ADRARALLYE 2000
Vimperk – Znojmo
HISTORIE ADRY VALMEZ
část devatenáctá
První červencovou neděli, tak, jak je to u nás během posledních pěti roků zvykem, opět startuje populární šestidílný seriál, cyklistická Rallye ADRA. Tentokrát ze šumavského Vimperku, tedy z místa, kde skončila rallye loňská. Alena Rusová, agilní dopisovatelka časopisu Advent, už dlouho dopředu avizuje výskyt této mírně bláznivé akce na decentních stránkách uvedeného měsíčníku, což má za následek, že naše řady doplní nám dosud neznámá jesenická reprezentantka z věhlasného rodu Moskalů. Dáváme si sraz ve Vimperku na náměstí mezi desátou a dvanáctou hodinou.
Nad ránem, ještě za tmy, vyrážíme z Valmezu. Osvědčeného šedého doprovodného formana pro změnu nahrazuje forman temně modrý. Majitel, spořivý Leoš, nechal jeho zažívací ústrojí přebudovat na plyn, takže letošní dopravní náklady by mohly být výrazně příznivější. Blažená naděje však vydrží jen na Českomoravskou vrchovinu. Tady, před nejvyšším bodem dálnice D1, se čím dál víc kuckající motor zastavuje úplně. Letošní dobrodružství tak začíná nečekaně brzo. Ještě dvě stě kilometrů před vlastním startem. Do blízkého Humpolce, kam se údajně odstěhoval Hliník, se za chvíli dostává i celá naše výprava. Díky spolehlivému berlingu a pevnému tažnému lanu. Oprava značkovým servismanem nás stojí pár hodin zdržení, o sedm stovek chudší peněženku a ztrátu iluzí o spolehlivosti škodovek.
Města pod Boubínem tak dosahujeme až po druhé odpolední. Pod náměstím, v útulném bytě Magdy z rodu Kimlerů, už kromě jejich brášků a stálice Adély čeká také naše nová neznámá. Ellen je štíhlá, hezká a sympatická. K tomu ještě nadprůměrně chytrá. Zkrátka a dobře, harmonie těla a ducha, v České kotlině zjev zřídkakdy vídaný.
Posilněni vydatným obědem štědré Magdalény vyrážíme kolem čtvrté odpolední z vimperského centra na protilehlé návrší. Máme namířeno k Volarům. Zatímco šestičlenný doprovod tam pádí po silnici mírnou oklikou, cyklistická osma to bere přímo přes vrchol bájné hory s pralesem. Potíž je v tom, že Boubín je čtrnáct set metrů vysoký a nerovný chodníček k němu stoupá čím dál prudčeji. Jízda se tak poměrně brzo mění v tlačenku. V tomto případě zdravotně nezávadnou, neřku-li přímo prospěšnou. Úbytek sil, potu a podkožního tuku je později odměněn neobyčejně romantickým výhledem z pralesního vrcholu. Jediným průsekem tu s údivem hledíme na zvlněnou krajinu českého Pošumaví přecházející až k jemně namodralému horizontu, jemuž dominují dechberoucí dominanty nebetyčných temelínských věží. Prostě, tuzemský ráj to na pohled…
Zchvácení turisté, drápající se nahoru z opačné strany, dávají tušit, že sjezd do údolí nebude kdovíjak jednoduchý. Jediný, kdo se odváží spustit z vrcholové plošiny dolů, je neohrožený Michal. Patrně chce jaksepatří zabodovat u své přítomné snoubenky Evy, a s razancí sobě vlastní zdolává na vypůjčeném kole letmo poskládané metrové balvany. Operace se sice obejde bez šrámů na jezdcově těle, o něco horší je na tom těžce zkoušený bicykl. Defekt na zadní pneumatice je však po tak náročném excesu daní docela přijatelnou.
Ani další cestování k Volarům není nezajímavé. Zvláště pak několikeré přelézání dvoumetrových plotů ohraničujících boubínskou oboru. Škrábat se s kolem po úzkém žebříku nahoru a zase dolů je nejen zábavné, ale pro dívčí část výpravy i docela napínavé. Náramně vzrušující je i zdolávání příkrých pralesních strání po neuvěřitelně klikatých, nerovných pěšinách. Smyky řízené i neřízené, skoky do známa i neznáma, neškodné pády, kvílení brzd i zděšených bicyklistek. Škoda, že to některé z nich vzdávají a pro jistotu šlapou ze svahu po svých. Kdyby vydržely v sedlech, mohla být nesrovnatelně větší legrace…
Slunce pomalu klesá k obzoru a my poměrně rychle k volarským pastvinám. Takže tady, v kraji drsných dřevorubců, čerstvého vzduchu, pasoucích se stád a plazících se zmijí přišel na svět sám velký adrácký náčelník, nepřehlédnutelný Ruda Reitz. Výjimečný kraj zkrátka plodívá i výjimečné postavy.
S tatínkem našeho guru se potkáváme poblíž nádraží. Tedy v místech, kde dodnes stojí Rudův rodný dům a která pamatují jeho početné nezbedné kousky. Například jeho časté koupele v nádražních kalužích s nedopalky. Sympatický Rudolf Reitz senior nám poté vypráví, kterak sám v současné době s náramným potěšením rozhání klikatou čarou zdobené plazy z místních lučin, aby jej mohla následovat jeho naboso chodící paní. Opalující se rekreantky z města však zásadně neruší. A to přesto, že se s uvedenými teplomilnými živočichy vyhřívají takřka společně.
Ochotní manželé Reitzovi nám po předchozím avízu letos nepřítomné cimrmajstrové tety Rusalky zařídili naprosto skvělé nocležení v rozložité stodole ještě rozložitějšího statku jen kousek nad městem. Jeho majitel, pan Ivo Stehlík, je bývalým místostarostou, dřevorubcem, řezbářem, chovatelem koní, propagátorem domácí školy a možná ještě něčím dalším. V neposlední řadě je také spisovatelem. Popisuje nám, jak vznikla jeho kniha „Dřevorubecké pohádky“. „Tu znám“, říká Ada, „četli jsme ji děckám v Krkonoších před spaním.“ Přívětivý autor je zjevně potěšen, že jeho dílo znají v Krkonoších i na Valašsku a obratem přináší několik výtisků. Kupujeme i s podpisem, navíc jen za výrobní cenu.
Na noc zalézáme do čerstvého, nedávno svezeného šumavského sena. Spolu s paní Reitzovou. Ta posléze tvrdí, že nebýt nás, nikdy by nevěděla, jaké to je spát ve vzdušné, senem provoněné stodole. V noci sice buší dešťové kapky do mírně děravé břidlicové střechy, ale tato zvuková kulisa jen přívětivě umocňuje romantiku ztemnělého nočního prostředí.
S bráchou Antonínem a synovcem Lukášem si po ránu odskakujeme do nedalekých Mlynářovic. Se svou ženou, děckem, koníkem, kozlem, kozami a hinduistickým pohledem na život tu žije šumavský Ind, Aleš Hrňa z Ostravy, jinak synátor naší společné sestřenice. Rodinný příslušník nám představuje své kozy živitelky, miniplantáž léčivých bylin a částečně také způsob svého přebývání. Auto nepotřebuje, dopravní obsluhu mu zajišťuje jeho kobylka. Ta to má k nejbližšímu ženichovi přes šedesát kilometrů. Zdolává to pěšky, samozřejmě se svým pánem na hřbetě. Právě v minulých dnech tu cestu společně a úspěšně absolvovali.
Aleš působí dojmem naprosto odevzdaným. Nevzruší ho asi vůbec nic. Dokonce ani to, když se mi v jeho přítomnosti podaří nepozorovaně šlápnout na ocas z chodníku prchající zmije. Nevzrušilo by to ani mne, nabýt za mnou kráčejícího Antonína. Ten na střelhbitou reakci zmítajícího se plaza naopak reaguje totální nehybností.
Je tady, kolem Volar, sice nádherně, ale, marná sláva, my musíme chtě nechtě pokračovat dál. Sedláme bicykly a vyrážíme proti proudu nedaleké Vltavy. Nejznámější český tok je tu jen pár metrů široký, neustále se klikatí a jeho proud unáší neskutečné množství lodí s vodáky, vodačkami a malými vodáčaty. Ve vysoké trávě ukrytá úzká pěšina věrně kopíruje nejen bájnou řeku, ale také značně zvlněný terén v jejím okolí. Skoro si připadáme, jako bychom právě cestovali po nejhrbolatějším hřbetě všech hrbatých velbloudů.
Opouštíme Vltavu a dál už se šumavskými hvozdy posunujeme po udržovaných lesních cestách. Protínáme nádherně čisté říčky, putujeme s nimi širokými údolími, stoupáme proti proudu jejich přítoků. Utápíme se v nekonečné zeleni a plnými doušky nasáváme svěží, nádherně voňavý lesní vzduch.
Kolem poledne se nám podaří vystoupat až k půvabnému Plešnému jezeru. Nic pleši podobného tu sice nezahlédneme, zato si můžeme vychutnat asi nejkrásnější přírodní scenérie, na které jsme zatím na Šumavě narazili. Skalnaté, zalesněné stráně tu padají přímo do vody a ta je v nádherně modrozeleném vodním zrcadle odráží zpátky k azurové obloze. Naprosto správné místo pro pohodový, ničím nerušený relax. Ne však na dlouho. Značená cesta, po níž chceme pokračovat, nedovoluje vjezd jakýmkoliv přibližovadlům, horská kola nevyjímaje. Nezbývá proto než sesvištět dolů do údolí a pak znovu pracně vyšlapat zpátky na hřeben. Odtud už pohodovým samospádem uháníme do Nové Pece, přímo ke břehům rozlehlé Lipenské přehrady.
Náš doprovod s auty, přívěsem a polní kuchyní je sice razantně vykázán od sympatické pláže, některým vodomilným účastníkům to však nebrání, aby po skvělém obědě na rozpáleném parkovišti nesmočili své prohřáté tělesné schránky v lipenské vodě z chladivých šumavských toků.
Modře značená cesta nás potom vede úzkou asfaltkou po levém břehu jezera.. S větrem v zádech a stálým výhledem na vodní hladinu putujeme až do Černé v Pošumaví. Tady nabíráme mírně severní kurs a kopcovitou krajinou mezi poli, lesíky a vesničkami s vyčnívajícími kostely se posunujeme k Českému Krumlovu. Až na nepatrné výjimky po velice slušných cestách a silničkách.
Schyluje se k večeru a začíná drobně pršet. Doprovod pátrá po nějaké stodole. Podle tvrzení domorodců však během vlády přátel rudých pořádků veškeré stodoly vzaly zasvé. Máme se prý ale poptat v jakémsi statku asi kilometr za dědinou. Brzo se ukáže, že kilometr za dědinou opravdu stojí prastarý, ale opravený areál s chlévy, ohradami, hnojištěm a pokoji pro hosty. Antonín nesměle vstupuje do jedné z místností a přítomných se opatrně táže po někom, kdo tomu tady šéfuje.“ Je tady někdo důstojnější než já?“, odvětí rázně vousatý hromburác s výrazem ředitele zeměkoule. „Mohli bychom u vás přenocovat?“, pokračuje lehce překvapený Antonín. „A co z toho budu mít?“, opáčí tržním systémem zmasírovaný náčelník. Nakonec zklidní hormon a velkoryse svolí k tomu, abychom přenocovali ve dvou horních místnostech. Ale za předpokladu, že si to ráno odpracujeme. „Je to v suchu!“, prohodíme za sílícího deště, nevěda, co nás příštího dne čeká.
Penzion Kaliště, jak se toto rekreační zařízení honosně nazývá, se zabývá především chovem a využitím koní. Hned po ránu jsme proto nasměrováni do jejich stájí. Pod taktovkou dvou statných dcer důstojného pána, z nichž jedna hází koulí a druhá cvičí karate, vyvážíme hnůj, navážíme piliny, čistíme stáje, srovnáváme podlahu a nakládáme suť. „Vrtáš se v tom jak ve zmrzlým lejnu!“, burácí nespisovnou češtinou veledůstojný majitel na vylekaného Lukáše. „Bacha, ať tě nevykastruji!“, upozorňuje zase snaživého Petra náčelníkova dcera koulařka, ohánějíce se kolem sebe těžkým pantokem. Jak se zdá, pro útlocitné vyznavače jemných mravů není penzion Kaliště místem zrovna zaslíbeným.
Tak jako tak, po dvou hodinách tvrdé práce máme nocležení odslouženo. Našim věrným kuchařkám se navíc nabízí projížďka na zdejších více či méně jezdeckých koních. To, co následuje v příštích minutách, je zcela určitě zlatým hřebem naší rekreace v Kališti. A to především pro Zdenku. Poté, co své lehce barokní tělo svěří podobně tvarovanému lichokopytníkovi, zjevně nadšené zvíře je kontaktem s dívčinou kůží natolik rozvášněno, že začíná nadhazovat pozadím, zvysoka poskakovat a divoce kvílícímu potěšení na svém hřbetě postupně na vnitřní stranu stehem uštědřovat rozložité modrofialové otisky.
Načichlí chlévem a koňským hnojem se pak přes lučiny, lesíky a stráně posunujeme k voňavým českokrumlovským zahradám. Mezi snoby i běžným proletariátem poté kličkujeme až ke srázným vltavským břehům. Právě tady, na dlážděné zámecké cestě dostává svižně rozjetá Michalova souputnice neřízený smyk a zcela nechtěně líbá nepříliš hladké královské kamení. Před zraky tuzemských i zahraničních turistů při tom získává nepřehlédnutelný, krásně červený suvenýr na své pravé koleno. Vodáci, které pak spatra drahnou chvíli sledujeme, to mají snadnější. Jejich časté havárie pod zdejším jezem jsou vykupovány nanejvýš promáčeným sporým oděním.
Pohádkové město nad Vltavou by si zasluhovalo mnohem více času, ale protože ten byl dnes věnován manipulaci s koňským trusem, nezbývá než aristokratické sídlo nechat za zády a začít se plahočit do nejbližších návrší. Jenom co v horku a potu tváře dosáhneme jednoho z nejbližších vrcholů, začíná prostředí výrazně měnit svou tvář. Zahrady ve francouzském stylu jsou vystřídány stylem naprosto odlišným. V daném případě se jedná o čítankovou ukázku stylu postkomunistického. Míjíme tu obrovské lány plné květů. Nejsou to ovšem tulipány jako v Holandsku, ale bíložlutý rmen, o němž znalci tvrdí, že patří mezi značně problematický plevel. Na rozdíl od Holandska ho tu nikdo nezasel, neošetřoval a zcela určitě ani nebude sklízet.
Ale nejen květy lemují trasu dnešní etapy. Také třešně, maliny a zelený hrášek. Všecko postupně mizí v našich čím dál prázdnějších žaludcích. Protivné dusno likviduje náladu a častá stoupání po cestách necestách ubírají sil. Zdá se, že cosi visí ve vzduchu.
Prudká bouře s větrnou smrští přichází bez varování. Jakoby zázrakem právě jedeme kolem malé autobusové čekárny. Sotva vklouzneme dovnitř, venku začíná peklo. Blesky dramaticky ozařují čím dál pochmurnější obzor a burácení hromů je slyšet takřka bez ustání. Proudy vody a přívaly velkých krup bubnují na plechovou střechu, okolní příkopy se mění v Niagaru. Po nekonečných dvaceti minutách liják ustává. Neustává však zběsile se prohánějící uragán. Naštěstí fouká přesně tím směrem, kam máme namířeno. Ke Slepičím horám!
Je to prostě paráda, vystavit se síle rozvášněné vichřice a nechat se jí unášet. Na nejtěžší převod a bez jakékoliv námahy svištíme čerstvě zavlaženou jihočeskou krajinou. V Pořešíně, u mostu přes řeku Malši, kde by měl čekat doprovod s obědem, jsme za chvilku. Nikoho tu však nevidíme. Hluboko zařezané údolí navíc znemožňuje příjem signálu. Znovuvzkříšený liják zase brání vyjet zpátky na náhorní plošinu. A tak se krčíme pod stromy, mokneme a nevíme, co se děje.
Prudký lijavec se časem mění ve snesitelnější déšť. Úzkým chodníkem s vyčnívajícími orosenými větvemi šlapeme na kopec. Telefonický signál nás však ani trochu netěší. Přináší totiž zprávu,že forman zase nejede. Tahají ho i s přívěsem kopcovitým terénem až k Krumlova. Snaha po opravě v kralickém značkovém servise totiž vyšla naprázdno. A od zítřka začínají dva dny volna. Je to bída! Je to skutečně Bída s velkým B! Alespoň tak to stojí psáno na ceduli označující název obce, jíž chvíli nato projíždíme.
Zkusíme tedy ještě překonat mlhou zahalené Slepičí hory a doprovod se svým třináct metrů dlouhým adracirkusem se bude snažit doplazit k jejich úpatí. V poslední hospodě skupujeme všecky oplatky a hned se zakusujeme nejen do nich, ale i do Kohouta. To je název do mraků čnící hory, která nám teď stojí v cestě. Táhlé a únavné stoupání se posléze mění v úzký chodníček, příkře mířící ke skalnatému vrcholu. Dopravit tam vlastní tělo nemusí být pro někoho zrovna jednoduché, zdolat Kohouta i s bicyklem je o mnoho složitější. Pochybujeme, že by se o to někdy nějaký dobrodruh před námi pokoušel. Dokonale zchváceni jsme konečně na hřebenu! Pokořeného Kohouta necháváme posléze za zády a uvažujeme, kterak vyzrát na vedle stojící Slepici. Značka vede opět přes vrchol, ale mapa nabízí také pohodlnější obchvat. Rozhodujeme se pro druhou možnost. Za chvíli však mizí nejen turistické značení, ale i náznak jakékoliv komunikace. A potom už mizí jen kolem rostoucí borůvky. Od bílého rána jsme totiž nejedli!
Jako zmoklé slepice poté bloumáme skalnatým slepičím úbočím a pátráme po nějaké cestě. Červenou značku sice v zeleném porostu nacházíme, ale o něčem, co by sedalo nazvat sjízdnou pěšinou si můžeme nechat jen zdát. Z vysokých skalních prahů, po kluzkých úbočích a ještě hladších kořenech spouštíme kola i svá těla níž a níž, až konečně narazíme na jakýs takýs chodníček. Balancování pokračuje, tentokrát však už v sedlech natřásajících se bicyklů. Pěšinami přes louky, lesíky a vysokým plevelem zarostlá pole sjíždíme kolem šesté hodiny podvečerní konečně k obědu!
Na náměstí v Benešově nad Černou nás vedle šéfkuchařky Květy čeká i černá Zdenka s pečlivě nachystaným pohoštěním. Dnes je totiž čtvrtého července, což znamená, že mají svátek nejen Spojené státy americké, ale i náš Michal. Jednoduše proto, že se v tento den před sedmadvaceti roky narodil. Dostává gratulace a čokoládovou Studentskou pečeť. To je patrně jediné, co se dá v tuto chvíli nazvat sladkým. Tedy, kromě růžových triček našich adráckých kuchařinek. Hlavním tématem rozhovorů je samozřejmě nehybný Leošův forman. Prostřednictvím seznamu v telefonní budce se majitel snaží vyhledat nějakého dostupného autosamaritána, který by byl i ve svátek ochoten nešťastného tahače vozíku vyléčit. Nachází ho až v patnáct kilometrů vzdálené Horní Stropnici. A tak se chrabrým berlingem tažený cirkus musí opět posunout o něco dál. Šoféři Petr s Antonínem už toho mají plné zuby. Obzvláště rozjíždění v kopcích u křižovatek se stopkou prý bývají nesmírně zajímavá.
Je něco kolem sedmé večerní a my, bicyklisté, teprve startujeme do odpolední etapy. Čekají nás Novohradské hory, a ty, přes které vede značka, se jeví jako náramně špičaté. Na Cikánský vrch ještě jedeme všichni. Tedy, nejedeme, tlačíme. Prodíráme se nahoru úzkou pěšinou mezi balvany a skalisky. Slabší nátury potom tlačí i cestou dolů. Příkře klesající chodníček je totiž neuvěřitelně klikatý a v hustém borůvkovém porostu sotva znatelný. Navíc se začíná neúprosně šeřit. Věší část jezdců proto už nemá sílu ani chuť zdolat ještě vyšší a špičatější Kuní horu. Obchvatem míří přímo do kempu v Horní Stropnici.
S Ondrou a Jindrou míříme opět k výšinám. Co se zmíněné Kuní hory týče, je dost možné, že nám náleží nejméně dva primáty. Za prvovýstup s kolem a prvovýstup s kolem potmě. Stoupat s bicyklem terénem, kde se běžně plazí po čtyřech, to ještě jakž takž jde. Zatím je, naštěstí, ještě možno vnímat hrubé obrysy skal a stromů. Horší je to na samotném vrcholu. Najít ve skalním bludišti v hustém lese a ještě hustější tmě nějakou cestu ven, se ukazuje jako naprosto nemožné. Nebýt Jindrovy čerstvě pořízené satelitní navigace, zázračné GPS, tak se tu motáme až do rána.
Směr sice díky technice máme, ale jinak nevidíme vůbec nic. Žádný zdroj světla totiž sebou nevozíme. Po kluzkých kamenných stěnách a mechem obrostlých kvádrech sklouzáváme napřed sami a poté, samozřejmě za vzájemné bratrské pomoci, spouštíme dolů i své bicykly. Kdyby nás někdo v tuto dobu v tomto terénu potkal, má pádný důvod pochybovat o tom, zda skutečně narazil na tvory prestižního druhu Homo sapiens.
Poslední z dnešních zvířecích štítů, horu Kraví, pochopitelně vynecháváme. Její temná silueta se nám proti hvězdnatému nebi jeví ještě strmější než všechny zoovrchy minulé. Sotva patrnou lesní cestou potom po paměti přijíždíme na poněkud slušnější okresku. A ta příštích pět kilometrů jenom klesá a klesá. Řítíme se s větrem v zádech šedesátkou dolů do údolí. Neříkejte to policajtům, ale řítíme se potmě!
Do kempu v Horní Stropnici se už dávno doplížil i náš berlingem vláčený adracirkus. Hrdinné kuchařky stačily navařit a bodří pánové doprovodníci zajistit nocleh. Protentokrát na kryté betonové terase u vchodu do hospody, přímo pod okny často navštěvovaných dámských toalet.
S Lukášem a Antonínem ale raději zalézáme pod igelit, převěšený přes drátěný plot. Noční aktivity bdělých pivních skautů se nás proto vůbec netýkají. Na rozdíl od našich kamarádů, marně se snažících usnout na betoně, jen nějakých deset metrů od rušného výčepu.
Středeční ráno je sice slunečné, ale chvíle, které následují, čím dál více pochmurné. A to přesto, že slunce dnes svítí ostošest. Chmury způsobuje marný zápas ochotného automechanika o oživení vzdorného formana. Takže spanilé tažení Jižními Čechami bude pokračovat…
Nudné dopoledne, strávené čekáním na opravu auta, střídá krásná odpolední etapa s modrou oblohou a svěžím větrem v zádech. Pohodlné cestování pěšinami půvabného Terčina údolí s vydařenou parkovou úpravou vede až do malebných Nových Hradů. Malebně tu vyhlíží rovněž cyklistická borkyně Adéla. Těsně za uvedeným městem totiž po nedobrovolném skluzu přistála ve vysoké, neposečené trávě. Po tomto krátkém, náročném sjezdu, kde se masově nepřistává jen v trávě, ale i v okolních křovinách, už následuje jenom nádherně placatá jihočeská krajina. Louky a rybníky střídají smíšené lesy, kde se kolem písečných cest černají trsy právě dozrálých černých borůvek. S blahodárným větrem v zádech zvládáme padesátikilometrovou trasu do Chlumu u Třeboně v jednom zátahu a záviděníhodné pohodě.
Jedna z nejpřívětivějších etap prozatímního putování kolem republiky končí v malém soukromém kempu nu břehů přelidněného rybníka Hejtmana. Tady se rozhodujeme pro rázné řešení vleklého formanského problému. Nepojízdný modrý forman bude odtažen do servisu v Třeboni a s konečnou platností jej vystřídá forman šedý, který s námi absolvoval už několik předchozích rallye. Malý problém je ale v tom, že se onen auťák nachází o nějakých tři sta kilometrů východněji.
Mobilem zastihuji spolupracovníka Pepu, blahé paměti úspěšného taxikáře a na dálku jej pověřuji drobným úkolem. Vyhledat ve Valmezu klíče, potom šedého formana a nakonec naši pospolitost vyčkávající tady, v Chlumu u Třeboně. Stanovený limit je do osmé hodiny ranní. Hodiny právě ukazují něco kolem deváté večer.
Asi v sedm ráno, právě když se probouzíme do dalšího slunečného dne, odbočuje do kempu povědomá značka povědomé barvy. Pepa zkrátka není žádné béčko! Bez dálniční známky prosvištěl v noci déjedničkou a od tří v noci už vyčkával kdesi za rohem. Stodvacetikilometrové tažení třináctimetrového cirkusu je tedy definitivně u konce. Konečně!!!
Dnes máme před sebou průjezd Českou Kanadou. Kopírujeme břehy velkých rybníků a zíráme na pokořené staleté duby, vyvrácené vichřicí, která nás předevčírem hnala ke Slepičím horám. V našem případě byl vichr dobrým sluhou, tady ale docela zlým pánem. Obzvlášť pro obyvatele některých stanů, jimž padající stromoví trochu nepříjemně zpestřilo prázdninový odpočinek.
Jedeme dál. Značené cesty a pěšiny pomalu stoupají do kanadských lesů a obsah našich tlustých střev k jejich vyústění. Vybírám si malou, neskutečně idylickou lesní paseku. Do hebké trávy odkládám doklady, foťák i telefon a deset metrů odtud, do nadýchaného zeleného mechu, přepasírované zbytky včerejší večeře a dnešní snídaně. Vůně pryskyřice a jehličí se mísí s ostatky Květušiny kuchyně. Kdo netrousil v České Kanadě, neví, co je romantika! Najednou zvoní telefon! Odporný pazvuk civilizace! A ještě k tomu na druhé straně paseky! Nezbývá než hbitě vystartovat. Klokaními skoky se blížím ke zdroji vyzvánění. Stíhám to na poslední chvíli. „ Tady Petr“, ozývá se z mobilu. „Stihli jsme to na poslední chvíli!“ Myslí tím vlak, kterým měl náš autopřevozník Pepa odcestovat zpátky na Moravu. „Ale museli jsme pádit co to dalo, město, neměsto.“ Já vlastně to samé. Co to dalo, paseka nepaseka… Rozhovor pak pokračuje, zatímco tlusté střevo dokončuje plnění svých vyprázdňovacích povinností.
Odlehčen na těle, svižně vyrážím na stíhací jízdu. „Uleť, papíre!“, volám v nitru na mnohem mladšího tatíka, opatrně kodrcajícího vedle své maminy na svém drahém kostitřasu po kamenité lesní cestě. „Já ti ukážu, jak se sjíždí kanadské kopce!“ Prosvištím kolem jak severák Moravskou branou a za chvíli jsem u konce dvoukilometrového klesání. Zdá se mi však, že něco postrádám. Samozřejmě, foťák! Naštvané obracím a vztekám se nad dalším důkazem existence dotěrné sklerózy. Pokořeně míjím nechápající maminu i s tatíkem a v potu tváře i zbývajícího těla tlačím bicykl do důvěrně známého kopce. Paseka, kde jsem tlačil před chvílí, leží až na samotném návrší. Trojici kamarádů doháním až překvapivě brzo. Také u nich se totiž jednalo o nedobrovolné zdržení způsobené dravou neodbytností finálového úseku zažívacího traktu.
Česká Kanada, to je neustálé střídání zelené a modré. Temné zeleně rozsáhlých lesů a azurové modři, zrcadlící se na hladinách nesčetných rybníků. Mírná klesání a stoupání lesních cest nás přivádějí do pohraniční Nové Bystřice a později až ke zřícenině hradu Landštejna. Jindra s Ondrou tady předvádějí ukázkový exhibiční sjezd příkrého svahu v těsné blízkosti hradních schodů, obsypaných davy funících výletníků.
Pohodové kanadské putování pokračuje i příštích dvacet kilometrů. Snad jen závěrečné klesání do hradem ozdobeného Českého Rudolce připomíná drkotání po prodlouženém hřbetě kostlivce, a to ještě neobvykle vychrtlého. Silné vibrace o vysokém kmitočtu naštěstí přežívají jak bicykly, tak i všichni jejich pasažéři. A tak pomazánkou ozdobené krajíce, servírované na návsi poslední české vesnice, likvidujeme bez jakýchkoliv rušivých momentů.
Nadopován slušnou náloží nezbytných kalorií vyráží Leoš zpátky do Třeboně. V dobré víře, že se snad někomu podaří oživit pochcípané koně jeho modrého formana. My ostatní se však chystáme ke zdolání nedaleké hranice naší rodné Moravy. Děje se tak docela nenápadně ve smrkovém lese plném křovin a vysoké trávy. Sotva se prodereme na otevřenější prostranství, poznáváme, že jsme v poněkud jiném světě. Po dlouhé době zase vidíme obdělávaná pole. Skoro všude na území země české to byly jen louky, lesy nebo pastviny.
Projíždíme impozantním náměstím v Dačicích a mírně zvlněnou krajinou se suneme k Jemnici. Krátká zastávka u zámku, kde jsem kdysi v maskáčích, s kvérem a zaťatými zuby šaškoval pod taktovkou pupkatých socialistických lampasáků mě přesvědčuje, že se ve výjimečných případech může historický vývoj posunout i kladným směrem. Lidovou armádou zdevastovaný zámek je opravený a zbaven rudých transparentů s trapně debilním obsahem vypadá docela k světu.
Za Jemnicí stoupá značka po asfaltové okresce nahoru. Silnice postupně vyšplhá až na kopec a pak zase klesá do nějaké vesnice. Je to divné, ale už bez značky. Zírám do okopírované černobílé mapy, název této obce v ní však nenacházím. Kopírmistr Laďa Škrla z nějakého důvodu kousek mapy neofotil. Naneštěstí se to týká místa, kde máme první problémy s navigací. Kromě osamoceného Jindřicha, který má možnost napojení na satelit, najedou nevíme, kde se vlastně nacházíme. Někteří přede mnou, jak se později domnívám, se orientovali podle jízdního řádu na autobusové zastávce, já se raději vracím hledat nějaké odbočení z už projeté silnice. Po několika kilometrech ho skutečně nacházím, ale až po pátrání doslova detektivním. Červená značka totiž přechází do zeleného háje v místech, kde není ani zdání po chodníčku, natož po nějaké cestě. A to bez jakéhokoliv předchozího varování!
Po sotva znatelné polní komunikaci, vedoucí mezi nekonečnými lány, mířím do cíle etapy v obci Kdousov. Jenomže dědina, do níž přijíždím, ze zase jmenuje jinak. Takže, opět ztráta značky. A znovu v místě, kde chybí mapa! Do cílové vesnice nakonec složitě dorazím, ale jako suverénně poslední. Sjíždíme se všichni, i když každý z jiného směru. Ani jeden z cyklistů nepřijel po značené cestě. Znojemští značkaři, díky! Je vidět, že smyslem pro humor jste přímo posedlí!
Dnešní nocležení máme zajištěno o nějakých sedm kilometrů dál. V hlubokém údolí říčky Želetavky, na louce před starým mlýnem. Jedeme tam za šera, opět s navigačními problémy. Několikrát při tom musíme překonat říční tok. V posledním případě už docela potmě, navíc po kluzké hraně bývalého splavu.
Ještě než stačíme zalehnout do orosené trávy, všímáme si dvou přízraků blížících se černou tmou. Na vodníky to nevypadá, na polednice je příliš pozdě. Patrně to budou klekánice. Nakonec se z přízraků vyklubou dvě vyplašené skautky raně pubertálního věku. Opustily v předvečer své chlapce od Bobří řeky a vydaly se stopovat atraktivnější mládence z vedlejší vesnice. Přepadla je temnota, nenašly vesnici, mládence ani svůj skautský tábor. Bludné hvězdy zachraňujeme poněkud neskautsky. Potupným přesunem v zahraničním automobilu.
Pátečního rána startujeme od Mácova mlýna do posledního dějství. Vidina pohodového cestování kolem Vranovské přehrady se nám však nečekaně brzo rozplývá. Znojemskými šprýmaři vyznačená trasa má příštích pětadvacet kilometrů takřka neměnný profil. Nejdříve chodníkem vzhůru na náhorní plošinu a dříve či později totéž, avšak v opačném náklonu. Onen náklon je často až nebezpečně velký a takřka vždy je vyšperkován vyčnívajícími kořeny či ostrými balvany. V jednom případě zase míří dolů klesající cesta přímo ke hraně už neexistujícího mostu. Je to tady skutečně na hraně, protože, kdo nedobrzdí nebo jede tudy potmě, končí ve hluboké strži. Popravdě se v ní ocitáme také, avšak po ladném skluzu kontrolovaným smykem. Co je však naopak náramně potěšující, při kopírování přehradních břehů narazíme i na parádně upravené nádvoří nádherného hradu Bítov.
Větším či menším smýkáním se ostatně vyznačuje každý z těch nejméně pěti vranovských sjezdů. Ten poslední, jemuž předchází šíleně prudký výstup zpestřený popadanými stromy, nás přivádí na placenou hlavní pláž, přímo do společnosti spoře zastřených unuděných rekreantů. Náhlá invaze vetřelců, řítících se dolů nesjízdným svahem, některé z nich doslova šokuje. Jinak by před námi tak zděšeně neuskakovali do bezpečnějších pozic za vzrostlým stromovím. Plážové vstupné, samozřejmě, neplatíme, protože ve směru, z něhož jsme přikodrcali, není žádná pokladna. Normální smrtelníci sem totiž proudí po novém, krásném, dlouhém mostě. A přes něj se tady bez placení neprotáhne ani myš. Most využíváme také, ovšem k přesunu na přehradní hráz, za což se mýto neplatí. Konečně můžeme zamířit k obědu. Je podáván na břehu řeky Dyje, přímo pod půvabným Vranovským hradem.
U oběda zastihujeme také Leoše. Přijel z Třeboně, a světe, div se, fungujícím modrým formanem! Poté, co byl je ho Modrý blesk popotahován přes polovinu Čech a za více než dvě tisícovky postupně opravován ve třech servisech, až v tom čtvrtém přišli třeboňští borci na to, že k oživení nehybných koní stačí vyměnit kousek drátu v ceně desíti korun! Chcete-li zažít dobrodružství s českým autem, vydejte se do Čech!
Do poslední etapy už startujeme bez našich dvou krasotinek, Ellen a Adély. Jejich únavou oslabené organismy už nedokázaly vzdorovat protřelému lovci dívčích osrdí, formanšoféru Petrovi. Zbaběle se k přesunu svých otlučených končetin a otlačených zadnic nechaly zlanařit do poněkud pohodlnějšího ineteriéru dvoustopého tahače přívěsného vozíku. Patrně jim to bude počítáno za dobrý skutek, neboť náš milý Péťa, díky letošní neúčasti své pohledné Simony, už zjevně trpěl čím dál silnějším absťákem, způsobeným dlouhodobou nepřítomností ženského prvku v kabině. Kuchařky a stopařky, které zatím zachraňovaly situaci, se mu už asi ohleděly.
Trasa do cílového města Znojma vede převážně Národním parkem Podyjí. Bude určitě patřit k nejhezčím z celé letošní rallye. Nezapomenutelným se stává především sjezd ke skalnímu ostrohu vyčnívajícímu nad hluboko zařezanou řekou. Svištíme sedmdesátkou v těsné blízkosti třistametrových srázů padajících přímo do vody. Parádně se klikatící řeka tu vytvořila jeden z mnoha protáhlých výběžků s báječným výhledem do kaňonovitého údolí. Území na jihozápad však už patří Rakušanům. Což byl pádný důvod k tomu, aby se tu běžný český smrtelník neměl šanci podívat. Jedině, že by byl zvláště uvědomělým příslušníkem rudého bratrstva nebo tu přes nádherně zelenou hranici před ním utíkal. Určitě to měl nesrovnatelně obtížnější než my, kteří kolmý sešup k řece absolvujeme sice v sedlech, i když po komunikaci podobné rozbombardovanému schodišti.
Visutá lávka, která umožňuje přesun na protější stranu, je snad houpavější než nálady současných tuzemských voličů. Samozřejmě se ji pokoušíme přejet na kolech. Jízda však připomíná návrat notoriků ze čtvrté cenové skupiny a málem také podobně končí. Naštěstí je po stranách jakés takés zábradlí, které fatálnímu vybočení z vratké trasy ve většině případů stačí zamezit.
Pokud se však tady, v Národním parku, dostaneme na klasickou cyklostezku, naše bezpečnost je jištěna více než úzkostlivě. Třeba začátek nevinně se svažující, docela hladké cesty, zdobí nepřehlédnutelná výstražná tabule s dvojjazyčným varováním: „Nebezpečný úsek, sestupte z kola!“ Pochopitelně neposloucháme, protože to odporuje jedné z našich neměnných zásad. Z kola nesestupujeme, pokud nás samo nevyhodí!
Krajina na pravém břehu Dyje začíná mít poněkud jiný ráz. Opouštíme listnaté lesy, pádíme podél vinic a zahrad s dozrálými meruňkami. Pohodlnými polními cestami přes krásná vřesoviště pak vystoupáme na poslední kopec letošního putování, Kraví horu. Nevypadá ani zdaleka tak šíleně jako její česká jmenovkyně, kterou jsme byli díky časové tísni nuceni vynechat. Kraví rozhledy jsou úchvatné! Především směrem ke Znojmu, které odtud máme jako na dlani. Nikdy bychom neřekli, že město meruněk, vína a nakládaných okurek je tak půvabné.
Skončila zatím nejpohodovější rallye v celé šestileté historii. Jižní krajiny od Šumavy až ke Znojmu byly nádherné, počasí převážně slunečné a parta vynikající. Trasy drsné, ale i přívětivé. Sjeli jsme se všichni a bez větších úrazů. Po třech stech osmdesáti kilometrech. Je možné příští rok nepokračovat?
Ve Znojmě však nemáme stání. Žene nás odsud blížící se večer i rádiem avizovaný monzun. A také superdrzá majitelka nádražního koutku úlevy. WC lady je neohrožená jak náčelnice samurajů a uřvaná víc než diskotéka. Aniž bere v úvahu akutní potřebu odložení naší přebytečné biomasy, vyhazuje nás hodinu před vyvěšenou zavírací dobou. Šermujíce smetákem, rukama a nespisovnými výrazy dává najevo, že kdo neposlechne, dostane nakládačku.
Jak se zdá, už tady začala okurková sezóna. Takže, za rok v tuto dobu na viděnou! V Okurkové metropoli na Dyjí...
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat