NA HRIČOVSKÝ HRAD

chodí každý rád

TTT - dějství dvanácté

 

Poslední květnová neděle je jako vystřižená ze žurnálu. Modrá obloha, zlaté slunce, svěže zelené lesy a příjemně ochlazující vánek. Ideální šance vyrazit na výlet. Díky postupující degeneraci společnosti se však na dvanácté dějství seriálu Trasou Tonka Tomance vydává akorát pět duší. Dřepět u bedny či okopávat brambory by jim přišlo jako marnění času.

Kolem půl deváté startujeme jedním vehiklem od meziříčského nádraží, abychom o hodinu a čtvrt později přistáli v pohledné západoslovenské dědině zvané Hlboké nad Váhom. Zaparkujeme na samém konci obce  a už z parkoviště se začínáme kochat nevšedními scenériemi. Odvrácená strana Súlovských skal, kam zatím skoro nikdo nechodí, se nám představuje svými typickými šedobílými homolemi, které v tuto roční dobu obtéká nadprůměrně svěží zeleň javorů a buků.

Kolem malého potoka zamíříme k vyhlášenému Hlbockému vodopádu. Cestou, kudy za námi před nějakými pětačtyřiceti roky svým trabantem přikodrcal Bláža Balcar. Přivezl s sebou Svatku, svoji dceru Ivanku a pravděpodobně i Klvánkovic Elenku. Při otáčení tu však zadní částí zahučel do potoka. Když jsme jej pak společnými silami vytláčeli zpátky na cestu, zatočil před přibližující se mezí volantem tak prudce, že překroutil gumový silenblok řízení. Nalezeným drátem jsme vše amatérsky spojili, ale jen tak, že milý Bláža pak jel až do Valmezu pouze na druhý převodový stupeň. A každou prudší zatáčku musel najíždět nadvakrát.

Chodníkem se mezi kamennými kvádry prodereme ke vzpomínanému čtrnáctimetrovému vodopádu. Po jarním suchu z něho zbyl jen nenápadný čůrek. Za našeho mládí jsme zdejší padající vody používali jako sprchu, o čemž si však dnes můžeme nechat jen zdát.  Ale i tak se ocitáme v úžasně romantickém prostředí  skal a původních bukových pralesů.

Zatímco kdysi značka pomocí žebříku a řetězů stoupala přímo kolem vodopádu, dnes musíme exponovaný úsek obkroužit docela namáhavou oklikou. Což nám ale ani trochu nevadí. Dostáváme se do přímého kontaktu se slepencovými věžemi a při trošce odvahy si můžeme vychutnávat nevšední výhledy do hlubokého kaňonu i vzdálenějšího okolí. Nemohu ovšem nevzpomenout na už naznačený prvomájový vandr, během něhož jsme  s Hankou Jančovou a jejím bráchou Bojarem absolvovali nezajištěný prvovýstup jedním ze zdejších skalních komínů. Kousek před vrcholem se však s Bojarem urval nepevný šutr a nešťastník začal nekontrolovatelně klouzat do hlubin. Zastavil se však po sedmi metrech o nějaký spásný strom, takže  kromě drobných odřenin si na svém těle domů neodnášel žádný významnější suvenýr.

Později klesneme zpátky k potůčku. A dopřejeme si krátkou vycházku k malé jeskyňce, kde jsme ve jmenované sestavě trávili prvomájovou noc. Večer i zrána před ní samozřejmě plápolal nádherně oranžový táborák. Poté, co jsme jej po ránu pečlivě uhasili a místo vatry zamaskovali k nepoznání, vynořilo se z hlubin několik uniformovaných lesníků s celým rojem nadšených vysazovačů stromků. Kontrola občanských průkazů proběhla v relativní pohodě, prohlídka místa našeho nepovoleného nocležení však přinesla horké chvilky vysokého napětí. „Ešte, že ste nekúrili!“, podotkl zelený borec na závěr, zatímco jsme se v duchu usilovně modlili za to, aby žhavé uhlíky, schované pod vrstvičkou hlíny a kamení náhodou nezapálily suché bukové listí lehce pohozené na celkem slušně zatajeném někdejším ohništi.

 

Dramatické prostředí vysokých skal a zelených lesních velikánů ani tentokrát nepostrádá pořádnou dávku romantiky, my se ale musíme posunout o kousek dál a výš. Nejdříve podél potůčku a nejméně dvou osvěžujících studánek, později po chodníku nahoru až k těsné blízkosti súlovské skalní podkovy. Další posun je už fyzicky daleko jednodušší. Zatímco Jindřich veřejně odhaluje svou divokou minulost i nečekaně vtipné výplody své bystré mysli, míjíme po docela slušných lesních cestách svěže olistěné bukové porosty i několik barevně odlišných lidských smrtelníků.

Po nějakých sedmi kilometrech  dojedeme na dosah Hričova. Je jasné, že jej bez přídělu dalších kalorií nedobudeme. Na stole přistávají potraviny všech druhů chutí, tvarů i barev, aby v příštích okamžicích nepozorovaně vklouzly do celkem pěti natěšených trávících traktů.

Začíná tedy dobývání hradu. Ještě před někdejší bránou čeká překvapení. Hromadu kamení a pytlíky písku provází vtipné nápisy, vybízející návštěvníky k přemístění tohoto stavebního materiálu do vyšších pater, nejlépe až k zaparkované míchačce.  Už několik let tu totiž probíhají stabilizační úpravy rozpadajícího se zdiva. Přemístění šutrů se tu bere jako dobrovolná vstupenka. Což se nám jeví jako náramně sympatické.

Hrad Hričov ční na tomto ostrohu už od začátku třináctého století. Vystřídal spoustu majitelů, přihlížel bezpočtu osudů a nakonec dospěl až do stadia nevratného chátrání. Bohulibá aktivita místních nadšenců však probíhající destrukci účinně přibržďuje, takže svítá naděje, že si tu kamenné sídlo ještě nějaký ten pátek pobude.

Nejvyšší patra této zříceniny nabízejí úžasné výhledy do bezmála všech světových stran. Je odtud vidět celá Velká Fatra i Martinské hole, Vršatec a dokonce i naše Lysá hora. Pochopitelně i Javorníky, část Kysuckých vrchů a okolní dědiny či městečka, dominující Žilinu nevyjímaje.

Vzrostlým lesem bukových velikánů klesáme do protějšího údolí. Doprovází nás náramně sympatická rodinka zdejších domorodců.  Komunikativní dámy včetně jejich nejmladší členky Zojinky nezapomenou upozornit na výskyt několika pozoruhodných jeskyněk. Je evidentní, že většina z nich byla nějak dotvořena lidskou rukou. Největší z nich připomíná prostor velkého obýváku, jiné nabízejí relativně pohodové, i když poněkud studené posezení na vytesaných kamenných lavicích.

Teď už zbývá jenom návrat k autu. Nejdříve se netrefíme do té správné doliny, takže si v délce trasy přidáváme necelý kilometr k dobru. Navigace se proto osobně ujímá neomylný pastor Pavel a pod jeho pastýřským vedením poté úspěšně zvládáme stoupání i následný pokles do civilizované reality.

 

Jsme tedy zpátky v Hlboké. Nachází se zhruba v nadmořských výškách Valmezu a nabízí útočiště pro necelou tisícovku osadníků. Pěší procházka dědinou dá nasát něco z její atmosféry. Původní, pěkně upravené dřevěnice střídá zděná klasika, tu tam se tyčí ověnčené májky. Něco, na co se v Česku už víceméně zapomnělo. Přívětivou krajinu s dramatickými tvary opouštíme kolem šesté podvečerní. Domů dojíždíme za světla a v obvyklé pohodě. Májový výlet je za námi, ať žije ten červnový!  Měl by se točit kolem důvěrně známé Hošťálkové.

(((((((((((((((((((( -: ahoj :-))))))))))))))))))))