V Kefalosu na Kosu

Úzkoprsí češtináři se při běžném skloňování řeckých zeměpisných názvů sice chytají za hlavu, ale to je nám, normálním světoběžníkům, celkem ukradené. Hlavně, že nám nadpis jakž takž rýmuje! Poloostrov Kefalos se stejnojmenným městečkem jsme si na letošní dovolenou nevybrali záměrně. Tak jako vždy, i tentokrát zvítězila nejnižší nabízená cena. Pán Bůh nás má asi opravdu rád, protože navzdory zmíněné taktice na nás vždycky a úplně kdekoliv zbude ta zdaleka nejlepší lokalita.

V polovině měsíce září tedy vyrážíme na mošnovské letiště. Zcela výjimečně nás tu přesunuje přeochotný kamarád Petr Chára, protože náš obvyklý převozník, nejstarší synátor Michal, je zavalen neodkladným dobýváním chleba vezdejšího. V době našeho příjezdu se nad Mošnovem prohánějí nadzvukové vojenské stíhačky a našinec najednou neví, zda se neocitnul někde u ukrajinského Donbasu. Svištící rychlé šípy naštěstí nepatří k invazním ruským leteckým silám, ale k obrannému uskupení střežící rozvinutý a mírumilovný západní kapitalismus. Od zítřka se tu má totiž konat každoroční největší vojenská přehlídka ve střední Evropě, hojně navštěvované Dny NATO. Na to, aby se přerušil běžný civilní letecký provoz, je dost času, takže za podvečerního stmívání startujeme k šedivé obloze. Nad sotva viditelným Valmezem zahneme mírně doleva a pak už nad Žilinou, Bělehradem, Bulharskem a Egejským mořem vytrvale míříme k letošnímu jednoslabičnému cíli. Řecký ostrov Kos nás vítá rozsvícenými pobřežními městečky a pozdně večerní teplotou kolem čtyřiadvaceti stupňů. Jak to tak vypadá, kosa je na Kosu zcela neznámým pojmem.

Příštího dne se nám podaří docela slušně zaspat, ale snídani, která naštěstí tvá až do desáté, stíháme. Tento den, stejně jako všechny příští se na stole objevuje absolutně neměnná nabídka. S tím rozdílem, že jeden den je se sýrem vajíčko a druhý pár plátků šunky. Chleba je však pokaždé nádherně křupkavý a domácí hroznový džem naprosto vynikající. Hotel Eleni je pěkně udržovaný a jeho nejbližší okolí kromě pro nás nepotřebného bazénu zdobí vrostlé keře s květy ibišků, růží a jiných více či méně exotických rostlin.

Jak už bylo předesláno, lepší místo, než je Kefalos jsme si nemohli přát. Jedná se o ideální východisko k výšlapům na všecky světové, případně i jiné strany. Vlastní městečko, které bylo za dávných časů dokonce městem hlavním, hostí v současné době asi 2 500 stálých obyvatel. Během sezóny, která trvá od května do října, se počet zdejších smrtelníků pochopitelně zmnohonásobí. Ale i tak tu není žádný velký nával a vyznavači božského klidu si tu v pohodě mohou přijít na své. Barovým slídilům a připitomělým diskotékovým divochům tu pšenka nekvete a tak vyhledávají zcela jiné, naštěstí patřičně vzdálené lokality.

Jak bývá našim zvykem, na úvod jdeme opatrně osahat blízké okolí. Nejméně dvoukilometrová pláž se táhne od přístavu v Kamari až ke skalním útesům na druhé straně. Výraznou dominantou této části Kosu je nedaleký ostrůvek Kastri s malým monastýrem Svatého Mikuláše. Hned naproti, v těsné blízkosti rekreanty zaplněné písčiny, se už jedno a půl tisíciletí povalují zbytky někdejší baziliky Svatého Štěpána. K zemi ji v roce 556 poslalo silné zemětřesení a do dnešních dnů se z něho nevzpamatovala. Bez jakéhokoliv omezení se tu může kdokoliv bezplatně pohybovat a v poněkud rušném módu nasávat atmosféru nenávratně zašlých raně křesťanských časů.

Ochutnávka mořské vody se koná jen pár desítek metrů od starodávných rozvalin. Na rozdíl od minulých let se nám zdá teplota slaného nálevu poněkud nižší. Což není ani trochu na škodu, protože každé budoucí smočení způsobí nové a nové tělesné, možná i duševní znovuzrození.

Příštího dne si z hotýlku vybíhám na nejbližší, pichlavými keři porostlé návrší. Slunce se právě chystá vyhoupnout nad východní horizont. Narození nového dne sice bývá vždycky skoro stejné, ale pro pár nepolepšitelných romantiků pokaždé vzrušující, nevšední, skoro až tajuplně posvátné.

Po snídani vyrážíme zběsilým tempem na docela vzdálenou zastávku autobusu. Abychom později zjistili, že dvě podobné máme skoro za nosem. Po dvacetiminutovém čekání si spolu s ostatními vyhlížejícími nedočkavci uvědomujeme, že údaje na jízdním řádu je třeba chápat poněkud jinak než v našem středoevropském tuzemsku. Řekové vyvěsí na všech zastávkách čas odjezdu z výchozí stanice a nic víc je už nezajímá. Domorodcům je to jedno a západní přelétavci, co nemají kam spěchat, si s tím už nějak poradí. Vysedávání či postávání mohou využít jako trénink ke všemu potřebné trpělivosti.

Půldruhé hodiny poté putujeme do čtyřicet kilometrů vzdáleného hlavního města. Absolvujeme přitom několik zajížděk do nepříliš vzdálených letovisek. Jen co nás bus vyplivne v centru dvacetitisícového města, ocitáme se v docela jiném světě. Všude je plno lidí, na každém kroku se o slovo hlásí samé tretkami přeplněné krámky a vzdušné kavárničky s těžce oddychujícími lenochody. Pomalované hrníčky s vtipnými nápisy i svůdné děvy v podživotní velikosti by tu našinec lehce nalezl, zato narazit na obchůdek, kde by se dala sehnat obyčejná turistická mapa, trvá bezmála hodinu.

Hlavním lákadlem města Kosu jsou historické památky. Jsou tu skoro na každém druhém rohu. Nejdříve zamíříme na Ancient Agora , kde se nacházejí zbytky dávného antického tržiště. Kamenné sloupy, staré zdi, úlomky i zachovalé mozaiky, které by u nás hlídal vysoký plot a uniformovaní strážci s nabitým koltem se tu povalují jen tak a proto se tady bez jakéhokoliv vstupného potloukají natěšení dovolenkoví lufťáci, kteří se o překot snaží co nejvíce té kamenné nádhery natěsnat do svých velechytrých mobilních telefonů.

Procházka centrem nás nasměruje k blízkému přístavu. Na protějším břehu už leží turecké město Bodrum. Právě tudy se pravděpodobně roku 52 po Kristu plavil apoštol Pavel a o čtyři roky později dokonce na Kosu na jednu noc zakotvil. Není vyloučeno, že to bylo v místech, kde se právě nacházíme, protože už v oné době zde vládl čilý námořní a obchodní ruch.

Být v hlavním městě a nenavštívit zbytky někdejší johanitské pevnosti Neratzia by dost dobře nešlo. Tolik artefaktů dávné minulosti se na jednom místě jen tak nenajde. A tak se tu, samozřejmě opět grátis, bezmála celou hodinku promenádujeme mezi troskami nádherně opracovaných šutrů a v duchu fantazírujeme, jak to tady vypadalo před pěti stoletími, kdy byla tato pevnost dokončena.

Dalšího dne se po ránu necháme místní autobusovou linkou přemístit k vyhlášené pláži Paradise. Což o to, vypadá z nadhledu krásně, ale kilometrový půlkruh přecpaný slunečníky není zrovna našim šálkem kávy. Zujeme obutí a kopírujeme písčité pobřeží směrem na východ. Bez povšimnutí mineme několik dalších lehátkových seskupení, až zakotvíme v úplně poslední štaci zvané Exotic Beach. Už na první pohled je hodna svého názvu, protože až na pár výjimek se zde vyskytují nepokrytecky laděná individua, která do zdejšího přírodního prostředí dokonale zapadají. Na jedné straně písečné duny mezi vzrostlými jalovci, na druhé zajímavý plytký břeh tvořený rozměrnými plochými kamennými kvádry.

Exotická pláž je na programu i po několik příštích dnů. Našinec se tu může bez jakýchkoliv zábran pohupovat ve vlnách, vystavovat jižnímu slunci či donekonečna procházet po dvoukilometrové, takřka liduprázdné písčině. Až tady si člověk uvědomí, jak to měli rajští prarodiče parádní, když si mohli Edenu užívat bez jakéhokoliv nadbytečného pokrytectví. Podobně jako jejich bibličtí potomci, jímž stačil k životu kus plátna, kterým si podle potřeby zakrývali větší či menší části svých tělesných schránek. Ignorujeme tedy diktát současných textilních magnátů a aspoň na čtrnáct dnů si užijeme módního privilegia svých civilizací nezmrzačených prapředků.

Jistým vybočením z historického stylu je můj nedávný nákup chytrého telefonu. Zatímco ten minulý, tlačítkový, dvacet roků starý veterán byl přímo úměrný mému IQ, výkvět současné techniky vytrvale drtí mou trpělivost a málem mě přivádí k šílenství. Jenom díky vlídným zásahům mé shovívavé choti nepřistane ve chvílích nekontrolovatelného vzteku v rozvášněných mořských vlnách. Sérií nekonečných pokusů a omylů se však postupně dopracuji ke zvládání nejzákladnějších funkcí, takže mohu navázat spojení nejen s nejbližšími členy naší familie, ale i s rodinným kvartetem kamaráda Zikmunda, sídlícím na nepříliš vzdáleném ostrově Kréta. Ve zkušebním režimu se mi nakonec podaří odesílat a přijímat nejen běžné esemesky, ale i čerstvě pořízené aktuální fotografie. Během chvilky vím, jak to vypadá na Krétě, a naši známí zase mají přehled, co se děje na Kosu. S kouskem plátna na holém těle a inteligentním mobilem v ruce tak představuji dokonalou symbiózu současnosti a nenávratných starých časů z dob antických hrdinů.

Na příští čtyři dny máme pronajaté auto. S miniaturní bílou toyotou vyrážíme na druhý konec ostrova. Tentokrát bez jakékoliv chytré navigace. Až do hlavního města to jde v pohodě, protože pádíme po jediné hlavní silnici. V Kosu, kde chceme zabočit na jihovýchodní cíp, je to podle očekávání poněkud složitější. A tak se motáme všelijakými jednosměrkami a řídíme se výhradně vlastní intuicí. Konečně jsme na správné výpadovce a ta nás už bezchybně dovede až k městečku Agios Fokas, odkud by to měl být jen skok k přímořskému termálnímu pramenu Empros Thermi.

K avizovanému teplému zřídlu už musíme po svých. Na klesající prašné cestě se překvapivě motá docela dost lidí. U vlastního „jezírka“ se už stačily srotit davy. Horká voda vyvěrající přímo ze země láká k malé ochutnávce. Je docela zajímavé sledovat dramatické převlékací manévry, které se odehrávají přímo na přeplněném nábřeží. Někteří jedinci to vzdávají a bez jakéhokoliv smočení se vrací nazpátek. Tentokrát mezi ně nepatřím. V příjemném termálu ale vydržím sotva deset minut. Začíná tu být čím dál víc těsno. Během půlhodinky se počet lidských sardinek ve slaném nálevu zdvojnásobuje. Když k nim připočteme i postávající na břehu, tak se tu už shromáždilo kolem dvou stovek individuí. Přeplněné mraveniště rychle opouštíme a jedeme pátrat po nějaké snesitelnější alternativě.

Pláže u Psalidi nás dvakrát nenadchnou. Vybaveni třemi automapami pak zkoušíme uskutečnit elegantní obchvat hlavního města. Brzy se ukazuje, že všechny mapy jsou nám k ničemu. Nezbývá než opět spolehnout na intuici. Něco jako ukazatelé směru se tady nevede. Více či méně úspěšně kličkujeme uličkami a úzkými cestami. Některé se ukazují jako dokonale slepé, takže nezbytných otoček je tentokrát víc než dost. Nakonec se nám jakýmsi zázrakem skutečně podaří metropoli objet, ale trvá to bezmála celou hodinu. Víceméně nechtě se nakonec ocitáme v nejvýše položené vesnici z názvem Zia.

Vychvalovaná dědina však působí rozpačitě. Hned při vstupu se na příchozí valí zotročující komerce. Všude jen obchůdky, kavárny a restaurace. Jediné, co nás tady potěší, je nádherný výhled k severním břehům. Na obzoru se vypíná nejbližší ostrov Kalymnos a někde za jeho zády by měl být ukrytý také Patmos, známý biblickou knihou Zjevení svatého Jana.

Autentická Zia začíná až nad obchodní zónou. Pod skalnatým hřebenem pohoří Dikaios dodnes přežívají asi tři desítky domorodců. Chovají ovce a slepice, jezdí na motorce a snaží se udržet své domy v obyvatelném stavu. Některým se to daří více, jiným o poznání méně a zbývajícím skoro vůbec. Kamenné ruiny jsou toho důkazem. Důkazem řecké zbožnosti jsou naopak hned dva kostelíky, které nevelkou dědinku sympaticky přizdobují.

Nádherně klikatou silnicí sjedeme k protějšímu moři. Než se dostaneme k jeho břehům, dopřejeme si malou zastávku u takřka vyschlého solného jezera. Dokonale rovná plocha zahrnující několik fotbalových hřišť slouží jako útočiště brodivých vodních ptáků, mezi nimiž údajně nechybí ani atraktivní plameňáci.

Ocitli jsme se u městečka Tigaki. Je proslulé dlouhými písečnými plážemi. Na té nejbližší se pokoušíme vztyčit náš přenosný stan. Což se jeví jako náramně dobrodružné. Krutý severák dotírá takovou silou, že se nám to daří jen s krajními potížemi. Když konečně zasedneme do jeho vytouženého závětří, abychom zbodli něco k snědku, větrné víry nás začínají zasypávat slušnými příděly zvířeného písku. Po chvilce ho máme skoro všude. V uších, v očích, ale především mezi zuby, jimiž právě drtíme polotvrdý řecký chléb a plátky nadnárodního sýru Gouda. S vichrem přilétla i nečekaně citelná kosa, takže představy a Kosu bez kosy berou definitivně za své. Na smočení ve vzdouvajících se vlnách tak není ani pomyšlení.

Poraženecky sbalíme těžce zbudovaný přístřešek a startujeme k západu. Rádi bychom ten sluneční pozorovali v přímém přenosu. V nejužším místě celého ostrova odbočíme doprava a sjedeme k pláži Kohilari. Značnou rychlostí se tu prohání nejen vítr, ale i celá řada odvážných surfařů. Slunce povážlivě klesá k obzoru, ale nikoliv k tomu mořskému. Nezbude než rychle popojet o pár kilometrů dál.

Přichvátali jsme do osady Limnionas. Což je to nejsprávnější místo k rozloučení s dnešním, docela pestrým dnem. Rudý kotouč se sice cudně halí do západních mraků, to ale na jeho půvabu nic neubírá. Za chvíli je už nad krajem zažloutlé nebe a jeho odraz v čím dál rozbouřenější hladině. Studený blizzard rozčechrává vlasy, bičuje tváře a dopřává závěru dne značně dramatické vyvrcholení. Se vším souzní i okolní kulisy. Kouzelný malíř je vyvedl v zemitých, nečekaně kontrastních odstínech. Při návratu si ještě vychutnáváme večerní pohled na nasvícené centrum Kafalosu a širokou zátoku i typickým ostrůvkem Kastri.

Příštího dne je na programu nejzápadnější výběžek. Vyjedeme do vlastní obce Kefalos a pak už sympatickou silničkou klesáme liduprázdnou krajinou k nádhernému modrobílému monastýru. Sjedeme ještě o kousek níž a zaparkujeme v místě příznačně nazvaném Theologos. Jak později zjistíme, budovatelé kostelíků se tady vyřádili. Na poměrně malém, navíc pustém území, se jich tu tyčí celá řada. A jeden půvabnější než druhý.

Našim dnešním cílem není ani tak návštěva svatostánků, jako spíš letmý průzkum přilehlého pobřeží. Jsme jím přímo nadšeni. Jedna zátoka krásnější než druhá. A skoro žádní lidé. Vybíráme si parádní písečnou pláž chráněnou před větrem. Postavíme přístřešek a až do podvečera si užíváme vody, slunce a přívětivého soukromí.

Nad západní obzor se někde od Kréty stěhují temné mraky. Kamarád Zikmund, který už musí se svou družinou pomalu končit, je teď schválně posílá k nám. Nedá se nic dělat, trochu předčasně balíme a svěřujeme se teplému interiéru naší toyoty. Bílé vozítko pak s námi vystoupá nad Kefalos, odkud jako na dlani vidíme naše dočasné útočiště i jeho širé okolí. Na dlouhé postávání to však nevypadá. V teplé mikině a s čepicí přes uši vydržím v tom severském průvanu sotva pár větrných minut. Shodujeme se, že takovou kosu jsme na Kosu zatím nezažili.

Ráno je už zase jako vymetené, i když studený vítr neustává. Tentokrát zamíříme k letovisku Kardamena. Slibované krásné pláže tu však nenacházíme. Akorát rušnou pobřežní promenádu a v okolí pár nově vybudovaných resortů pro zazobance. Nejkratší cestou se proto míníme vrátit na náš jihozápad. Dvě ze tří map slibují nadějnou zkratku. Vykreslují ji jako silnici střední třídy i s uvedenými počty kilometrů. Vydáváme se po jediné možné cestě, která pak od pobřeží zahýbá našim směrem. Solidní asfaltka však po pěti kilometrech bez jakéhokoliv varování končí v pustině. Vidíme, že na prolhané řecké kartografy není nejmenší spolehnutí, a tak si z mobilu povoláváme osvědčené Mapy.cz. České podání je věrné realitě a prozrazuje, že v místech, kudy měla podle Řeků vést slušná komunikace, jsou nanejvýš vyšlapané stezky pro horské kozy. Zklamaně se vracíme do Kardameny a pak už kolem letiště svištíme na Kefalos.

Pár následujících pokusů o nalezení nějaké autem dostupné písčiny končí fiaskem. Odbočka, na níž jsme teď narazili, však vyhlíží nadějně. Směrovka avizuje nějakou „beach“ zatím neznámého názvu. Spustíme se hrbolatou cestou dolů a nestačíme se divit. Pláž neznámého jména je naše důvěrně známá Exotic. V naprosté pohodě tu v úsporném, případně žádném přiodění vydržíme až do západu slunce za skalnatý horizont.

Vydrápeme se na hlavní silnici a místo návratu na základnu se přehoupneme k protějšímu pobřeží. Směrovka s nápisem Volcania Beach dává tušit něco zajímavého. A taky že jo! Skutečně tu kdysi musela řádit nějaká sopka. Nasvědčuje tom občasný výskyt černého písku, děravých balvanů a dalších stop po vulkanické činnosti. Co nás v dané chvíli nejvíc uchvátí, to jsou rezavě zbarvené útesy, kterým kontrastuje světle šedý písek zdejších pláží. Černé hromady tlejících mořských trav barevnou kombinaci ještě dramaticky umocňují. Celou tu nádheru nasvěcuje do ruda zbarvené zapadající slunce. Lepší závěr dne bychom si prostě nevymysleli.

Ráno jsme na Volcanii znovu. Tentokrát tu vztyčujeme i náš plátěný přístřešek. Nekonečná písčina hostí jenom pár nepolepšitelných romantiků. Moře hraje několika odstíny modré a přilehlé břehy už zmiňovanou harmonií šedé a rezavé. Není co dělat, a tak si hrajeme jako malá děcka. Z našich neumělých výtvarných pokusů se rodí nejen písečné květy, ale i dvoubarevný výtvor ve tvaru velkého srdce. Srdečnou atmosféru tu na závěr navozuje i dnešní varianta slunečního západu. Je poněkud jiná než ta včerejší, ale úplně stejně působivá.

Poslední čtyři dny jsme opět bez auta. Takže pěšky zamíříme na nepříliš vzdálenou pláž s názvem Camel. Velbloudy tu sice nezahlédneme, zato skalní scenérie, které nevelkou zátoku obklopují, nám berou dech. Utáboříme se na co nejodlehlejším místě a pak se už věnujeme bezstarostnému lenošení v horizontální poloze. Vodomilná choť je střídá s plaveckými výlety, moje maličkost s průzkumnými výpravami do nejbližšího, divoce rozervaného okolí. Nevyskytuje se tady žádný jiný zvídavý smrtelník, a tak se mezi skalisky potuluji jen se svým kouskem lehkého plátna. A samozřejmě taky bos. Což se mi poněkud vymstí. Při neškodném seskoku z kamenného prahu zavadím nohou o ježatý šutr tak nešťastně, že mi jeden z prstů začne nejen krvácet, ale také povážlivě nabývat na objemu. Od této chvíle už nazouvám sandály a kulhám jako válečný invalida. V průzkumu nevšedních kulis samozřejmě pokračuji dál.

Program následujícího dne se podobá několika nedávno minulým. Exotic Beach, ke která nás opět přiblíží milosrdný autobus, je jistota, která nezklame. Poprvé tu zažíváme také krásně rozhoupané moře. A tak se čvachtáme ve vlnách, poleháváme pod stanem i na písku a já si navzdory pošramocené noze dopřávám kulhavou vycházku až na samý konec písčiny. Dva kilometry tam a stejně tolik nazpátek. Bez klobouku, bos, jen se svým rozevlátým přehozem.

Ráno nás vítá šedivým mrakem, jižním větrem a citelně vyšší teplotou. To nám pochopitelně nebrání v pěším přesunu k nejbližší severní pláži, což je už povědomá Kohilari Beach. Během hodinové chůze si všímáme nejen skromných minifarem s pasoucími se kozami, ale i půvabné panenské krajiny s krásně probarvenými původními porosty. Běžní povaleči, kterým stačí co nejbližší moře a pořádný žvanec, vůbec netuší, kolik nádhery se skrývá jen kousek za rohem.

Přišouráme se ke Kohilari a nejednou nám spadne brada. Před několika dny čistá písčitá pláž se proměnila v něco, co připomíná hnojiště. Cedule přesto vytrvale zvěstuje, že právě tady je vyhrazené místo k plavání. Popojdu dál a připadám si jako na čundru. Oranžový táborák vesele plápolá a temný dým se vznáší k vysokému nebi. Potravou pro oheň není obvyklé roští, ale nepřehlédnutelná zásoba z moře vyplavených plastů. Severní vítr, který je krutý, tak na Kos v minulých dnech nepřivál jen zmiňovanou kosu, ale i pořádnou nadílku černé mořské trávy a různobarevných umělohmotných výtvorů.

Nezbývá, než se posunout k nedaleké Volkanii. Dnes je tu ještě méně lidí než před třemi dny. Podobně je tomu i další den, kdy nás nohy donesou opět k tomuto místu. Sladké nicnedělání, kterému se velice rychle přibližuje konec, se i tentokrát odbývá v dávno zažitém módu. Nekonečný prostor, takřka úplné soukromí a teď i citelně příznivější teploty způsobují, že finále letošního přímořského pobytu nemůže skončit jinak než dokonalým happy endem.

Patnáctý, tedy poslední den letošního přímořského lenošení je už ve znamení loučení. I tak nám ale do odjezdu na letiště zbývají tři hodinky volna. Samozřejmě je trávíme u vody. Tentokrát jen kousek od našeho hotelu Eleni. Poprvé jsme tak letos na oblázkové pláži. A naposled si lehce vychutnáme docela slušné vodní vlnění. Vzpomínáme na uplynulý čas a shodneme se, že pobyt na Kosu nám nabídl kosu i teplo, moře i slunce, písek i skály, ale především pocit dokonalého relaxu a vnitřního naplnění. Takže, díky, Pane Bože, díky!!!

Přelet na sever se odehrává v podvečerních hodinách. Zakroužíme nad Kosem a potom už z výšky zíráme na obrysy dalších řeckých ostrovů. Nedlouho po slunečním západu za vrstvu mraků se snášíme k mošnovskému letišti. Vítá nás tu synátor Michal, vodní kaluže a jedenáctistupňová teplota. Zážitky z teplých krajů však budou hřát i během listopadových plískanic a lednových mrazů. Na chvíle pohody se jenom tak nezapomíná...

(-: ahoj :-)