Na Istrii v říjnu

Část první – NA ZÁPADĚ

Pokud je zrovna polovina října a vy se vašemu známému svěříte, že míříte do Chorvatska k moři, pravděpodobně vám doporučí, ať to vezmete přes Kroměříž. Kapacity na duševní zdraví si vás pak zapíší do stavu, v lepším případě nadopují sedativy, která umožní návrat do normálu. Přes Kroměříž sice jedeme, ale věhlasnému ústavu se z výše uvedených důvodů vyhýbáme.

Večerní start k jihozápadu můžeme každému doporučit. Díky mrazivému severáku jsou cesty jako vymetené, průjezd Vídní absolutně pohodový a okolí korutanské dálnice pohádkově romantické. Dvaceticentimetrová sněhová nadílka naštěstí zastihla silničáře připravené. Nacházíme se totiž v Rakousku.

Za karavanským tunelem už sněhu ubývá, ale i ve Slovinsku platí, že severní vítr je krutý. Topení jede na plný kotel, takže cestou k moři nezmrzneme. Konečně nás vítá slunečné Chorvatsko. Až na to, že slunce je tu zatraceně zubaté.

Zastavujeme kousek před Vrsarem a s drkotajícími zuby jdeme hledat přímořské ubytování. Naivně se domníváme, že teď, kdy je tu pusto a prázdno, se o nás soukromníci poperou. Opak je pravdou. Když zaslechnou češtinu a navíc dotaz o výši sezónní slevy, jejich reakce je mrazivější než aktuální počasí. Jsme totiž na Istrii, kde laťku nastavují Germáni a Taliáni. Slušný apartmán nakonec najdeme u mladé rodinky s nedávno narozeným miminem. Cena je ucházející, čistota vzorná, ale přece jenom tu něco postrádáme. Do růžova rozpálený vincek.

Nic nám ale nezabrání, abychom nevyrazili na pláž. Zachumlaní do spacáků jsme tu dnes  jedinými hosty. Samozřejmě, že si nemohu odpustit koupel ve slaném nálevu. Ne, že by byl kdovíjak žhavý, ale voda je kupodivu o mnoho milosrdnější než od severu proudící blizard. Zahalená Alena nostalgicky vzpomíná starých zlatých časů. Pamatuje doby, kdy toto místo překypovalo lidmi, teplotou i romantikou. Marná sláva, časy se mění. Neměnný zůstal jenom  západ slunce s měnícími se barvami oblohy. Z vyhřátého spacáku je to náramná podívaná.

Náramnou podívanou slibuje také několikrát opakovaná zpráva z médií. Dnešní večerní oblohu by měl ozdobit mohutný roj meteoritů. Navlečeme na sebe veškeré přítomné textilie a s hlavami vztyčenými surfujeme nekonečnem. Ani po dvou hodinách se žádné rojení nekoná. Ohnivé střely, tak jako včely, počkají asi na lepší časy.

Příštího dne zamíříme do blízkého Vrsaru. Obloha je azurově modrá, stejně tak moře, teplota začíná atakovat desítku nad nulou. Ideální čas pro toulání starobylým městečkem. Kromě několika psů, koček a dvou tří domorodců je v uličkách prázdno. Chcete-li si opravdu užít  jadranských historických center, poznamenejte si říjen.

Půvabný je rovněž výhled na vrsarské okolí. Zelené ostrůvky s bílými okraji lákají k mořeplaveckým výpravám. Nemáme však jachtu, nafukovací lehátko ani dostatek odvahy. A tak se musíme spokojit jen s pouhým pohledem.

Před polednem zvedáme kotvy a nabíráme kurs Rovinj. Cestou k němu ale musíme  obkroužit

hluboko zařezaný Limský záliv. Vinetou, když se tady točily Mayovy pohádky, mu sice říkal Stříbrné jezero, ale  ať už je  to tak či tak, jedná se o neobyčejně pěkný kousek istrijského poloostrova.

Na dohled od Rovinje potom roztahujeme na oblázkové pláži deku. Součástí ležení jsou i tentokrát nezbytné spacáky, svetry a podvlékačky. Jaderské moře je díky tomu opětovně pokořeno. Není nad to, zalézt po koupeli do teplého pelechu!

Na dlouhé povalování to dnes nevypadá a tak vyrážíme na průzkum okolí. O nějakých deset kilometrů jižněji konečně narazíme na pravou pobřežní divočinu. Žádné hotely s upravenými plácky pro rozmazlené povaleče, ale kamenné terasovité desky přecházející do větrem načechrané hladiny. Na druhé straně neproniknutelná buš s vyšlapanými chodníčky. Ideální místo pro samotářské romantiky.

Na romantické polehávání u vody je však malá teplota a hodně hodin. Vracíme se do Rovinje. Najít tu místo k bezplatnému parkování je úděl hodný detektiva. Přibližovadlo nakonec necháváme v nepřehledné čtvrti mezi rodinnými domky, daleko od centra. V dobré víře, že se nám ho večer podaří najít, pádíme k nábřeží. Narudlé slunce si právě začíná hrát na podvečerní schovávanou.

Z vyhlídkové terasy u rovinjského kostela už vidíme jenom ozářené nebe, které mění barvy rychleji než chameleón.  Od zlaté přes oranžovou až k temně rudé a fialové. Blízký obzor zdobí pomalu s posunující zámořská loď a ten vzdálenější zase ježaté vrcholky italských Alp. Taková viditelnost tu prý bývá málokdy.

Takřka vylidněné město je i bez obvyklého večerního ruchu náramně kouzelné. Ve srázných uličkách s neobyčejně kluzkou dlažbou je stále ještě otevřena spousta hospůdek a rázovitých  krámků. Většina z nich nabízí hodnotné obrazy či nápadité suvenýry. Rovinj je vyhlášeným městem umělců. Atmosféra, zvláště ta večerní, tomu odpovídá.

Auto se nám po menším pátrání skutečně podaří objevit, stejně jako naše útočiště za Vrsarem. Po chladné noci v ponožkách a pode dvěma dekami se vydáváme na opačný konec světa. Zastavujeme v Poreči. Podle turistického průvodce to má být město mladých. V tuto roční dobu to vypadá spíše na domov důchodců. Takže s aktuálním davem dokonale splýváme. Patrně i s většinou zdejších památek. Zvláště pokud se jedná o zříceniny.

Ani dnes si nemůžeme odpustit ochutnávku líbezného přímořského nicnedělání. Objevujeme liduprázdné nábřeží s pozvolným vstupem do vody. Izolovaný plácek slibuje sladkou nirvánu. Po dvou hodinách konstatujeme hořké zklamání. Vybrali jsme místo s největším průvanem. Vanulo, jak jinak, než od severu.

Auto nám vrací ztracené teplo i náladu a přemísťuje naše chátrající schránky do další lokality slibující splynutí. Leží už poněkud ve vnitrozemí a jak je to ve zdejším kraji zvykem, okupuje vrcholek příkrého kopce. Přestože se jmenuje se Motovun, motoristé do něj musí po svých. Zachovalé hradby, prastaré kamenné domy s typickými uličkami a daleké výhledy do kraje jsou určitě nemalým lákadlem pro turisticky laděné davy. Davovému šílenství je teď, v polovině října, naštěstí odzvoněno. Procházka s nádechem pomalého stmívání je více než příjemná.

Stejně příjemným se jeví i večerní špacírování v Poreči. Přibalili jsme totiž, svetry, bundy, čelenky či čepice na uši. Zimní náladu navozuje také zdejší dláždění. Na vyleštěném vápenci to klouže jako na ledě.