NA POBŘEŽÍ KATALÁNSKA

překvapení velikánská

 

První překvapení se dostavuje hned na začátku roku. Od poloviny dubna totiž začíná fungovat letecká linka mezi katalánskou Gironou a moravskoslezskou Ostravou. Využíváme toho okamžitě. Prostřednictvím agentury Invia si v předstihu zajišťujeme desetidenní pobyt v přímořském městě Malgrat de Mar. Odplachtíme tam posledního apríla v osvědčené cestovatelské trojici, jíž tvoří má atraktivní manželka Dáša, stejně půvabná, skoroadoptivní dceruška Eva a také moje lehce přehlédnutelná, neúprosně chátrající maličkost.

30. apríla 2025 

V předvečer Prvního máje míříme prostřednictvím Michalova přibližovadla k ostravskému letišti v Mošnově. Po setmění nastupujeme do přistaveného aeroplánu nízkonákladové společnosti Ryanair. Přestože je ještě duben, večerní teploty odpovídají létu. Nebe je bezmračné a vévodí mu uzoučký srpek měsíce. Za dvě a půl hodiny v povětří přistáváme v Gironě. Autobus nás o půlnoci vyklopí v cílovém Malgratu, kde čeká další velké překvapení. Rozhlížíme se kolem dokola, ale hotel nikde! Spolu s dalšími budoucími rekreanty se doptáváme postávající rozjařené mládeže. Máme štěstí! Jeden světa znalý mládenec nám trasu k našemu útočišti ochotně odtajní a tak tam s drkotajícími kufry a velkou nadějí společně klopýtáme. Trasa měří kolem půl kilometru. Tady  to španělští soudruzi poněkud nevychytali. Představa, že na nikoho ve ztichlých ulicích nenarazíme, dává tušit, že se Malgratem motáme až do rána. Důležité je, že kolem jedné hodiny jsme v hotelu. A tady na nás číhá další, tentokrát velice milé překvapení. Místo slíbeného jednoho pokoje, budeme mít dva! Naprosto ideální řešení!

1. máje 2025 

Svátek práce pro nás začíná v jídelně našeho hotelu Ibersol Sorra d´Or. Kolem deváté ranní je totálně plná, takže snídáme v dobře větraném prostředí vedlejšího sálu. O vlahém včerejším mošnovském večeru si můžeme nechat jen zdát. Jakkoli jsme se posunuli na jih, teploměr neukazuje víc než osm až deset stupňů. Vypadá to, že přibalené svetry si ve slunné zemi tentokrát přijdou na své. Zimu však příjemně vyvažuje nečekaně pestrá nabídka nejrůznějších dobrot. Stravování formou švédských stolů nám přenáramně vyhovuje. Akorát nevíme proč švédských, když se nacházíme v Katalánsku.

Venkovní teplota naštěstí začíná nápadně stoupat. Ale jenom tam, kam nefouká. Severní vítr je i tady krutý. Což nám ale nebrání v tom, abychom se nevydali na samý konec široké pláže. Tasíme stan a v jeho závětří pak trávíme zbytek slunečného dne. Větší část naší výpravy si dopřává i první ochutnávku slaného nálevu. Zrádné vlnění studené mořské hladiny však důkladnější koupel nedovolí. Ale i tak si přímořské premiéry docela užíváme. Nadprůměrně cudná Eva v klasické červené bundě, ostatní jen v tuze lehkém plážovém ošacení.

2. máje 2025 

Předpověď deštivého počasí se už zrána jeví jako pravděpodobná. Vydáváme se proto na průzkum opačné strany pobřeží. Sympatickou promenádou míříme k sousednímu středisku Santa Sussana. Zprava míjíme hotely a pěkně upravené obytné domy, zleva širokou, liduprázdnou pláž. Zdobí ji celá řada pozoruhodných, právě kvetoucích rostlin. Přestože začíná jemně pršet, v žádném případě se při našem pomalém pěším posunu nenudíme.

Postupně dojdeme až k dalšímu letovisku. Nazývá se Pineda de Mar. V sílícím deštíku si všímáme nejen dalších květů, ale i bronzových soch zdejších rusalek, osamělého bunkru, hrdinně pózující vnadné modelky a tisíce dalších zajímavostí. Především ale čím dál hustějšího spadu nebeské vláhy.

Zalézáme tedy do betonového podchodu. Stékající voda jej začíná přeměňovat v bazén. Solidní útočiště před deštěm nám však nenabízí ani nedaleké tržiště. Pokus o zastřešení vykazuje značné trhliny. Mezi stékajícími pramínky čiré vody se posunujeme dál a nestačíme se divit pestré nadílce čerstvé zeleniny a místního ovoce. Eva, věrná své rajské pověsti, ani tentokrát neodolá a pohotově sahá nikoliv po obligátním jablku, ale po celém sáčku tuze lákavých pomerančů. Na rozdíl od Edenu se nejedná o ovoce hříšné, nýbrž jednoznačně prospěšné.

Za slábnoucího deště se stejnou cestou vracíme nazpátek. Dvojice dam po slušném chodníku, moje zvídavá maličkost po hrubozrnné pláži. Naboso brodím chladným a mokrým pískem a při tom se kochám nejrůznějšími půvaby, které mi totálně vylidněné pobřeží právě nabízí.

Po královské večeři, kdy na talíři přistává většina nabízených pochutin, si neodpustím lehkou vycházku do malgratských ulic. Kromě nákupního mnibulváru jsou takřka prázdné. Pokud někoho potkávám, pak je to rodilý Afričan, jehož barva pleti je černější než tma. I když se mezi těmito gastarbeitery dvakrát bezpečně necítím, odvážím se kolem parádně osvíceného kostela protáhnout až k zavřené bráně někdejšího hradu. A vůbec nelituji. Pohled na ztichlé večerní město určitě stojí za to!

3. máje 2025 

Vycházku do ulic si tentokrát vychutnáváme v dopoledních hodinách a v kompletním složení. Dvacetitisícové město ani v tomto případě nevykazuje známky nepříjemného přelidnění. Vrcholová hradní plošina s kruhovou věží je přístupná a oplývá nejen pestrobarevnou výzdobou v podobě živých květů či létajících motýlů, ale i širokoúhlým výhledem do okolí.

Malgratskému centru dominuje malé náměstíčko s už vzpomínaným kostelem. A také velice vtipně pomalovaná stěna jedné z přilehlých budov. Pozoruhodné výtvarné dílo představuje město jako živý organismus, se vším, co k němu náleží. Vydržíme na to zírat takřka donekonečna. Než se líným krokem začneme jinými kouzelnými uličkami posunovat zpátky k vlnícímu se moři.

Počasí je slunečné, i když trochu větrné. Teploty jsou určitě někde pod dvacítkou. Jsme ale u vody, takže, kosa nekosa, musíme si jí aspoň trochu užít. Jedná se však jen o nenápadnou ochutnávku v bezpečné vzdálenost písečné pláže. Vítaným útočištěm je pro nás i tentokrát náš stan, který chrání před větrem a poskytuje i náznak jakého takého soukromí. Na základnu se vydáváme až v předvečer. Chůzemilovná Eva naboso po pláži, zbytek světa po vydlážděných tratuárech.

4. máje 2025 

Náš hotel stojí těsně u vlakového nádraží. Bylo by škoda toho nevyužít. Po snídani si tedy kupujeme jízdenku a zamíříme na druhý konec devítikilometrové pláže, do Calelly. Uvítá nás v ní impozantní bílé sousoší, které je, jak se zdá, nejen milou zastávkou pro kolejdoucí, alei přistávací plochou pro místní holuby. Další zajímavostí je park, kde právě probíhá něco jako bleší trh. Pro milovníky starých krámů, hotová pastva pro oči! A někdy i pro peněženku! Eva, která, jako každá správná žena nedá na svůj vzhled dopustit, si do své bohaté kolekce ušních ozdob dopřává další nepřehlédnutelný kousek. Nepochybně se díky němu stane středem pozornosti všech církevních i jiných společenských událostí.

 

Nekonečná pláž konečně končí a dlážděný chodník začíná podél rušné silnice stoupat nahoru. Pohledy jsou odtud přímo úchvatné! Na jedné straně rušné přímořské letovisko Calella, na druhé klidné, velice romantické plážičky mezi skalami. Právě k některé z nich teď opatrně směřují naše drobné kroky.

Ocitli jsme se na zatím nejpůvabnějším místě dosavadního pobytu. Strmé skály jsou porostlé trsy nádherných květů a poskytují přirozená, velice milá zátiší. Vstup do vody je pohodový, vlny snesitelné, takže poprvé si můžeme dopřát i bezpečného pohupování po vodní hladině.

Na své si ve skalnaté zátoce přijdou i obě naše parádnice. Jakkoli by to Evě, našemu adoptivnímu poupátku, slušelo i v rouše její edenské jmenovkyně, s náramnou oblibou své vnadné křivky zahaluje vrstvami textilu. Jestli to její přirozený půvab umocňuje či naopak potlačuje, je otázkou názorů. V každém případě mají obě dámy velkou dávku citu pro krásu, takže jejich plážové pózování musí potěšit oko každého přihlížejícího. Tím je ovšem v daném případě, ke všeobecné škodě, pouze moje fotografující maličkost.

 

Návrat k nádraží se už odehrává výhradně v městských ulicích. Calella, největší z okolních turistických center, se má opravdu čím pochlubit. Především v okolí historického jádra, které je protkáno úzkými ulicemi s kypícím životem.

5. máje 2025 

Předpovědi počasí nejsou kdovíjak růžové. A tak si dopřáváme jenom krátkou procházku podél pláže s možností rychlého návratu do hotelu. Nebe je k nám však nečekaně milosrdné. Mezi mraky vykoukne sluníčko, což je signálem k zaparkování u hladiny. Ta je docela klidná. A tak na nic nečekáme a na střídačku si dopřáváme mírné smočení. Než se od západu přiblíží tmavé mraky a donutí nás k vynucenému ústupu.

Žádné velké dešťové představení se, naštěstí, nekoná. Těch pár ledabylých přeháněk nás nemůže ohrozit. Po nějaké místní okresce zamíříme do vnitrozemí. Nalevo i napravo se nacházejí neobyčejně fotogenické nudličky osázených polí. Hlavní plodinou tohoto období je zde jednoznačně salát. Ten, na kterém si každodenně pochutnáváme v naší hotelové jídelně.

 

Línou chůzí doklopýtáme k mělkému korytu řeky Tordery. Ideální místo k pohodovému odpočinku. Voda zde proudí po písčitém podloží a vytváří celou řadu půvabných ostrůvků. Na druhé straně je už další významné letovisko Blanés. A právě tady začíná proslulá přímořská oblast zvaná Costa Brava, což v překladu znamená Divoké pobřeží. Protože máme, tedy až na naši Evu, divoké roky nenávratně za sebou, spokojíme se s tichými písčinami u vod  a s pohledem na plynoucí oblaka si užíváme konejšivého nebeského poklidu.

Z rajského prostředí řeky Toredy nás vyžene až vzdálené burácení sotva slyšitelných hromů. Temná mračna se blíží k nám a tak zvolíme zrychlený posun co nejkratší cestou k základně. Také tentokrát se prodíráme zemědělskou krajinou se sympatickými zeleninovými políčky. A užíváme si neobyčejné nádhery, kterou nás teď na každém kroku obšťastňují.

Na základnu se už blížíme za deště. A tak si užíváme zastřešeného luxusu našich pokojů. Otevíráme stránky knížek i časopisů a s podporou místního nasládlého, tuze lahodného moku realizujeme tak zvané ladění úsměvů. Naše roztomilé poupátko se poté rozpomene na svou profesi a pokleslým šedivým hlavám dopřeje blahodárnou, náramně osvěžující masírovací proceduru. Vrcholem dne je, jako obvykle, velice pestrá, úžasně chutná a ukrutně zdravá večeře.

6. máje 2025

Být v Katalánsku a nenavštívit bájnou Barcelonu by jednoduše nešlo. A tak si trochu přivstaneme a pak hodinu a půl trávíme v uhánějícím vlaku. Pětašedesát kilometrů železniční trati  věrně kopíruje mořské pobřeží. Pak se však ponoří do podsvětí a po dlouhých temných kilometrech zastaví přímo pod Plaza de Catalunia, tedy pod Katalánským náměstím. Tady jsme svědky dalšího významného překvapení. Nejhlavnější nádraží celého města neposkytuje ani jednu zákonnou možnost k vypuzení tělesného odpadu. Tělu však neporučíš, takže se urychleně vynořujeme na povrch, abychom tak za cenu dvou kapučin učinili v nejbližší otevřené kavárně.

Barcelona, v níž sídlí asi jeden milion a sedm set tisíc smrtelníků oplývá tolika zajímavostmi, že by je člověk neobešel ani za rok. Jsme v městě Gaudího, takže našim stěžejním cílem  musí být jeho veleslavná Sagrada Familia. Nastavíme si tedy v mobilu Mapy.cz a pod jejich vedením se čtyři kilometry posunujeme žádaným směrem. A všímáme si při tom zajímavých budov, mezi nimiž nechybí ani jedno význačné dílo jmenovaného architekta.

Už zdálky se nám o slovo hlásí neopakovatelná silueta. Ta je stále ještě v objetí lešení a vysokánských jeřábů. Snad nejpozoruhodnější rozestavěné dílo světa roste k nebi už bezmála sto padesát let. V podstatě už zbývá dokončit jen centrální věž, což by se mělo uskutečnit během roku 2026.

Hlavní lákadlo divukrásné Barcelony pochopitelně přitahuje miliony návštěvníků. Také desítky pouličních prodavačů, žebráků a podle všeho i kapesních zlodějů. Naše dámy se výhradně zaměřují na prvně jmenované. Moji choť zaujmou především praktické vějíře, zatímco dceruška si pořizuje nůžky. Zda jsou i ony praktické, to ukáže až její kadeřnická praxe příštích dnů.

Vzdušné velkoměsto nás poté vyláká do světa moderní architektury. Zdaleka nejviditelnějším výtvorem je 144 metrů vysoká Torre Glories. Mrakodrap ve tvaru okurku či něčeho nápadně podobného byl otevřen roku 2005 a nejpůsobivější je prý v noci, kdy do okolí září proměnlivými duhovými odstíny.

 

Naši mladou profesionálku pochopitelně zajímají nejrůznější kadeřnické salóny, kde se lidské hlavní ochlupení pod rukama na slovo vzatých mistrů převtěluje do pozoruhodných uměleckých výtvorů. Nemůže vynechat žádné, byť jen nepatrné nakouknutí do otevřených ateliérů. Stejně tak ji, a v tomto případě nejen ji, láká i zatím neznámá španělská specialita s názvem tapas. Když si ji spolu s námi v jenom asijském bistru dopřeje, prohlásí, že to byl trapas. Místo domněle objednaných batátů, jí na stole přistály dozlatova osmahlé brambory. Na jídelním lístku byly totiž nabízeny pod španělským názvem „patata“.

 

Jdeme dál! Zastaví nás až pozoruhodný, sedmadvacet metrů vysoký „vítězný oblouk“ Arc de Triomf. Byl postaven v souvislosti se světovou výstavo Expo 1888 a spolu s promenádou tvoří jednu z dalších pamětihodností toho to neobvyklého města.

 

Jsme zpátky na Katalánském náměstí. Vládnou mu jednoznačně holubi. Přistávají nejen na rukou svérázně přebarvených španělských Romek, ale i na zkamenělých hlavách švarných děv či neodolatelných mládenců. Možná se řadí mezi umělce, jež se snaží vrcholná díla dávných mistrů dotvořit svými barevně nevýraznými fekáliemi.

Sestoupíme do podsvětí a po delším čekání i do důvěrně známého, docela nacpaného vlaku. Cestou si uvědomujeme, že máme za sebou ještě nejméně jedno další překvapení. Celý den mělo pršet či poprchávat a navzdory tomu venku stále ještě svítí sluníčko. Jen co v Malgratu opustíme útulný vagón, začne lít jako z konve. A potom bez přestání prší až do pozdních nočních hodin.

7. máje 2025

Bylo by hříchem, abych si alespoň jednou nepřivstal na východ slunce. Sotva vylezu na pláž před hotelem, začíná východní obzor nápadně blednout. Sluneční kotouč se majestátně zvedne nad vzdálený obzor a celý kraj obšťastňuje svými protáhlými stíny. Zrození nového dne je vždycky dojemné. I když ho člověk viděl už tisíckrát. Možná je to i tím, že se odehrává bez účasti davů. Toto ráno se po nekonečné pláži pohybuje jenom pár zanedbatelných jedinců.

Prognózy věští sice studený, zato docela slunečný den. Pochopitelně míříme na naši osvědčenou pláž. Má totiž jednu nedocenitelnou přednost. Boží stvoření se tu mohou svobodně vyskytovat v podobě, do níž je Stvořitel uplácal. Nechat se zadarmo omývat prospěšnou slanou vodou a vystavovat bezplatným paprskům hřejivého jarního slunce, to je ta nejrozkošnější procedura, kterou nebesa povadlým smrtelníkům nabízí.

Postupně se ve vlnách vystřídáme všichni, včetně naší věčně zahalené dcerušky Evy. Sotva opustí zvířený slaný nálev, maskovaně odloží veškeré studené obklady a okamžitě se nasouká do spacáku či přioděje nějakým tuze teplým textilním pokrytectvím. A v něm potom sáhne po fotoaparátu, aby ve vlnách zvěčnila své pomalu chátrající adoptivní rodičovstvo. To ve vodě s teplotou kolem sedmnácti stupňů evidentně ožívá a na chvíli se proměňuje v rozdováděnou dvojici postpubertálního údobí.

K plážovému lenošení pochopitelně náleží nejen protahování, procházky a bohapusté polehávání, ale i nějaká kvalitní kniha. V našem případě se jedná o pozoruhodné dílo jednoho německého borce pojednávající o tom, jak je možné se z pozice oběti dopracovat na stupeň vítěze. Eva se ochotně ujímá hlasitého předčítání. Pro nás, naslouchající, je to náramně pohodlné, takže tento pokus plynule přejde do tradice, která se bude opakovat po všechny zbývající dny našeho pobytu. Náš věčně zakuklený andílek nepřitahuje na pláži jen zvídavé jedince svého druhu, ale i některé zástupce místní fauny. Kromě protáhlých černých stonožek třeba také svěže zelenou kobylku, která s velikým nadšením přistála na okraji její šedomodré kapuce.

 

8. máje 2025

Tento den má být opět na koupání. Tedy, pro obzvláště odolné jedince. Mezi ně se už suverénně zařadilo i naše věčně usměvavé holoubátko. Hrdinně se vrhá do rozjitřených vln, ve kterých pak vydrží daleko déle než kterýkoliv polehávající domorodec. Jakkoliv se snažím o totéž, jejich kvalit ani zdaleka nedosáhnu. Co se mi však od ní podaří úspěšně zkopírovat, pak je to využití jejího náramně hřejivého modrozeleného přehozu. Člověk by to neřekl, ale poskytne tolik tepla, že zkřehlé údy pod ním rychle pookřejí  a tělo, duše i duch mohou zase začít docela normálně fungovat.

Součástí společného polehávání bývají i nejrozličnější diskuze. Třeba o tom, co je v manželském soužití tím nejdůležitějším. Na povrch tak vyplouvají nejrůznější témata. Důvěra, tolerance, vkus, vzhled a přirozeně také sex. Tak otevřenou debatu na toto téma, jaká se dnes rozvinula, by asi nikdo z nás předem nečekal. Ukázalo se, že i v této záležitosti má prsty sám Stvořitel a při vyváženém zacházení s tímto Božím darem mohou partneři svůj život neobyčejně obohatit.

Do večeře zbývají ještě dvě hodinky času. Dámy se vydávají na lehký špacír po městě, já naopak stoupám ne nejbližší zalesněný kopec. Ta vycházka mi doslova vyráží dech. Nejen díky tomu, že se mi čím dál víc krátí, ale především pohledem na okolní nádheru. Tvůrce tady rozesel nespočet mně většinou neznámých divokých květů. Za pozornost stojí i nejrůznější keře a nádherně klenuté koruny zdejších borovic. Samostatnou kapitolu tvoří výhled na město a jeho okolí. Kromě jednoho náhodného běžce jsem tady úplně sám. Ideální chvíle k rozjímání a neslyšným modlitbám.

9. máje 2025 

Předpověď počasí je pro změnu nevábná. Přestože věříme v zázraky, přibalujeme si na plánovanou vycházku i deštník. Nejdříve ovšem musíme vypátrat zdejší poštu. Vzorná dcera svého vlastního otce mu touží odeslat připravený pohled. Něco tak běžného, jako je poštovní schránka, se v těchto zeměpisných šířkách ale nenosí. Vypátrat úřad, kam je možno zásilku odložit, se nakonec ukazuje jako docela dobrodružné. Poněkud klidnější je už společné dobývání protějšího návrší. Borovicemi porostlý kopec voní po nočním slejváku jehličím a jeho plochý vrchol zdobí malá sympatická kaplička s prostým, ale velice zajímavým interiérem.

Také tady je možno narazit na pár pohledných květinových exemplářů. Nikdo je tu nezasadil, nikdo neošetřoval a přesto zadarmo oblažují neobyčejnou nádherou. Člověk už vyšplhal k neuvěřitelným výšinám, ale na stvořitelské dílo v podobě obyčejných květů ještě zdaleka nedosáhl.

Díla lidských rukou se však dotýkáme po několika stovkách metrů. Nejdříve rušné silnice a chvíli poté i nefalšované průmyslové zóny. Hala nalevo, hala napravo, plno náklaďáků a všelijakých strojů. Nedá se nic dělat, i toto patří k životu. K důvěrně známému mořskému pobřeží je naštěstí jenom necelý kilometr.

I v tomto případě je nám nebe příznivě nakloněno. Prognóza nevlídného počasí má opět vítanou trhlinu. Mraky ustupují, takže další program je předem jasný. Dámská dvojka míří do stylové kavárny, já naopak zůstávám na známé pláži. K mému údivu je dokonale vylidněná. A tak tu naprosto volně bloumám jen s úspornou zakrývací textilií, nechávám se omývat mořskou vodou a ovívat poměrně snesitelným větrem severákem.

Nadšená Dáša i stejně spokojená Eva se vracejí až v pozdním odpoledni. I tentokrát dochází na osvědčené předčítání. Na pořadu dne jsou dva Pavlovy dopisy plné konkrétních rad do praktického života. K základně se poté vracíme v obvyklém stylu. Většina výpravy po pohodlném chodníku, slušivě oděná Eva po své oblíbené pláži. Ta je v dnešním podvečeru až překvapivě půvabná.

K potěšení Evy, nejsympatičtější holičky všech dob, se cestou k hotelu zastavujeme u dvou místních kadeřnictví. Je předem jasné, že vystavené modely účesů by zvládla levou zadní. A to nepočítáme přidanou hodnotu v podobě stálého úsměvu a vlídného přístupu ke svým zákazníkům.

Desetidenní pobyt na katalánském pobřeží se blíží ke konci. Je tedy načase nahlédnout do hotelové jídelny. Tak jako každý večer si i tentokrát užíváme neuvěřitelně bohaté a náramně chutné nabídky vystavených pokrmů. Pokud budeme na tuto dovolenou vzpomínat s nadšením, potom v prvé řadě na zdejší gastronomické potěšení.

10. máje 2025

Máme tu úplně poslední den pobytu. Chceme jej opět využít naplno. Hned po šesté ranní proto vyrážím na pláž. Vycházející slunce však neuvidím. Je cudně schované za clonou šedých mraků. Právě ty jsou v této chvíli tou největší atrakcí. Světla pomalu přibývá a na moře vyplouvají první bárky. Závěrečný den tak pro mne začíná neobyčejně půvabně.

Po tradičně bohaté snídani dochází k rozdělení. Půvabnější část naší trojice směřuje do města za nevyhnutelnými nákupy. Moje maličkost naproti tomu na důvěrně známou část předlouhé písčiny. Celé dopoledne jsem tu úplně sám. Eva za doprovodu mé choti přicházejí až později. Nachytají mě při soukromém pročítání Svatých Písem. To spontánně pokračuje i během příští hodiny. Slova prastarých žalmů se mísí s šuměním mořské hladiny. Její návštěvu nemůžeme ani tentokrát opomenout. S mořem a vlastně i s celým nadmíru požehnaným pobytem se loučíme tradičně. Tedy máváním na pozdrav svými poloprůsvitnými přehozy. Eva pak nahlas dočte poslední řádky své pozoruhodné  knížky a sílící kosa nás donutí k závěrečnému stržení našeho stánku.

Poslední večeři i následné balení už provází sílící náznaky blížícího se loučení. Dochází nám, že končí vzácné chvíle vzájemné pospolitosti. Znovu se vynořuje pravdivost známé Exuperyho věty, že pokud na světě existuje nějaké bohatství, pak jsou to mezilidské vztahy. A o ty šlo na katalánském pobřeží až na prvním místě. Tak vzácně sladěná družina, jaká se sešla v Malgatu, se na světě jenom tak hned nevidí.

11. máje 2025 

Vstáváme o půl druhé nad ránem. Po desíti dnech opět drkotáme se svým kufry ztichlou ulicí. Nasedáme do autobusu a v dokonalé tmě objíždíme okolní přímořská letoviska. Během cesty začíná pršet. Déšť nabírá na síle a před Gironou se proměňuje v liják. Nastupujeme v něm do přistaveného letadla a před šestou vzlétáme k šedivým oblakům. Nebe se postupně projasňuje. Přeplachtíme část Francie, Švýcarska i Rakouska, abychom se kolem osmé ranní dotkli rodné moravské hroudy.

Poslední dějství je i tentokrát v dávno zavedené režii. K letišti dorazí Michalova bílá fordka, která nás během chvíle přemístí k našim útulným domovským hnízdům. Odpočaté a bohatší o spoustu zážitků. Děkujeme, Pane Bože! Opět jsme si mohli připomenout, jak chutná Tvoje ničím nezasloužená milost. Díky za vzácný dar naší společně sdílené dovolené...

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))