Expedice Dobré ráno

vzpomínka na nejbizarnější expedici všech dob

srpen Léta Páně 1973

uveřejněno v souvislosti s nečekaným odchodem arcituláka Toncka,

řečeného Koloděj

Patrně nejvěhlasnější vandrácká akce sedmdesátých let, tedy přechod nejnáročnější tuzemské horské hřebenovky, měla být na pořadu dne až v příštím roce. To by oslavila už své 50. jubileum. Díky nečekanému odchodu nejvýraznější postavy celé výpravy ji však uveřejňujeme už nyní.

V kalendáři se objevuje srpen roku 1973. Mirka Žídková, Laďa Smílek, zvaný Albín, Svaťa Wagner a jeho starší sourozenec Jura, neboli Jonáš, Pavel Lautner, řečený Poutník, Zdeňa Válek a jeho brácha Mira, jemuž se říká Šplh, Petr Škrla, zvaný Sataja, Pavel Hauptman, přezdívaný Mlátička a trojlístek sourozenců Tomancových, včetně prostředního Toncka, který má přezdívku Koloděj, se nočním rychlíkem, jemuž nikdo neřekne jinak než Cigán, posunují k nejvyššímu československému pohoří. Ještě za tmy vystoupí v Liptovském Mikuláši a pak už v nejednotném zástupu pochodují k ústí první významné doliny Západních Tater.

Budiž hned na úvod vyřčeno, že zmíněná výprava se od současných turistů liší hned v několika ohledech. Žádné funkční odění od věhlasných značek, žádné vymakané superlehké vybavení, ale prostě jen to, co dům, případně jeho půda nabídly. A tak se v průvodu objevují tehdy běžné batohy připomínající kravská vemena, na nohou levné pionýrky nebo komisňáky a v případě Sataji dokonce prachobyčejné sandály. Jura, chcete-li, Jonáš si cestovní výbavu poponáší ve starém dřevěném vojenském kufru, který má díky instalaci popruhů připevněný na zádech, a podobnou taktiku volí i jeho věrný souputník Koloděj. Ten nachází na půdě starou lékárničku i se dvěma policemi a opatřenou vrátky, jež jsou zajištěny ohnutým hřebíkem. Stačí jen dozadu přibít dva kožené šráky a originální krosna je na světě. Bez zajímavosti nezůstává ani Antonínovo turistické odění. Starý zimní kabát po staříčkovi ustřihne v rovině hlubokých kapes a ty nechává volně viset do prostoru. Nápadný šarm dolaďuje nezbytná hnědá rádionka, kterou borec při nepřízni počasí přetahuje přes uši.

Desetikilometrový pěší pochod přes několik slovenských dědin střídá krkolomný úzký chodník stoupající dlouhou Jaloveckou dolinou. Kolem poledne se konečně krajina otevírá a obnažuje první tatranské velikány. Skalnatý Sivý vrch zůstane stranou, protější Salatín však vynechat dost dobře nejde. Dvanáct horských učedníků tam vystoupá až před večerem. Na holém, větrem bičovaném návrší pak ve výškách přesahujících dva kilometry vzniká improvizované tábořiště. Jura, kterému do kufru nevlezl spacák, se přikrývá jen několika větvemi kosodřeviny. Vydrží pod nimi sotva dvě hodiny. A tak vzbudí Antonína a pokračují hřebenem dál k východu. Značně exponovanou trasu přes Baníkov a Tri kopy absolvují za svitu problikávající petrolejky.

Zbytek světa přečkává větrnou noc pod širákem a v relativní pohodě. Hned po ranním startu ze Salatína však začíná jít do tuhého. Je třeba se nahoru drápat po čtyřech a přitom zírat do hrůzu nahánějících hlubin. Mistr klasických moravských hřebenovek, Mlátička, to nedává. Šplh si jej proto přivazuje na lano a opatrně ho spouští do údolí. Ostatní se dál perou s terénem, únavou i občasnou žízní. Tu zahánějí vodou z poponášeného kanystru, která má chuť starého žluklého oleje. O poledni konečně narazí na Jonáše s Kolodějem. Ti prochozenou noc dospávají přímo na turistickém chodníku. Zástupy překvapených pěšáků je beze slova obcházejí.

Desítka svérázných apoštolů se poté drápe na špičatou Plačtivou a po jejím zdolání jí stojí v cestě nejobávanější úsek trasy na vrcholu Velkého Roháče. Extrémně náročné partie, kde se balancuje nad takřka kolmými stametrovými srázy, postupně všichni ve zdraví zvládají. Stejně jako následný dramatický sestup k pohlednému Jamnickému plesu. Prudký slejvák, který se přežene krajem, posílá varování, že přicházející noc po širákem tentokrát nepřichází v úvahu. A tak dochází k intenzívnímu pátrání po všech okolních převisech a skalních úkrytech, kam případný spad nebeské vláhy nedosáhne.

Příští ráno nabízí nemilé překvapení v podobě šokující zprávy o zdravotní neschopnosti zatím zcela bezproblémové Mirky. Samaritánských služeb se okamžitě ujímá její kamarádka Máňa, která ji pomalu doprovodí do dvanáct kilometrů vzdálené civilizace. Ryze chlapská osma zatím stoupá bílou mlhou zpátky na hřeben. A přitom do neviditelných hlubin vytrvale posílá pozdrav dobrého rána. Stejné přání se vzápětí ozývá i od stále se vzdalující dámské dvojice. Vzájemné pokřikování trvá nejméně další půlhodinu, až po postupném slábnutí zmizí úplně. Donekonečna vyvolávané „Dobré ráno!“ se však natolik vryje pod kůži, že je po něm nakonec pojmenována i samotná expedice.

Mlhy postupně mizí a tak se celá řídnoucí výprava pomalu dobelhá až na nejvyšší bod Západních Tater, na Bystrou. Bystří turisté, jež kráčí z protisměru, si pokaždé všimnou především nápadně atypického poutníka s hranatou bednou a znakem Červeného kříže. Koloděj musí vytrvale vysvětlovat, že je tady v roli horského zachránce, který v případě potřeby ošetřuje neopatrné návštěvníky. A že má praxi z afrického Lambaréné, kde asistoval věhlasnému doktoru Schweitzerovi. Zda mu někdo uvěří, zůstává otázkou. Někdo se zasměje, většina si ale evidentně láme hlavu nad tím, jak s tímto vysvětlením naložit.

Z Bystré si pak borci ještě neplánovaně vyrazí na její o něco nižší podvrchol. Tentokrát neznačeným a tudíž neprošlapaným terénem. Na špidlatém skalnatém hřebenu viditelně exceluje především Sataja. Bez jakýchkoliv horolezeckých zkušeností balancuje nad nekonečnými srázy jen v obyčejných sandálech. Za to, že se mu nepodaří sklouznout do pekelných hlubin, může snad jen nejvyšší bojová pohotovost všech nebeských strážných andělů.

Třetí, tedy poslední noc, se už odehrává v bezpečí staré salaše poblíž Podbánského. Čekání na autobus využívá Antonín důkladným čištěním svého chrupu. Činí tak v nejbližší kaluži pod dohledem Kriváně a několika přítomných, značně udivených rekreantů. Roháčské putování končí na mikulášském nádraží. Posledním zádrhelem je místní úschovna zavazadel. Bdělá zřízeňkyně odmítá přijmout jak Jonášův vojenský kufr, jak Kolodějovu přenosnou knihovničku. Chce nejdříve zkontrolovat jejich obsah. Jura otevře víko a Toncek po otočení zahnutým hřebíkem pomalovaná vrátka. V jedné polici je zmuchlaný spacák a ve druhé nedojezená zavařenina. A ještě vlaková svačina v podobě kouřem vonících vločkových placek připravených chvíli předtím na malém víčku od ešusu.

Čas se poté valil dál jak bystré vody říčky Bělé a za devětačtyřicet roků ubyla z dvanácti apoštolů celá čtvrtina. Nejdřív Mlátička, poté Jonáš a nedávno také Koloděj. Kolo dějin se však zatím točí dál a zůstává otázkou, kdo je další na řadě. Ať už je to jakkoliv, přežívá naděje na nové, krásné, tentokrát už nikdy nekončící Dobré ráno…

Se vzpomínkou na Pavla, Juru a Toncka, potažmo Mlátičku, Jonáše a Koloděje,  

zbývajících devět pozůstalých