VRŠATECKÉ ROMANCE

Trasou Tonka Tomance

Avizovaná turistická vycházka k uctění památky největšího tuláka všech dob, Tonka Tomance, se podle plánu uskutečňuje o třetí říjnové neděli. Červený Kameň, první dědina na slovenském území, přivítá kolem desáté dopolední kromě dvou psů i osmnáct natěšených účastníků tří věkových kategorií.

Někteří z přítomných se pak podél vápencových bradel posunují silou pod kapotou ukrytých koňských sil, většina však prostřednictvím vlastních dolních končetin. Malá Alžběta cestu absolvuje ve speciálním terénním dětském kočárku. A to přesto, že trasa vytrvale míří do kopce a turistický chodník zpestřuje náramně klouzavé jemné blátíčko. Dvojspřeží v podobě Bětčina tatínka Jardy a tvrdým výcvikem vytrénovaného kamaráda Pavla díky tomu na tento vandr jen tak lehko nezapomene.

Impozantní skalní homole zvané Babky cudně zahaluje mlžný závoj, výhled ke Kameni je však fantastický. Pěšáci tu pod dřevěným přístřeškem lehce vydechnou, rozhlédnou se po kraji a pak už se společně noří do barvami oplývajících listnatých lesů.

Spadaným listím vystlaná stezka pak vytrvale stoupá k výšinám. Je to divné, ale celou karavanu vede už vzpomínaná malá Alžběta. Spokojeně si hoví ve svém krytém voze, zatímco ji vzpomínaní dva borci, jimž zprvu vypomáhá i silácky vyhlížející potomek Wagnerů, přes vyčnívající kořeny a trčící šutry ve velké stylu posunují dál a výš. Zbytek světa je s vypětím všech sil následuje. Je možné, že si během této štrapáce někdo občas stačí povšimnout i všudypřítomných přírodních krás, o které se postaral nadprůměrně nadaný, kouzelný malíř podzim.

Na tento výstup bude zcela určitě vzpomínat i zmíněný bodrý, přívětivě zavalitý Tomášek z Damašku, pro něhož se pěší chůze zatím nestala tou nejoblíbenější kratochvílí. Budiž mu ke cti připočteno, že nakonec hrdinně doputuje až do samotného, deset kilometrů vzdáleného cíle.

Jestliže bylo stoupání docela svízelné, pak krátký sešup k parkovišti, si s ním nezadá. Úzký chodník, který se klikatí mezi suchými bodláky, místy připomíná dobře udržovanou skluzavku. Je až s podivem, že ji nakonec bez nedobrovolného líbání matičky země zvládají nejen pěšáci, ale i hlavní kočí Alžbětiy terénní tříkolky, všestranně nadaný ctihodný otec Jarda. A to přesto, že pochází z rovinaté Hané, kde největší kopec představuje mraveniště či čerstvě navršený krtinec.

V polovině trasy, na prosluněné stráni s výhledem na dávno zřícený vršatecký hrad, pak proběhne nejen nezbytné dočerpání kalorií, ale i krátké duchovní zamyšlení s písničkami a modlitbami. Přestože souvisí se vzpomínkou na Toncka a další milovníky Vršatce, kteří už mezi námi nejsou, nekončí beznadějně, ale právě naopak. Někteří přitom polehávají na rozložité bílé matraci, jiní posedávají na hebké, jakž takž zelené podzimní trávě.

Duchovně i tělesně posilněna se pak většina účastníků výletu vydrápe ke zbytkům dávného panského sídla. To je právě upravováno skupinou makajících nadšenců. Otvory po hradních oknech nabízejí nové výhledy a někdejší nádvoří možnost dalšího vydechnutí.

Odvážnější část pospolitosti poté vystoupá až na samou hranu skalnatého ostrohu. Atlet Pavel tu stojí na troskách hradní zdi a s klidem Angličana odtud kočíruje let svého kroužícího dronu. Přestože pod ním vězí padesátimetrová kolmá stěna. Výhled k Pováží, na Strážovské vrchy a na část Lúčanské Malé Fatry je z tohoto místa nezapomenutelný. Stejně jako na Vršatecké Podhradí, které se usadilo hned pod zdejšími příkrými vápencovými stěnami.

Nechtěné vyplavení adrenalinu pro některé představuje i následný sestup kostrbatým chodníkem. K níže položené silnici zde klopýtají nejen méně zdatní víkendoví lufťáci, ale i neustále skloňovaný hrdina dne Jarda, se svou královsky uvelebenou dcerou Alžbětou. Dlužno podotknout, že kočí, královna i kočár klesání absolvují beze jediného viditelného škrábnutí.

Značená cesta pak vede hlavním bulvárem Vršateckého Podhradí. Bezprostřední okolí mu musí každá dědina upřímně závidět. Dramatické kulisy skalních stěn teď navíc přizdobují všudypřítomné barevné listnáče. Bude asi pravdou, co za starých časů vyzpíval populární klasik Mládek. Totiž, že ´nekrásnějším obdobím je patrně podzim´...

Návrat od Podhradí k Červenému Kameni se už nese ve znamení pohodlně klesající asfaltové cesty. Ta nabízí nejen výhledy na pokračující vápencovou hradbu, ale i na protější kopce, louky a stráně. Aktuální vzorník nabízí nejméně tisícovku nejrůznějších odstínů. Nebudou tu ale napořád. Jsou nápadnou ilustrací pomíjivosti, která se naneštěstí nevyhýbá ani lidem. Většina o tom ví, ale ty modřejší to až tolik neděsí. Věří totiž ve změnu k lepšímu.

Druhým hrdinou dne je nepochybně už vzpomínaný kulihrášek Tomáš. Bez okolků si ochočí jeden z přítomných fotoaparátů a celou cestou do údolí cvaká jeden snímek za druhým. Klopýtá při tom, padá, stěžuje si na bolavé nohy, ale ve své tvůrčí činnosti nepolevuje. Výsledek jeho tvorby je bombastický. Některé ze záběrů by určitě zabodovaly na kterékoli výstavě abstraktních motivů. To, co odvedl novopečený kumštýř, by bezpochyby nedokázal žádný slovutný profesionál.

Více či méně unaveni, v převážné většině však navýsost spokojeni, se ještě před soumrakem všichni srocují u zaparkovaných automobilů. Reference o právě proběhlé Trase Tonka Tomance jsou jednoznačně pozitivní. Vědět o tom nepřítomný největší tulák všech dob, byl by radostí bez sebe. Kolona pěti přibližovadel poté zamíří k západu. A protože nikdo z pasažérů nenáleží k houfně prchajícím osmahlým utečencům, bdělá ostraha státních hranic je na nedaleké čáře bez průtahů propouští na českou stranu. Takže, na shledanou za měsíc, kdy se uskuteční další díl seriálu TTT. Listopadová Trasa Tonka Tomance by měla zamířit do blízkosti jeho někdejšího bydliště, do východní části Hostýnských vrchů.

(((-: amen :-)))