OKRAJEM LIBAVÉ

šlápoty zvídavé

VELIKONOČNÍ VANDR 2025

 

Velikonoční vandr Léta Páně 2025 směřuje do Oderských vrchů. Konkrétně k dostupným okrajům vojenského prostoru Libavá. Místem startu je hranické hlavní nádraží. Sotva se vypotácím z jeho dosahu, uvítá mě rozjásaná modrá obloha, nádherně rozkvetlé stromy a neobvyklá dopravní značka. Dodnes netuším, jaké nebezpečí může avizovat. Možná nálet slintavých či kulhavých kachen. Na sousedním Slovensku už obávané choroby řádí na plné obrátky.

Pod velkým viaduktem podejdu hlavní štreku a po červené značce zamířím na Velkou. Nikoliv stranu, ale dědinu, jež mi až tak velká nepřipadá. Prohodím pár slov s místním sympatickým domorodcem, pokochám se krásou květů v zahradách i příkopech a kolem pohledného kostelíka klopýtám k Hrabůvce.

Tato obec je široko daleko známá svým kamenolomem. Hrabůvčané si už asi dost nahrabali, protože dnešního dne je všude božský klid. Patrně tím, že kalendář ukazuje na bílou sobotu, tedy jediný den, kdy Kristus ve svém hrobě odpočíval. Přívětivou dědinkou s pěknou zvonicí a upravenými  obytnými domky v pohodě projdu až na její konec a podél nápadně barevného stavení, které mohlo být v minulosti družstevním kravínem, si to nasměruji k západu.

Tady si o svátečním klidu mohu nechat akorát zdát. Dálniční tepna mě se svým typickým rachotem doprovází až k silnici mířící do kopce k Uhřínovu. Nemohu si ale stěžovat. Nebe je modré, stromy i louky svěže zelené a trasa dokonale rovná. Ale jenom k Žabnickému potoku. Hned na začátku sevřeného údolí vytváří pár zajímavých kaskádovitých vodopádů.

Dál už klopýtám proti proudu zmíněného potoka. Kvetou tu pomněnky, trávou se protahují brouci i slepýši a svátek nesvátek, domorodí topiči svážejí dřevo na topení. V horní části narazím na rezivějící lyžařský vlek i s funkční suchou toaletou, podél níž stoupám orosenou trávou na nejbližší návrší.

Krajina se nádherně otevřela. Louky střídají lesíky či remízky, z obzoru mává osada Uhřínov a pod modrým nebem neslyšně krouží dravci. Po lidech ani památky. Pofukuje docela studený severák. Na plánovanou obědovou přestávku musím vypátrat nějaké zátiší. Najdu jej asi po kilometru chůze, nedaleko plochého vrcholu s názvem Juřacka.

Pod zmíněným návrším mě zaujme dvojice čerstvě postavených sakrálních výtvorů. Jeden z nich upozorňuje na jistého světce jménem Jan Gualbertus. Tento borec žil na přelomu minulého tisíciletí někde ve Florencii. Po násilné vraždě svého bratra vypátral vraha a v rámci krevní msty ho chtěl patřičně potrestat. Ten se však odvolával na Ježíše Krista, který svým vrahům odpustil. Jan šel do sebe, násilníkovi udělil milost a uchýlil se do kláštera. Se svými posvěcenými soudruhy pracoval v lesích a tak si vysloužil titul patrona lesníků.

Spouštím se o pár stovek metrů níž. Zřícenina dávného hradu Drahotuš dnes nabízí jen několik kamenných pozůstatků. Prozrazují, že stavení bylo poskládáno ze zdejší typické suroviny, což jsou v převážné většině pěkně zbarvené břidlice. Neméně zajímavé je i okolní stromoví, které svými kořeny obepíná poslední zbytky kdysi živého panského sídla.

Vracím se zpátky na náhorní plošinu. Neodpustím si zastavení u dávné důlní lokality, jíž se dnes přezdívá Špirutovy díry. Štola, v níž se kdysi kutala zmíněná břidlice, je naneštěstí zamřížovaná. Ale i tak si tu člověk dokáže představit, jakou dřinu  dobývání této horniny muselo obnášet.

Slunce se kloní k západu, prodlužují se stíny, a tak je třeba vyhledat nějaké noční útočiště. Nalézám jej až za šera, v listnatém lese, přímo nad Peklem. Tak se totiž nazývá níže položená údolní lokalita.  Má vlastní dcera, která tento kraj, na rozdíl ode mne, docela dobře zná, tu na jaře potkala dva vlky. Pro jistotu tedy na noc vztyčuji svůj přenosný pidistan. S pevnou vírou, že mě před krvelačnými šelmami dostatečně ochrání.

Svítání mě přesvědčuje o tom, že jsem stále ještě živý, takže s chutí vyrážím do nového krásného dne. Spouštím se tedy dobrovolně do Pekla. Cedule u cesty, jež mě tu dovedla, mi hlásí, že jsem patrně nocoval na území vojenského újezdu, kde je všem bídným civilistům pobyt zakázán. Nikdo mě naštěstí nepolapil, takže mohu pokračovat dál.

Opustím soustavu upravených hájenek a lesní cesta mě vede tak zvaným Malenným žlabem. Protéká jím nádherný, černě zbarvený potok. Okolní příkré svahy zdobí mechem obrostlá kamenná suť, z níž se k nebi tyčí mohutné listnaté stromy. Padlé kmeny většinou zůstávají na svém místě, takže se ocitám v parádní, člověkem moc nepoznamenané divočině. Čekal jsem, že dnes, na první svátek velikonoční, se tudy bude trousit spousta lidí. Během hodinového stoupání proti proudu potoka však nepotkávám ani živáčka. A to je venku příjemné slunečné počasí, na procházky jako stvořené. Marná sláva, většina smrtelníků má z Pekla strach!

Je celkem přirozené, že v Pekle narazím i na Čertovy kazatelny. Zatímco většina poctivých křesťanů teď pobývá ve vysvěcených svatostáncích, moje maličkost se pohybuje v nanejvýš temných lokalitách. Patrně nejsem úplně normální, protože cítím, že navzdory názvům, je mi tu nebe skoro na dosah. Aťsi říká kdo chce co chce, přirozené prostředí pro mne představuje nádhernou Boží katedrálu. Mohu si v ní uvařit oběd, klidně se natáhnout do mechu a svobodně komunikovat s tím úplně Nejvyšším.

Pomalu a líně pak vystoupám ke Slavkovu. Z původní dědiny skoro nic nezbylo. Komunisté tu prý měli střelnici. A tak je tato obec jednou z nejpodivuhodnějších dědin na celé Moravě. Kolem vzorně udržovaného zemědělského areálu stojí několik typizovaných barevných bytovek, kostel s neobvyklou hranatou věží a kousek opodál ještě pár oplocených kůlen a kurníků. Počet normálních vesnických stavení by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Ale jinak musí jít o přímo ideální východisko do okolní přírody. Ta je naštěstí lidmi stále opuštěná a jak jsem se přesvědčil, někde i patřičně divoká.

Nenápadný potůček klesá od slavkovských pastvin do neznámých lesů. Snažím se věrně sledovat jeho klikatý tok. Prolézám mezi pokroucenými vrbami, bílými břízami a vývraty olší a javorů. Začínají se objevovat první smrky, mohutné buky  a vzrostlé jedle. Srnčí stezka mě dovede k nádhernému plácku hned vedle potoka. Místo k přenocování jako stvořené!

Za chvíli už v dokonale bezpečném prostředí plápolá malá oranžová vatra. Mezí korunami listnáčů začínají problikávat hvězdy. Dokonalá samota! Sváteční atmosféru si u žhavých uhlíků vychutnávám až do půlnoci. Stavět stan je zbytečné. Kouzlo spaní pod širákem nic jiného nenahradí.

Rozmáčeným náznakem cesty další den pokračuji dál. Stále se držím svého potoka. Vody přibývá a mapa prozrazuje, že mu tu říkají Říka. Opět nepotkávám jediného človíčka. Společnost mi dělají štíhlé olše, vysoké buky a sem tam nějaký ten jehličnan. Postupně doputuji až ke známé dálnici. Popojdu ještě kousek níž a jsem u další nevšední zajímavosti. Je jí nádherný zatopený lom Výkleky.

Kolem modrozelené hladiny se potuluji více než hodinu. Nejdříve ji obkroužím po horním o kraji, později se spustím až do nejnižšího patra. Probuzené jaro tu vykouzlilo ráj. Není divu, že se tu začínají srocovat lidé. První smrtelníci po dvou dnech samoty.

Obec Výkleky mi připomíná velikonoční pondělí. Nejen tu a tam rozvěšenými barevnými vajíčky, ale především trojicí školáků, kteří se s tatary posunují dědinou. Takže, jsem zase v civilizaci. Naštěstí pohledné a docela přívětivé.

Silnice mě vede směrem k Veselíčku. Je to tady docela veselé! Na jedné straně svěže zelená pole a barevné květy, na druhé docela zajímavá skládka ze jedním plotem. Ani v docela běžné krajině se tulák nudit nemusí. Pokud ovšem chodí s očima dokořán.

S veselou myslí doklopýtám do Veselíčka. Zdá se, že nabízí celou řadu zajímavostí. Nejdříve se pokochám pohledem na zdejší skaliny, poté na hladinu rybníka a posléze nakouknu i na zdejší variantu funkčního kamenolomu. Ale to už jsem v samotné dědině! Nepochybuji o tom, že mě nezklame!

Zámek a přilehlý park je jako vystřižený z pohádky. Chybí tu akorát bílý kočár a načančaná princezna. Nápis na budově a zamřížovaná okna však prozrazují méně romantickou skutečnost. Šlechtice zde vystřídali nepoddajní grázlíci. Někdejší panské sídlo se převtělilo v polepšovnu. Doufejme, že alespoň  někoho v něčem polepší.

Teď už mi zbývá jen pár kilometrů k nádraží v Oseku nad Bečvou.  Na půli cesty ulehnu ke krátkému obědovému odpočinku. Ten rozkvetlý sad, který mě obklopuje, je však natolik půvabný, že si osamělé povalování na celtě prodloužím nejméně o dvě tři hodiny. Do svého meziříčského doupěte tak doputuji až za tmy. Velikonoční vandr se, díky Bohu, opět vydařil!

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))