech našich lesů ukončuje až náhlé
zjevení už vzpomínané Zdenky. Se stále svobodnou dívkou
uhrančivých očí a nakažlivého smíchu společně překonáme
zbývající lesní úseky, abychom pak v doprovodu Velkého Dana se
vztyčenou hlavou a vypjatou hrudí hrdě vpochodovali do města
starých dobrých Valachů, Jiřího Čunka a jeho milované komunity
opálených. K nádraží přicházíme ve chvíli, kdy z něj
odjíždí ideální rychlíkový spoj do Valašského Meziříčí.
A s ním také všichni velešťastní účastníci památečního
pochodu. Tedy, kromě Švitorky. Ta tu hrdinně vyčkává na můj
opožděný příchod, protože na svých bedrech poponáším její
nepostradatelné sladké dřevo, bez něhož by si už život
nedokázala představit.
S Maminečkou všecko začínalo, s Maminečkou také všecko končí.
Patrně teď na ni platí trpké úsloví, že kdo předběhne dobu,
musí na ni počkat na méně příjemných místech. V tomto případě
na vsetínském nádraží. Navzdory tomu je navýsost spokojena.
Ekuvýšlap ve stopách někdejších šílených krav se jednoznačně
vydařil a to se počítá! Díky štědrému nebi, které nám bylo
i dnes tak milosrdně nakloněno.
---------- (-: améééén :-) ----------
