TŘICÁTÝ SLET CHÁTRAJÍCÍCH

na chatě v Rajnochovicích

Jubilejní setkání příslušníků nesmrtelné Chátry se mělo na stejném místě a v přibližně stejném termínu konat už před dvěma roky. Překazil to však smrtící prevít s názvem Covid 19. Pouhý týden před plánovaným sletem byl vyhlášen striktní zákaz jakéhokoliv srocování. O rok později to bylo podobné. Všechno však nasvědčovalo tomu, že třetí pokus konečně vyjde. A taky, že vyšel!

Se svojí věrnou chotí pádím v pozdním pátečním odpoledni od Valmezu k rajnochovické Haničce. Chata zmíněného názvu si však hraje na schovávanou. Dvakrát se vracíme, abychom se napotřetí trefili. Ta trojka je při třicátém sletu nějak podezřelá! V útulném interiéru posedává kompletní zdravé jádro, jehož větší část tu stepuje už od třetí hodiny. Chátrající dorazili z Třince, Prahy, Nového Jičína, od Brna a samozřejmě také z nedalekého Trojáku. V kamnech plápolá oranžový plamínek a ze srdcí sálá teplo nefalšovaného kamarádství. Dlouhé dva roky jsme se takto neviděli. A  jednoho z nás už ani neuvidíme. S Tonckem jsme se museli nedobrovolně rozloučit  před třemi měsíci.

Večeře je stejná jako před léty. Servírované párky mají pocházet ze zaručeně čistých zvířecích tkání. Pravděpodobně z vykrmeného vola či jeho dámského ekvivalentu. Daniela, majitelka stejnojmenné prestižní novojičínské vegetariánské restaurace, obrací oči v sloup. Zbytek světa labužnicky mlaská a s náramným nadšením likviduje rozšmelcované zauzené svaly a šlachy nebohého sudokopytníka.

Jídlo poté na stole vystřídá zdokumentovaná historie více než třicetileté Chátry. Stovky fotografií, uložené v několika albech, oživují vzpomínky na zašlé časy. Až moc dobře víme, že se už nikdy, opravdu nikdy nevrátí...

Jenda, novopečený člen Chátry a talentovaný slezský novomanžel polovalašské rodačky Zdenky, přibalil své elektrofonické harmonium a s přehledem sobě vlastním z něho začíná vyluzovat harmonicky znějící melodie. Obalují duchovní písničky nejrůznějšího místa i data vzniku, které si postupně začíná prozpěvovat drtivá většina posedávajících. Většinou z hlavy. Podle toho to také dopadá. Někdejší hit s názvem „Egypte, dobrou noc“ předznamenává, že další pokračování je nežádoucí, protože jinak by se dobrá noc zcela jistě nekonala.

První společné ráno začíná u obligátní Jitřenky. Hned poté, co nás Daniela nakrmí nezbytnou duchovní stravou, na stole se objevují nejrůznější varianty chleba vezdejšího. Většinou mají podobu voňavého pečiva, šťavnatého ovoce, sladkých marmelád či výživných pomazánek.

Demokratickým hlasováním se už včera dospělo k názoru, že sobotní dopoledne strávíme ve dvacet kilometrů vzdálené kateřinické modlitebně. Což znamená, že bychom se měli nejen slušně oháknout, ale hlavně i o něco slušněji chovat. Pravidelné sobotní školení uvádí náš Radek a probírání úkolu má na starosti tradiční moderátor Vala. Také následující kázání je plně v režii přítomné Chátry. Potěšující zvěstí o šíření naděje, pokoje a lásky oslovuje shromážděné stádo svým vybraným projevem někdejší profesionální pastýř a zároveň náš brácha a kamarád Kon.

Protože je zmíněný kazatel znalý svatých Písem, kde se říká, že náboženství čisté není ani tak o chození do kostelů, jako spíš o navštěvování vdov a sirotků, rozhodne se tuto zásadu okamžitě uplatnit v praxi. Ve vedlejším domě se totiž vdova i se sirotkem právě nacházejí. Třináctiletý Vojta právě zápasí s němčinou, což je vodou na mlýn pro Kona, na slovo vzatého němčináře. Po minilekci cizího jazyka pak ještě pod sedmiramenným svícnem stačí vyzvědět, kterak se v domě, kde jsme se za našeho mládí scházeli, právě žije, co moji dceru a jejího syna těší, trápí a kterak se dívají do blízké i vzdálenější budoucnosti. Dalo by se pobýt déle, ale nezbytný návrat k útulné Haničce je prostě neúprosný.

Jsme zpátky na chatě. Kromě Zdeny s Pavlem a Mirky s Laďou sem zavítali i Luboš s Milenou. K radosti některých nebyly plánované vegetariánské šmakouny k dostání, takže se k obědu servíruje klasika. Tedy řízek z nějakého hormonálně vybičovaného brojlera a Danielou uhnětený bramborový salát. Dlužno podotknout, že zmíněná dvojkombinace chutná přímo výtečně! Stejně jako následný sladký dezert, který hlavní jídlo dne velice šťastně uzavírá.

Ti, kteří se po vydatném obědě ukládají do horizontální polohy, mají tentokrát smůlu. Sobota nesobota, po načerpání musí přijít na řadu výdej. Takže, hurá na kopec! Říjen jej vyzdobil škálou barevných odstínů a kolem cesty nechal vyrůst celé řadě nádherných praváků. Pochopitelně s sebou na procházku přibíráme i nejmladšího člena pospolitosti, třineckého Jirku. Jeho dopravní prostředek, který k pohybu potřebuje lidskou sílu, má naštěstí v dosahu celou řadu tahounů. S jejich pomocí se vydrápe na jakkoliv prudké návrší.

Po dosažení hlavního hřebene mění cesta nejen směr, ale i kvalitu povrchu. Objevuje se bláto a rozložité kaluže. Obojí šikovně maskované spadaným podzimním listím. Za hlasitého zpěvu pochodové písně „Kráčejíce do Kanánu“ se jednotlivcům i Jirkovu spřežení podaří elegantně zvládnout také tento kritický úsek a pak už čekají jen pohodové travnaté pláně s roztroušenými chalupami na fotogenické Bílové.

A právě tady nastává nečekaný problém. S překvapením zjišťujeme, že k Haničce nevede žádná schůdná cesta. Jediná možnost, tedy lehce zarostlý lesní průsek, padá přímo do údolí. Parta tažných volů se převtěluje v brzdaře. Sehraný kvartet tak vozítko bez terénních ambicí nakonec zdárně spustí až na níže položenou sjízdnou svážnici. Samozřejmě, i s nadmíru spokojeným Jirkou na palubě.

Čtveřice nejmenovaných dam se na radu neomylné telefonní navigace už předtím odchýlila na domnělou lesní komunikaci. Místo ní však narazila na houštiny, oplocené úseky a bezedné blátivé bažiny. Což není ani trochu na škodu. Jak tvrdí známé úsloví, „zážitky nemusí být příjemné, hlavně, že jsou hluboké!“ Přibližně stejně, jako zmiňované kaluže, do nichž údajně nešlo nezahučet.

Jsme zpátky u chaty. Blátem poskvrněné amazonky čistí poznamenané odění, zatímco profesionální drvoštěp Svaťa pozorně zkoumá nedaleký jehličnan. Neobyčejně statný smrk přežil nejen všecky vichřice, ale i nedávný útok nenažraného kůrovce. Možná právě proto, že stojí těsně vedle potůčku. Na mysl tak okamžitě vyplave známý biblický úryvek z knihy žalmů, zmiňující se o výhodě stromů, rostoucích u tekutých vod.

Interiér Haničky skrývá milé překvapení. Sedí tu Petr s Martou, tedy dvojice, která byla za dávných časů samozřejmou součástí naší party. Vzpomínaný Svaťa dovezl i svoji věrnou Jarku a Bohuška nejctihodnějšího účastníka dnešního setkání, jednadevadesátiletého Jožku. Kdyby si Toník své pobývání na tomto světě prodloužil o tři měsíce, mohl by se třicátý slet Chátry chlubit rovnou třicítkou chátrajících.

Den odpočinku se chýlí ke svému závěru. Za doprovodu varhan, harmoniky a kytary se prostorem ozývají letité křesťanské songy, jejichž texty lovíme nejen z několika historických zpěvníků, ale především z čím dál děravějších stařeckých pamětí. Výjimkou je vystoupení nepřehlédnutého Jirky, který v roli předzpěváka usměrňuje interpretaci nepsané chátrácké hymny, u níž se z nějakého neznámého důvodu vžil neobvyklý název „Boby sojové“. Podvečerní chvíle uzavírá tradiční „kolečko“, při němž si společně popřáváme co nejpožehnanější prožití právě začínajícího příštího týdne.

Večeře je více než důstojným vyvrcholením uplynulého svátečního dne. Devětadvacet parádně naaranžovaných porcí rychle mizí v trávicích traktech stejného počtu nadmíru spokojených strávníků. Společenská místnost teď připomíná včelí úl, kde se u čaje, džusu či kofoly ve dvojicích i početnějších skupinách kují veřejné i tajné plány, sdílejí zažloutlé vzpomínky a chválí či pomlouvají přítomní i nepřítomní bližní.

Strýc Vala se svou chotí Marií by nepřežili, kdyby se mělo chátrácké setkání obejít bez rozdávání dárků. Ve vlastní režii je už v předstihu s náramným nadšením připravili pro všechny přítomné smrtelníky. Více či méně upotřebitelné pozornosti jsou přednostně rozdávány těm, kteří sem přichvátali jen na jeden den. Mirka a Laďa, zvaný Albín, se tak může těšit ze zabaleného tajemství, zatímco cellistce Zdeně padá čelist poté, co je obdarována dalším, tentokrát poněkud kapesním cellem. Benovi a jeho choti zase do rodiny konečně přibyla holčička, která Petrovi jako by z oka vypadla.

Jubilejní slet Chátry se musí jaksepatří oslavit! Jak jinak, než tradičním přípitkem! Ruskojazyčná Kazaška Luda rozlévá zlatavý mok a servíruje všem přítomným. Naplněná štamprlata sborově putují nahoru, aby se jejich pálivý obsah v příští vteřině přelil do vyschlých hrdel natěšených pijanů. „Nebyl někdo opomenut?“, táže se poté profesionálně poznamenaný kurát Kon. Jak by mohl být, když neodolatelný mok oplývá naprosto nepřehlédnutelným jiskřením! Tento stoprocentní „Ginger drink“ tak v razanci jednoznačně překonává i vyhlášenou značku s názvem „Maršal Malinovskyj“. Zázvor je prostě zázvor a na něj jakkoliv přepálená pálenka jednoduše nestačí!

Tradice večerních zpěvů nemůže být ani tentokrát vynechána. „Snít při zvucích kytary...nad chajdou až začnou ohně plát...v očích sen, pro nějž nechce se spát...proto neplač Japonečko malá...a nech si o mně zdát´...“ Tklivé melodie, při nichž se vynořují narůžovělé vzpomínky raného mládí, střídají prozaičtější kousky, jako například „Na řece Ob´…. plavala sirka po vodě…“ a tak dále, a tak dále. Muzikální maraton, který končíval ve čtyři ráno, je už dávnou minulostí, zvláštní pocit vnitřní radosti, které společné spontánní prozpěvování pokaždé vyvolá, však, naštěstí, i nadále přetrvává.

Ještě před půlnocí dochází na druhé kolo rozdělování Valových prezentů. Úplně každý si odnese něco na památku, případně na další zaneřádění domácích skladovacích prostor. V mém případě se jedná o jednoznačně praktickou záležitost. Prostorná dřevěná lékárnička ukrývá nejen zdroj vitamínů a nezávadných tuků, ale i pradávno prošlé prostředky na ozdravení kloubů či snížení horečky. Vysoce aktuální prášky na snížení hrozivě narůstajícího počtu let však kupodivu zcela chybějí.

Kristýna, která brzy po ránu servíruje duchovní chléb, mluví jako kniha. Patrně proto, že čerpá z Knihy knih. Předznamenává tím masovou likvidaci obsahu bohatě prostřených stolů. Neodmyslitelná Aniččina pomazánka z kachních jater, nepřekonatelné Bohuščino svaté sádlo, frgály palačovské babičky Anežky, stejně jako další kulinářské vychytávky tak tvoří velice solidní základ pro zvládnutí posledního půldne společného pobytu.

Přecpáni neobvyklou dávkou pestré, jednoznačně zdravé stravy se srocujeme u naší chaty Haničky. Důvodem je nejen Konovo závěrečné školení, ale hlavně společné fotografování před rozvinutou zástavou. Tedy, pestrobarevnou šálou, kterou speciálně pro někdejší táborníky vlastnoručně upletla teta Alenka. Má připomínat „putování na lodičce mládí“, zatímco visící třásně představují šance k navazování dalších a dalších přátelství. Sluší se připomenout, že nebýt zmíněné Alenky a jejího nezapomenutelného chotě Bláži, zcela jistě by nebylo ani naší současné, všemi milované matičky Chátry.

Jakkoli bychom se po vyčerpávající snídani nejraději svalili do odestlaných postelí, s maximálním sebezapřením donutíme svá zvadlá těla k náznaku nějakého smysluplného pohybu. Podlamující se kolena, vrzající klouby a nápadný úbytek rovnováhy řešíme nejrůznějšími podpůrnými prostředky. Někdo se podepírá holí, někdo dvěma, někomu k tomu slouží invalidní vozík a dalšímu jeho přeochotný bližní. Dopolední špacír nás dovede na zalesněné návrší s výskytem václavek a převážně starých babek. Přítomní staří dědci proto své zraky raději zaměří na protější stráně, které jsme hrdinně zdolávali během včerejšího dne. Čas kupředu rychle kvapí, blíží se čas naplánovaného oběda, takže pokorně měníme směr a samospádem se pomalinku spouštíme do Haniččiny stále ještě otevřené náruče.

Loučení s Haničkou je poněkud sladkokyselé. Zatímco usměvavý Vala mává ze žlutočervené dětské rozhledny, někteří listují v černobílém výtisku jednoho z posledních sborových zpravodajů. Obsahuje celou řadu vzpomínek na jednoho z nás, který tu měl být, ale už nikdy nebude. Na modrém nebi však svítí zlaté slunce a připomíná, že naděje má i nadále zelenou...

Po zaplacení veškerých dluhů a sborovém zatleskání evidentně potěšenému panu správci osedláváme své odstavené vehikly a jejich prostřednictvím se posouváme k rajnochovickému centru. Nemůžeme přitom minout impozantní katolický kostel, který by svou mohutností měl zdobit spíš honosné hanáckého město než nevelkou podhorskou valašskou dědinu.

Hotel Polom, na jehož budování se údajně podílela i zdejší občanka Bohuška, už netrpělivě očekává hladovou návštěvu. Mladý číšník nás od výčepu vítá vtipným pozdravem a jeho barokně tvarovaná kolegyně širokorozchodným úsměvem. Na úvod se podává hovězí polévka. Kvůli tomuto vývaru musel svoji životní pouť ukončit jeden z místních býků. Rajnochovická tráva mu nepochybně poskytla skvělou výživu, díky které voňavý roztok s nudlemi a kousky měkoučkého masa chutná přímo báječně.

Netušíme, zda je i následný obalovaný květák z domácího chovu, ale ani jeho chuť nemá v kombinaci s báječnými nažloutlými bramborami nejmenší chybu. Dokazuje to skutečnost, že zchátralí strávníci jej hltají tak vášnivě, až připomínají chrabré Gedeonovy bojovníky před legendárním bojem s obávanými Filištýny.

Na obligátní otázku, jakou že si kdo poručí kávu, odpovídám poněkud netradičně. Objednávám si totiž meltu. Pohotová šenkýřka se nedá zaskočit a s nevadnoucím úsměvem nabízí karo. K jejímu překvapení na toto slovo slyší ještě několik dalších antikofeinových žíznivců. Mok z tuzemských surovin zavoní éterem a po přislazení nefalšovaným včelím medem přívětivě osvěží tělo i mysl všech zkárovaných jedinců. Třešničkou na dortu je pak bezkonkurenční pohár, který patřičně sladce uzavírá třicáté setkání chátrajících ostatků.

Loučení je veselé i smutné zároveň. Za námi jsou kamarádstvím provoněné dny a před námi velká neznámá. „Zdaž se sejdem´ jednou zase?“, vtírá se do myslí nevyslovená zhudebněná otázka. Jiná písnička na ni patřičně odpovídá: „ To není, není loučení, byť chvěl se nám i hlas. Jsme vírou v Krista spojeni a sejdeme se zas.“ Kdy a kde, na tom až tolik nezáleží…

Auta se rozjela na několik světových stran. Valova škodovka a naše fordka zastavují na nedalekém Trojáku. Nachází se tu jeden z posledních pořádných ovocných sadů. K nebi ční stromy, které pobláznění modernisté jinde už dávno vykáceli. Odolné valašské odrůdy nejméně sto roků přinášejí sladké plody. Leží jich tu tolik, že je zkušená plantážnice Bohuška nabízí zadarmo. Naplníme dvě igelitky, uctivě poděkujeme, překlopíme se na druhou stranu, v rozložité Hošťálkové vypustíme tetu Ellen a pak už definitivně zamíříme k trvalému útočišti mezi dvěma Bečvami. Celé tři příští dny konzumujeme dropty z právě skončeného třídenního hodování. Jsou skvělé, stejně jako celá letošní Chátra. Takže, díky, Pane Bože, za vše neskonalé díky!!!

(-: CHÁTRÁNÍ ZDAR :-)

----------------------------------------------------