Na Korfu v Arillas

- v krajině plné krás -

 

 

 

Krajinu plnou krás si představuje každý jinak. Pro jednoho musí být na každém kroku hospoda s pivem, pro jiného taverna se zásobou ouza či retsiny. Jsme na území Řecka, takže o to druhé nemůže být nouze. Očekává se, že nebude nouze ani o výskyt vnadných krasavic na zdejších všudypřítomných plážích. V tuto roční dobu, kdy na jih táhnou především penzisti, je to však otázkou s velikým otazníkem.

 

 

Jako obvykle, i tentokrát vyrážím k přímořskému lenošení se svou krásnou, navíc zákonnou manželkou, a jako vždy, „na poslední chvíli“. Pochopitelně až v měsíci září, což znamená menší tlačenici, menší peníz a naději na stabilní azurovou oblohu. Devátého devátý přibližně devět hodin po deváté ranní startujeme z Mošnova na Korfu, kde po překonání devatera hor přistáváme kolem deváté večerní na nějakých devět set metrů dlouhé přistávací dráze v Kerkyře. Během letu stačíme zahlédnout údolní nivu řeky Odry, Babišovu Dezu v našem krásném Meziříčí a pak už jen zapadající slunce kdesi nad Balkánem. Kromě toho také pár nepříliš výrazných letušek, z nichž ani jedna nemluví naší mateřštinou. Což je od letecké společnosti Smartwings poněkud neuctivé, protože veškerý převážený náklad je výhradně českého původu.

 

 

 

 

 

 

 

Obvyklý rituál u kroužících kufrů máme úspěšně za sebou a pádíme do hlavní haly. Sympatická paní delegátka z CK Travel 2002 tu čeká jenom na nás, a jenom kvůli nám dvěma před letištěm postává i malý mikrobus. Neméně sympatický mladý šofér nás pak po křivolakých cestách přemístí na severozápad ostrova a vyklopí v Arillasu u sympatického hotelu Bardis. Na programu není žádné otravné přešlapování na recepci, ale pouze zastrčený klíč ve dveřích číslo 12. Jezdíme k moři už pěkných pár let, ale tak pohodový začátek jsme ještě nezažili.

 

Po absolutně tiché noci nás vítá slunečné ráno a rozšafný majitel hotelu důvěrně známým pozdravem Kaliméra! „ Kafe? Čaj?“, táže se česky a okamžitě odbíhá nachystat objednaný nápoj. Jeho málomluvná paní se zpovzdálí přívětivě usmívá a mladá černovlasá dcera ladně kmitá v zákulisí. Jak se zdá, rodinný podnik funguje perfektně, což je více než dobrý příslib do příštích desíti dnů.

 

Do smluvené informativní schůzky nám zbývají necelé dvě hodinky volného času, takže se vydáváme na letmý průzkum nejbližšího okolí. K moři to máme jen nějakých sto padesát metrů. A protože náš Bardis leží až na samém konci dědiny, hned za rohem začíná písčitá pláž bez jakýchkoliv hotelů či jiných trapných stavení. Táhne se k jihu dobrý kilometr, a tak nám svítá naděje, že si tu v pohodě najdeme plácek, který našemu stylu pobřežního povalování vyhovuje.

 

 

 

 

Vracíme se zpátky a podél několika skupin vztyčených slunečníků táhneme k severu. Po kilometru mělkého brodění nás vítá skalnatý svah, pod nímž se už v písku vyhřívají první nedočkavci. Moře tu nabízí dramaticky tvarované okolí zakončené nejzápadnějším cípem veškeré řecké země. První dojmy z obhlídky terénu jsou více než příznivé, což naznačuje, že i pro letošní rok nám Pán Bůh vybral to nejlepší možné řešení.

 

 

 

Informativní schůzka se vstřícnou delegátkou Janou je opět jen a jen pro nás. A to přesto, že nejméně polovina spolubydlících patří mezi naše, případně slovenské soukmenovce. Dovíme se vše známé i méně známé o ostrově i blízkém okolí a pak už jen nakoupíme čerstvé hrozny, načepujeme pár litrů vody a vyrážíme k jihu.

 

Po deseti minutách slastné chůze okrajem něžně šplouchajících vln jsme na takřka prázdné pláži. Tak jak je to u nás obvyklé, vzdáváme se veškerého pokrytectví a své chátrající tělesné schránky svěřujeme nadmíru příjemné modrozelené lázni. Vyžadovat tady, naproti ostrovu Kravia, používání maskovacích textilií je naprostá kravina, ne-li přímo zločin proti lidskosti. Což bezesporu potvrdí každý rozumný doktor, psychologa nevyjímaje. Pokud se někdo stále sveřepě drží překonaných viktoriánských zvyklostí, má možnost vystavit své draze pořízené koupací odění na slunečníky přecpané písčině, kde samozřejmě platí pravidlo zatajovaných skutečností. Ještěže mám tak skvělou partnerku, která se hlavním proudem strhnout nedává a respektuje to, co je pro tělo přirozenější, příjemnější a nekonečně zdravější.

 

 

 

 

 

 

Příštího dne jdeme otestovat severní variantu. Naštěstí i tady platí zásada nepokryteckého vztahu k vodě a slunci, což všem přítomným účastníkům připadá naprosto, ale naprosto normální. Čtenáři Plejboje a jemu podobných přiblblých plátků by si tu na své určitě nepřišli. Poměrně brzy by pochopili dávno známou pravdu, že pornografie není ani tak o nahotě, jako spíš o jejím rafinovaném zahalování. Tady si na to nikdo nehraje a do přirozeného přírodního prostředí přírody zapadá ve své Bohem darované originalitě dokonale harmonicky. Šlo by to sice dokumentovat fotograficky, ale po zavedení slavného GDPR by mohl autor snímků přijít o majland a možná i o krk.

 

 

 

 

Ještě ráno bylo na nebi azuro, teď se však obloha barví do šedivějších odstínů. Ve chvíli, kdy začnou na zem dopadat první kapky, raději svůj přenosný majetek sbalíme a začneme pomalu stoupat na nejbližší dostupné návrší. Míjíme trnité i bobulemi obrostlé chrastí a mezi domy obdivujeme rozkvetlé stromy a keře známě z květináčů či botanických zahrad. Překonáme nenápadný hřeben a pak už po silnici klesáme do sousedního letoviska s názvem Agios Stefanos. Původně malá rybářská vesnička se převtělila v oblíbení přímořské středisko, které si však stále uchovává svůj pokojný, mírně komorní ráz.

 

 

 

 

 

Pokračujeme kolem vody dál a pak už několik příštích hodin okupujeme větvemi zamaskovaný plácek na takřka liduprázdné pláži. Mořský příboj, který ji vytrvale omývá, na ní vytváří působivé a stále nové abstraktní kreatury. Šumění vody pak příjemně doplňuje zpěv tmavovlasé krasavice a tklivé zvuky jejího malého ukulele. Kolem příkrých srázů zakrouží řehtaví mořští racci, po zvlněné hladině občas přepluje loď a milosrdný vítr poznenáhlu rozfoukává mírně zamračenou oblohu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vracíme se zpátky do centra, zamáváme pasoucím se kozám i řeckokatolickému monastýru a potom už prudkým srázem stoupáme na horský předěl mezi Svatým Štěpánem a naším Arillasem. K nemalému překvapení tu cesta nepokračuje ke vzpomenutému nejzápadnějšímu cípu Řecka, ale nesmyslně končí u zamčené zelené brány, za níž se tyčí nažloutlá budova nějakého současného Onassise. Pokud je toto náhorní, zdaleka viditelné stavení majákem, který by se tu měl údajně někde nacházet, pak se hluboce omlouváme, ale ten zpravidla vyhlíží úplně jinak. Vrchol ještě ukrývá lehce zastrčenou kapličku a na samém okraji skalnatého srázu typicky řecký zakrslý minikostelík, ve kterém by se podle domorodců měla nacházet Boží přítomnost. K vidění je tu však jen podobizna Ježíšovy matky ve společnosti trojice malých baculatých ptáčat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O očekávaný pohled k severozápadu jsme sice ochuzeni, zato odtud jako na dlani vidíme naše současné útočiště. Arillas byla původně jen nenápadná dědinka, ve které však časem vyrostl malý pivovar. Ten údajně během sezóny nabízí pravidelné sobotní ochutnávky, které jsou prý domorodci i přechodnými obyvateli vděčně přijímány. Jinak se kromě ubytovacích penzionů v osadě nachází několik taveren, pár obchodů, půjčovna všelijakých vehiklů a rovněž informační centrum, ve kterém, na rozdíl od vzpomínaného letadla, můžete naprosté pohodě konverzovat česky nebo slovensky. Mladá, krásná a příjemná paní informátorka se totiž na ostrov přivdala právě z naší domoviny.

 

 

 

Klesáme po hraně prudkého svahu stále níž až pod sebou uvidíme zvláštní věc. Evidentně se tady, přímo na pláži, chystá něco jako svatební obřad. Než se na místo dotyčné stačím vrátit, je však už naneštěstí takřka po všem. Ale i tak ještě stačím zastihnout pár závěrečných, pro nás absolutně nezvyklých ceremoniálů. V šerosvitu pomalu zapadajícího narudlého slunce působí tajemně, chvílemi až přímo mysticky.

 

 

 

 

Další den míříme pro změnu k jihu. Obloha je, na rozdíl od včerejška jako vymetená a po ránu na pláži skoro nikdo. Až o dost později opodál rozbije své ležení šestičlenná tlupa nepříliš letitých dam či dívek z Polska, a jak se poměrně brzo ukáže, všecky spojuje kladný vztah k východním naukám, pravděpodobně k józe. Legendární Jan Pavel II. by z nich asi moc radost neměl, k okolí se však chovají naprosto přirozeně a v závěru dne, kdy už slunce moc tepla nevydává, kašlou na veškeré jogínské předpisy i střdoevropské zábrany a naprosto spontánně se rozehřívají osvědčenou hrou na honěnou. Což je zcela nečekané, na druhou stranu náramně sympatické. Při západu pak už sedí naprosto tiše v malém hloučku a s náramným zaujetím pozorují ztrácející se zdroj světla za mořskou hladinou.

 

 

 

 

Abychom netrpěli nesnesitelnou nudou, příští denní náplň budeme pro změnu hledat na severu. Je to sice od hotelu nějaký ten kilometr dál, ale za tu změnu to určitě stojí. Voda je luxusní, prostředí parádní a lidí tak akorát. Až do večera tady střídáme ledabylé povalování v písku s báječným čvachtáním v příjemně slaném nálevu.

 

 

 

 

 

 

 

Není od věci se občas vzdálit z písečné pláně a vystřídat ji za dramatičtější svět skalních stěn, malých jeskyněk a divokých balvanů. Hned od hladiny se táhne barevně zajímavá kamenná žíla, jinde ční k nebi romanticky tvarované pískovce a jen o pár metrů dál leží pohozené několikametrové slepencové kvádry, evidentně odloupnuté z nápadné, vysoko položené ohlodané vrstvy. Že se však ve skále najdou i nefalšované kousky černého uhlí, to by tady našinec asi určitě nečekal.

 

 

 

 

 

Po naprosto jasné noci se blíží rozbřesk nového dne. Vstávám ještě za tmy a mířím za zřetelně zářícím souhvězdím Orionu. Měsíční kotouč, jemuž už jen krůček chybí ke kulaté dokonalosti, se romanticky odráží od mořské hladiny. Ještě za šera se přehoupnu přes kopec a sejdu k našim jižním sousedům. Letovisko Agios Georgios leží na konci převeliké zátoky, k níž náleží i několikakilometrová písečná pláž. Proslýchá se však, že je tu voda vždycky o poznání studenější než v ostatních lokalitách, což mi samozřejmě ani trochu nevadí. Východ slunce zaznamenávám až při návratu na známý kopec a díky nízkým paprskům se pak v naprosté samotě kochám pohledem na nádherně nasvícený ostrov Kravii a později i na naše probouzející se útočiště Arillas.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Protože moje krásná žena usoudila, že jižní pláž se jí zamlouvá víc než ta severní, budeme ode dneška lenošit právě tam. Přestože je tu všecko při starém, pokaždé tu nacházíme nějaké milé překvapení. Jednou jsou to zajímavé kamínky, podruhé třeba neméně zajímaví lidé. Po poledni se sem začínají trousit šikmoocí. Za chvíli už okupují polovinu naší pláže. Jsou slušní, roztomilí a nečekaně hraví. Nejstarší členka věkově pestrého týmu se například s náramnou rozkoší čvachtá v kaluži, kterou tu stále doplňuje vlnící se moře. Později se k Japoncům ještě přidá indicko-německý manželský pár a celá pospolitost pak s náramným entuziasmem řádí ve vlnách. Přestože se to nemá, nedá mi to, abych si rádoby tajně nepořídil nějakou fotku na památku. Jelikož nenáležím mezi školené paparazzi, dělám to poněkud neohrabaně. Všímá si toho zmíněný mezinárodní pár a na scéně se objevuje mírné nedorozumění. Manželé mi elegantně nastiňují jejich oprávněné obavy z případného zveřejnění. V japonské kultuře to má údajně úplně jiný dopad než v Evropě. Vše se brzo vysvětlí a výsledkem celého zádrhelu je velice přátelské popovídání končící stisky rukou a vzájemným objetím. Ne vždycky se to podaří, ale někdy špatný začátek končí happyendem, což je právě tento popsaný případ.

 

 

 

 

Příští ráno opět vstávám se slepicemi. Nebo aspoň s kohouty, které je ještě za tmy z okolních kurníků slyšet. Opět jdu ve směru Orionu a opět vystoupám na důvěrně známé návrší. Stále ještě potmě pak začínám značně kostrbatým horským chodníkem klesat dolů. Začíná se pomalu rozjasňovat a pode mne se objeví měsícem osvícená šíje Port Timoni. Ta odděluje dvě zátoky zakončené dvěma sympatickými plážičkami. Samozřejmě neodolám a v měsíčním svitu smočím v obou vodách své chátrající stařecké tělo. To, že pak omládnu o dobrých padesát let, nemusím snad ani připomínat. Při návratu stejnou pěšinou se už za světla ještě jednou ohlédnu zpátky. Ten pohled bude asi nejpůsobivější krajinnou scenérií, kterou se mi daří na svůj aparát na Korfu zachytit.

 

 

 

 

Moje krásná choť provedla ohodnocení veškerých zatím navštívených pláží a na základě toho doporučila napříště už směrovat jenom k jihu. Není tam tolik lidí a navíc je to hned za rohem. A protože byl dnes v noci úplněk, za chvíli se tady ocitáme v dokonalém obležení jogínů. Zleva Němci, zprava Japonci a kousek opodál už vzpomínané holky Polky. Možná v souvislosti s oním úplným Měsícem vykazují dnes všichni neobvyklou aktivitu. Každá pospolitost sice na břehu předvádí jiný model spartakiády, když ale cvičenci vstoupí do vody, víceméně se shodnou. Dvojice se chopí jednoho dobrovolníka, položí jej na hladinu a pomalu ho po ní posunuje sem a tam. Přitom k němu mluví a zahrnuje jej všelijakým laskáním. Výsledek rituálu je překvapivý. Nebožák se po skončení zpravidla neudrží na nohou a ostatní jej musí podepírat. Jedna mladá polská děvucha se během prapodivné operace začíná nadavovat a poté vydá tak ošklivý vzkřek, že se vyleká celé blízké i vzdálenější okolí. Po vytažení na pláž pak není dobrých dvacet minut schopna jakéhokoliv pohybu. Nic proti jogínům, mám je úplně stejně rád jako všechny ostatní smrtelníky, ale pokud mi někdo bude opět tvrdit, že tato módní záležitost je jen neškodné tělesné cvičení, pak mám další důvod mu nevěřit. Jak tvrdí lidé věci znalí, ono cvičení vždycky míří do spirituální oblasti. A ta, jak známo, nabízí nejen slasti, ale i neskutečná rizika. Navzdory smíšeným pocitům, které nás provází celý zbytek dne, si i tentokrát užíváme modrého moře a veškerých myslitelných slastí které nám tak štědře nabízí.

 

 

 

 

 

Ještě dlouho před západem balíme a pomalu se prodíráme k nejbližší vesnici. Jmenuje se Afionas, kromě turistů hostí asi tři stovky obyvatel a leží na vrcholu protáhlého návrší. V jejím bezprostředním okolí se nebývale daří olivovníkům. Dorůstají úctyhodné výšky a jejich koruny mají v průměru deset i více metrů. Neméně zajímavé je i samotná dědina. Konečně v ní vidíme kousek normálního, nefalšovaného Řecka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lufťáci tu sice zpravidla moc nepobývají, zato se tu ve velkém srocují před každým zapadáním slunce. Výhled na protější Kravii i ostatní ostrovy je odtud vskutku impozantní. A ještě krásnější je při slunce východu, kdy bývají výčnělky pevné země přenádherně nasvíceny. Navíc tu kromě místních tetin s metlou a udýchaných běhounů ze západních zemí zhola nikoho nepotkáte.

 

 

 

 

 

O Sidari se v propagačních letáčcích píše jako o místě, které si na Korfu nemůžete dovolit nenavštívit. Není to od nás daleko, jedeme tady do Sidari. Autobus nás vyklopí na hlavním bulváru, takže dříve, než se vydáme k vodě, vykonáme inventuru místních obchodů. Přestože tu prolezeme kdejaký krám, skoro nic nekoupíme. Vytoužené šaty si nakonec Dáša pořídí v Arillas, jen kousek od našeho hotelu. Šmejdění mezi regály mě absolutně netankuje, jediné, co mě v Sidari zaujme, jsou totálně zadrátované ulice, takže si tu připadám jako na americkém Divokém západě.

 

 

 

 

Pokud mě tady něco opravdu láká, tak to jsou všude propagované romantické útesy. Romantika však jde absolutně stranou, když v jejich blízkosti našinec na každém kroku zakopává o pendlující světoběžníky všech věkových, sociálních i etnických skupin. Naši krajané nejsou žádnou světlou výjimkou, naopak to tu spíš připomíná Čechomor. Aby toho nebylo málo, majitelé taveren si svá hnízda nezřídka zavěsili až na samý okraj srázu, takže okouzlení čistou přírodní krásou se v tomto případě, bohužel, nekoná. A to i přesto, že zdejší skalnaté pobřeží je samo o sobě skutečně parádní.

 

 

 

 

 

 

 

 

Když už jsme tady, musíme se samozřejmě někde aspoň na chvíli smočit. Poprvé na sebe navlékáme své koupací textilie a noříme se mezi aktuálně relaxující davy. Před námi si ve vodě lebedí nějaké baculaté blátotlačky z Maďarska, vedle zase náramně hlasitě baví svůj obstarožní harém bodrý hromotluk z Británie a v naší těsné blízkosti neustále kmitá kouřící nebo telefonující seniorka s nezataženým břichem, tenkýma nohama a ostravským přízvukem. Sotva vlezu do nikterak čisté vody, mává na mne potetovaný borec semitského vzezření, ať jej a jeho čerstvou partnerku zvěčním při jejich společné plavbě na barevném nafukovacím člunu. Krasavice post dorosteneckého věku pochází z Ukrajiny a díky tomu, že nějaký čas makala v naší Stověžaté, děkuje mi dokonale srozumitelnou češtinou. Po třech hodinách utrpení v nacucaných zatajovacích obkladech se převlékáme do suchého a s náramnou chutí pádíme ke zpátečnímu autobusu, abychom si v podvečer spravili chuť na naší staré dobré svobodné arillaské jižní písčině.

 

 

 

 

 

 

 

Poslední časně ranní vycházka míří k odvrácené straně nejzápadnějšího řeckého mysu. Doufám, že se mi podaří vypátrat nějakou pěšinu ke skalnatému výběžku, ale moje cesta končí jen v měsícem ozářeném stefanovském přístavišti. Nezbývá než přiznat porážku a přes horský předěl se pak překlopit zpátky k Arillas. To ještě dřímá zaslouženým spánkem a nebýt kmitajících plážových uklízečů, bylo by ještě kolem osmé jako po vymření.

 

 

 

 

 

Poslední dny jsou si podobné jako vejce vejci. Jižní pláž, modrá obloha, teplá voda barvy tyrkysu a slastné polehávání v rozehřátém písku. A také sbírání kamínků, pobřežní špacíry a především nekonečné čvachtání ve vlnkách či ve vlnách. Občas dojde i na specifickou formu body artu. Jediným výtvarným materiálem je v tomto případě mazlavé blátíčko několika odstínů zemité šedi. Podle některých má dokonce léčivé účinky. V případě dostatečně masivní víry to může být dokonce i pravda. Pravdou pravdoucí je však nesporný fakt, že deset přímořských dnů a nocí se nezadržitelně chýlí ke svému neodkladnému závěru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Luxus posledního západu slunce si náležitě vychutnáváme. Tentokrát si pohrává s clonou šedých mraků, které dávají závěrečné scéně neobyčejně melancholický náboj. Vzpomínáme také na všecky západy minulé. Každý byl jiný a každý svým způsobem nádherný.

 

 

 

 

 

 

 

Úplně poslední zapadání však nemáme šanci zahlédnout. O páté, kdy lezeme definitivně z vody, se obloha začíná mračit. Po sbalení kufrů je už zataženo a večerní cestu autobusem provází občasné přeháňky. Přežijeme neskutečný mumraj na kerkyrském letišti a za tmy tmoucí pak vzlétneme k černému nebi. Ani tentokrát od vzdušného doprovodu neuslyšíme jediné české slovo. Cizojazyčný pilot kolem půlnoci už asi trochu podřimuje, takže dosednutí na rodnou hroudu není zrovna ukázkové. Což nám až tolik nevadí, protože nás od domova dělí jen pár desítek nočních kilometrů. O jejich překonání se postará náš nejstarší synátor, jehož světlé přibližovadlo se v pravou chvíli vynoří z mošnovské temnoty. Od vystoupení z moře do odemčení bytu uplyne nějakých sedm osm hodin. Opět jsme ve svém důvěrně známém útočišti. Nádherně odpočatí a proto navýsost spokojeni. Zdá se, že i tentokrát byl Nejvyšší na naší straně. Díky, díky, díky!!!

 

 

 

 

 

 

(-: ahóóóój :-)

 

 

-----------------------------------------------