pátek 28. června 2019


 
EKUVÝŠLAP PO STOPÁCH ŠÍLENÝCH KRAV

na trase
 
HOVĚZÍ - VSETÍN
 
 
 

 


Šíleně vypadající nadpis je třeba hned v úvodu poněkud objasnit. Neobejdeme se proto bez letmého výletu do minulého tisíciletí.
 


 
 

Píše se rok 1996 a veškerá média šílí tzv. „nemocí šílených krav“. Protože máme s kamarády z meziříčské Adry za sebou několik náročných seriózních akcí v souvislostí s ukončenou válkou v nedaleké Bosně, napadá nás dopřát si nějaké odlehčení. Chytáme se tedy nastíněné mediální kauzy a vymýšlíme „Pochod šílených krav“ z obce Hovězí do třiatřicet kilometrů vzdálené Držkové. Zpráva nějak záhadně prosákne až k novinářům a tak máme na hovězském startu hned dva štáby věhlasných televizí. Natočené kraviny si můžeme ještě téhož podvečera prohlédnout v ostře sledovaných hlavních zprávách.
 
 

 
 
 

Nezůstává to však jen u zmíněných televizí. V následujících dnech se o pochodu zmiňují takřka všechna dostupná média. Mezi nimi vyniká především někdejší komunistický krajský plátek s názvem Nová svoboda. V textu lze například objevit úryvek následujícího znění: „Pochod připravila humanitární organizace Adra s Masarykovou veřejnou knihovnou ve Vsetíně. V Hovězím sloužil před ostrým startem mši kazatel církve adventistů sedmého dne Bedřich Jetelina ze Vsetína. Přítomní věřící ho prohlásili za svého kandidáta do příštích voleb.“
 
 


 


Citovaný odstavec je čítankovou ukázkou práce našich médií. Zmiňovaný kazatel totiž na akci vůbec nebyl, natož aby tu složil nějakou mši. Coby pravověrný adventista to nemá v náplni práce, navíc se zmíněnou akcí z duše nesouhlasil. I tak tato zpráva vzbudila v jeho církvi nevídaný rozruch a organizátoři už čekali nějakou šílenou odvetu v podobě exkomunikace, neřkuli veřejného lynčování, případně upalování. K ničemu podobnému naštěstí nedošlo. Veřejnost totiž akci přijala velice sympaticky. Pozitivní reakce vyjadřovaly údiv nad tím, že ti pánbíčkáři jsou vlastně úplně normální lidé, kteří se nebojí dělat si sami ze sebe docela výživnou legraci. Na transparentech se třeba na adresu vzpomínaného duchovního objevovala hesla jako například „Jetelino, my tě žerem! Šílené krávy“, nebo „ Jetelina, náš kandidát do parlamentu“ a tak podobně . Akce se totiž konala v předvečer celostátních parlamentních voleb.



 
 
 
Recesní akce však měla další pokračovaní. Neustále skloňovaný pastor nezůstal u valašských stád, ale pro velké úspěchy mezi zdejšími berany poskočil až do samotné Stověžaté. Byl jmenován nejvyšším náčelníkem adventistického rádia a přitom pokoutně studoval na katolické Jihočeské teologické fakultě. Sotva jej tu ověnčili čerstvým doktorátem, stal se jedním z přednášejících. Budoucí kněze teď mimo jiné učí tomu, jak účinně zapůsobit na současnou otupělou veřejnost. Jedním z jeho oblíbených příkladů jsou právě ony valašské „šílené krávy“. Jméno Bedřich Jetelina se také pravidelně objevuje v titulcích České televize. Působí totiž jako režisér a scénárista Křesťanského magazínu.
 




Pochod nakonec přerostl v tradici a čekalo ho nejméně dalších jedenáct pokračování. Měnil názvy i trasy a nezřídka se vtipným způsobem vyjadřoval i k aktuálním celospolečenským problémům, jakým je například kouření či užívání všemožných drog. A když se později na scéně objevila ptačí chřipka, zareagoval sobě vlastním způsobem i na tuto mediální bublinu.
 
 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 


Vraťme se však do žhavé současnosti. Tu nelze začít ničím jiným, než prvopočátkem veškerých eku-akcí, všemi milovanou Maminečkou představenou. Věhlasná Jarka, alias Švitorka, má totiž se zmíněnými šílenými kravinami nemálo společného. Díky duchovnímu daru zpěvného švitoření stála hned několikrát mezi skupinou muzikantů, kteří víceméně pravidelně poutníky obšťastňovali svou působivou hudební produkcí.
 

 
 
 
 


V odpoledních hodinách předposlední červnové neděle se tedy srocujeme na meziříčském nádraží. Sedm přítomných duší sice svádí k počtu plnosti, ale jako věřící doufáme v zázrak dalšího množení. Na Vsetíně přibývají dva nováčci a na Hovězí se počet účastníků vyšplhá až k rovné šestnáctce. Na startu tentokrát nečeká vysluhování mše, ale výše nastíněné informace týkající se dávné, slavné, patřičně šílené historie.
 
 

 
 
 
 
 


Sotva ujdeme nějakou tu stovku metrů, ocitáme se na přechodu. Někteří jsou už za ním, na jiné naopak teprve čeká. Drtivá většina účastníků výšlapu si jej právě naplno užívá. Popřejme jim tedy, ať ho zdárně přečkají a bez vážnější újmy se dostanou na druhý břeh. Tam je čeká jen pohodlná a bezpečná cesta směřující k výšinám.


 
 
 

Boční údolí Hovízek se po chvíli štěpí a přestože se profilujeme jako zastánci pravé životní cesty, uhýbáme doleva. Navzdory tomu, že jsme se ocitli v dolině Suška, je všude okolo příjemně vlhko a nádherně zeleně. Staré i novější valašské chalupy do zdejší krajiny harmonicky zapadají a s bílými květy kopretin a všelijakých modrých zvonků dosvědčují tvrzení, že nejkrásnějším koutem zeměkoule je právě Valašsko.



 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Zvídavý Velký Dan se posléze zastavuje u citlivě zrenovovaného stavení. Dává se do řeči se současným majitelem, od něhož zachytává docela zajímavou informaci. V tomto gruntu bylo prý před dávnými časy vydáno vůbec první oficiální povolení pro pálení slivovice a jiných ohnivých tekutin. O tom, že se tak dělo a děje i bez zmíněného papíru, nemůže být samozřejmě nejmenších pochyb. Svobodné Valašské království si odjakživa jelo tak trochu po svém.
 
 
 

 
 
 
 
 


Od spiritusu se ale raději rychle přesuňme ke spiritualitě. Dnes tu na ni máme hned dva uznávané specialisty. Hanka a Roman Machovi se nedávno přestěhovali do nedalekého Halenkova a tento pochod je vlastně jejich premiérou. Boží cesty jsou nevyzpytatelné, proto se bakalářka a doktor teologie teď budou muset snížit k tomu, aby vznosné katedrály s kostelově vyšňořenými věřícími vyměnili za roztodivné stádo duchovních amatérů lehce pohozených na čerstvě pokácených kládách kůrovcem napadených smrků.
 
 

 
 

Po uklidňující sérii několika ekuvýšlapových songů se slova ujímá něžnější z uvedené dvojice. Dlužno podotknout, že švarná Hanka se nevyzná jen v tajích posvátných Písem, ale je rovněž doktorkou farmacie. V duchu motta dnešního výletu nám proto naordinuje osm pilulek, jejichž účinná látka spolehlivě navozuje pocit spokojenosti, radosti, neřkuli dokonalého štěstí. Osmero blahoslavenství, která poprvé zazněla nad hladinou Galilejského jezera, mohou i na valašských horách léčit nemocnou duši a dělat život snesitelnějším a nekonečně kvalitnějším.


 
 
 
 
 

Švitorčino doprovodné sladké dřevo nemůže zůstat nevyužito a dnes má tu čest, nechat své struny rozeznít hned dvěma kytarovými virtuosy. Zpívané poselství o Boží záštitě, vzájemném sjednocení a mávající svobodné zemi úspěšně soutěží se švitořivými hlasy nebeských ptáků a nepochybně stoupá až k vesmírným dálavám nekonečné nebeské klenby. Ta je dnes, tak jako při většině těchto akcí, poseta plujícími obláčky a přívětivou modří azurových odstínů..


 
 

 
 
 
Na scénu poté vystupuje nejen zmiňovaný doktor teologie, ale také promovaný inženýr a přitom docela skromně vypadající človíček. Roman obrací pozornost na jednu ze stěžejních novozákonních postav pocházející z dalekého Tarsu. Nesmiřitelný Saul, který neváhá nevybíravě drtit všechno, co není patřičně židovské, se později převtěluje v Pavla, jenž akcentuje pokoj, smíření a dokonalou radost. A to dokonce v situaci, kdy má ruce v okovech a na svět se dívá skrz mříže vězení. Jeho obrat, jak známo, nenastal na základě odborného studia, ale hluboce prožité osobní zkušenosti. Setkání s živým Ježíšem je prostě zážitek k nezaplacení. Kdo má šanci jej zakusit, ví o radosti víc než všecky učené knihy světa dohromady. Může dospět, podobně jako jmenovaný apoštol, k bodu, kdy je vnitřně spokojen se vším, co jej právě potkává.
 
 

 
 
 


Po obou promluvách o Bohu následuje přímá komunikace s Nejvyšším. K modrému nebi se nesou prostá slova díků a upřímně míněných proseb. Chvíle spirituálního ztišení je zakončena společně recitovanou modlitbou, kterou už dobré dva tisíce let odříkávají Kristovi následovníci. Ti v tomto případě tvoří uzavřený kruh, který demonstruje skutečnost vzájemného sjednocení. Realita denominačních ohrádek se sesypala jako newyorské věže po teroristickém útoku.



 
 
 

Pokud si někdo myslí, že teď už bude následovat jen posvátné ticho bez jakýchkoliv náznaků veselí, je na obrovském omylu. Teta Iwa tasí svoje rekvizity a bez rozpaků rozjíždí první soutěž. Dvojice, které určí Perutkovic ratolesti, mají za úkol bez pomocí rukou malým otvorem v uzávěru pivní plechovky prostrčit usušenou špagetu a zavěšenou nádobu pak společně přemístit na opačný konec desetimetrové klády. Vítězí družstvo, jemuž se to podaří v kratším čase než jeho soupeřům.
 
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 


Plechovky zůstávají v akci i během dalšího soutěžního kola. Udatní střelmistři obou pohlaví se pomocí natažené gumičky snaží postavené terče neúprosně skolit k zemi. Ukazuje se, že oblíbená hra dříve narozených zůstala některým v krvi, takže s přehledem válcují veškerou přítomnou omladinu.


 
 
 
 

Další disciplínou je stavba Babylonské věže. Stavebním materiálem je v tomto případě několik drátků a svazek obyčejných špejlí. Mladí i starší se s náramným zaujetím pouštějí do díla, jehož výsledkem je v obou případech štíhlá dvoumetrová kreatura. Naneštěstí se hned po dokončení nedobrovolně poroučí k zemi. Podobně jako ono bájné stavení z nejčtenější knihy světa.



 

 
 
 
 
Posledním kláním se stává zkušební test pro budoucí astronauty. Příští dobyvatelé vesmíru mají za úkol pohotově řešit několik věcí najednou. Slouží jim k tomu tabulka s rozházenými červenými a černými čísly, která mají v co nejkratším čase roztřídit podle předem daného klíče. Jak velký Dan, tak o něco menší Michal se úkolu zhošťují na výbornou, takže mohou bez rozpaků kdykoliv vystartovat na Mars nebo Jupiter.
 
 

 
 
 


Nejenom hrami živ je člověk, takže nadchází chvíle dobrovolného odkrývání přinesených zásob. V duchu prastaré křesťanské tradice, kdy všecky věci byly obecné, začíná i mezi přítomnými současníky kolovat pestrá škála lákavých gastronomických nabídek. Jako obvykle, jsou likvidovány bezodkladně a absolutně bezezbytku.


 
 
 
 
 
 
 
Rozloučíme se Hankou a Romanem, kteří se vracejí ke svému halenkovskému hnízdišti a pohodlným hřebenem míříme k někdejší okresní metropoli. Louky a paseky střídají háje a lesíky, někde se objevuje postarší valašská chalupa, jinde zase vděčný výhled na okolní hvozdy a kopečky. I tady to zvoní modravými zvonky, které tu a tam vystřídají pronikavé hvozdíky či růžové květy přenádherných mečíků.
 
 

 
 
 
 
 
 
 
 


Maminečka naše představená asi odedávna hltala Malého prince, protože okolní svět vnímá výhradně objektivem srdce. Tato srdcová dáma dokáže symbol lásky uvidět i mezi kostrbatým kamením lesní cesty. Tak jako už nesčetněkrát, i tento ekuvýšlap obohatí její sbírku o další kamenný exemplář.


 

 
 
 
Báječnou ozdobou dnešní pouti je náramně sympatická rodina Perutkových. Zdena a Michal vyrazili na hory nejen se dvěma neposednými kluky, ale i s docela malou a milou Magdalenkou. Zatímco stejně staří vrstevníci jejich dětí čučí doma na televizi, či zápolí s tabletem nebo počítačem, tato familie dala přednost čerstvému vzduchu a přiměřené porci pohybu v zelené Boží katedrále. Hádejte, která děcka budou na reálný život připravena zodpovědněji?



 
 


Zcela zvláštním případem je však další Zdenka v pořadí. Na hřebenu potkává známého, kterého neviděla už drahných pár let. Zatímco ten kdysi oplývat kudrnatou hřívou, dnes jej zdobí účes z kadeřnické nabídky skinheadů. Zato zmíněná Zdenka vypadá úplně stejně jako kdysi zamlada. Prozrazují to dobové fotografie z dávných šílených pochodů, kterých se pravidelně zúčastňovala. Jednou si dokonce po zásluze vysloužila hrdý titul vůbec nejzchátralejší účastnice.


 
 

 
 
 
 
 
 
 

Občas se v přímém dosahu cesty či pěšiny objeví nějaký lákavý exemplář z právě probuzené mykologické říše. Patří k nim nejen parádní trojice všeobecně akceptovaných kozáků, ale i poněkud diskutabilnější druh z rodiny muchomůrek. Když tento pojem zaslechne přítomná Maminečka představená, pojímá ji hrůza a raději preventivně mizí z mého dosahu. Je svatosvatě přesvědčena, že úlovek, který postupně vyšplhá až do poloviny igelitky, způsobí absolutní kolaps a tím i stop stav veškerých výletů v mém pozemském životě. Vzhledem k tomu, že tyto řádky píšu po opakovaném požití muchomůrko-kozákové delikatesy, je nad hvězdy jasné, že veškeré Švitorčiny obavy vyšly naprázdno. Doufám, že tímto vzroste její ochablá víra a příště si dopřejeme houbovou večeři dohromady.
 
 

 
 
 
 


Osamělé putování způsobené vytrvalým pátráním po zmiňovaných božských darech našich lesů ukončuje až náhlé zjevení už vzpomínané Zdenky. Se stále svobodnou dívkou uhrančivých očí a nakažlivého smíchu společně překonáme zbývající lesní úseky, abychom pak v doprovodu Velkého Dana se vztyčenou hlavou a vypjatou hrudí hrdě vpochodovali do města starých dobrých Valachů, Jiřího Čunka a jeho milované komunity opálených. K nádraží přicházíme ve chvíli, kdy z něj odjíždí ideální rychlíkový spoj do Valašského Meziříčí. A s ním také všichni velešťastní účastníci památečního pochodu. Tedy, kromě Švitorky. Ta tu hrdinně vyčkává na můj opožděný příchod, protože na svých bedrech poponáším její nepostradatelné sladké dřevo, bez něhož by si už život nedokázala představit.
 
 

 

 
 
 
 
 
 

S Maminečkou všecko začínalo, s Maminečkou také všecko končí. Patrně teď na ni platí trpké úsloví, že kdo předběhne dobu, musí na ni počkat na méně příjemných místech. V tomto případě na vsetínském nádraží. Navzdory tomu je navýsost spokojena. Ekuvýšlap ve stopách někdejších šílených krav se jednoznačně vydařil a to se počítá! Díky štědrému nebi, které nám bylo i dnes tak milosrdně nakloněno.


 
 
 
 
 
---------- (-: améééén :-) ----------
 

Žádné komentáře:

Okomentovat