Toulky Tonka Tomance

-  ohlédnutí  -

Můj mladší brácha Toncek se narodil v červnu Léta Páně 1949. Přestože mi bylo už dva a půl roku, vůbec si na to nepamatuji. První vandr jsme spolu s dalšími dvěma kamarády ( se kterými jsme pásali kozy) nasměrovali k Čertovým a Pulčínským skalám. Bráchovi bylo něco kolem třinácti. O nějaký ten pátek později mi pak nepozorovaně v noci zmizel zaparkovaný dvousedadlový pionýr, na kterém v utajení odjel do Vysokých Tater. Spolu s Wagnerovým Jurou si to s tabulkou čokolády namířili přímo na Gerlachův štít. Samozřejmě bez průvodce. Do půlnoci byli zase doma. Toníkovy potulky nabývaly na intenzitě. Nezabránilo tomu ani seznámení s jistou Ellen, jež se jmenovala Hrubá. Ještě, že tak! Jmenovat se Jemná, tak by to s nejsvéráznějším tulákem všech dob později nevydržela. Za bezmála šedesát let tuláckého života objel všecky české i slovenské železniční tratě a je jen velice málo míst, která by na zmíněném území nenavštívil. Celou řadu let nám dělal převozníka  při našich spanilých jízdách na horských kolech. Čekali jsme na něj i letos na Znojemsku.11.července si s ním kolem páté podvečerní ještě jeho syn Lukáš telefonoval. Brácha vzkázal, že se na nás neskutečně těší. Příští ráno však do jevišovického kempu Veselka dorazila neveselá zpráva. Nenapravitelný tulák odešel na svoji definitivně poslední potulku. Náhle a naprosto nečekaně. Bylo mu pouhých 73 let...

rodina

dětství

před chalupou

výlet na Pulčiny

dospívání

zvědavost

Blážovy tábory

na Damašku

vrstevníci

kamarádi

instalatérem

s Brdečkem

bandy hokej

kateřinický sbor

bratrská dvojice

na Benově svatbě

expedice Dobré ráno

na vlastní svatbě

s Adélkou a Barunkou

podél řeky Poprad

rallye Vydržať

v Nízkých Tatrách

širší rodina

na Velký Rozsutec

v Západních Tatrách

cyklostezkou Bečva

přejezd Velké Fatry

na podzimní vycházce

na kole do Hradce

v Manínské úžině

v tatranském plesu

řidičem lakatoše

cestou do Rumunska

pískoviště v Naďvárošu

Harmaneckou dolinou

na Vtáčníku

pod Čiernym Kameňom

v Roháčích

u slovenské salaše 

domácí práce

sjezd z Velké Fatry

ve Vyšnych Ružbachoch

stejšnem v Pribylině

brodění sněhem

na Bystré

cestou do Martina

čtyřicetiny

pod Ohništěm

kytka k narozeninám

na Malé Fatře

na kravím pochodu

převlek

sestřih

převozníkem na Adrarallye

v Kačicích u stolu

u zapadlé vétříesky

na pohřební hostině

po ránu

na sletu Chátry

u Brdečkovy postele

kateřinská zima

čtení z Písma

pochod šíleně slušných lidí

dobrou chuť!

řidičem berlinga

dřevorubcem

s kolem

na Velkém Javorníku

s Lubošovou rodinou

se Svaťou drvoštěpem

v rumunském Banátu

polní kuchyně

vzhůru k výškám!

bydliště Kačice

s babičkou v kuchyni

se strýčkem Šlosárkem

v rakouských Alpách

setkání na Damašku

s tetou Qětou

zasloužilí převozníci

setkání s rodinou

kudy z nudy?

spojení

sněhový příval

humanitární dar

na ledovci v Norsku

pevná linka

přes potok

s Hankou a Jindrou

ve švýcarských horách

bráchové

ve slezských Beskydech

doma v kuchyni

na vandru s Pavlíkem

vyšetření břicha

pozdrav od Berouna

portrétování

s Chátrou na Lázech

v Polsku

strojvedoucím

rady na cestu

s Kimlerjugend

sedmdesátiny

po boku pastora

ve sboru vsetínském

na houbách

chátrající sedmdesátníci

koho, co podříznout?

ve sboru kateřinském

dárek pro Kona

odpočinek

ve Znojmě

doskok

vzpomínka na Adrarallye

s dcerou Bárou

v dešti

u sestry a švagra

na potulce

s dcerou Ádou

u Dunaje v Rumunsku

s Jéňou z Tataláků

nocování v campu

se zetěm Pepou

u Baltu

s Valou spolužákem

posezení v trávě

se zetěm Alešem

s manželkou u vody

krmičem drůbeže

na banátském vinobraní

s horskými bicyklisty

dědečkovské starosti

zasloužený relax

pitný režim

autovášeň

s nejstarším vnoučátkem

jde to s kopce

hlavně, že nám chutná!

se synovcem Pavlem

leháro

modré dálky

sourozenci

zimní procházka

vzpomínání

řeka času

těhotenství

dřímoty

odcházení

naposled na Damašku

 úplně poslední snímek (25.6.22)

tak, ahoj, tuláku...

--------------------------------------------------------

ROZLOUČENÍ BLÍZKÝCH

(čteno na pohřbu 29.7.2022)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Spolek horských bicyklistů

Náš milý převozníku,

je to už dobré čtvrtstoletí, co ses jako řidič doprovodného vozu upsal našemu bláznivému trajdání na horských bicyklech. Ochotně jsi převážel nejen naše nevzhledné bágly, ale v počátečních letech i pohlednou dvojici polních kuchařek. Spolehlivě jsi vždy vyhledal místo k obědové přestávce i nočnímu odpočinku. Vzpomínáme  na ty slastné pocity, když jsme po hodinách trmácení konečně narazili na Tvé modrozelené berlingo či vínového mercedesa. Stal ses nedílnou součástí cyklistické party, a tak jsme Tě přibírali i v poslední době, kdy Tvých převoznických služeb už nebylo potřeba. Těšili jsme se na Tebe i při letošním ročníku. Ještě v pondělí s Tebou někteří telefonovali. Večer se však Tvůj telefon odmlčel. A ráno dorazila šokující zpráva, že se odmlčel nadobro…

Milý Tondo, ze srdce Ti děkujeme nejen za Tvé neocenitelné převoznické služby, ale i za Tvůj specifický, laskavý humor. Teď už na nás zase čekáš  v cíli. Doufáme, že za Tebou časem zase všichni dorazíme.

Tvoji vděční bicyklisté

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Starší bratr s rodinou

Milý brácho,

za těch třiasedmdesát roků, co jsme si byli nablízku, se toho událo víc než dost. Vzpomínám na společné hry na našem malém dvorku, na věčně rozbitá kolena, na slézání okolních olší a pytlačení v místním potoce. Na Tvoje bláznivé sjezdy na maminém dámském kostitřasu. Na časté výprasky řemenem, ale hlavně spleteným březovým prutem. Určitě vzpomínáš na podvečerní pasení našich koz či ovcí, na skákání přes oheň a houpání ve smrkových korunách. Vybavuje se mi náš úplně první výlet do Pulčínských skal. Ale hlavně legendární expedice Dobré ráno. Jak jsi nejtěžší československou hřebenovku v Roháčích zdolával ve zkráceném zimním kabátě a místo krosny Ti sloužila stará knihovnička s popruhy a znakem Červeného kříže. Toulání se pak stalo Tvým životním stylem. Netušíme, kde jsi na svých potulkách spával, co jsi jedl a co se Ti honilo hlavou. Napínavé to nebylo jenom pro Tebe, ale v době bez mobilů i pro Tvé nejbližší. Projel jsi snad všecky české i slovenské štreky a v geografii bys strčil do kapsy všecky študované učitele zeměpisu. Věděl jsi, kde jsou jaké šutry, jaké na nich roste kvítí a kdy je dobré chodit do lesa na hřiby. Vzpomínáme také na společné dovolené našich rodin ve slovenských dolinách. Na spávání pod stany, vaření v kotlíku a ranní koupele v ledových tatranských bystřinách. Dobové fotografie prozrazují, kolik jsme tenkrát prolezli roklí a zdolali všelijakých návrší. Zkrátka a dobře, je na co vzpomínat. Škoda, že teď už bez Tebe. 

Budeš mi chybět, brácho. Daleko víc, než bych si dokázal představit. Takže, někdy zase na viděnou.

Na lepších místech a v lepších časech…

Tvůj brácha Franta s rodinou

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sbor CASD Kateřinice 

Milý průvodci na cestách, 

je pro mě nelehký úkol vzpomenout na Tebe, jako člena sboru, o který jsem se staral. Musím Tě pochválit, že za celé mé sedmileté působení jsi mi nezpůsobil ani jednu vrásku na čele. S nikým jsi se nehádal, žádný přestupek proti křesťanským a jiným mravům. Kde jsou ty doby, kdy jsi mému dávnému předchůdci vystěhoval z legrace byt a zamknul jsi jej zevnitř. Chtěli jsme Tě ve sboru poctít nějakou služebností. To nám však nevyšlo, protože Tvůj odpor nechat se někam zvolit byl intenzivní a trvalý. Vlastně Tě více znám z prostředí mimo sbor než ze sboru samého. Se svou mohutnou postavou jsi prošel pomalu, ale jistě jakýmkoliv terénem a ani nejvyšší kopec Tě neodradil. Vždy, když jsme Tě ztratili, stačilo zavolat „KDE JSOU ?“, a Ty jsi vždy věděl, kde jsi. Nerad jsi chodil na poslední chvíli. To Tvá manželka chodila na autobus přesně na čas...Přijde mi, že i nyní jsi vyšel k Bohu až moc brzo. Ale, co já vím, abych to mohl posoudit… 

Pavel Kostečka, kazatel 

 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

 

Spolupracovníci dřevorubci 

Dovídám se o ukončení životního „čundru“ mého kamaráda Antonína, mezi námi „Tonka“.  Procházím lesem vzpomínám a vidím ho, jak jezdí ráno na kole, motorovou pilu přes rameno, z Kateřinic na Hošťálkovské polesí a potom spolu s našim hajným vyrážíme za prací do lesních porostů. 

Byla to práce, která mu asi ze všech jeho pracovních aktivit nejvíc vyhovovala. Byl v ní naprosto svobodný, nikým nehlídaný (až na občasné návštěvy hajného), byl pořád v lese, a tak si myslím, že se tak trochu cítil jako na „vandru“. Asi po dvou letech se naše cesty rozešly a Tonek pracoval na polesí v Kateřinicích a potom u Městských lesů ve Val.Mezu. 

Procházím lesem a v duchu si zpívám „stíná sa stíná aj v naší hoře...“ Kdybych použil lesnické terminologie, tak bych řekl, že ten „jeho strom“ byl skácen předčasně, protože nebyl ještě v „mýtním porostu“. Procházím dál lesem a v mých vzpomínkách zní píseň „Úzkou a klikatou pěšinou, krajinou lesů a skal,  volní,  jak ptáci jsme bloudili  v nejhezčí ze všech katedrál...Vzpomíná se, vzpomíná, kdo nejezdí ven, to možná nechápe...“ 

Belanské Tatry…, Roháče…, Malá Fatra…, to jsou místa, která jsme spolu prošli… 

Ale nejvíc se těším na náš společný „vandr“ po břehu řeky „živé vody, čisté jako křišťál…., která vyvěrá u trůnu Božího a Beránkova...“  Zj.22,1 

Svaťa Wagner, dřevorubec a kamarád

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Mladší sestra s rodinou 

Každá ztráta bližního je bolestivá. Ztráta Tebe, Toníku, je pro nás o to bolestivější, že jsi nám nedal příležitost rozloučit se s Tebou. Odešel jsi náhle a nečekaně. O to víc ale budeš zapsán v našich myslích a my na Tebe nikdy nezapomeneme… 

Tvoje sestra Marie s rodinou

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Spolužáci 

Tonek, tak jsme mu říkali, chodil do obecné školy v Kateřinicích. Do měšťanky pak dojížděl do školy v Hošťálkové. Tak jsme se sešli čtyři kluci, kteřív sobotu ve škole chyběli. Tonek patřil mezi ty žáky, kteří nevyčnívali vpředu, ale ani úplně na konci. Vždycky říkával, že do školy chodit musí. Hrozně rád cestoval, a tak zeměpis ho nejvíce bavil. Pamatuji, že když byl vyvolaný a soudružka učitelka říká „Antoníne, co s tebou?“, nejčastější odpověď byla „ ale, soudružko učitelko, já jsem se doma učil…“. V čem ale vyčníval, byla nákladní auta. Když jste se ho zeptali na nějaký náklaďák, tak od náprav, značky, obsahu motoru, vše kolem toho vám řekl. Jeho táta s takovým náklaďákem jezdil. To byl náš kamarád Tonek…

 

Petr Wagner, zvaný Vala

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Spolek dávných kamarádů a kamarádek, zvaný Chátra 

Milý Antoníne, 

Tak rychle jsi odešel. Také Chátra bude vzpomínat na nezapomenutelné zážitky, které jsme s Tebou prožili. Po celých těch mnoho let jsi byl, ale tak trošku i nebyl vždy s námi. Zpravidla ses našich akcí zúčastnil, ale po svém, vždycky jsi měl nějaké soukromé aktivity, projevoval ses jako výrazný individualista. Zvláštní, svérázný valašský ogar, poněkud nespoutaný cestovatel (pěší i na všech možných kolech), který si nenechal od nikoho nic diktovat, rád žil po svém a svobodu vnímal jako důležitou součást svého života. 

Teprve při prohlížení kronik nám bude docházet, jak nezapomenutelně jsi nás obohacoval, rozveseloval a občas i vyváděl z míry. Chátra je vlastně vyvrcholením aktivit, které začaly před více než 57 lety. Těch zážitků za ta léta je nespočet. Každému z nás se možná vybaví něco jiného… 

A tak teprve při pohledu zpět nám dochází, jak nám budeš chybět. Tvůj svérázný humor, vtipné poznámky, odborné informace nejen z přírody a přiléhavé, občas popichující poznámky z oblasti církevní. 

Byl jsi přemýšlivý, věřící, svérázný kamarád, který nám bude scházet, a proto jsme vděčni za naději, která nás spojuje a ukazuje cestu vpřed. Jak hezky napsal C.S.Lewis: Těšíme se na ty společné prázdniny, prostě na ten nebeský vandr.

Jménem Chátry, Tvůj kamarád Luděk Svrček

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pavel Kostečka, kázání 

Vážená zarmoucená rodino, přátelé, známí…

Protože Tonek rád otvíral Bibli, otevřeme ji v tuto chvíli i my.

Měl jsem možnost se s Tonkem a vlastně celou jeho rodinou občas potulovat. Tonek chodil spíše pomalu, zbytek rodiny spíše rychle. A tak jsme se občas roztrhli a nevěděli jsme, kde jsme. Naštěstí moderní doba přinesla mobilní telefony, takže stačilo zavolat a zazněla rodinná otázka: Kde jsou? 

Kde jsou, Tonku? Takto se ptáme i dnes. Zavolat mu nemůžeme, už nám to nezvedne. O to víc nás ale zajímá, kde jsou. Dívá se na nás s potutelným úsměvem tam svrchu?

Ta otázka je zcela na místě. Zajímá nás jak se má ten, koho jsme měli rádi. Stejně se ptají lidé věřící i nevěřící. A tak apoštol Pavel začíná<v Bibli svůj komentář o zemřelých těmito slovy.

1 Tes 4,13 (ČSP) Nechceme vás, bratři, nechávat v nevědomosti o těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají naději.

Abyste se nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají – naději. Ať mu člověk jakoukoliv víru, smutní, když odejde jeho blízký. Nermoutí se jen ti, kteří byli se zesnulým rozhádaní. Rozdíl je ve velmi pozitivním slově – naději. Člověk potřebuje naději. I negativně naladění lidé chtějí slyšet něco hezkého. Všichni hledají nějakou naději. Všichni touží po naději i nevěřící. A všichni mají nějakou naději. Asi jste se už s tím setkali – něco musí být, říkají. Anebo se říká , že mrtvý žije ve svých dětech a ve vzpomínkách. Malý kus pravdy na tom je. Bible ale zjevně musí mít na mysli jinou naději – lepší. Jaká ale může být lepší naděje, když drahý blízký je mrtvý?

V Bibli se taková naděje nabízí. Protože Valašsko je křesťanské, tušíte o jakou naději se jedná. Je reálná naděje, nejen zbožné přání, že smrt není konec. Tato naděje se v Bibli znovu a znovu v různých podobách opakuje a dokonce jsou přítomny i zprávy, že někdo zemřel a ožil. Nejsilnější je pak zpráva O Ježíši Kristu, který umřel a byl vzkříšen.

Oproti rozšířenému názoru, že smrtí začíná jiná forma života, mluví Bible jinak. Život je život a smrt je smrt. Smrt není vstupenkou do jiného světa. Mrtvý spí a čeká. Ježíš Kristus tak přirovnává smrt ke spánku. A kdo spí, tak se jednou probudí.  Apoštol Pavel pokračuje:

1 Tes 4,14 (ČSP) Jestliže však věříme, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, tak Bůh také ty, kdo zemřeli skrze Ježíše, přivede s ním.

Posléze apoštol Pavel dodá další detaily, že nejdříve půjdou do nebe vzkříšení mrtví, posléze se přidjaí ti, kteří tou dobou budou na živu. Kdy to bude, Bible neuvádí. Máme žít tak, jako by se to mělo stát brzo. Pro Tonka to bude tak rychle, jako když mrkne oko.

Bible to neříká proto, ani já to neříkám proto, abychom se něco dozvěděli, ale abychom se nermoutili, jako ti, kteří nemají naději. Naději větší, než že Tonek bude žít nejen v našich vzpomínkách, ale že bude žít s námi reálně a my s ním. Ani my totiž tady nejsme navěky a ta naděje má význam i pro nás samé.

Naděje, nejenže jednou znovu obživneme, ale že Bůh dokončí to, co jsme během života nestihli. Nebo, co jsme nedokázali. Tonek odešel zcela nečekaně. Dost možná, že ani minutu před svým skonem nevěděl, že to přijde. Lidé jsou zaskočení, ale pak si řeknou, že to je krásná smrt. Na druhou stranu mě vždy napadne, že to je tak náhle, že se nemáte možnost rozloučit. Nebo prostě už nemůžete dokončit zamýšlený záměr.  Bůh dotáhne, co jste nemohli vy. Bůh se postará o ty, o které už se nemůžete postarat vy. Bůh chápe, že jste prostě něco nemohli.

Ta naděje pak není jen v tom, že život bude pokračovat, ale že bude lepší, než byl. Lidé říkají: nechtěl bych žít věčně a narážejí na všechny problémy, které život přináší. Mají pravdu. Naděje Bible, Tonkova naděje, je v tom, že budoucí život bude lepší. Těžko si to představit – to však neznamená, že se to nestane. O této naději ujišťuje i nejznámější verš Bible:

J 3,16 (ČSP) „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal ^[svého^] jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Už jsem se setkal s postojem: na pohřby, nechodím, pořád se tam říká to samé. Je to v zásadě pravda. Pokud však máte víru, promluví k vám toto naděje vždy nově a silně.

Kde jsou? Na hřbitově, kde má moje rodina hrob, je kříž, na kterém je nápis: Zde jsme hlasu tvého čekajíce.

Kde jsou, Tonku? Čekám. Čeká on, čekáme i my. Síla naděje však působí již nyní.

AMEN

-------------------------------------------------------------

 

A pak, pak se už ve vedlejším sborovém domě rozjela nádherná nebeská párty, překypující radostí ze setkání, ale především nadějí na lepší svět bez slzí, smutku a loučení

((((((((((((-:     : -))))))))))))