Dny rajské v Podhájské

 

 

Zmiňovat se o rajských dnech v době pekelné výhně je sice podivné, ale připusťme, že to i takto mohou někteří excentričtí jedinci vnímat. Třeba takový nekorunovaný král věhlasné Chátry, neuvěřitelně akční sedmdesátník Kon. Bez nazrzlých podhájských bazénů by asi nepřežil, a protože si totéž myslí i o ostatních členech zmíněného sdružení, rok co rok je přemlouvá, aby tam pár dnů stařeckého volna trávili s ním. Zatímco větší část chátrajících jeho mazaným nabídkám hrdinně odolává, najdou se i takoví, kteří tu a tam, popřípadě vždycky, podlehnou. V letošním roce k nim, kromě ideální dvojky, babičky a dědečka Valových, patří i osádka našeho auta. Vedle mé půvabné paní, jakož i mojí nenápadné maličkosti se jedná i o dva statečné reprezentanty Generace 40 plus, zapřisáhlé solitéry Evu a Radka, kteří navzdory svému mládí neváhají splynout s dožívajícími fosiliemi poválečných ročníků.

 

 

 

 

 

 

 

Během nedělního odpoledne stačíme v interiéru subtilního forda spolykat dvěstěpadesát československých kilometrů, k večeru přičichnout k vůni podhájských zákoutí, případně ochutnat jeden ze zdejších saunových světů a poté zdárně přečkat nedlouhou červnovou noc v turóciovském penzionu na Krátké ulici. Budí nás nesčíslné hejno vyzpěvujících kohoutů, kteří svou neřeslechnutelnou produkci startují už kolem třetí, čtvrté hodiny ranní. S časným rozbřeskem proto startuji své přibližovadlo a ze známé Podhájské se posunu o pár kilometrů na sever, do obce Trávnica.

 

 

 

 

 

Trávnická tráva sahá za dědinou málem po pás, ale já si všímám především sytě modrých a jasně červených puntíků, které zdobí okraje obdělaných nepřehledných lánů. Barvy slovenské vlajky nápadně vystupují ze všudypřítomné zeleně a každého kolemjdoucího musí lehce upozornit, že i zemědělská krajina může nabídnout bezpočet příležitostí k zastavení a nekonečnému obdivu.

 

 

 

 

 

 

Úzkou silničkou se přehoupnu přes neveliké návrší k docela rozlehlé vodní nádrži. Byla vybudována už za komančů a měla sloužit k zavlažování družstevních polí. Současným kapitalistickým farmářům asi stačí občasný deštík či padající rosa, a tak teď přehrada slouží jako útočiště labutí, ryb, a hlavně nepředstavitelně dotěrných komárů.

 

Pokud někdo naivně doufá v možnost romantické ranní koupele, ať na to velice rychle zapomene. Břehy někde lemují nepropustné háje trnitých keřů, jinde zase bohaté porosty rákosu či převysokých kopřiv žahavek. Zuby nehty se proto držím vyježděné polňačky a všímám si výzdoby, kterou po obou stranách nabízí. A jak se tak zdá, ani tady jí není zrovna poskrovnu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z českých médií se opakované ozývají zvěsti o katastrofálním úbytku obojživelníků, především všelijakých žab. Pohled pod nohy však napoví, že bratří Slováci tímto problémem netrpí. Právě vylíhlá žabí batolata v průměru půldruhého centimetru v tisícovkách jedinců okupují blízké okolí nádrže a případným milovníkům vyhlášených stehýnek dávají naději, že dobré časy labužníků ještě zdaleka nekončí. A vyložení extrémisté by si tady mohli třeba hlemýždě, případně  nějakou chuťovku z nepřeberné říše poletujícího hmyzu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pro mne však končí jediná vyšlapaná cesta. Zavedla mě k poli, na němž se právě zelená přesladký šťavnatý hrášek. O vítaný předkrm ke snídani je tak bohatě postaráno. Nikomu to neříkejte, ale velezdravou luštěninu tu luštím nejméně celou příští čtvrthodinu!

 

 

 

 

Podhájské bazény čeká nezbytná pondělní očista, a tak se na dopoledne přesouváme k vyhlášenému Mlyňanskému arboretu. Založil jej už roku 1892 šlechtic jménem Štefan Ambrozi a od té doby tu stačilo vyrůst neuvěřitelných 2 300 rozličných druhů stromů a keřů. V současnosti se jedná o vůbec nejvýznamnější dendrologický park na celém Slovensku.

 

 

 

 

Poté, co se hned za bránou uvítáme s věhlasným sovětským botanikem Mičurinem, zamíříme do království nádherných barev a neodolatelných vůní. Zdejší rosárium nabízí bezpočet druhů královny veškerých květin a procházka růžovým sadem tak bude patřit k nejpříjemnějším prožitkům celého slovenského pobytu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zelenému parku o rozloze 62 hektarů vévodí i malý zámek. Do současné podoby vyrostl někdy na rozhraní devatenáctého a dvacátého věku. Žádný zámecký pán tu patrně nesídlí a podle zamčených dveří se dá soudit, že panské sídlo teď slouží jen jako útočiště hrabí, motyk a rýčů, případně učených hlav ze Slovenské akademie věd, jíž celý areál vlastně náleží.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Díky nápadně se zvyšujícím venkovním teplotám se uchylujeme to tzv. severoamerické sekce. Mimo jiné proto, že za oceánem se vyskytují největší stromy planety. Na jeden slušný kousek sekvoje mamutí tu zanedlouho také nerazíme. Naneštěstí si však jen o kousek dál moje choť málem narazí nos. Při obdivu té nevšední americké krásy nehledí pod nohy a tak nedobrovolně zulíbá poněkud drsnou slovenskou zem. Česká ošetřovatelka je však po ruce, proto načervenalé suvenýry nemají dlouhého trvání, natož nějaké trvalé následky.

 

 

 

 

 

 

Pozoruhodnou zastávku zapříčiňuje překvapivý výskyt jezírka s právě rozkvetlými lekníny. Dost možná jsme se dostali na nějakou východoasijskou plochu, která by tu také někde měla být. A nakonec možná i do slovenské, protože důvěrně známé zvonky, podobně jako čerstvě vyrašenou houbu z rodu hřibovitých na jiných světadílech v této podobě asi nenajdeme.

 

 

 

 

 

 

 

Máme tu pondělní odpoledne a s ním i setkání s hlavními aktéry slavné Chátry. Termální voda už opět naplnila veškeré betonové kádě a hojné davy věřící v zázračnost místní tekutiny začínají s nevybíravou okupací veškerých volných ploch. Žhavé slunce rozpálilo vzduch ke třicítce, a tak jako nezbytný úvod se na scéně objevuje celá škála voňavých opalovacích krémů. Podhájská omlazovací procedura chátrajících tak může konečně započít!

 

 

 

 

 

Půlden v přehřáté vodní a sluneční lázni končí bez vážnější újmy na zdraví či životech zúčastněných. Lehkou malátnost jdu před setměním rozchodit do nejbližšího okolí. To je však natolik nezajímavé, že by mohlo posloužit jako inspirace k poetickému dílu nazvanému Balada o nudě. Napravo kilometrový lán pšenice, nalevo stejně dlouhé pole Babišovy řepky. Mezi tím dokonale rovná asfaltová cesta končící v nekonečnu. Nepochybně má i tento typ krajiny své vášnivé vyznavače. Takový západ slunce za stožáry vysokého napětí může pro někoho přímo sršet nadpozemskou romantikou.

 

 

 

 

 

Také příští ráno je pro mne ve znamení časného vstávání. Než se ostatní probudí, odskočím si do Čech. Leží totiž pouhých deset kilometrů odtud. Vesnici uvedeného názvu mají na svědomí právě čeští přistěhovalci. Mluví se o nich jako o kacířích z Bohémie, kteří byli ovlivněni jistým pomýleným knězem jménem Jan Hus. Vysloužili si však pověst pracovitých lidí, kteří se s ostatními osadníky jediné pravé křesťanské víry nehašteří.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stálo by za to se dovědět, jaký byl další osud husitsky laděných imigrantů, protože v dědině je v současnosti jen kostel katolický. Ční tu k nebi už od Léta Páně 1735. Kromě této dominanty tu můžeme narazit třeba i na náměstí, či dokonce na lyžařský vlek. Zcela určitě bude nejníže položený ve veškerých Čechách, protože se nacházíme ve výškách čítajících asi sto šedesát metrů nad mořem.

 

 

 

 

 

 

Zdejší Čechy letos slaví významné výročí. První písemná zmínka o nich se váže k roku 1419, což je rovných šest set let. Obyvatelé, jimž se v okolních obcích říká Čahani, patří svým věkovým průměrem osmatřiceti let k nejmladším v celém novozámeckém okrese. V současné době by jich tu mělo žít okolo tří stovek. Nějaké pozůstatky přistěhovaleckého vlivu tu patrně dodnes zůstávají. Mladý borec, vycházející ráno z typicky slovenské chalupy, mě třeba zničehonic pozdraví snad nejznámějším českým slovem “ahoj“…

 

 

 

 

 

 

Včera jsem snídal zelený hrášek, dnes to bude pro změnu něco červeného. Třešničkou na českém dortu se stává právě první tuzemské ovoce. Strom je jím přímo obsypán a čerstvě utržené plody chutnají náramně! Za zvuků písně "Čechy krásné" opouštím sympatickou dědinu a mířím v ústrety celodennímu termálnímu dobrodružství.

 

 

Po deváté otvírací se pak všichni stavíme do fronty před branou. Zdá se, že dnes bude nával. Nejen lidí, ale i horka. Komu to asi nejméně vadí, je už vzpomínaný Kon. Obojí pravděpodobně přímo vášnivě miluje. Kde jinde by mohl na tak malé ploše vidět tak bohatou nadílku jen lehce přioděných lidských těl nejrůznějšího věku, tvaru a pohlaví? Kde jinde by si mohl při třiatřiceti ve stínu lebedit v osmatřicetistupňové léčivé vodě? Kde jinde by se mohl v namačkaném bazénu nechat otloukat řízeným vlnobitím? A kde jinde než na Slovensku by si mohl chudý Čech dopřát francouzské palačinky s kanadskými borůvkami?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konovy koníčky jsme už zmínili, jiné hobby však zmítá jeho vrstevníkem Valou. Zatímco by Kon nepřečkal rok bez Podhájské, Vala by nepřežil bez vábivého zvuku motorové pily. Vášeň je natolik dotěrná, že jen co zmíněné nářadí objeví v útrobách penzionu, vrhá se mu do náruče a systematicky si brousí zuby na chvíli, až uslyší uhrančivé zvuky jeho vábivé melodie.

 

 

 

Poněkud jiné melodie však zaznívají po blízkém soumraku. Pod střechou altánku se schází pestrobarevná česko-slovensko-moravsko-slezská společnost z nejméně dvou denominačních ohrádek, aby si za svitu bílého půlměsíce společně zazpívala z ošoupaných sionských zpěvníků. Jakékoliv rozdíly padají a k nekonečnému nebi se vznáší harmonické poselství o staré víře, nekončící naději a vše spojující božské lásce agapé.

 

 

 

 

Posádka modrého forda má před sebou úplně poslední den. Ten je třeba započít patřičně vydatnou snídaní. O tom, že je Eva nedostižnou holičkou, valašský národ všeobecně ví, že však nepostrádá ani záviděníhodné kulinářské kvality se můžeme přesvědčit u přebohatě prostřeného stolu. Náčelník Kon se opět překonává v nekonečném povzbuzování a tak se domácí vajíčka, Maruščina sekaná, nejrůznější sýry i humusem namazané kedlubny poznenáhlu ztrácejí v čím dál roztáhlejších žaludcích veškerých rozdováděných strávníků. Závěrečné spláchnutí pak náleží skvělé čajové směsi nepřítomné bylinářky Bohušky. Pochopitelně se ani tentokrát nesmí zapomenout na stravu duchovní. Jako vždy se o ni postará vždy připravený a patřičně natěšený jitřní čtenář Vala.

 

 

 

 

 

 

 

 

Třetí podhájské termální dějství se už odehrává bez Evy. Nejmladší, nejkrásnější a nejzdravější účastnici  léčivá voda poněkud odrovnala  a tak slunečný den tráví ve sladkém stínu domácího altánku. O její bezpečnost se ochotně stará neohrožená dvojice spirituálně laděných veteránů, která ji podrobí velmi důkladné dogmatické prověrce. Pro zbylé ostatky se  finální půlden odehrává ve vražedné kombinaci vroucí vody a pekelného slunce. Nakonec vše končí sladkým rajským smírem. Ani ne tak kvůli palačinkám či tmavěhnědé zmrzlině, ale díky pohodě v oblasti vzájemných kamarádských vztahů. Kolem třetí odpolední pak zůstávající, poměrně svaté trojici popřejeme sílu k přežití zbývajících dnů a sami sobě pokud možno pohodové putování k valašskému domovu.

 

 

 

Po čtvrté hodině opouštíme rovinatý kraj nekonečných slovenských polí. Musíme uznat, že i ona může vnímavé duši nabídnout bezpočet krás. Zanedlouho se přehoupneme přes nedaleké zalesněné pohoří, obezřetně prosvištíme  Partizánským a pak už zamíříme k Bánovcům, Trenčínu a starým známým Luhačovicím. Trojácké loučení pak z našeho kvarteta udělá trio, ve kterém ještě za denního světla v pohodě doplachtíme k cílovému Meziříčí. Sláva, nazdar výletu, přežili jsme a jsme tu!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

------------------- "ahoj" -------------------