Oblast Jury Jánošíka
(-: vandrování neuniká :-)
Letošní podzimní čundr se po létech vrací ke svému původnímu datu i slovenským končinám. Tentokrát zamíří na blízké, ale málo známé Kysucké vrchy. Konkrétně k místům, kde se nejen narodil, ale zcela určitě i operoval král zbojníků, populární Jura Jánošík.
Na Státní svátek 28.října vyrážíme o půl páté ranní pod vedením synátora Michala malým fordem k východu a mlhavou tmou svištíme přes Bytču a Žilinu k Terchové. Tady ještě za šera opustím pohodlný interiér našeho přibližovadla a s nabaleným báglem se začínám zakusovat do prvního kopce. Míša zatím posune auto k cílové Zázrivé, aby se poté autobusem vrátil k místu ostrého startu. Já si po zahřívací stovce výškových metrů ještě dopřeji výstup na jehlanovitou rozhlednu, odkud pozoruji zrození nového, a jak se zdá nadějně pěkného dne. Z mlhy se vynořující panoráma východní části Malé Fatry s oběma skalnatými Rozsutci představuje to nejkrásnější možné uvítání.
Dlouho a těžce pak své zbytným i nezbytným majetkem obtěžkané stařecké tělo posunuji do takřka kilometrové nadmořské výšky. Vrchol Mravečníku poskytuje první vděčné výhledy na takřka všecky světové strany. Říjnové slunce pálí jako v létě a za chvíli se teplota vzduchu blíží patnácti až dvaceti stupňům. Přitom je i tady, na nápadně vyčnívajícím návrší, takřka úplné bezvětří. Takový začátek pozdně podzimního vandru snad ještě nepamatuji.
Značka nejprve příjemně, později však docela prudce klesá do protějšího sedla. Úzký chodník tu po nedávném dešti vytvořil docela slušnou klouzačku. Až tady zjišťuji, že vzorek mých nových, lehkých bot není na takový terén stavěný, takže je zcela zákonité, že se v jednom obzvlášť záludném úseku nedobrovolně odporoučím k zemi. Když si pak kvůli fotce odskočím na nedalekou vyhlídku, uhánějící Michal mě jen čirou náhodou zahlédne a tak se vyhneme budoucímu, možná docela napínavému vzájemnému hledání v neznámých končinách. Krajina je tu ovšem půvabná, takže nějaké snesitelné bloudění by zas až tolik nevadilo.
Poblíž Jánošíkova rodiště si pak dopřejeme delší přestávku a po nezbytném doplnění kalorií pokračujeme dál. Hřebenovka se stáčí k východu. Klopýtáme blátivými cestami mezi nízkými porosty a všímáme si zaparkovaných hřibů, bedel a kovářů. Necháváme je dožít, protože opět jsme přibrali proviantu více než dost. Souvislé lesní úseky později střídají menší háje a parádní vrcholové louky. V dobré náladě a se sluncem nad hlavou doputujeme k místům, kde na nás opět čekají hluboké, nepříliš frekventované kysucké hvozdy.
Konečně přichází to, co jednou přijít zákonitě muselo. Medvědí stopa! Později další, ještě větší! Otisky v blátě svědčí o tom, že brtníci hřebenovou trasu využívají pravidelně. Ty poslední musely být pořízeny nedávno, velice pravděpodobně ještě dnes. Komě stop největší karpatské šelmy jsou zdejší rozblácené cesty ještě přizdobeny kouzelnými kalužemi proměnných duhových barev. A někde vyrašily i fialové kvítky ocúnů. Co tady ale citelně chybí, je nějaká funkční studánka. Zdroj nenahraditelné tekutiny najde Michal v níže položeném začínajícím potůčku. Obtěžkáni zásobou vody pak šlapeme na nejvyšší bod dnešního dne. Z devíti musíme vystoupat na více než dvanáct stovek metrů. Tolik měří totálně zarostlá Javorinka, k níž máme namířeno.
O něco nižší plochý vrchol Okrouhlice už zastihujeme za šera. V hebké trávě mezi roztroušenými smrky postavíme stan a na bezpečném místě zapálíme nezbytný večerní ohýnek. Teplá polévka chutná výtečně! Zvlášť, když při její konzumaci zíráme k nekonečné nebeské klenbě. Díky dokonalé absenci světelného smogu je až neskutečně černá. Nesčíslná souhvězdí i Mléčná dráha dýchají neopakovatelným mystériem. Vedou k obdivu, pokoře a díkůvzdání.
Ráno nás při snídani sice přivítá pár kapek deště, po nedlouhé době má však obloha zase svůj namodralý nádech. Zelené hvozdy nepřerušovaně pokračují dál a dál. Bylo by ovšem neskonale milejší, kdyby v nich hlavní prim nehrála těžká lesní technika. Jestliže čeští dřevobaroni za sebou doma nechávají neskutečný binec, pak je jejich slovenští kolegové na kysucko-oravském pomezí ještě o hlavu převyšují. To, co po těžbě za sebou nechávají, není nepořádek, ale donebevolající katastrofa! Naneštěstí právě tudy vede naše aktuální, modře značená trasa. Stopy tu však nenechávají jen nenasytní těžaři, ale i šedí vlci hltaví. Některé stopy jsou velké skoro jako lidská dlaň.
Čeká nás další, ne zrovna příjemné převýšení. Protáhlý vrchol Paráče, který se nachází ve výšce více než třinácti set metrů, pokrývá chráněný karpatský prales. Rozmlácené lesní cesty vystřídal sympatický klikatý chodník. Vine se mezi velkými i menšími smrky, vyčnívajícími pahýly, zelenými mechy a rezivějícími zvadlými kapradinami. Původní divočina působí daleko příjemnějším dojmem, než nudné, lesními inženýry dirigované lesoplantáže.
Konečně se krajina zase otevírá! Louky dávají mezi vzrostlými jehličnatými solitéry nahlédnout na oravskou stranu. V dálce se dokonce rýsuje i kousek hladiny známé přehradní nádrže. My si však na jedné z pasek hlavně užíváme blahodárných paprsků poledního sluníčka. A také zásob potravin, které s sebou poponášíme na svých čím dál unavenějších hřbetech.
Před definitivně posledním výstupem tohoto dne musíme doplnit zásoby pitné vody. V dobré víře, že není závadná, ji Michal opět čepuje z miniaturního lesního potůčku. Dva a půl litru tekutiny je na zádech okamžitě znát. Minčol, který leží takřka ve výškách moravského Pradědu, nám podle očekávání dává zabrat. Zato podvrcholová odměna je až nadmíru sladká! Na jedné straně výhledy k pohraničnímu Pilsku a Babí hoře, na druhé skoro ke všem významným slovenským horám. Shodně dojdeme k názoru, že dál už nemá smysl pokračovat. Přespíme tady a ráno se necháme překvapit. Podle předpovědí by měla být oravská údolí zaplněna zamlženou mléčnou peřinou.
Večer u ohně i noc ve stanu jsou ve znamení ničím nerušené pohody. Ráno vše ještě mnohonásobně převyšuje. Velká Fatra, Nízké i Vysoké Tatry a především nedaleký majestátní Choč vystupují z bílé mlhy. Připadáme si jako na břehu moře či nějakého jezera. Nikde ani živáčka! Snídaně v trávě, tedy ve sluncem prohřátém borůvčí, nesnese srovnání. A všechna ta nádhera je úplně, ale úplně zadarmo!
Před polednem nahoře přibývá lidí a dole ubývá mlh. Ta postupně mizí jako pára nad hrncem, aby později byla k vidění už jen ve vzdáleném údolí Váhu. Vzpomínáme na podzimní čundr do těchto míst před více než dvaceti lety. Teploměr, stejně jako tehdy, ukazuje šestnáct stupňů. Akorát, že to tenkrát bylo pod nulou…
Sbalíme své saky paky a vystoupáme na vrchol Minčolu. K nebi tu ční bílá kopule připomínající hvězdárnu. A odtud padá do údolí hned několik sjezdovek. Stejně jako na vedlejší Kubínské holi je tady živo nejen v zimě. Chodí tu rodinky s děcky a se psy, pobíhají běžci a řádí bicyklisté, pro které odtud startuje hned několik sjezdových tratí.
Lesem pokryté klesání ke Hlásné skalce zvládáme v rekordním čase. Překvapují nás tu dva druhy rozcestníků. Jeden současný, druhý z minulého století. Naznačují, že tehdejší turisté byli nejméně o třídu výkonnější. Zatímco ti dnešní by měli Kubínku zvládnout za půldruhé hodiny, komunismem vybičovaným svazákům to trvalo o třetinu méně. Spíš se zde ale potvrzuje skutečnost, že uvádění prolhaných údajů bylo za totáče naprosto normální…
Před námi se objevuje nové panoráma. Osnica, Stoh a především Velký a Malý Rozsutec. Přívětivě zvlněná krajina už zase střídá louky, háje a malé lesíky. Vidíme odtud nejen Minčol a Paráč, ale i Mravečník, pod kterým jsme předevčírem startovali. A také spoustu pasekářských usedlostí, které podhorskou krajinu sympaticky polidšťují.
K některým chalupám se později dostáváme na dosah. Jsou buď nové nebo pěkně udržované. Zdá se, že současná Zázrivá nezaniká, ale žije naplno. Naplno se však teď s kopce řítí zdivočelá smečka cyklistických sebevrahů. Jeden z nich mě při nevybrané zatáčce jen tak tak nesmete z cesty. Na tuto svéráznou tlupu narazíme i o něco později, když ji už v autě předjíždíme na silnici. Těsně před námi mezi nimi dochází ke kolizi následované hned dvěma pády do naší jízdní dráhy. Předvídavý Michal však stačí duchapřítomně zavčas zareagovat.
Vraťme se však na chvilku ještě do Zázrivé. Kolem pasoucího se stáda asi čtyřech stovek ovcí pomalu sestupujeme k zaparkovanému autu. Celé tři dny na nás čekalo u kostela, v samém centru dědiny. Kromě současného svatostánku je u lidmi naplněného hřbitova i jeho dávný předchůdce. Při nezbytných úpravách kamenné zříceniny se už borci netrápili s novou střechou a nechali zde otevřený pohled k nekonečnému nebi. Přijde mi to náramně sympatické. Stejně jako vystavené černobílé fotografie mířící do dávné minulosti. Případně do Vatikánu, kde byl svého času vztyčen vánoční strom, který vyrostl na přilehlých zázrivských pastvinách.
Po třetí odpolední sedáme do auta. Za dvě hodinky jízdy bychom měli být doma. Ale ouha! Ve vedlejší Terchové narazíme na zácpu. Je tak urputná, že v plížící se koloně strávíme skoro celou hodinu. S přehledem nás předběhla i kráčejí skupina mladých turistek s nabalenými bágly. K návratu domů pak volíme méně známou severní trasu přes Lutiše, Čadcu, Klokočov a Konečnou. Díky tomu nečekáme na přechodně kontrolovaném hraničním přechodu ani minutu. Do Valmezu dorazíme už dlouho po setmění, někdy kolem půl sedmé hodiny večerní. Příjemně unaveni a nadmíru spokojeni...
