Na Istrii v říjnu

Část předposlední – NA JIHU

Tři dny na jednom plácku stačí a tak příštího dne  kopírujeme kurs tažných ptáků. V jižních krajinách bude možná tepleji. Jedeme tedy do Puly a od ní ještě kousek na jih. V okolí Medulinu se snažíme vypátrat nějakou skrytou zátoku. Postupně prodrkotáme  snad všechny okolní polňačky, ale cíl žádné z nich nás neuspokojuje. Alenčino neměnné zadání totiž zní: hebký rovný plácek ve stínu borovic. Zátočina, kterou po dvou hodinách marných pokusů objevujeme, sice neoplývá ani jedním z uvedených atributů, důležitá je však skutečnost, že nabízí dokonalý úkryt před severním průvanem. Konečně dochází jak na občasné slanovodní čvachtání, tak na letmé chytání módního bronzu.

Přívětivou pohodu u vody střídá nepříjemné stoupání k civilizaci. Lesní cesta oplývá množstvím ostrých balvanů a kamenných prahů. Veleopatrná jízda v kombinaci s kvalitou značky Suzuki nemůže vyjít jinak než vítězně. Po návratu domů máme ve schránce pozvánku do servisu. U všech vozů našeho typu zdarma vyměňují uchycení přední nápravy. V několika případech údajně došlo k jejich utržení. Nevědomost hříchu nečiní, takže naše dnešní zápolení s terénem skutečně končí úspěšně.

Jako méně úspěšné se ale jeví večerní hledání noclehu. Kempy jsou  zavřené a hotely nekřesťansky drahé. Majitelům luxusních apartmánů na pobřeží se na dvě tři noci nechce převlíkat. Zdá se, že mají nahrabané a teď se pomalu ukládají k zimnímu spánku. Za měsíčního úplňku se vydáváme k medulinskému centru. Nesměle zvoníme u jednoho z mála osvětlených domů. Rázná majitelka také není kdovíjak nadšena, nakonec se však slitovává. Jak se dovídáme, bydlí ve Švýcarsku a tady jsou spolu s manželem jen přes sezonu. Ranní posezení u kávy s výhledem na moře kazí jediná věc. Zpráva o tom, že před nedávnem přišli o dospělého syna. Zdání pozemského ráje bere nenávratně za své.

Nejjižnější výspu istrijského poloostrova tvoří mys Kamenjak. Na jeho kamenitých cestách vidíme pouze vojenská vozidla a spoustu zákazů. Nacházíme se totiž na chráněném území. Což je náramně dobře, protože pobřeží nebudou hyzdit penziony ani protivné ohrady kempů.

U oblázkové pláže jako ze žurnálu jsme úplně první. Postupně se tu uvelebí několik rodinek či párů, ale to nám ani v nejmenším nevadí. Říjnový den u tyrkysové hladiny s teplotou kolem dvacítky je báječný. Zůstáváme tu až do západu slunce. Ještě dříve, než se schová za vodorovný obzor, nabídne nám moře neobyčejnou podívanou.  Vzdalující se trojici skákajících delfínů.

Být jen kousek od Puly a nenavštívit její historické centrum by bylo dozajista neodpustitelným prohřeškem. Potulujeme se v něm nejméně dvě hodiny. Pochopitelně, že největším dojmem působí gigantická stavba někdejšího amfiteátru. Večerní nasvícení mohutnost dojmu ještě umocňuje. A posouvá ho k úžasu. Římané byli zkrátka machři. Skončili však jako všichni před nimi i po nich. Přežil pouze jeden jediný. Ostatní významné památky už odkazují na Něho. A zdaleka nejen tady, v Pule.

Další den je podobný tomu minulému. Opět slunce, moře, oblázková pláž a horizontální poloha v závětří. Jenomže zas o trochu dál. Takovýchto krásných zátok je na Kamenjaku několik. Ale tak pohodově prázdné mohou být snad jenom na jaře či na podzim.

Poslední dopoledne míříme, už nabalení k návratu, na samotnou špici. Je to tu stejně divoké  jako neustále sílící vítr. Procházka po skalnatém pobřeží naznačuje, že s koupáním by to bylo v těchto místech poněkud dobrodružné a tak si jdeme před dlouhou cestou pohovět do včerejších závětrných pozic. Ale blizard, kterému tu říkají bura, dnes dovádí i tady. Dává nám na srozuměnou, že bychom mu tu už neměli překážet. Ještě za světla tedy vyrážíme na sever.