ŠPACÍR KOLEM HOŠŤÁLKOVÉ

v ekupartě staronové

 

V pořadí třetí letošní ekušpaír, který se koná v režii katolicky laděného meziříčského Centra pro rodinu a adventistické Adry tentokrát míří do typicky evangelické dědiny, Hošťálkové. Právě tady se kdysi nacházelo centrum předtolerančního odboje tajných protestantů, právě odtud bylo pro svoje přesvědčení odsunuto nejvíc lidí ze všech okolních vesnic. Celkem 32 místních občanů, především Uhříků, muselo rodnou Hošťálkovou vyměnit za vzdálené Sedmihradsko. To, že se tady jednou sejdou ovečky a berani ze čtyř denominačních ohrádek a pak v naprosté pohodě poputují okolními hvozdy, to by nikdo z tehdejších obyvatel nepředpokládal ani náhodou.

Zázraky se však dějí, takže se 15. června Léta Páně 2025 mezi katolickým a evangelickým kostelem srocuje šestnáct natěšených duší a jeden pes. Pořídíme nezbytné předstartovní foto a po krátkém uvítacím úvodu náčelnice Jany Trusinové vyrážíme do jednoho z bočních údolí, do Štěpkové. V útvaru, který ani náznakem nenaznačuje jakékoliv štěpení, pokračujeme proti proudu potoka mezi pěkně upravenými chalupami až k nenápadnému odbočení žlutě značné trasy mířící k výšinám. Tady nás však musí opustit chrabrá dvojice manželů Wagnerových, která by speciální kočár s handicapovanou Amálkou do následujících valašských kotárů nevytlačila.

Ještě před odbočkou si dopřáváme malé zastavení u nevelké informační tabule. Připomíná údobí Druhé světové války, kdy se zdejší končiny hemžily nejrůznějšími protinacistickými živly.  Místní pasekáři  ve své většině  fandili partyzánským aktivitám, na což pochopitelně mnozí z nich doplatili. Do zdejšího odboje byla zapojena i vzdálená příbuzná přítomného Luboše, babička nám známých muzikantů,  Honzy a Marka Wagnerových. Valaši obývající tyto končiny mají zkrátka svobodu v krvi, a jak dosvědčuje historie, jakékoliv totalitě se vždycky stavěli na odpor.

Součástí ekušpacírů bývá i nedělní chvilka spirituálního zamyšlení. Ujímá se jí věrný zákonný manžel vzpomínané Jany a čerpá z ústřižku nějakých křesťanských novin. Jedná se o poetický přepis úryvku z knihy Přísloví opěvující moudrost s velkým M. Tu, která pramení v nadpozemských výšinách a stojí za vším stvořením, které kolem sebe vidíme, které cítíme a jemuž nasloucháme. Za modrou oblohou, zpívajícími ptáky, svěže zelenými lesy i sálajícím sluncem zavěšeném v nekonečném vesmírném prostoru.

Za autentickým Božím stvořením si můžeme odskočit i do nedaleké ohrady. Za plotem tu přežívá poklidné stádo prasat divokých. Je pochopitelné, že stejný druh obývá i okolní přírodu, ale tam o společné setkání skoro nikdo z přítomných nestojí. Zvláště v tuto dobu, kdy se kolem chlupatých matek batolí větší či menší, docela roztomilá selátka.

Po žluté značce začneme prudce stoupat na hřeben. Cestu nám zpříjemňují porosty kapradin, uměle vybudované tůně i sporadický výskyt polních květů. A na vrcholu stoupání i pěkně upravená studánka se studenou, parádně osvěžující vodou.

Hřebenové putování se odehrává ve stínu smrkových lesů. Tu a tam však nastane i nějaké překvapení. Jednou v podobě hlubokých kaluží, které lze naštěstí obejít, jindy cestu osvěží velice prudké a náramně kamenité klesání. Tam už terén obcházení nedovolí, takže nezbývá, než se s nakloněným skalnatým úsekem patřičně poprat. Stezka nepřipomíná ani tak tuzemské Valašsko, jako spíš slovenské  Vysoké Tatry.

 

A jsme u dalšího vodního zdroje! Zastřešená studánka Ondráška nabízí nejen pramenitou vodu, ale i vyrovnanou sadu hrníčků. Opodál se zrcadlí hladina dvou nedávno vybudovaných nádrží. Jindřicha však nezajímá ani tak bezbarvá tekutina, jako spíš ve vodě plavající Kozel. Pivo této značky zde někdo při chlazení asi zapomněl, což Mistrovi způsobuje nesmírnou radost. A protože se jedná o nadprůměrně štědrého dobrodince, nahořklý chmelový mok okamžitě nabízí nejen dospělým  poutníkům, ale pár kapek do hrníčku upustí i nezletilému andílkovi Michaelovi. Samozřejmě za zády jeho vždycky bdělé maminky Jany.

Trasa začíná klesat zpátky k Hošťálkové. Nejdříve vzrostlým lesem vyšperkovaným několika skalkami, později čím dál otevřenější krajinou.  Přibývá nejen divokých květů, ale i překvapivě půvabných výhledů do okolí.

Poslední zastávku způsobí nádherně vyvedené okno do kraje. Někteří v jeho blízkosti posedávají na pohodlné lavičce, někteří klábosí vestoje uprostřed cesty a nejmenované tanečnice baví přihlížející svými gymnastickými kreacemi. Největším lákadlem je ovšem pohled na samotnou dědinu.  V tuto roční dobu a z tohoto úhlu pohledu je více než fotogenická.

Jsme už jen kousek od centra. Značka nás vede středem nějakého budoucího staveniště. Kupodivu i tady lze narazit na úlomky krásy. Může za to rozpraskaná vrstva vysychajícího bahna. Abstraktní vzory, které pod nohama nádherně praskají, by mohly být ozdobou kdejaké vyhlášené umělecké výstavy.

Po jedenácti kilometrech pohodové chůze jsme u cíle. Kostelní hodiny hlásí sedmou večerní, ale slunce visí ještě poměrně vysoko nad obzorem. Už za pouhý týden má být nejdelší den roku. A pak už to půjde zase s kopce. Tak, jako poslední stovky metrů do hošťalovského centra. Teď už čeká jen šťastné a dojemné loučení. A v srdcích doutnající naděje, že se někdy někde zase takto potkáme. Samozřejmě, jak praví Písmo, dá-li Pán...

((((((((((((((((((((-: amen :-))))))))))))))))))))