VOLOVSKÉ VRCHY

- svět Romů a Mantáků -

 

 

 

Aby bylo hned v úvodu jasno, nejedná se o pejorativní narážku. Volovské vrchy jsou názvem části Slovenského rudohoří, Romové a Mantáci pak národnostními menšinami, které se v uvedeném území usídlily. Tradiční Svatováclavský čundr tentokrát zamíří právě do těchto pramálo známých končin. Předesíláme, že jednu zástupkyni Mantáků potkáváme při cestě tam, dva Romy při návratu domů, ale za voly bychom je ani náhodou označit nemohli. V obou případech se jedná o náramně sympatické lidičky, se kterými je radost ve vlaku posedět. Domestikovaného zástupce živočišné říše, po kterém je pohoří pojmenováno, však navzdory výmluvnému názvu nikde nepotkáváme..

 

 

Začněme tedy od začátku. Den před svatým Václavem se na valašskomeziříčském nádraží potkávám s Martinem. Netuším, zda je pokládán za svatého, ale v každém případě se o to v těchto dnech přímo sveřepě pokouší. Spolu s dalšími pravověrnými bratry totiž právě prodělává tříměsíční duchovně zušlechťovací kúru nazvanou Exodus 90. Během ní musí pravidelně meditovat, sprchovat se chladnou vodou a na minimum omezit pití návykové kávy. Co je však pro něho daleko nejhorší, po celou dobu se nesmí dotknout jakéhokoliv alkoholu. Pro majitele švestkových sadů, producenta špičkové slivovice a fundovaného znalce pěstování a výroby ušlechtilého moku z kulatých plodů vinné révy to musí být nefalšovaná řehole. Zůstává otázkou, o čem bude v příštích čtyřech dnech horského putování hovořit. Devadesát procent jeho patetických promluv se totiž týká problematiky aktuálně zapovězených opojných nápojů.

 

 

Během ranního svítání se přehoupneme na sousední slovenskou stranu a přistáváme na nádherně zrekonstruovaném púchovském nádraží. Díky naléhání mého vzpomínaného souputníka si tu během čekání na další spoj vyřizuji kouzelnou kartičku opravňující mou stařeckou tělesnou schránku posunovat po místních drahách skoro zadarmo. Východní bratří opět předběhli dobu a navzdory tvrzení namachrovaných Čehúnů se sociálně laděný Slovenský štát nejen nezhroutil, ale naopak donutil pražské mocipány k prosazení podobných, i když ne tak velkorysých výhod pro potulné českomoravské penzisty.

 

 

Prozíravé zakoupení místenek na košický pacifik nám navzdory napěchovyným vagónům umožňuje kvalitní posed u širokých vlakových oken. Nezdolný komunikátor Martin okamžitě navazuje hovor se skupinou pohodových študáků mířících z Bratislavy na dálný východ. Hned příští chvíle prozradí, že jediná dívenka z našeho kupé pochází ze Smolníka, tedy z místa, kam máme právě namířeno. Navíc má své kořeny právě u vzpomínaných Mantáků. Jedná se o tzv. Karpatské Němce, kteří se před nějakými pěti až sedmi staletími usídlili v tehdy vylidněných oblastech Slovenského rudohoří. S pohledem na ubíhající Vysoké Tatry se dovídáme spoustu zajímavostí o tomto etniku, mimo jiné i to, že doposud hovoří svým němčinou formovaným nářečím, kterému však nerozumí nejen Slováci, ale ani domorodci ze současného Německa.

 

Hodinu před polednem jsme ve Spišské Nové Vsi. Přes svůj vesnický název má ke vsi dosti daleko. V tomto okresním městě to vypadá jako v Černošičích. A jak ukazuje další cesta autobusem, jímž míříme ke vzpomínanému Smolníku, zdaleka nejen tam. Pokud je v okolních dědinách někdo zrovna venku, pak jsou to především Romové. Kromě nich také jedna liška Bystrouška, která si to v pravé poledne naprosto svobodně šmaruje přes posečenou louku jen kousek od hlavní silnice.

 

 

Po půldruhé hodině jízdy a dobrých šedesáti kilometrech jsme konečně ve Smolníku. Původně slovanské sídlo doplnili ve 13. století už vzpomínaní Němci. Díky těžbě stříbra, mědi, železa a zlata byl roku 1327 povýšen na svobodné hornické královské město. Stal se sídlem Báňské komory, kde vznikla také uznávaná mincovna. O pár století později tu dokonce postavili i jedno z prvních kamenných divadel na Slovensku. Těžbu nerostů, která definitivně skončila až v kolem roku 1990, na čas nahradila ruční výroba doutníků. Tabáková továrna dosud stojí, ale potěšení pro milovníky modrého dýmu tu už nevzniká. Městečko, které mělo v roce 1780 více než deset tisíc obyvatel, jich dnes obývá jen desetina tehdejšího počtu. Kromě Slováků, Romů a především vzpomínaných Mantáků i nějaká stovka Ukrajinců, kteří sem přesídlili po neslavné černobylské havárii. Díky nim tu k evangelickému a katolickému kostelu přibyl i chrám pravoslavný, který se stal jednou z nových ozdob starého lidského sídla.

 

 

 

 

Náš pohodlný bus se poté dlouho šplhá až do osm set metrů vysokého Štóského sedla. Vystupujeme u kaple, která tu byla na počest Navštívení Panny Marie postavena někdy v polovině osmnáctého století. Vítá nás žloutnoucí smíšený les a orosená zelená tráva, která lemuje červenou turistickou značku. Ta se táhne celým Slovenským rudohořím a během příštích dnů se stane i našim nerozlučným průvodcem.

 

Už od rychlíkového přesunu Povážím si všímám varovných signálů upozorňujícím na skryté děje v mém vnitřním člověku. Domlouvám střevní flóře, ať se protentokrát zdrží jakýchkoliv neuvážených aktivit. K mému překvapení si dá říct a vydrží až na samotný hřeben Volovských vrchů. Poslední varování přichází už po nějaké stovce odpochodovaných metrů. Vyběhnu na zalesněné závětří a slovenské zemi zdarma svěřuji ostatky draze pořízených českých potravin. První, čeho si při zmíněné operaci všimnu, je ukázkový pravák vyčnívající jen kousek od mé nečinné levice. Po definitivním ukončení odlehčujícího manévru se dívám po jeho příbuzenstvu. Mladší brácha se usídlil jen kousek od něho. Jak se zdá, smrti hladem se protentokrát obávat nemusíme.

 

 

Pravé hřiby pak lovíme přímo u lesní cesty. Ta se vine návrším oddělujícím hlavní mantácké dědiny. Na jedné straně zmiňovaný Smolník, na druhé Medzev, považovaný za hlavní město Mantáků. Docela by se mi teď hodil nějaký jejich nožík, v jejichž zhotovování prý byli učiněnými mistry. Ve své době tu údajně byla největší koncentrace kovářů na světě. Škoda, že většina z nich musela pro svůj germánský původ po válce odpochodovat. Uznávaní experti na těžbu a zpracování nerostů mohli být i v současnosti pro slovenskou zemi přínosem.

 

 

 

 

 

 

Krajem vzrostlých stromů doputujeme na bod zlomu. Na Bodovce, jak se toto místo nazývá, se naše cesta láme ostře doprava a slunečné počasí v zataženou oblohu. Kromě toho tu ústí i několik turistických značek, mimo jiné i ta, která startuje v nedalekých lázních Štós. Také ty za svoji existenci vděčí dávné mantácké přítomnosti. Tenkrát se tu léčili uherští grófové, za socialismu uranem ozáření horníci ze západočeských dolů a až dnes prý konečně došlo i na Slováky z blízkého či vzdálenějšího okolí.

 

 

 

Martin je svědomitý borec, a tak se na volovské putování jaksepatří připravil. Na vševědoucím internetu si například otevřel vyznání jednoho domorodce nostalgicky vzpomínajícího zašlé staré zlaté časy. Tenkrát prý krajinu pokrývaly přenádherné souvislé zelené lesy. Dnes však jejich značnou část sežral kůrovec či nenažraní dřevobaroni. Na scéně se objevily vykácené pláně a v duši zmíněného pamětníka „emotívna traúma“. Tento pojem se nám natolik vryje do paměti, že jej vyslovíme pokaždé, když se před námi nějaký násilně vyholený prostor objeví. A ta chvíle na sebe dlouho čekat nenechá. Nedohledné rubisko nás dokonce mazaně svede na scestí. Ještě, že i přihlouplým poutníkům slouží chytré mobily. Pár kliků v Martinově aparátě stačí na to, abychom i v nepřehledné devastované pláni nelezli po čase jedinou správnou cestu. První „emotívna traúma“ je zažehnána, pokračujeme tedy odhodlaně dál.

 

 

 

 

 

Brzy nato poznáváme, že příroda je skutečně mocná čarodějka. Na místě někdejších holi teď vesele bují nové smrčky, buky i jedle a vítanou společnost jim dělá početný zástup bílých břízek. Mají štěstí, že se narodily na Slovensku. Čeští lesoinženýři promenádující se novými porosty ve svých upjatých zelených kamizolkách by je ve svých revírech dali nemilosrdně povraždit. Nějaký osvícený borec údajně prohlásil břízu za plevel a tak jí v Zemi praotce Čecha málem hrozilo vyhynutí. Kůrovec, který teď vzorně seřazené smrkové monokultury s náramným potěšením likviduje, snad konečně vrátí všem pomateným milovníkům lesních plantáží zdravý selský rozum. Tady se o obnovu stará sama příroda a tak se tu daří nejen zmiňovaným bílým krasavicím, ale i červeným muchomůrkám a modrofialovým slovenským čučoriedkám.

 

 

 

 

 

 

Den se chýlí k svému cíli a nám nezbývá, než se zachovat podobně. Orlia studňa, kam jsme se soumrakem dorazili, je tím nejsprávnějším místem k přenocování. V parádním závětří za skupinou huňatých smrků po chvíli stojí Martinův spartánský párty stan a pár metrů od něho se rozhořívá nepostradatelná večerní vatra. O základ dnešní večeře se postará letmo sesbíraná úroda hřibů praváků. Část jich bude podávána ve formě smaženice, část poputuje do ešusu jako vítaná příchuť brokolicové polévky. Jižní blizzard hvízdá v korunách stromů, my si ale v nádherném závětří užíváme romantiky večerního posezení u plápolajících plamenů. To se v některých případech dokonce proměňuje ve slastné poležení přecházející v hluboký spánek unavených. Do pelechů se jde, jako obvykle až kolem půlnoci. Většina uhlíků se do rána promění v popel a pak se vše navrátí do původní podoby. Zítra už nikdo nepozná, že tu bylo nějaké tábořiště. Škoda, že tuto starou skautskou zásadu už nikdo nikoho neučí. Svědčí o tom opuštěná ohniště, dost často přeměněná ve skládku nevábného odpadu.

 

 

 

 

 

 

 

Noc na měkkém mechovém podloží nemá nejmenší chybu. Větrná noc se mění ve stejně větrné ráno. Za denního světla jdu vypátrat tušený zdroj nepostradatelné tekutiny. K mému překvapení jej nacházím skoro na hřebeni. Pramen je vydatný, navíc se jen pár metrů od něj nalézá ohniště a rovná plocha k případnému vztyčení stanů. Zkrátka, naprosto ideální místo k přečkání noci či k dennímu spočinutí. Na to teď však není pomyšlení. Doplníme vyčerpané vodní zásoby, na vařiči ukuchtíme snídani a pak už je na pořadu dne napěchování rozhozených věcí do útrob přenosných báglů a ostrý start do dalšího dobrodružství.

 

 

 

 

Prvním dílčím cílem je nepřehlédnutelný vrchol s poněkud svérázným názvem Pipitka. Jeho stromy obrostený vrchol ční do výše 1225 metrů. Čím více se k němu přibližujeme, tím více sílí „emotívna traúma“. V našem případě to znamená úbytek stromů ve prospěch vděčnějších výhledů. Cestu nám opět zdobí porosty červenajícího borůvčí a sem někde i putující brouci v barvách zelené či temně modré metalízy. Přestože nám rosničky na tuto dobu prorokovaly občasné přeháňky, milosrdné nebe je protentokrát zadrželo, případně odeslalo do žíznivějších končin.

 

 

Na vrcholovém úbočí Pipitky to „traúma“ dotáhla k dokonalosti. Mezi klestím, pahýly a polámanými stromy jen stěží rozeznáváme nějaký chodníček. Ještě, že jsme včera zamítli původní úmysl doputovat sem za svitu čelovek. Nenašli bychom ani cestu ani avizovaný zdroj vody, u kterého jsme chtěli tábořit. Chaty, u níž by se měl pramen nalézat, si všimnu až poté, co se díky vyprázdňovací zastávce neplánovaně zahledím zpátečním směrem. Opět si užíváme pohledů do modravých dálek, stejně jako podobně zbarvených plodů borůvek. A také nádherné samoty, kterou od včerejšího poledne zatím vůbec nikdo nenarušil.

 

 

 

 

 

 

Čeká nás mírné klesání do Úhornianského sedla. Občas je sice zpestřeno nějakým kratším výšvihem, ale vcelku se tento úsek našeho putování jeví jako velice přívětivý. Nejen, že neprší, ale slunce teď dokonce přemohlo nadvládu šedých mraků a sympaticky pomrkává z azurové oblohy. Nedávno vyholené pláně zarůstají svěží stromovou zelení, ze které vykukují kloboučky klouzků a červených křemenáčů. Stejně jako hnědé hlavičky hřibů je tentokrát necháváme bez povšimnutí. Zásoba nakrájených praváků totiž vězí v jednom z ešusů a vyčkává na večerní zpracování. Tu a tam zobneme po nějaké čerstvě uzrálé ostružině a jak se zdá, pohodově klesající cestu nám už pranic nezkříží. Pokud v to nepočítáme klouzajícího slepýše, který nám však velkoryse nabízí přednost v jízdě, vlastně, v pěším pochodu.

 

 

 

 

 

 

 

V Úhornianském sedle nás vítá stříbrný kříž a překvapivá informace, že se nacházím ve výšce rovných 999 metrů. Doputovat sem starý pan Baťa, musel by výskat nezkrotným nadšením. Toto magické číslo je vlastně na hlavu postavených pohanských 666, což se vztyčeným symbolem křesťanství dává tomuto nenápadnému místu prazvláštní náboj. Ve stínu kříže spočineme duchovně, duševně i tělesně a po sbalení nadbytečných svrchních textilií se zakusujeme do příštího stoupání.

 

 

 

 

 

 

Pod stále modrou oblohou se pomalu posunujeme k Bielym skalám. Za zády na nás mává typický vrchol Pipitky, na cestu vyzvánějí květy zvonků a hluboko pod námi se ukrývá horská dědina Úhorná. Za dávné minulosti tu žili nejen baníci, zemědělci a dřevorubci, ale také velice uznávaní tkalci. Během nadvlády komančů se obec proslavila tím, že se tu rudým nepodařilo založit zemědělské družstvo. Během celé doby totality tu proto místní rolníci hospodařili výhradně na svém, což je v rámci tehdejšího komunistického Československa nebývalá rarita.

 

 

 

 

 

 

 

Na vrcholu zvaném Biele skaly nás čeká pouze černý les. Za pár minut se však na obzoru vynořuje očekávaná červenomodrá dvojice. Adéla s Michalem vyrazili včera po poledni, kolem osmé se ocitli ve Smolníku a protože v onu dobu bývá i na Slovensku neprůhledná tma, nezbylo jim než za dědinou přenocovat. V noci se jim kolem stanu trousili troubějící jeleni a ráno je vystřídali ztichlí houbaři. Po třech hodinách vytrvalého stoupání se vydrápali na místo, kde je právě vyhlížíme. Střetáváme se ve výšce přesahující poctivých dvanáct set metrů a úspěšné shledání oslavujeme rozbalením obědových menu. V mém případě zlevněných uzených šprot plavajících v zakonzervovaném olejovém bazénu. Střet s mořskými potvorami se však ani trochu nelíbí mé stařecké střevní flóře, což má za následek pozdější naředění obsahu finální oblasti vnitřního potravinového řetězce a s tím spojené riziko nekontrolovatelné erupce. Neuváženou rybí konzumaci z Bielych skal později naštěstí úspěšně koriguje Adélin černý čaj a tabulka stejně zbarvené čokolády na vaření.

 

 

 

 

 

Ujdeme ve čtveřici sotva pár stovek metrů a už se zase rozdělujeme. Potkáváme totiž dvě rozšafné turistky z Prešova, které zrovna absolvují populární transslovenský přechod Cestou hrdinov Slovenského národneho povstania. Komunikačně nadaný Martin má konečně příležitost k družnému rozhovoru. Dámy jsou podle všeho podobně postižené, takže se naplánované mezinárodní horské setkání prodlužuje na dobrých patnáct až dvacet minut. Pod Michalovým dohledem je zakončeno slavnostním přípitkem Martinovou meruňkovicí, které se však přítomný autor nesmí dotknout a hlídač jeho počestnosti náleží mezi abstinenty. Obětí se tak stávají pouze zmiňované krasavice, které svůj přechod bez odmlouvání stvrzují pořádným loknutím. Odměňují se tvrzením, že češtinu, české vesnice a především české mládence nekonečně milují. Není divu. Poctivý valašský mok ověnčený nesčetnými cenami dělá i na mezinárodní scéně až neuvěřitelné zázraky!

 

Zatímco někdejší švagři tráví čas s výše zmíněnými tulačkami, spolu s Adélou se křivolakou, buldozerem prohrnutou cestou posunujeme ke Krivému sedlu. Mapa tvrdí, že má rovných 1111 metrů nad mořem. Díky rozsáhlé „emocionálnej traúme“ a především začínajícímu podzimu, který odstíny zelené přemalovává do teplejších tónů, je tento úsek hřebenového putování neobyčejně malebný. Své pochopitelně dělají i rozevláté cáry bíle mlhy, které se s čím dál větší intenzitou převalují nad přívětivě obnaženou kopcovitou krajinou.

 

 

 

 

Po chvíli je na vrcholech úplně „hmlisto“ a u nás „tak isto“. Pestrobarevnou barevnou škálu vystřídaly dva šedomodré odstíny. Tmavší patří vyčnívajícím torzům pozůstalých stromů, světlejší zbytku viditelného světa. Všecko ještě podtrhuje rezavý okr v podobě pomalu odumírajících trav. Není pravda, že mlha je nekonečná nuda. Je to jen jiný druh krásy, kterou asi každý nezachytí. Možná jen umělecky nadané duše obdařené hlubším druhem vizuálního vnímání.

 

 

 

Do poeticky naladěného šedobílého světa najednou vtrhne neúprosný realismus. Zaparkovaný autobus bez kol a kabiny tu vypadá jako zjevení Klementa Gottwalda na Svatém Hostýně. Pro novodobé kacíře, kteří už vykáceli polovinu Volovských vrchů však představuje, hlavně v čase nepřízně ze strany počasí, nebetyčný luxus. Smysl pro krásu je ostatně všude a vždycky převálcován počtem kubíků vytěženého dřeva a s tím spojeným cinkáním korun či eur do vlastní nenasytné šrajtofle. Hranatá kabina naštěstí časem odcestuje a milosrdná biodiverzita všecky šrámy v krajině přívětivě zahladí.

 

 

Omezený okruh vnímání občas donutí k pokornému přízemnějšímu pohledu. I tady lze najít úchvatný svět bizarních tvarů a barev. Zvlášť pokud se nacházíme v nějakém rudohoří. Šutry, které teď zdobí stoupání na další z vrcholů, tu budou, na rozdíl od okolní živé přírody stejné zítra, pozítří a dost možná i navěky.

 

 

 

Den plný proměn má i dál své pokračování. Mlhy se rozpouštějí jako kostkový cukr v horkém čaji a po bílé vsuvce se opět ocitáme uprostřed barevné palety. Kouzelný malíř jménem podzim znovu mává svým štětcem a přidává okolí žlutých, okrových a červených odstínů. Nebe mu kontrastuje svou pochmurnou modří a posunuje celkový obraz do příjemné rovnováhy. Zvedá se jižní vítr a jelení řev nabývá na síle. Václavův svátek začíná dostávat dramatický podzimní rámec.

 

 

 

 

 

Sejdeme do nedalekého sedla a v blízkém potůčku doplníme zásoby pitné vody. Na levé straně se najednou objeví kontrastní mračna avizující přicházející sprchu. Nebeské varování přechází v neúprosnou realitu. Nebe potemnělo a déšť je čím dál hustější. Konečně přišly na řadu i hluboko založené pršipláště. „Emocionálna traúma“ přestává být přeneseným pojmem a převtěluje se ve skutečnost. Nastal totiž čas intenzivního pátrání po aktuálním nocležišti. Pád nebeské vláhy nastal v tu nejméně vhodnou hodinu.

 

 

 

 

 

Na nejaktuálnější ze všech přítomných map objevujeme miniaturní obdélníček s názvem chata. Ty bývají zpravidla nedobytně zabedněné. Mohou však nabídnout nějakou krytou předsíňku či jiný kousíček přístřeší. Vydávám se na průzkum. Po čtvrthodině brouzdání vysokou mokrou trávou a orosenými porosty borůvčí se konečně proderu na místo dotyčné. To ani v náznaku nepřipomíná kultivované nocležiště. Spíše scénu z vybombardovaného Berlína či vybuchlého Černobylu. Jedinou zastřešenou budovou zůstala nakloněná věžovitá dřevěná stavba s nápisem WC. Nezbývá tedy, než se na noc uchýlit do lesa. Doufejme, že i Martinův párty stan z Lídlu sílícímu dešti odolá.

 

 

 

 

 

Vytrvalá sprška se sice později mění na přeháňky, to ale přílišné nadšení nevyvolává. Uklidnění přináší až zpráva z chytrého telefonu. Radar hlásí, že monzun do půlnoci skončí a nad hlavou se objeví hvězdnaté nebe. Stany vztyčujeme v pohádkově pochmurném lese, zato oheň se rozhořívá na vedlejší otevřené pasece. Stále ještě prší, ale od západu se pomalu blíží pás dokonale jasné oblohy. Trvá to sice celou věčnost než doputuje až nad naše tábořiště, hvězd se však nakonec přece jenom dočkáváme. Je jich tolik a jsou tak jasné, že nám až přechází zrak. Do toho hvízdá divoký vítr, plápolá sálající vatra a z vařiče se line vůně smažených praváků. Tentokrát jsou připravovány jako delikatesa ve formě přírodních řízků. Že jsou zlikvidovány dříve než stačí jen trochu vychladnout, snad není ani třeba připomínat.

 

 

 

 

 

 

Ráno sice vypadá opět trochu posmutněle, důležité však je, že neprší. Romantický les se po chvíli mění v polní kuchyni. Prolíná se tu na tisíc vůní, protože si vaří každý sám. Po více či méně vydatných snídaních se sbalí stanové přístřešky, zamaskuje večerní ohniště i místo táboření a kroky namíří k nejbližšímu vytčenému cíli. Tím je nejfotografovanější místo Volovských vrchů, 1293 metrů vysoké Skalisko.

 

 

 

 

 

 

 

 

Čekali jsme sice vděčné výhledy, ale to, co nám ono Skalisko dnes připravilo, předčí veškerá očekávání. Jižní údolí pod námi jsou zavalena mlhou. Vyvýšené boční hřebeny z ní vystupují jako by šlo o bílé moře. Mlha se objevuje i na dalekém severu. Poněkud západněji vystupují nad obzor Vysoké Tatry. Slovenské rudohoří tu máme jako na dlani. Na vrcholovém šutru a v jeho bezprostředním okolí strávíme nejméně celou příští půlhodinu. Je nám jasné, že právě toto je absolutní top celého čtyřdenního výletu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dalo by se tu vysedávat donekonečna, ale my musíme pokračovat dále na západ. Ada s Michalem už vyrazili, moje maličkost se ve společnosti Martina jenom líně posunuje tušeným směrem a nezapomíná přitom zvěčňovat vděčné scenérie, které nás na každém kroku obklopují. Travnatý chodník se začíná proměňovat ve skalnatou cestu padající dolů z příkrého srázu. „Ještě, že to nemusíme šlapat nahoru“, prohazujeme se spokojeným úsměvem a klesáme vesele dál. Po nějakých pěti šesti stech metrech nás napadne, že bychom se měli poohlédnout po nějaké té značce. Ohlížíme se všemi možnými i nemožnými směry, ale směrodatná červená nikde. Nezbývá než přiznat porážku a pokorně se vydat zpátečním směrem. Půlkilometrové stoupání končí už vzpomínaným kamenitým srázem. Tentokrát ho musíme překonat v opačném směru. Drápat se s plnou polní v úctyhodném úhlu nahoru je nekonečně zábavnou záležitostí. Že se při tom dostaví „emotívna traúma“ netřeba zajisté připomínat.

 

 

 

 

 

 

 

Naši úspěšnější dvojici zastihujeme na Volovském sedle. První čeho si tu všímáme, jsou nápisy na směrovkách rozcestníku. Názvy jako je Grexa nebo Gujapalag určitě nevymysleli Slované. U krásně upravené studánky pak doplníme plastové zásobníky vzácné tekutiny a zvažujeme, zda se vydat na Volovec. Mistři geografové v tom mají totiž trochu hokej. Některé mapy přiznávají Volovce dva, jiné pouze jednoho. Vydáváme se proto na ten, který je víc po ruce. Na nenápadném návrší zažíváme jisté zklamání. Kopec, po němž je pojmenováno celé pohoří, neoplývá ani rozhledem, ani jakoukoliv cedulí prozrazující, že jsme na hlavním bodě celého okolního horstva. Připadáme si jako u volů.

 

 

 

 

 

 

Navzdory nemilému překvapení to nevzdáváme a pokoušíme se vypátrat nějakou cestičku mířící k holému vrchu, který jsme zahlédli při sestupu do sedla. V tušeném směru je však jen hustý les. Někde ještě stojící, někde čerstvě pokácený. Nedá mi to, abych nepřekonal sto deset metrů překážek a na vlastní oči nespatřil, co se skrývá za světlejším obzorem. Opět se jedná o překvapení. Tentokrát o překvapení více než milé. To, co je odtud k vidění sice není domnělý Volovec, ale 1170 metrů vysoká Balochova hola. Díky lesnímu požáru, který ji před časem evidentně navštívil, je skutečně holá. A k mému nemalému potěšení vede až na vrchol docela slušná příjezdová cesta.

 

 

 

 

Po čtvrthodince svižné chůze už postávám na nejvyšším bodě. Tentokrát musím pochválit slovenské poľovníky, na které jsem jinak poněkud vysazený. Vrcholová plošina je vzorně vysečená, dokonce obdařená lavičkou k posezení. Střelmistři, kteří sem chodí zdokonalovat svoji mušku, to samozřejmě nedělají kvůli turistům, které považují za škodnou, ale i tak je to od nich pěkné. Díky jejich bohulibé snaze může náhodný zbloudilec zažít další dokonale kruhový výhled na celé širé okolí. Takže, kamarádi, pokud půjdete někdy kolem, nezapomeňte si odskočit. Baluchova hoľa je od Volovského sedla jen půldruhého kilometru pěšího pochodu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po lehkém doplnění ubývajících kalorií zvedáme kotvy a v plném počtu míříme k dalším vyholeným návrším. „Emocionáľna traúma“ se vrací na své původní místo a je zdrojem nemalého potěšení. Přestože operujeme na svazích Čertovy hoľe, zažíváme přímo božské výhledy na všecky možné světové strany. Už nám přitom ani nevadí kamenitá stoupání, blátivé sešupy či překračování stovek klacků pod nohama. Znovu si do igelitky přihazujeme kolem cesty rostoucí houby a znovu si jídelníček vylepšujeme čerstvými borůvkami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatím se na slovenských horách ještě nestalo, abychom nenarazili na nějaký důkaz o existenci medvěda. K našemu překvapení se z nějakého důvodu Volovským vrchům vyhýbají a pokud sem přece jenom zavítají, jedná se prý o výjimku. Možná má strach z vlků, na jejichž stopy či trus narážíme každodenně. Nechává nás to chladnými, protože si v okolních lesích mohou najít daleko šťavnatější sousta. Můžeme tak usuzovat s letmo pohozených ostatků, které se nestydí odhodit třeba uprostřed cesty. Na jednom z nich si právě hoduje dvojice všudypřítomných brouků. Při bližším zkoumání zbytků trávícího traktu usuzujeme, že dotyčný vlk nesežral myslivce ani Karkulku, ale nějakého chlupatého lesního poběhlíka.

 

 

 

 

 

 

Při traverzování jedné „traúmy“ opět narazíme na ohořelé pahýly. Netušíme, co mohlo být příčinou požáru, ale my bychom to v žádném případě být nemohli. Ohýnky i vatry sice pravidelně zakládáme, ale činíme tak s obrovským respektem. Dobrý sluha se může lehce proměnit ve zlého pána, což si evidentně spousta lidí, především těch, které formovalo sterilní městské prostředí, neuvědomuje. A školy dnes už ničemu podobnému neučí. Kybernetický robot, do něhož se člověk poznenáhlu převtěluje, žádné informace o něčem tak odtažitém jako je oheň pravděpodobně nepotřebuje. My si však na odlesněné svahy opět nestěžujeme. Být tu původní lesní porost, tak žádnou Kráľovu hoľu, či jiné nízkotatranské vrcholy v přímém přenosu neuvidíme.

 

 

 

 

 

 

Přestože slunce zrovna nevidíme, tušíme, že už se zase schyluje k jeho západu. Nebe je čím dál temnější a vítr přidává na síle. Musíme se rychle poohlédnout po nějakém plácku k přenocování. Pokud možno na rovném místě a ve slušném závětří. Poučeni včerejškem si dáváme víc záležet. Po důkladném průzkumu okolí se nabízí hned několik variant. Nakonec sázíme na tu Martinovu. Díky očistnému procesu, který právě praktikuje, může mít totiž bystřejší zrak i úsudek. Ukazuje se, že děláme dobře. Tábořiště s takovými parametry jsme tu zatím neměli.

 

 

 

 

Pohozené bukové větve se zanedlouho mění na oranžový zdroj tepla i světla a dokonale rovnou plošinu začíná zdobit dvojice útulných stanů. Burácející vichr je slyšet pouze v korunách vzdálených stromů. V takřka dokonalém klídku likvidujeme své vlastnoručně ukuchtěné výtvory, abychom se poté pustili do nákupu zítřejších vlakových jízdenek. Michal a jeho aparát dokáže neuvěřitelné. Od plápolajícího ohně ukrytého kdesi v divočině zajistit pohodové odcestování moderním transslovenským pacifikem.

 

 

 

 

 

 

Avizovaná nebeská sprcha přichází až dlouho po půlnoci. Napětí, zda ji přečká i náš subtilní párty stan za pár set korun, se brzy rozplývají. Kapky deště sice buší na umělohmotnou celtovinu, ale dovnitř nepronikne ani náznak jakékoliv vlhkosti. Ráno je už ale zase bez padající vláhy. Zběsilý západní vítr rozfoukává temná mračna a na obloze se tu a tam objeví i usměvavé sluníčko. Příprava i konzumace snídaní na několik způsobů tak probíhá v absolutní pohodě. Nastává poslední balení zakončené dokonalým zamaskováním veškerých stop po našem výskytu a pak už jen smělé vykročení do úplně závěrečného dějství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mírné klesání do Súľovského sedla nabízí nové výhledy do dálky i na nejbližší pěšinu. Oblohou putují modročerná mračny, zatímco cestu v jednom místě křižuje nahnědlá zmijka dorostenecké velikosti. Jen o kousek dál přistává na stejné komunikaci parádně zbarvený motýl. Sotva se nadáme, je tady silnice spojující severský Spiš s jižanským Gemerem. Neomylný internet varuje, že klesající cesta má kolem dvaceti velice obtížně sjízdných serpentin. Což nám vůbec nevadí, protože půjdeme po turistické značce a i kdyby tomu tak nebylo, nebezpečné zákruty bychom při troše šikovnosti asi také elegantně zvládli.

 

 

 

 

 

 

Od chaty Súľová tedy vyrážíme po zelené. Tedy, alespoň si to myslíme. Po čase začínáme zvažovat, zda široká cesta, po níž zrovna kráčíme, míří ke kýženému cíli. Samozřejmě, že ne. V pořadí už třetí uchýlení se na scestí, je samozřejmě nemalým varováním. I v tomto případě vede k domovu nenápadná stezka, po níž už dnes skoro nikdo nechodí. Díky tomu na ní zakopáváme o další a další praváky. Předesíláme, že jejich pozdější proměna v houbovou omáčku neměla ani tu nejmenší chybu.

 

 

 

Po třech, čtyřech dnech v divočině jsme opět klesli mezi lidi. Navzdory tomu nás tu vítají trpaslíci, kamenná kůzlata, ale především celá smečka hlasitě štěkajících psů. Posuneme se do centra a okamžitě využíváme neocenitelných služeb nedalekého potoka. Smyjeme čtyřdenní nánosy usazených nečistot, zapocené prádlo zaměníme za nové a jako mávnutím kouzelného proutku se proměňujeme v úplně nová individua.

 

 

 

 

 

 

Dědinou, ve které dnes žijí přes čtyři stovky smrtelníků, protéká říčka stejného jména a kromě zmiňované silnice jí prochází i železniční trať se dvěma spoji do okresního města. Kdysi se tu těžilo stříbro a fungovalo zde i několik hamrů. Na přelomu minulého věku tu působil jistý historik a etnograf Štefan Mišík, který se už tenkrát vehementně zasazoval o slovenskou samostatnost. Dnes je tu nádherný klídek se kterým nádherně korespondují právě rozkvetlé růžově fialové ocúny.

 

 

 

 

 

 

 

Odpolední autobus jede na čas, takže existuje naděje, že zvládne veškerá stoupání, klesání i spoustu zatáček, které jej na cestě do nejbližší Vsi čekají. Ta Spišská Nová je nejen centrem celého kraje , ale i vlakovou stanicí, odkud bychom měli poměrně brzo po příjezdu vyrážet na západ. Jen co se zmíněná obec objeví, zaujímám strategickou pozici na schůdcích autobusu. Na rozdíl od mých souputníků si musím stařeckou slevu zajistit osobně. Ostrý start k nádražní budově mi umožňuje předběhnout veškeré přítomné Pražáky, kteří míří stejným směrem jako naše skupina. Rychlík má naštěstí mírnou sekyru, takže jej nakonec v pohodě stíhají nejen moravští, ale i udýchaní čeští státní příslušníci.

 

 

 

 

Naskakujeme do červeného pacifiku a uvědomujeme si, že podle našeho rodáka Fialy i samotná cesta může být cílem. V přívětivém kupéčku, které později doplní dva sympatičtí Romové, zíráme na ubíhající Tatry, Maru i osamělý Choč vyzývavě se tyčící k severnímu obzoru. Opálení hoši, kteří se cítí být víc Cikány než Romy, nám zvěstují, že ti nejsprávnější cikáni, kterým není co věřit, právě sedí v české i slovenské vládě. Tmavohnědé muzikanty, kteří museli housle vyměnit za zednické lžíce, v Žilině opouštíme a Valašským expresem se úspěšně posouváme až k našemu Meziříčí. Tady je syrovo a poněkud deštivo. Přesně tak, jak to má na konci správného vandru vypadat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(-: takže, toulavým botám zdar! :-)

 

 

 

------------------------------------------------