CHÁTRA

s týmem staronovým

U TŘINCE POD JAVOROVÝM

Seriál pravidelných setkávání úspěšně pokračuje. Navzdory tomu, že nám ubývá zubů, vlasů a naopak přibývá roků či kilogramů. A že někteří z nás už definitivně dochátrali. Letošní slet chátrajících se po létech vrací na severní svahy Beskyd. Konkrétně do šikovně zašité chaty pod vrchem Javorovým.

O pátečním podvečeru se drtivá většina členů nesmrtelné Chátry shromažďuje u prostřeného stolu, aby zahájila tradiční vícedenní přežírací seriál. Přestože si každý rok znovu a znovu slibujeme, že už to s tím obžerstvím nebudeme přehánět, opak je naprostou pravdou. Tak zvaná zdravotní reforma, jíž se adventistická církev, k níž se povětšinou hlásíme, navenek ohání, je nám v případě této akce víceméně ukradená. Být tady prorockým duchem obdařená sestra Ellenka, která jí kdysi pomáhala na svět, moc radosti by z našeho počínání nepobrala.

Budiž ale dodáno, že se nescházíme jenom kvůli likvidaci chleba vezdejšího, ale i ke společnému zahájení dne odpočinku. Tento zvyk jsme podědili po svých starších sourozencích Izraelitech, kteří s tím mají dlouholeté, velice dobré  zkušenosti. Mimo jiné proto, že vzali vážně obecně uznávané Desatero, které se snaží nekompromisně uvádět do praxe. Přestože se teď, na prahu šabatu, v pravověrných v židovských rodinách předčítá poslední kapitola Přísloví, láme speciální bílá veka a usrkuje ušlechtilý mok z plodů vinné révy, my si vystačíme s postaršími křesťanskými písničkami, modlitbou a nezbytným „kolečkem“, jímž vyjadřujeme přání prožití požehnané, právě začínající soboty. Protože ale zatím nenáležíme mezi svaté, kteří právě slétli z kostelových obrazů, pokračování pátečního večera se nese v duchu vzpomínání, veřejného či polotajného sdílení a nezřídka i blahosklonného pomlouvání nepřítomných bližních.

Demokratickým hlasováním rozhodneme, že sváteční dopoledne prožijeme v nejbližších bohoslužebných shromážděních. Ve slezském Třinci, který je snad nejkřesťanštějším městem České republiky, máme hned tři možnosti. Většina z nás zamíří na tak zvaný Folvark. To proto, že tam má svým kázáním sloužit uznávaný magistr teologie, dlouholetý zkušený pastor a nezapomenutelný ředitel někdejšího teologického semináře. Pro nás je to především kamarád Kon, nepsaný náčelník naší milované Chátry. Jeho vytříbený projev, který koresponduje s neokázale působivým interiérem modlitebny, míří do černého. Tedy k osobní, praktikující víře v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše Nazaretského.

Sobotní oběd nás opět sezve dohromady. Nejpravověrnější sourozenci, kteří jsou pochopitelně zapřisáhlými vegetariány, by nad porcemi skvělého kuřecího s rýží ohrnovali nos, nám však tento biblicky nezávadný pokrm náramně chutná a nadzvedává nejen náladu, ale i neustálým sezením unavené zadky. Popravdě, zdaleka ne všem. Někteří realizují sváteční odpočinek v útulném prostředí prostorné chaty, zbytek světa odhodlaně vyráží do nefalšované, podzimem vybarvené Boží katedrály.

Večer, který se protáhne až do půlnoci, tradičně patří rozjařenému prozpěvování. Ožívají prastaré trampské písničky, které jsme zpívávali už před dobrými šesti desetiletími. Černého muže, Japonečku či Masaryka, vystřídají ohrané tuzemské lidovky, které nejdříve přejdou do polštiny, aby nakonec v podobě Kaťuše či původní sovětské hymny skončily u všeobecně „oblíbeného“ ruského jazyka. Je pochopitelné, že nejenom prozpěvováním živ jest chátrající člověk. Mezi písničkami se povídá, pojídá a díky stále přibývajícím fotografickým albům i donekonečna vzpomíná.

Před námi je nádherně slunečná neděle. Pod praporcem zdejšího rodáka Zikmunda zamíříme k východu a spanilé tažení zakončíme až na samotné slovenské hranici. Staré hradisko Šance poblíž Mostů u Jablunkova je vzorně upravené a díky informacím na venkovních tabulích i v nově vybudovaném návštěvnickém středisku můžeme nahlédnout do nedávné i vzdálenější minulosti. A zřetelně si uvědomit, že zákonité chátrání se netýká jen bývalých nedobytných pevností. Jakkoliv nazýváme Chátru nesmrtelnou, víme, že stejně  nakonec dochátrá. A jak zpívá Honza Nedvěd, „pokud není žádný Bůh, tak nás vezme voda, vzduch, no, a potom amen...“ Naštěstí jsme přesvědčeni o jiném řešení, takže máme šanci. Stejně jako stejnojmenné hradisko, které svým způsobem opět povstalo k  životu.

Vracíme se zpátky a opět zakotvíme v třinecké oblasti, kam za našeho mládí směřovaly nejen  naše romantické touhy, ale i kratší či delší výšlapy. A kde se vždycky podávalo něco dobrého k zakousnutí. Podobně jako dnešního prosluněného dne. Výtečný guláš z vykrmeného vola či vysloužilé dojné krávy je sice na hony vzdálen od vzpomínané zdravotní reformy, ale na rozdíl od módních sójových výdobytků nás okamžitě staví na nohy a popohání k dalším poznávacím dobrodružstvím. Ještě předtím ovšem přepadneme jednu vyhlášenou cukrárnu, abychom v režii tří pozůstalých pětasedmdesátníků oslavili třičtvrtěstoletí jejich přebývání na planetě Zemi.

Posuneme se tady k Vendryni. Nikoliv kvůli dyním, o nichž pojednává prastarý song, ale kvůli ještě starší vápence, po níž zde zůstaly viditelné pozůstatky. Celý areál je citlivě doplněn vyřezávanými dřevěnými plastikami. V některých postavách se mnozí poznáváme. Až na to, že vzájemné srovnání vyznívá v náš neprospěch. Nehybné umělecké výtvory jsou totiž daleko půvabnější.

Pokračující stupeň chátrání dosvědčuje i nečekané Valovo zjištění. Při pohledu na moje aktuální obutí mu dojde, že mé nohy vězí v jeho čerstvě zajetých, nesrovnatelně dražších polobotkách. Na rozdíl od něj jsem si toho během celého dne vůbec nevšiml. Tato skutečnost je nemilá, ale určitě bude hůř. To, až se třeba na některé z příštích Cháter nevědomky nasoukám do spodního prádla nějaké chátrající sestry a bude mi to připadat jako úplně normální.

Jsme opět zpátky na základně. Do večera zbývají ještě necelé dvě hodinky a tak se rozhoduji pro lehký minišpacír do nejbližšího okolí. Svahy Javorového zdobí nejen žlutě zbarvené javory, ale i další půvabné dřeviny. Potuluji se tu úplně sám a po těch bezmála třech dnech ve společnosti spoluchátrajících to vnímám jako blahodárný balzám na tělo, na ducha i na duši. Podobně jako onen Mistr z Nazareta, který dobrou společnost svých blízkých pravidelně vyměňoval za kratší či delší pobyt na úplně pustých místech.

Načaté obžerství úspěšně pokračuje i během nedělního večera. Ještě jsme nestačili strávit skvěle upravené hospodské nadělení a naše milované kuchařinky už zase připravují další porci vitamínů, tuků, cukrů a proteinů. Marná sláva, všechny dovezené pochutiny jsou určené k přímé likvidaci. A tak je postupně a s nemalým potěšením svěřujeme našemu trávícímu traktu. S tichou modlitbou, kterou kdysi vykreslil jeden z vtipných křesťanských výtvarníků: „Pane Bože, děkujeme za Tvé dary a nedopusť, abychom byli díky nim příliš tlustí...“

Vůbec poprvé se do programu Chátry zařazuje sport. Samozřejmě, takový, jakého jsou zvetšelí jedinci obou pohlaví ještě schopni. V daném případě se jedná jak o regulérní turnaj v psychicky vyčerpávající hře "Člověče, nezlob se", tak o doplňkové vsuvky v podobě stolního hokeje. První disciplínu suverénně zvládá spoluzakladatelka Chátry a někdejší šerifka věhlasné trampské osady Amazonky, Halina,  druhou dokonale vytrénovaný hokejový fanda, nedostižný strýc Vala.

Díky tomu, že na pondělí připadl státní svátek, letošní Chátra je o jeden den delší. Po obvyklé snídani a nezbytné „jitřence“, tedy ranním zamyšlením nad zvěstí Svatých Písem, se nabízí závěrečný minivýšlap do bezprostředního okolí našeho dočasného útočiště. Zatímco se náčelník Kon za pomoci asistentky Aničky snaží dopočítat ke skutečným nákladům nenákladné akce, většina ostatních vyráží na čerstvý podzimní vzduch. Terén však některým jedincům dvakrát nepřeje. Přestože se silnější nátury nezištně ujímají svých oslabených bližních, pospolitost příliš daleko nedojde. Svou roli tu hraje i oprávněný požadavek generální náčelnice veřejného stravování, rozšafné Valovic Mery, která si nekompromisně vynucuje dostatek času na přípravu úplně posledního jídla. A protože jsme povětšinou adventního vyznání, bude se jednat o oběd ostatků. Přesněji řečeno o likvidaci nesnězených zbytků dovezených potravin. Ostatky neostatky, reforma nereforma, stejně se i v tomto případě přecpáváme k prasknutí. Snad nám to nebude počítáno za smrtelný hřích, ale pouze za milostivě přehlédnutelný prohřešek.

Ještě před posledním obědem si dopřávám závěrečnou sólo vycházku do nižších pater Javorového. Míjím zemědělské usedlosti, přelézám ohrady, klopýtám krtinci vyzdobenými pastvinami a protahuji se neprostupnými křovinami. A mezi tím si na chvilku pohovím u zrcadlové vodní plochy umělého jezírka, které nádherně vyzdobilo tuto lidmi i dobytkem zabydlenou lokalitu.

Těžko říct, jestli je možné spojovat loučení s happy endem. Většina pojednání o podobných akcích končívá nadšeným prohlášením, jak se autoři textu těší na příští setkání. V našem případě musíme být opatrnější. Narůstající věk a ustupující zdraví zapíná varovnou kontrolku. Nevíme, co bude zítra, natož napřesrok. Jakkoli ta otázka visí ve vzduchu, nikdo ji v tuto chvíli nedává na sobě znát. Chátrající starci objímají stejně postižené babičky a nejmenovaná dvojice mezi tím propuká v nefalšovaný pláč. Chátra je u konce, ať žije Chátra! Samozřejmě, pokud Bůh dá...

--------------- (-: !!! chátrání zdar !!! :-) -------------