Na Istrii v říjnu

Část poslední – NA  ZPÁTEČNÍ CESTĚ

Cestu severním směrem začíná později komplikovat slovinská dálnice. Do půlnoci z ní, kvůli sedmidenní známce, musíme vypadnout. Ale jak, když už dvě hodiny stojíme nebo se posunujeme rychlostí lenochoda?  Kolona začíná řídnout až poté, co pomocí líných  přískoků obkroužíme zdejší metropoli. Po desáté večerní je hlavní tepna opět průchodná.

Dálnici opouštíme v limitu a po hodině kličkování slovinskými dědinami jsme pod Alpami. Zítra bychom tu rádi zdolali nějaký menší kopeček a tak před dvanáctou zastavujeme u potoka na lučině. Alenka se schoulí na zadní sedadlo, já se raději natáhnu do spacáku vedle auta. Podle jinovatky a tloušťky ledu na kalužích může být tak kolem šesti sedmi pod nulou. Takovýto způsob nocležení sice obnáší špetku nepohodlí, ale ušetřená tisícikoruna také není k zahození. Jenom ranní oškrabávání ledu z oken je při cestě od moře trochu neobvyklé.

Úzkými serpentinami potom vystoupáme do výšky dvanácti set metrů, kde se nachází hraniční přechod Jezersko. Přejíždíme do rakouské spolkové země Korutany. Špidlaté vršky, které se zdvíhají všude kolem, náleží do pohoří Karavanky. Žádnou karavanu, dokonce ani karavan nikde nevidíme. Teď, před sedmou ranní, jsme na příhraničním parkovišti úplně sami.

Po snídani z chorvatských ostatků vyrážíme k výšinám. Cílem je sedmnáct set  šedesát metrů vysoký Storschitsch. Vypadá to na pěknou šichtu. Vrchol se tyčí na vápencovém hřebenu přímo nad námi. Máme kliku, že tam chodník vede oklikou. Cestou nahoru narazíme jak na zbytky sněhu, tak na slušnou úrodu klouzků a holubinek. Když jich máme skoro půl tašky, zaregistrujeme nezvyklou výstražnou ceduli: Přísný zákaz sběru hub! Porušení se naštěstí netrestá odstřelem, ale pouze žalářem či tučnou pokutou. To se dá snést. Přece jim to tady nevysypeme!

S nekonečným stoupáním úměrně klesá nálada. Vrchol jejího poklesu je jenom kousek od vrcholu kopce. Krkolomný chodník  tu dláždí zbytky zledovatělého sněhu. Komentáře mé choti ústí do jednoznačného závěru: S Tomancem na hory? Už nikdy více! Jedině přes moji mrtvolu!

Kovový kříž oznamuje cíl cesty a vzkříšení nálady. Slunečný den umožňuje parádní výhledy. Kam oko dohlédne, všude jen lesy, štíty a ježaté hřebeny. Sladká odměna pro poblázněné zbožňovatele vysokohorského plahočení. Ne, že by k nim má paní nikdy nepatřila, ale tentokrát je poněkud zamlklá. Trápí ji starost o přežití cesty zpáteční. Dolů to, jak známo, bývá složitější.

Opatrnost a houf andělů strážných způsobuje, že po půlhodině můžeme slavit. Obávaný úsek je zdolán bez pádu, dokonce bez jediného škrábnutí! Na počest přežití pak v trávě servírujeme oschlý chleba  s pomazánkou, připíjíme si ledovou vodou z pet láhve a na zahřátí přidáváme bosý výlet po sněhových ostrůvcích.

Dolů k autu už je to paráda a autem do údolí ještě větší. Až k přehradě u Volkermarktu máme cestu vyzdobenou nevšedními kulisami pestrých tvarů a měnících se odstínů. Může za to nedostižný umělec podzim. Vybarvil se tady dokonale. Dříve, než se svěříme rakouské autostrádě, zastavujeme u nábřežní restaurace. Dovolená u slaného moře se musí zakončit stylově. Objednáváme si sladkovodní rybu.

Potom nás už čeká jenom maličkost. Několik set kilometrů přes Rakousko a polovinu Moravy. Zvládáme to ve zdraví a relativní pohodě.