Znojemsko i Znojmo

protentokrát kolmo

Každoroční týdenní cyklotrajdání začíná už v únoru. V tu dobu se s partou bicyklistů slétneme, abychom zavzpomínali na akci minulou a zároveň naplánovali tu příští. Jednohlasně odsouhlasíme, že o prázdninách zamíříme na konec světa, tedy do západních Čech. Spolu se zasloužilým převozníkem Antonínem se tam ubytujeme v některém z kempů, abychom pak mohli odtud vyrážet na spanilé jízdy do okolí. Během necelého půlroku však víme, že všechno bude úplně, ale úplně jinak…

Devátého července Léta Páně 2022 nemíříme k Aši, ale ke Znojmu. Pologermánské Medvedí dvojici se jeví německé pohraničí až příliš odtažité. Takže se po kratší internetové rozpravě rozhodujeme pro jihozápad Moravy. V našem případě přibalíme na Hranické ulici loňského smolaře Martina a s posvěcenou zásobou jeho vinných moků a špičkových destilátů vyrážíme k moravské metropoli. U brněnské pumpy mi zvoní telefon. „Kde jsou?“, táže se můj brácha Toncek, který se vlakem vrací někde od sudetského Domašova. Nahlásím momentální polohu, aktuální stav zdejšího počasí a vesele si poblahopřejeme k brzkému setkání v jevišovickém kempu Veselka.

V poloprázdném tábořišti už ve svém střešním červeném obýváku polehává stíhačská dvojice Surovčíků a okolní prostor pečlivě mapuje náčelník posledních výprav, geodeticky nadaný Lukašenko. Vyhlédneme odlehlý plácek na konci kempu a bez dlouhého rozmýšlení se pouštíme do rozbíjení tábora. Od západu zlověstně táhnou černé mraky a k zemi dopadají první kapky. Sotva do vesmíru vztyčíme trojici stanů, neškodný déšť se mění v průtrž. Zalézáme dovnitř a s potěšením nasloucháme zvučnému bubnování do vypnutého nepromokavého plátna. Lukáš Kymovi, tedy svému otci Toníkovi, popisuje průběh dění a končí nadějnou zprávou, že v době jeho příjezdu už bude určitě všude vládnout typické letní sluníčko.

Následující ráno je přímo ukázkové. Modrá obloha, osvěžující severní větřík a příjemná vůně okolních borovic. První snídaně pod širým nebem dává tušit, že nás čeká jen ničím nerušené týdenní poflakování. Abychom jej doplnili i špetkou pohybu, osedláváme své oře a společně míříme k nejbližšímu údolí. Na protějším návrší se vypíná malebné panoráma nejmenšího moravské města, Jevišovic. Protože jeho průzkum plánujeme na později, vyrazíme proti proudu jednoho z potoků do nedaleké zalesněné, skálami přizdobené doliny. Modrá značka se ztrácí ve vysokých zelených kopřivách, což hned v úvodu odrazuje dva nejmenované slabší kousky, kteří krásu divokého kaňonu dobrovolně mění za varovné pohodlí široké lesní cesty.

Poté, co je naše osma zase pohromadě, v naprosté pohodě putujeme příjemně zastíněnými smíšenými lesy k severozápadu. Cestu nám občas zpříjemní osvěžující nabídka šťavnatých malin a v některých místech i u cesty se krčící skupinky kovářů, babek či lákavě vyhlížejících holubinek.

Táhlé hvozdy poté vystřídají zvlněná pole s porosty dozrávajícího obilí, vysoké kukuřice a omamně působících lánů zelených makovic. Krajina dýchá Vysočinou a my zase občasnou únavou. Na obzoru se naštěstí objevuje první plánovaná zastávka.

Jaroměřice nad Rokytnou sice hostí jen něco přes čtyři tisícovky usedlíků, zato se mohou pochlubit přenádherným zámkem, jemuž se prý přezdívá Moravský Vatikán. Po zásluze náleží mezi národní kulturní památky. Původně renesanční sídlo postupně měnilo majitele i vzhled a současnou barokní podobu mi vtiskla až poslední přestavba.

Nádheru někdejšího panského sídla ještě umocňuje okolní, pečlivě udržovaný devítihektarový park. Kromě hranatého stromořadí v něm narazíme na celou řadu soch, kamenných laviček, květinových záhonů a také na klikatící se říčku, která jeho středem pomalu a líně protéká.

Do sousedních Moravských Budějovic musíme pádit po nudné a velice slušně frekventované silnici. Což znamená, že dvanáctikilometrový otravný úsek zvládáme v poměrně krátkém čase. Naštěstí i ve zdraví. To si brzy na to upevňujeme nejen dobrým a překvapivě levným obědem, ale v některých případech i výstupem na radniční věž na okraji pěkného náměstí. Ochoz, který je ve výšce nějakých šestadvaceti metrů, poskytuje nejen výhled na město, v němž pobývá něco přes sedm tisíc smrtelníků, ale rovněž do dalekého půvabného okolí. Poněkud nepůvabně ovšem působí socialistický nápis na jedné z místních průmyslových budov. Prozrazuje, že jsme asi v kraji milovníků zašlých časů, kteří pravidelně volí třešničkami ověšené rudé komunisty.

Zpáteční cesta oplývá samými pozitivy. Vede často s kopce, vítr fouká do zad a nebe je vyzdobeno nádherně dramatickými mraky. Svištíme přes vesnice, přes lesíky i mezi poli a za chvíli jsme ve vesnici Hostim, nad níž se vypíná malá a milá rozhledna.

Rozhlednu, tábořiště a vůbec celý svérázný areál, v němž nechybí ani nepřehlédnutelné WC s tuze důležitou radou do života, má na svědomí jistá domorodá výtvarnice. Je úžasné, jak dokáže praktické záležitosti spojit s originálním humorem. Pokud někdo něco dělá s láskou, je to na výsledku vždycky patrné.

Zvláštní pozornost si zaslouží zdejší křížová cesta. Vatikán by měl asi námitky, běžný smrtelník tu ale najde spoustu inspirace. Zastavuji se u obrázku s vyobrazením vdovy. Nevím proč, ale něco mě nutí, abych tu chvíli postál. Vzpomínám především na svoji dceru, která se do této pozice nedobrovolně dostala. Kolik takových kolem je, a kolik jich zase přibude? Raději zvedáme kotvy a pádíme k našemu jevišovickému útočišti.

Naši sousedé se už nadobro vytratili a nejatraktivnější část kempu je tu jenom pro nás. Na displeji svého předpotopního mobilu zaznamenám nepřijatý hovor od svého bráchy. V přítmí stanu se pak bavíme o dnešní trase, o tom zda rostou houby a o tábořišti, která má blízko k ideálu. Mluvíme však poměrně krátce. Zítra, jen co Toník dorazí, budeme mít na povídání času dost. Večerní oheň plápolá až do půlnoci. Mezi štíhlými kmeny borovic proplouvá dorůstající měsíc. U dohasínajících uhlíků už sedím jenom já s Marťanem. Pod hvězdnatým nebem vzpomínáme na dávno zašlé časy. Vychutnávám si ten vzácný pocit, jaký dokáže navodit jen vlahá noc s omamnou vůní namodralého dýmu. Někde ze suterénu spokojené duše však probleskne myšlenka, že žádná slast na tomto světě netrvá věčně. Ať už to chceme nebo ne, určitě se i během tohoto pobytu setkáme s něčím nepříjemným. No, necháme se překvapit…

Příštího dne pro změnu zamíříme z Jevišovic k severovýchodu. Dlouhá stoupání střídají o mnoho kratší sjezdy, obydlené vesnice zase obdělaná pole s dozrávající úrodou. Daleko nejvýraznější jsou lány právě rozkvetlých slunečnic. Putování takovouto krajinou musí potěšit i nejzarputilejšího škarohlída.

Pohled k severnímu obzoru však působí rozpačitě. Mohutné věže dukovanské elektrárny nás provázejí celé desítky dalších kilometrů. Občas se naštěstí objeví nějaký zajímavý kostel či nevšední vesnické zákoutí se zajímavými plastikami v podobě vysloužilých traktorů, případně jiných odstavených přibližovadel.

Po necelých čtyřech desítkách kilometrů jsme konečně v Krumlově. Neproudí tu však ani Vltava ani japonští turisté. Jsme totiž v Krumlově Moravském. A ten má také co nabídnout! Především přeslavnou Muchovu Slovanskou epopej, která se po trapných tahanicích vrátila z Prahy do zdejšího zámku. Kromě toho také půvabné městské centrum, nad nímž se do vysoka vypíná na kopci postavený kostel svatého Floriana. Příznivý dojem nám ale kazí obědové posezení na náměstí. S Muchovými obrazy se do Krumlova přestěhovaly i tradičně přemrštěné pražské ceny!

Výrazné návrší s Florianem nemůžeme, samozřejmě, vynechat. Za chvíli se už i s bicykly drápeme do prudkého kopce tvořeného zvláštními slepenci. Připadáme si spíš někde v Itálii než na Moravě. Pohled na město pod námi však nemá chybu. Snad až na tu fabriku, kterou postavili na místě vybombardované čtvrti. Lukáš sedí na kraji vyhlídky a sdílí dojmy se svým otcem. Ten už dávno dobře ví, kudy vede zdejší štreka, jaké šutry tu trčí ze země a jaké kvítí na nich rozkvétá. Podle všeho tu byl už několikrát.

Času kvapem ubývá a nás čeká značně zvlněný čtyřicetikilometrový návrat do Jevišovic. Zamáváme Krumlovu s jeho Muchou i Florianem a sjíždíme zpátky k říčce Rokytné. Míjíme rybníky, vesničky s kostely a lány s pšenicí a kukuřicí. Buď stoupáme nahoru nebo sjíždíme dolů. Cesta po rovině je tady pojmem zcela neznámým.

Sjíždíme se na křížení několika cest. Luky opět komunikuje s Kymou. Antonín mu hlásí, že zítra za námi určitě dorazí. A že se na nás už neskutečně těší. Je něco kolem páté hodiny podvečerní.

Konečně jsme vystoupali k okraji lesa. Čeká nás nejpříjemnější úsek celé dnešní trasy, dlouhé mírné klesání šotolinovou lesní cestou. Pádíme dolů jako k ohni, svištíme přes brody i kamenité pasáže. Stíhačka Jana najednou zastavuje. První letošní defekt. Dvorní mechanik Tomáš všechno během chvilky hravě vyřeší, a tak pokračujeme vesele dál. Zastavujeme až na břehu parádního rybníka poblíž Dunajovic. Čučíme tu déle než půl hodiny a Surovčíkovic duo stále nikde. Prostřednictvím mobilu se dovídáme, že nastaly nečekané problémy a dál ať na ně nečekáme. Až později vyjde najevo, že měli ve velice krátkém úseku hned čtyři defekty. A všecky na Janiném bicyklu. To není normální, něco tady nehraje. Časomíra ukazuje něco po šesté.

Před námi jsou ještě nejméně dvě výrazná stoupání. Nejdříve se lesem dostaneme na rozlehlé louky. Cyklotrasa je protíná příjemnou travnatou cestou s minimem výškových rozdílů. Pohodová projížďka otevřenou krajinou končí parádním sjezdem do údolí Jevišovky. Teď ale nezbývá než se vydrápat na protější kopec. Nekonečné stoupání končí až v jevišovickém centru. Ostatní pádí do kempu, já se při nízkém slunci proplétám ulicemi. Dojedu až k zámku a představuji si, jak to tady s bráchou co nevidět společně prozkoumáme. Slunce zapadá za lesy. Končí docela náročný den. Máme za sebou přes osmdesát kopcovitých kilometrů.

Večer Luky opět vytáčí Kymovo číslo. Nikdo se neozývá. Zkouší to několikrát, ale telefon je stále hluchý. Konzultuje věc se svojí sestrou, a také s matkou, která právě cestuje vlakem do Chorvatska. Rodinná rada dojde k závěru, že Toník šel asi brzo spát, protože jej ráno čeká vyšetření v nemocnici. Ráno se Lukášův pokus o zavolání opakuje. Dodnes slyším ten tlumený vyzváněcí tón, na který nikdo nereaguje. Následné spojení s Ádou, která bydlí jen kousek od Antonínova bytu, dává tušit ten nejhorší scénář. Klíče jsou v zámku a na zvonění nikdo neodpovídá. Hasiči jsou prý už na cestě. „Je to strašné“, prohlásí suše Lukáš a vylézá ze stanu.

Za půlhodinu se Luky vrací a do stanu hlásí tušenou zprávu. Kymu našli v bytě mrtvého. Podle pozdější zprávy doktorky bylo příčinou udušení. Smrt nastala náhle, někdy kolem šesté hodiny podvečerní. Tedy, zhruba v době, kdy měla Stíhačka čtyři záhadné defekty těsně za sebou…

Nálada u společné snídaně odpovídá nečekané situaci. Hovory se pochopitelně točí kolem našeho stálého, věrného převozníka. Převezl nás dokonale. V plánu měl dnešní cestu vlakem a zatím cestuje v pohřební dodávce. V gedeonské jitřence Dobrá setba jsou na tento den dva přiléhavé texty: „Všechno má svou chvíli“ a „Život je jako pára, která se na chvíli ukazuje a potom mizí“…

Letos poprvé jsme vzali na kola fotoalba z minulých ročníků. Postupně je otevíráme a vzpomínáme. Tonda se v nich pravidelně objevuje. Lukáš sedí na lavičce nad přehradou a na dálku řeší záležitosti s neplánovaným rozloučením. Hledáme nějakou fotku na smuteční oznámení. Rodinná rada souhlasí s našim návrhem. Na parte se objeví snímek pořízený na jedné z našich cyklistických akcí. Jako by všechno do sebe nějak zapadalo...

Ještě včera večer jsme plánovali, že pozveme Kymu na oběd do Znojma. Program na dnešek je jasný. Kola necháme odpočívat a na převozníkovu počest vyrazíme do královského města auty. I počasí souzní s naší aktuální náladou. Nebe nad znojemskými věžemi nešetří temnými odstíny. Do toho se ale pravidelně vlamují ostré paprsky poledního slunce. Chmurné myšlenky přebíjí záblesky naděje. Ta, se kterou žil i umíral náš nepřítomný kamarád. Bloumám ulicemi, až narazím na nápis s názvem Antonínská.

Sedíme u stolu a s nevyprchávající vzpomínkou na našeho Tondu si vychutnáváme naservírovaný oběd. Stíhačce do toho zvoní telefon: „Mami, právě se vám narodil vnouček. Jmenuje se Jonáš“, hlásí Surovčíkům z porodnice jejich dcera Tereza. Není bez zajímavosti, že právě Jonáš byl Toníkovým nejlepším kamarádem. Dvanáctý červenec je dnem velkých emocí. Na jedné straně stolu Lukáš s nevýslovným smutkem, na druhé Tom a Jana s převelikou radostí. Hořkosladký pohár si vypíjíme až do dna…

Shodou okolností teď ve městě probíhá tradiční hudební festival, jehož součástí jsou i různé pouliční výtvarné aktivity. Akce se aktivně účastní i nám dobře známý violoncellista Dalibor. Setkáváme se s ním na jednom z náměstí. Jen kousek od nás právě naživo zaznívá známá Nedvědova písnička o tom, že „pokud není žádný Bůh, pak nás vezme voda, vzduch, no a potom...“ Na protější straně zase velký transparent oznamuje název probíhajícího festivalu: „Andělé strážní a návraty domů“. Zdá se, že opravdu nic není náhoda…

Vzhledem k tomu, že v podstatě každý z naší osmy žije nadějí na nové setkání, není dnešní překvapivá událost vyloženou tragédií. Temné mraky postupně mizí nejen z vysokého nebe, ale i z hloubky našeho nitra. Navzdory všemu si ve znojemských ulicích začínáme všímat i všelijakých úsměvných momentů. Být teď brácha mezi námi, určitě by si to tak přál.

S klesajícím sluncem se vracíme do jevišovického kempu. Nečekaný nával dnešních emocí jdu ještě rozdýchat do přilehlého lesa. Pokrývá strmé, krásně divoké svahy nad přehradní nádrží. Turistický chodníček je zavalen padlými borovicemi. Vybavuje se mi úryvek z valašské pseudolidovky, která pravděpodobně zazní na Tonckově pohřbu: „Stíná sa stíná aj v naší hoře - Kdekdo už brázdu poslední oře – Stíná sa, stíná, padajú stromy – Šak také spadnem, spadnem, jak ony...“

První podvečer s absencí Antonína se nemůže obejít bez patřičného uctění jeho památky. Martin tasí archivní kousky ušlechtilého moku, Luky tradiční minerálku a všichni dohromady si přiťukáváme na nevšední život i nečekaný odchod našeho převozníka. S vědomím, že naše jakkoliv honosné bytí je jenom párou, která se dneska vznáší, ale už zítra se může nadobro rozplynout.

Příštího rána, tentokrát kromě zdravotně indisponovaných Surovčíků, opět osedláváme své odpočaté kostitřasy. Nejdřív je ale musíme auty přemístit ke hranicím Národního parku Podyjí, do obce s názvem Podmolí. Odtud svižným tempem pádíme k hluboko zařezané řece Dyji a prudce brzdíme u jedné z nejstarších a nejproslulejších moravských vinic. Šobes je zkrátka pojem a neochutnat nápoj ze zdejšího vyhlášeného vinohradu, by byl nepochybně těžký hřích.

Kostrbatým chodníkem dodrkotáme k řece, po houpavé lávce přejedeme na druhou stranu, a pak už dlouho a těžce nabíráme rychle ztracenou výšku. Trasa nás vyžene nad poslední českou vinařskou obec Hnanice, odkud je to jen kousek k naprosto nestřežené rakouské čáře.

Výsostným území Ostereichu pak vytrvale míříme k jihozápadu. Míjíme nádherně udržované vinice a užíváme si parádních výhledů na vzorně zušlechtěnou zemědělskou krajinu. Netrvá dlouho a s větrem v zádech vjíždíme do malebného města, jež tomuto kraji odedávna vládne.

Retz, na jehož náměstí se dostáváme přes dvě městské brány, má jenom něco přes čtyři tisíce obyvatel, ale působí domem velice důstojného lidského sídla. A to přesto, že jej před staletími slušně poničili svaté církvi se mstící rozdivočelí husité. Dnes tu už naštěstí vládne klid a mír a v písku vydlabaných vinných sklepech vyzrávají vylisované šťávy ze zdejších dobře vyzrálých hroznů. Tuto gastronomickou nabídku víceméně ignorujeme, naopak si však přímo v centru dopřáváme českou servírkou podávaný typicky rakouský oběd.

Patřičně nacpáni zdejší, ne zrovna levnou krmí poté zamíříme k severozápadu. Nekonečně dlouhé stoupání nás dovede na parádní náhorní plošinu s nudlemi pečlivě obdělávaných polí. Projedeme pohraniční dědinou zvanou Merkersdorf, a pak se už nenávratně blížíme k naší moravské domovině. Čeká nás ovšem ještě rychlý sjezd k nejmenšímu rakouskému městu, k Hardeggu.

Hardeggu vévodí nepřehlédnutelný kamenný hrad, jehož historie sahá až do 12. století. Ten byl sice o pět set roků později značně poničen velkým zemětřesením, dneska se ovšem k nebi zase vypíná ve vší parádě. Kouzelné městečko, kde žije méně lidí než v průměrné české dědině, nabízí kromě hradu ještě zajímavý kostel s pozoruhodným krytým schodištěm, pár romantických uliček a také příjemná zákoutí u břehu zvolna protékající řeky Dyje.

Na hraniční čáře přichází rozdělení. Výkonní borci zamíří nejkratší cestou k zaparkovaným přibližovadlům, pomalejší zbytek světa na vysoko položenou Hardeggskou vyhlídku. Až odtud se nejmenší rakouské město představuje ve své nejpůvabnější podobě. Pomatení socialističtí pohraničníci, kteří to tu kdysi usilovně hlídali, měli první výspu prohnilého kapitalismu jako na dlani. O absurditě oné doby dodnes hovoří i nedaleká ukázka „železné opony“, která se nachází před vjezdem do první moravské vesnice s názvem Čížov. Tato obec nás překvapuje místní samoobsluhou. V někdejší garáži není žádný prodavač, jen slušná nabídka občerstvení s otevřenou, nikým nehlídanou pokladnou. Což je v tuzemském prostředí jev naprosto nevídaný.

Cestou do Podmolí nás šoférující Milan informuje o nedávno skončené štrapáci jeho spolujezdců. Volba nesnadnější cesty k cíli se poněkud nezdařila, protože vybraná trasa je vedla hlubokými lesy přes ještě hlubší údolí. Cyklistický výkvět naší výpravy tak za daleko později startujícím Lukášem v cíli zaostal o dobré čtvrt hodiny. Martin měl dokonce vyjádřit podezření, že mu už, coby pravověrnému katolíkovi, patrně začíná zcela nevyhnutelný očistec. Očistec všeobecný naproti tomu nabízí další zastavení. Někdejší kamenolom u Mašovic oplývá strmými skalními stěnami, překvapivě čistou vodou a údajně i výskytem vzácného živočicha nazývaného čolek dravý. Vzpomenutý dravec však naštěstí na nikoho z nás neútočí, protože se mu k zakousnutí nabízí nesrovnatelně šťavnatější kousky. Samozřejmě v podobě místních, úsporně oděných mladých manekýnek.

Po klidné, hvězdnaté noci s dorůstajícím velkým měsícem tu máme krásně slunečné ráno. Velocipedy se opět stěhují na auta, prostřednictvím kterých se už v plném počtu přesunujeme do Bítova. V plánu je nepříliš dlouhý okruh s několika pozoruhodnými turistickými vychytávkami.

Tou první je blízká, třicet kilometrů dlouhá Vranovská přehrada. Bylo dokončena už v roce 1933 a od té doby platí za jednu z nejdelších a nejčistších v celé České republice. Rychlostí blesku sjedeme k její hladině a výše uvedená informace se nám poněkud nezdá. Podél břehu právě táhnou zdaleka viditelné, brčálově zelené sinice.

Pod zříceninou hradu Cikštejna začínáme dlouho a těžce stoupat nahoru. Dalších osm kilometrů náhorní plošinou je to však už pohoda. Sjíždíme se u vstupní brány nádherného, lidmi obleženého vranovského zámku. Na prohlídku interiérů není čas, a tak se spokojujeme s bezplatným špacírem po nádvoří. Popisovat dojmy je zbytečné, za všechno hovoří bezpočet nacvakaných fotografií.

Samotný Vranov nad Dyjí není městem ani dědinou, ale městysem. Sídlí v něm asi 750 usedlíků. Kromě jiných zajímavostí hostí rovněž ukrajinskou restauraci s přívětivým názvem „Buď laska“. Dopřáváme si v ní hned několik východních specialit, mezi nimiž nechybí pirohy, holubce a další dobroty. Obskakuje nás neobyčejně ochotná a svěží servírka, jejíž šarm s nabízeným jídlem velice vhodně koresponduje.

Vystoupáme k vranovské, šedesát metrů vysoké hrázi a po parádním mostě dojedeme ke hlavní pláži. Z nějakého nepochopitelného důvodu se tři čtvrtiny naší výpravy neuchylují k vodě, ale míří si nejistého života užívat do nejbližší hospody. Protože se nám s Martinem jeví takové rozhodnutí jeví jako vyloženě hříšné, nedáme na názor většiny a svobodně svěřujeme svá zapocená těla zdejší hladině. A děláme více než dobře! Voda je nádherně čistá, příjemně osvěžující a po nějakých sinicích tu není ani památky. Ještě před odjezdem nás Lukáš vrací do málo veselé reality. Právě mu na mobil došlo parte s vyobrazením jeho táty a našeho dlouholetého souputníka.

Vyplazíme se opět na kopec a pak přes lesíky a mezi poli pokračujeme k bítovskému hradu. Cestu nám zpříjemňuje bohatá úroda žlutých, náramně sladkých rynglí. Méně příjemná je však skutečnost, že nelákají nejen nás, ale i celá hejna vos a bodavých včel.

Hrad Bítov stojí už pěkných pár století na místě někdejšího slovanského sídliště. Díky nevšední lásce ke zvířatům, kterou trpěl jeden z posledních majitelů, se to sídlo může chlubit největší sbírkou vycpaných psů na světě.

Víc než dobře hlídaní vycpaní psi mě však zajímají vystavené obrazy od jednoho místního kumštýře. Přibližují nejen zdejší krajinu, ale také smrtelníky, kteří ji obývají. Jak je z obrazů patrné, umělec se nespokojuje s povrchním pohledem, ale v každém z namalovaných lidí vidí Bohem uplácaný, textilem nepošramocený originál.

Do vesnice Bítov, kde nás čekají naše přibližovadla, je to jenom pár pohodových kilometrů, Pěšina vede vzrostlým lesem nad přehradou a poskytuje několik vyhlídek na vodu i protější svah, Konečně tak můžeme spatřit i zříceninu Cikštejna, kterou jsme dnes viděli jen z bezvýznamné žabí perspektivy.

Jsme zase zpátky v kempu. V mobilu mám několik nepřijatých hovorů. Usedám bokem na velký pařez, zírám na hladinu zdejší přehrady a sdílím se s odloučenými kamarády a známými. Kratší či delší hovory se týkají mého bráchy Antonína. Zaostřím zrak pod nejbližší keř a co nevidím. Z naprosto suché písčité půdy se na mne usmívá nádherný hřib. A kousek od něho další! Důkladnější prohlídka potom vynese nejméně sedm praváků. Nečekaný úlovek se brzo nato stěhuje do velkého kotlíku. Houbová specialistka Lucy pak z bezplatně ulovené nadílky, jakož i dalších uskladněných surovin, vykouzlí náramně chutnou, ba přímo exkluzivní večeři.

Ale nejenom skvělá krmě vládne tomuto večeru. V centru zájmu necelé poloviny našich bicyklistů je právě probíhající Tour de France. Nejzapřisáhlejší fanoušek tohoto klání, Martin, tasí svůj mobil a s neutuchající vášní čučí do malého monitoru. Milan s Michalem mu hledí přes rameno a hlasitě komentují dramatický dojezd. Do toho vesele plápolá oranžová vatra, honí se namodralý dým a destilovaná voda z Marťanových trnkových sadů nenápadně snižuje svoji hladinu.

Závěrečná spanilá jízda na kolech tentokrát znovu začíná v kempu. Vyjedeme na nejbližší návrší a po krátkém klikatění mezi poli vklouzneme do zastíněných lesů. Parádní cesty, kde potkat člověka se rovná zázraku, vymezují mělké, listím zaváté příkopy, odkud občas vykoukne nějaký ten světle hnědý pravý hřib. A když ne hřib, tak aspoň pohledný, nádherně tvarovaný vícebarevný choroš. Neskutečně příjemné cestování občas zpříjemní lesní paseka či v hvozdech ukrytá namodralá hladina rybníka.

Vjíždíme opět do světa luk a obdělávaných polí. Míjíme zajímavý, rozlehlý, parádně upravený statek v osadě Kocanda. Pravdomluvný internet hlásá, že za citlivou opravu obdržel první cenu v Jihomoravském kraji v kategorii starých zemědělských staveb. Zdá se, že i sousedé nechtějí zůstat pozadu. Stavení jsou zde o poznání vzhlednější než ve všech okolních dědinách.

Přijíždíme do Kravska. Kupodivu na návsi nepotkáme jediného zástupce tura domácího, dokonce ani žádného člověka. Zahneme proto do místního parku, jemuž vévodí pohledný klasicistní zámek. Během své existence sloužil všemu možnému i nemožnému, dnes je ovšem z neznámých důvodů dokonale zabedněný. Za nemalou pozornost ovšem stojí celá řada mohutných nádherných stromů, kterými dávní a zodpovědní majitelé vyzdobili jeho okolí. Doufejme, že ti současní přestanou myslet na kraviny a zasadí se o to, aby někdejší udržované kravské sídlo opět sloužilo nějakému buhulibému účelu.

Popojedeme o kousek dál a narazíme na přívětivé údolí s protékajícím potokem. Cyklisty tady vítá vysloužilý dámský bicykl viditelně pověšený na jedné z kamenných zdí. Trasu lemují vyčnívající skály, rybníčky, citlivě udržované usedlosti a bezpočet nápadných květů s poletujícími včelami, čmeláky a pestrobarevnými motýly.

Hluboce dojati jsme přibyli do Hlubokých Mašůvek. Cestou nám pořádně vyhládlo, takže v místní restauraci, kde se o všechno stará postarší majitel, mírně vzrostou aktuální tržby. Jenom co zlikvidujeme květákový, případně jiný bezmasý nářez, vklouzneme do posvátného prostředí kolem nedalekého kostela. Kromě obvyklé křížové cesty se v jeho blízkosti nachází i lurdská jeskyně s nehybně postávající Ježíšovou matkou Marií.

Před námi je ještě několik klesání i stoupání. Nejdříve v lese, kde opět narazíme na příkopovou nadílku praváků, později v otevřené krajině s výhledy do okolí. Bez náznaků nějaké únavy pak v pohodě dodrkotáme k Jevišovicím. Hned na okraji se rozkládá nevšední stavení, který nepochybně stojí za krátkou zastávku.

Nový zámek, jak se původní lovecký komplex nazývá, je obklopen rozlehlým parkem a dnes slouží jako Domov důchodců. Penzisté mají možnost při procházkách vzhlížet k nadživotním sochám více či méně zahalených mužů i žen a s nostalgií zavzpomínat na dávno zašlé časy zlatého mládí.

Konečně se všichni sjíždíme v jevišovickém centru. Nejmenší moravské město má asi jedenáct stovek obyvatel a za dávných časů bylo centrem odbojných husitů. Starý zámek během své historie vystřídal bezpočet obyvatel, mezi nimiž svého času nechyběl ani kontroverzní rebel Hynek, zvaný Suchý Čert. Je pozoruhodné, že Jevišovice byly vždycky ryze českým sídlem. Jeho stará část je vyhlášenou památkovou zónou s celou řadou romantických zákoutí. Méně romanticky však působí prozaická zvěst, že zdejší zemědělský velkopodnik Agro, který náleží Babišovu impériu, obhospodařuje rozsáhlé pozemky nejen u nás, ale i na Ukrajině. Kromě toho údajně provozuje největší bioplynovou stanici ve střední Evropě a v nedalekém odloučeném pracovišti chová nejen statisíce kuřat, ale působí i jako jediný český a evropský chovatel krmných krokodýlů.

S velkou vírou, že veleještěři neunikli do nedaleké Jevišovky, opatrně popojíždím mezi balvany a vzrostlými kopřivami podél jejího kamenitého koryta. Jsem přímo unešen okolní neporušenou divočinou. Prudké svahy přecházejí ve svislé skály, ve kterých voda vymlela pár pozoruhodných převisů. Jsem tady úplně sám, jen se svými myšlenkami. A vzpomínkami na bráchu, který tu dramatickou nádheru už, bohužel, neuvidí…

O nějakou hodinu později se nacházím o nějakou tu stovku metrů výš. Bez bicyklu, zato s kvalifikovaným průvodcem Lukášem. S výhledem na zadní stranu zámku postupujeme sotva znatelným chodníkem k místu někdejšího hradu a pak se kolem skal spouštíme borovými lesy do známého údolí. Vystoupáme na zámecké návrší a kocháme se pohledem k zavrtanému údolí neviditelné Jevišovky. Jsme jen kousíček od centra a přesto na nás dýchá divoká krása člověkem nekultivovaného Božího stvoření.

Nadešel úplně poslední večer. Osiřelý kemp se malinko zaplnil. Borovice se opět klátí ve větru a couvající měsíc ustupuje dřív než je obvyklé. Rekapitulujeme pomalu končící šestidenní cyklistickou projížďku. Zavedla nás do překrásných míst jihozápadní Moravy. Tentokrát bez jediného pádu. Přesto je nám smutno. Nikdo to neříká, ale je to tak.

Ráno je podobné, jako všecka předešlá. Odpírači sprch se postupně spouštějí k blízké vodní hladině. Údolní přehrada, zbudovaná ještě za císaře pána, nabízí slastné občerstvení se zelenými kulisami okolních lesů. Svobodná koupel v přírodních vodách prostě nemá konkurenci. Pak už zbývá jen pomalé balení, lehká snídaně a poněkud těžké loučení. Po našich stanech tu zůstávají tři žlutozelené čtverce. Jako vzpomínka na místo, které se stane nezapomenutelným. Právě tady nám odešel jeden z nás. Na otázku “Kde jsou?“ už nedostáváme odpověď.

Všecka naše auta teď pádí k Miroslavi. Má se tam totiž pořádat tradiční meruňkobraní. Součástí je i spanilá jízda traktorů. Stíháme ji jen tak tak, ale stojí to zato! Defilé bezmála třicítky strojů nejrůznějších značek, barev a stáří slaví v Miroslavi nečekaný úspěch. Podobně jako pár vystavených veteránů z věhlasných šedesátých let.

V okolí zdejšího zámku je k vidění i spousta připomínek zašlých časů. Vojáci z roku raz dva, polní kuchtíci, metláři, krejčí, kováři a další řemeslníci. Pokud na meruňkobraní něco citelně chybí, pak to jsou meruňky. Abychom nezapomněli, jak vypadají a chutnají, nezbývá než si koupit jimi vycpané knedlíky.

Postupně opouštíme Miroslav a míříme ke svým hnízdištím. Před rokem jsme v Michalově fordu hostili Toníka, letos jeho místo okupuje loňský smolař Martin. Sejdeme se napřesrok znovu? Ve stejné sestavě? Kdo ví? „Život je jako pára, která se na chvíli ukáže a potom mizí...“ Letošní ročník nás na to více než důrazně upozornil.

(((((((((((((((((((((((((((((((((- o -))))))))))))))))))))))))))))))))