Na Istrii v říjnu

Část první – NA ZÁPADĚ

Pokud je zrovna polovina října a vy se vašemu známému svěříte, že míříte do Chorvatska k moři, pravděpodobně vám doporučí, ať to vezmete přes Kroměříž. Kapacity na duševní zdraví si vás pak zapíší do stavu, v lepším případě nadopují sedativy, která umožní návrat do normálu. Přes Kroměříž sice jedeme, ale věhlasnému ústavu se z výše uvedených důvodů vyhýbáme.

Večerní start k jihozápadu můžeme každému doporučit. Díky mrazivému severáku jsou cesty jako vymetené, průjezd Vídní absolutně pohodový a okolí korutanské dálnice pohádkově romantické. Dvaceticentimetrová sněhová nadílka naštěstí zastihla silničáře připravené. Nacházíme se totiž v Rakousku.

Za karavanským tunelem už sněhu ubývá, ale i ve Slovinsku platí, že severní vítr je krutý. Topení jede na plný kotel, takže cestou k moři nezmrzneme. Konečně nás vítá slunečné Chorvatsko. Až na to, že slunce je tu zatraceně zubaté.

Zastavujeme kousek před Vrsarem a s drkotajícími zuby jdeme hledat přímořské ubytování. Naivně se domníváme, že teď, kdy je tu pusto a prázdno, se o nás soukromníci poperou. Opak je pravdou. Když zaslechnou češtinu a navíc dotaz o výši sezónní slevy, jejich reakce je mrazivější než aktuální počasí. Jsme totiž na Istrii, kde laťku nastavují Germáni a Taliáni. Slušný apartmán nakonec najdeme u mladé rodinky s nedávno narozeným miminem. Cena je ucházející, čistota vzorná, ale přece jenom tu něco postrádáme. Do růžova rozpálený vincek.

Nic nám ale nezabrání, abychom nevyrazili na pláž. Zachumlaní do spacáků jsme tu dnes  jedinými hosty. Samozřejmě, že si nemohu odpustit koupel ve slaném nálevu. Ne, že by byl kdovíjak žhavý, ale voda je kupodivu o mnoho milosrdnější než od severu proudící blizard. Zahalená Alena nostalgicky vzpomíná starých zlatých časů. Pamatuje doby, kdy toto místo překypovalo lidmi, teplotou i romantikou. Marná sláva, časy se mění. Neměnný zůstal jenom  západ slunce s měnícími se barvami oblohy. Z vyhřátého spacáku je to náramná podívaná.

Náramnou podívanou slibuje také několikrát opakovaná zpráva z médií. Dnešní večerní oblohu by měl ozdobit mohutný roj meteoritů. Navlečeme na sebe veškeré přítomné textilie a s hlavami vztyčenými surfujeme nekonečnem. Ani po dvou hodinách se žádné rojení nekoná. Ohnivé střely, tak jako včely, počkají asi na lepší časy.

Příštího dne zamíříme do blízkého Vrsaru. Obloha je azurově modrá, stejně tak moře, teplota začíná atakovat desítku nad nulou. Ideální čas pro toulání starobylým městečkem. Kromě několika psů, koček a dvou tří domorodců je v uličkách prázdno. Chcete-li si opravdu užít  jadranských historických center, poznamenejte si říjen.

Půvabný je rovněž výhled na vrsarské okolí. Zelené ostrůvky s bílými okraji lákají k mořeplaveckým výpravám. Nemáme však jachtu, nafukovací lehátko ani dostatek odvahy. A tak se musíme spokojit jen s pouhým pohledem.

Před polednem zvedáme kotvy a nabíráme kurs Rovinj. Cestou k němu ale musíme  obkroužit

hluboko zařezaný Limský záliv. Vinetou, když se tady točily Mayovy pohádky, mu sice říkal Stříbrné jezero, ale  ať už je  to tak či tak, jedná se o neobyčejně pěkný kousek istrijského poloostrova.

Na dohled od Rovinje potom roztahujeme na oblázkové pláži deku. Součástí ležení jsou i tentokrát nezbytné spacáky, svetry a podvlékačky. Jaderské moře je díky tomu opětovně pokořeno. Není nad to, zalézt po koupeli do teplého pelechu!

Na dlouhé povalování to dnes nevypadá a tak vyrážíme na průzkum okolí. O nějakých deset kilometrů jižněji konečně narazíme na pravou pobřežní divočinu. Žádné hotely s upravenými plácky pro rozmazlené povaleče, ale kamenné terasovité desky přecházející do větrem načechrané hladiny. Na druhé straně neproniknutelná buš s vyšlapanými chodníčky. Ideální místo pro samotářské romantiky.

Na romantické polehávání u vody je však malá teplota a hodně hodin. Vracíme se do Rovinje. Najít tu místo k bezplatnému parkování je úděl hodný detektiva. Přibližovadlo nakonec necháváme v nepřehledné čtvrti mezi rodinnými domky, daleko od centra. V dobré víře, že se nám ho večer podaří najít, pádíme k nábřeží. Narudlé slunce si právě začíná hrát na podvečerní schovávanou.

Z vyhlídkové terasy u rovinjského kostela už vidíme jenom ozářené nebe, které mění barvy rychleji než chameleón.  Od zlaté přes oranžovou až k temně rudé a fialové. Blízký obzor zdobí pomalu s posunující zámořská loď a ten vzdálenější zase ježaté vrcholky italských Alp. Taková viditelnost tu prý bývá málokdy.

Takřka vylidněné město je i bez obvyklého večerního ruchu náramně kouzelné. Ve srázných uličkách s neobyčejně kluzkou dlažbou je stále ještě otevřena spousta hospůdek a rázovitých  krámků. Většina z nich nabízí hodnotné obrazy či nápadité suvenýry. Rovinj je vyhlášeným městem umělců. Atmosféra, zvláště ta večerní, tomu odpovídá.

Auto se nám po menším pátrání skutečně podaří objevit, stejně jako naše útočiště za Vrsarem. Po chladné noci v ponožkách a pode dvěma dekami se vydáváme na opačný konec světa. Zastavujeme v Poreči. Podle turistického průvodce to má být město mladých. V tuto roční dobu to vypadá spíše na domov důchodců. Takže s aktuálním davem dokonale splýváme. Patrně i s většinou zdejších památek. Zvláště pokud se jedná o zříceniny.

Ani dnes si nemůžeme odpustit ochutnávku líbezného přímořského nicnedělání. Objevujeme liduprázdné nábřeží s pozvolným vstupem do vody. Izolovaný plácek slibuje sladkou nirvánu. Po dvou hodinách konstatujeme hořké zklamání. Vybrali jsme místo s největším průvanem. Vanulo, jak jinak, než od severu.

Auto nám vrací ztracené teplo i náladu a přemísťuje naše chátrající schránky do další lokality slibující splynutí. Leží už poněkud ve vnitrozemí a jak je to ve zdejším kraji zvykem, okupuje vrcholek příkrého kopce. Přestože se jmenuje se Motovun, motoristé do něj musí po svých. Zachovalé hradby, prastaré kamenné domy s typickými uličkami a daleké výhledy do kraje jsou určitě nemalým lákadlem pro turisticky laděné davy. Davovému šílenství je teď, v polovině října, naštěstí odzvoněno. Procházka s nádechem pomalého stmívání je více než příjemná.

Stejně příjemným se jeví i večerní špacírování v Poreči. Přibalili jsme totiž, svetry, bundy, čelenky či čepice na uši. Zimní náladu navozuje také zdejší dláždění. Na vyleštěném vápenci to klouže jako na ledě.

Na Istrii v říjnu

Část předposlední – NA JIHU

Tři dny na jednom plácku stačí a tak příštího dne  kopírujeme kurs tažných ptáků. V jižních krajinách bude možná tepleji. Jedeme tedy do Puly a od ní ještě kousek na jih. V okolí Medulinu se snažíme vypátrat nějakou skrytou zátoku. Postupně prodrkotáme  snad všechny okolní polňačky, ale cíl žádné z nich nás neuspokojuje. Alenčino neměnné zadání totiž zní: hebký rovný plácek ve stínu borovic. Zátočina, kterou po dvou hodinách marných pokusů objevujeme, sice neoplývá ani jedním z uvedených atributů, důležitá je však skutečnost, že nabízí dokonalý úkryt před severním průvanem. Konečně dochází jak na občasné slanovodní čvachtání, tak na letmé chytání módního bronzu.

Přívětivou pohodu u vody střídá nepříjemné stoupání k civilizaci. Lesní cesta oplývá množstvím ostrých balvanů a kamenných prahů. Veleopatrná jízda v kombinaci s kvalitou značky Suzuki nemůže vyjít jinak než vítězně. Po návratu domů máme ve schránce pozvánku do servisu. U všech vozů našeho typu zdarma vyměňují uchycení přední nápravy. V několika případech údajně došlo k jejich utržení. Nevědomost hříchu nečiní, takže naše dnešní zápolení s terénem skutečně končí úspěšně.

Jako méně úspěšné se ale jeví večerní hledání noclehu. Kempy jsou  zavřené a hotely nekřesťansky drahé. Majitelům luxusních apartmánů na pobřeží se na dvě tři noci nechce převlíkat. Zdá se, že mají nahrabané a teď se pomalu ukládají k zimnímu spánku. Za měsíčního úplňku se vydáváme k medulinskému centru. Nesměle zvoníme u jednoho z mála osvětlených domů. Rázná majitelka také není kdovíjak nadšena, nakonec se však slitovává. Jak se dovídáme, bydlí ve Švýcarsku a tady jsou spolu s manželem jen přes sezonu. Ranní posezení u kávy s výhledem na moře kazí jediná věc. Zpráva o tom, že před nedávnem přišli o dospělého syna. Zdání pozemského ráje bere nenávratně za své.

Nejjižnější výspu istrijského poloostrova tvoří mys Kamenjak. Na jeho kamenitých cestách vidíme pouze vojenská vozidla a spoustu zákazů. Nacházíme se totiž na chráněném území. Což je náramně dobře, protože pobřeží nebudou hyzdit penziony ani protivné ohrady kempů.

U oblázkové pláže jako ze žurnálu jsme úplně první. Postupně se tu uvelebí několik rodinek či párů, ale to nám ani v nejmenším nevadí. Říjnový den u tyrkysové hladiny s teplotou kolem dvacítky je báječný. Zůstáváme tu až do západu slunce. Ještě dříve, než se schová za vodorovný obzor, nabídne nám moře neobyčejnou podívanou.  Vzdalující se trojici skákajících delfínů.

Být jen kousek od Puly a nenavštívit její historické centrum by bylo dozajista neodpustitelným prohřeškem. Potulujeme se v něm nejméně dvě hodiny. Pochopitelně, že největším dojmem působí gigantická stavba někdejšího amfiteátru. Večerní nasvícení mohutnost dojmu ještě umocňuje. A posouvá ho k úžasu. Římané byli zkrátka machři. Skončili však jako všichni před nimi i po nich. Přežil pouze jeden jediný. Ostatní významné památky už odkazují na Něho. A zdaleka nejen tady, v Pule.

Další den je podobný tomu minulému. Opět slunce, moře, oblázková pláž a horizontální poloha v závětří. Jenomže zas o trochu dál. Takovýchto krásných zátok je na Kamenjaku několik. Ale tak pohodově prázdné mohou být snad jenom na jaře či na podzim.

Poslední dopoledne míříme, už nabalení k návratu, na samotnou špici. Je to tu stejně divoké  jako neustále sílící vítr. Procházka po skalnatém pobřeží naznačuje, že s koupáním by to bylo v těchto místech poněkud dobrodružné a tak si jdeme před dlouhou cestou pohovět do včerejších závětrných pozic. Ale blizard, kterému tu říkají bura, dnes dovádí i tady. Dává nám na srozuměnou, že bychom mu tu už neměli překážet. Ještě za světla tedy vyrážíme na sever.

Na Istrii v říjnu

Část poslední – NA  ZPÁTEČNÍ CESTĚ

Cestu severním směrem začíná později komplikovat slovinská dálnice. Do půlnoci z ní, kvůli sedmidenní známce, musíme vypadnout. Ale jak, když už dvě hodiny stojíme nebo se posunujeme rychlostí lenochoda?  Kolona začíná řídnout až poté, co pomocí líných  přískoků obkroužíme zdejší metropoli. Po desáté večerní je hlavní tepna opět průchodná.

Dálnici opouštíme v limitu a po hodině kličkování slovinskými dědinami jsme pod Alpami. Zítra bychom tu rádi zdolali nějaký menší kopeček a tak před dvanáctou zastavujeme u potoka na lučině. Alenka se schoulí na zadní sedadlo, já se raději natáhnu do spacáku vedle auta. Podle jinovatky a tloušťky ledu na kalužích může být tak kolem šesti sedmi pod nulou. Takovýto způsob nocležení sice obnáší špetku nepohodlí, ale ušetřená tisícikoruna také není k zahození. Jenom ranní oškrabávání ledu z oken je při cestě od moře trochu neobvyklé.

Úzkými serpentinami potom vystoupáme do výšky dvanácti set metrů, kde se nachází hraniční přechod Jezersko. Přejíždíme do rakouské spolkové země Korutany. Špidlaté vršky, které se zdvíhají všude kolem, náleží do pohoří Karavanky. Žádnou karavanu, dokonce ani karavan nikde nevidíme. Teď, před sedmou ranní, jsme na příhraničním parkovišti úplně sami.

Po snídani z chorvatských ostatků vyrážíme k výšinám. Cílem je sedmnáct set  šedesát metrů vysoký Storschitsch. Vypadá to na pěknou šichtu. Vrchol se tyčí na vápencovém hřebenu přímo nad námi. Máme kliku, že tam chodník vede oklikou. Cestou nahoru narazíme jak na zbytky sněhu, tak na slušnou úrodu klouzků a holubinek. Když jich máme skoro půl tašky, zaregistrujeme nezvyklou výstražnou ceduli: Přísný zákaz sběru hub! Porušení se naštěstí netrestá odstřelem, ale pouze žalářem či tučnou pokutou. To se dá snést. Přece jim to tady nevysypeme!

S nekonečným stoupáním úměrně klesá nálada. Vrchol jejího poklesu je jenom kousek od vrcholu kopce. Krkolomný chodník  tu dláždí zbytky zledovatělého sněhu. Komentáře mé choti ústí do jednoznačného závěru: S Tomancem na hory? Už nikdy více! Jedině přes moji mrtvolu!

Kovový kříž oznamuje cíl cesty a vzkříšení nálady. Slunečný den umožňuje parádní výhledy. Kam oko dohlédne, všude jen lesy, štíty a ježaté hřebeny. Sladká odměna pro poblázněné zbožňovatele vysokohorského plahočení. Ne, že by k nim má paní nikdy nepatřila, ale tentokrát je poněkud zamlklá. Trápí ji starost o přežití cesty zpáteční. Dolů to, jak známo, bývá složitější.

Opatrnost a houf andělů strážných způsobuje, že po půlhodině můžeme slavit. Obávaný úsek je zdolán bez pádu, dokonce bez jediného škrábnutí! Na počest přežití pak v trávě servírujeme oschlý chleba  s pomazánkou, připíjíme si ledovou vodou z pet láhve a na zahřátí přidáváme bosý výlet po sněhových ostrůvcích.

Dolů k autu už je to paráda a autem do údolí ještě větší. Až k přehradě u Volkermarktu máme cestu vyzdobenou nevšedními kulisami pestrých tvarů a měnících se odstínů. Může za to nedostižný umělec podzim. Vybarvil se tady dokonale. Dříve, než se svěříme rakouské autostrádě, zastavujeme u nábřežní restaurace. Dovolená u slaného moře se musí zakončit stylově. Objednáváme si sladkovodní rybu.

Potom nás už čeká jenom maličkost. Několik set kilometrů přes Rakousko a polovinu Moravy. Zvládáme to ve zdraví a relativní pohodě.