Velká noc na Malé Fatře

Den první - Velký pátek

Terčem měl být Šíp

Zbožní si neumějí Velikonoce představit bez bohoslužby, bezbožní bez šmigrústu. Přestože mám o něco blíž k prvně jmenovaným, neumím si je představit bez pobytu na čerstvém vzduchu. Už nejméně čtvrtstoletí vyrážím s podobně potrhlými individui do hor a lesů. Až na pár výjimek se jedná o hory a lesy našich východních sourozenců. Především proto, že se tam při troše štěstí stále dá najít nějaká salaš či aspoň náznak střechy nad hlavou. Inspirací pro letošek byla nejasná zpráva Náčelnice Petry o výskytu něčeho podobného poblíž Kralovan. Jasným terčem se tak stala hora Šíp. Tyčí se jen kousek nad soutokem Oravy a Váhu.

Jak už to na světě chodí, představy a skutečnost se míjejí. Samarinevolníci  zalezli na Velkou noc za pec a Šíp zůstal nezasažen. Za první může předpověď počasí, chromá bedra či obava z rozčtvrcení medvědem, za druhé dva majitelé podšípských nemovitostí. Nepochybně se kdysi velmi poctivě zmocnili dvou rekreačních zařízení nad tokem zmíněné Oravy, ale nedokázali se už dohodnout, kdo opraví visutou lávku, která ji přemosťuje. A jak to u podobných lidumilů chodí, vyřešili to po svém. Jeden z nich prý tahanice nevydržel, z lávky vytrhal desky a na oba konce nechal přivařit kovovou mříž. Problémem je, že přes ono přemostění vede značená trasa na zmiňovaný Šíp. Alternativou je most o pět kilometrů dál nebo brodění Oravou. Za jarního tání a aktuální teploty vody by to bylo nepochybně náramně záživné. S báglem na hrbu možná i životu nebezpečné. Aranžéři české důchodové reformy by úhyn jednoho penzisty dozajista uvítali, já jim tu radost ale zatím nedopřeji. Vydám se tedy na opačnou stranu.

                                                             Se Šípem v zádech

Šíp nechávám v zádech a začínám se plazit do protějšího kopce. Ten už náleží do Národního parku Malá Fatra. Na park to tu dvakrát nevypadá. Mlhou zalité pastviny připomínají Mongolsko. Nedivil bych se, kdyby se odněkud vynořil samotný Čingischán. Místo něj se po hodinové štrapáci vynořují dvě stavení. Jedno pro krávy, druhé pro lidi. Krávy kolem vybudovaly hektarový plac rozdupané hlíny a lidé zamkli salaš. Nezbývá než popojít o dům dál. Od nejbližšího mě dělí dvě hodiny cesty. Jak se později ukáže, polovina z toho jsou necesty.

Nejdříve se nevyhnu sestupu do údolí. Pohyb na šikmé ploše mi sice není úplně cizí, zdejší nakloněná rovina však svírá nejméně šedesátistupňový úhel. V kombinaci s jílovitou hlínou, tlejícím listím a ukrytými klacky končí každý další krok kratším či delším sesuvem. V totálním sešupu mi však brání prastaré buky roztodivných tvarů. Fatranský mlžný prales je nádherný.

Ještě než opustím lesní divočinu, stačím si všimnout, že se nacházím na výsostném území paroháčů. Pavel Bobek by se tu cítil jako doma. V některých místech leží desetitisíce jeho jmenovců. Je to tady totálně přebobkováno.

Existenci jeleního království  dosvědčuje i příští, poněkud posmutnělý nález. Krásná laň se další říje nedočká. Nehybně leží hned u koryta. Nějak to tu nezvládla. Škoda, že se nepoučila od lidí. Kolik korytářů skončilo podobně? Nedá se nic dělat, koryta i tak zůstávají atraktivní.

                                                               U Bílého domu

Po další hodině vystoupám k „Bílému domu“. S barákem na dohled mě nepřepadá Barak Obama, ale oprávněná obava. Z toho, jestli nebude nedobytný. Naneštěstí se nemýlím. Sympaticky obílená salaš se záclonkami v oknech mě dovnitř nepustí. Mohu ale využít zastřešené předsíně a prostorné půdy. Chybějící žebřík musí nahradit pár horolezeckých chvatů. Jak se zdá, nějaký homelessák mě tu před časem předešel. Zbyla po něm péřová přikrývka a kus koberce. O ideální matraci mám postaráno!

Postaráno je rovněž o ohniště a dostatek kvalitního paliva. Stačí je natahat  z vedlejšího lesa. Vodu si hravě vyrobím ze zbytků tajícího firnu. K dispozici mám také lavici, malý stolek a dřevěný špalek k posedávání u ohně. V případě nepohody se dá operační prostor rychle a spolehlivě zastřešit. Zkrátka a dobře, absolutní komfort! U Bílého domu to ani jinak nejde.

                                                            Páteční průzkum okolí

Velkopáteční podvečer věnuji špionážní vycházce. Coby spořádaný návštěvník Národního parku bych se měl pohybovat jen po vyznačených cestách. Ale jak, když se tady žádný značkař neobjevil? Divá zvěř má sice také jakýsi systém značkování, tomu však zatím naprosto nerozumím. A tak se vydám, kam mě nohy ponesou. Dostávám se na rozlehlé pláně s mysliveckým srubem. Nedá mi to, abych nepopošel dál a výš. V mlhavém závoji nakonec vystoupám až pod vrchol Magurky. Ve dvanácti stech metrech a o úplné samotě přemýšlím o smyslu Velkého pátku. V duchu se vracím o dva tisíce roků zpátky. Na podobném návrší se tyčily kříže. Umírali lidé. Jeden z nich úplně nevinně.

 Ještě dřív, než dorazí černá noc, musím se vrátit  k Bílému domu.  Na jeho půdě zkusím dočkat bílé soboty.

Velká noc na Malé Fatře

Den druhý – Bílá sobota

Dokonalá pohoda

Název prvního víkendového dne by měl pocházet z hebrejského slova „sabat“. Znamená to něco jako nekvaltovat, posedět, odpočinout. Ani ten, co má na svědomí Velikonoce, v onu sobotu nezmatkoval a klidně ji prospal. Proč bych ho neměl, aspoň trochu a v něčem, kopírovat? Dávám si závazek, že si dnes také pohovím.

Roztápím nad ohněm sníh a vláčně připravuji slavnostní snídani. Má několik chodů. Vychutnávám ji v absolutní pohodě pod jasně modrou oblohou. Kde jsou velkopáteční mlhy a podvečerní chmury? Letmé nahlédnutí do prastarých textů retušuje i chmury na duši. Z některých stránek vyplývá, že sobota má být rozkoší. Tuším, že začínám chápat, o čem je řeč.

                                                               Ve včerejších stopách

Před polednem se vydávám na reprízu minulé procházky. Nestačím se divit. To, v co jsem ve včerejší mlze jenom věřil, teď vidím na vlastní oči. Klínovitý Stoh a rozeklaný Rozsutec se hrdě vypínají k nekonečnému nebi. Dnešní pohledy stejným směrem jsou o mnoho bohatší. Horizonty se posunuly. Páteční pravda už neplatí. Sobotní svět je reálnější.

Ani pohled k zemi nemusí být nudný. Na kraji lesa rozkvetly voňavé lýkovce, ze slehlé trávy se prodírají na světlo bělozelené sněženky a modrofialové šafrány. Kde se vzaly ty tvary a barvy a vůně? Kde je ten procesor, který nastartoval jejich růst a neustálé proměny? A co programátor, kde a proč se tak rafinovaně ukrývá? Tisíce vtíravých otázek a málo uspokojivých odpovědí. Vyznavačům autentických Velikonoc možná stačí jediná. Ale tu si už musí najít každý sám.

Končí další den. Bílá sobota se loučí příletem bílých vloček. Zdá se, že tato noc bude zlomová. Přesně jako ta před dvaceti stoletími.

Velká noc na Malé Fatře

Den třetí – Velikonoční neděle

Neklidná noc

U večerního ohně jsem vydržel do desíti. Za sílícího větru bylo další posezení krajně nepříjemné. Teď jsou tak dvě tři nad ránem a vítr se převtěluje ve vichřici. Je náramně vzrušující naslouchat její symfonii. Klátící se koruny stromů dokážou vyloudit prazvláštní zvukové variace. Tato muzikoterapie však má předaleko k ukolébavce. Spát mi nedá ani vědomí blízkosti lesních velikánů. Střecha je v evidentním dosahu jejich případného pádu. Navíc mě mrazí stařecky nedokrvená chodidla. Navlékám na ně vojenské superpalčáky pro boje na Sibiři. Moc to nepomáhá. Usínám až před rozbřeskem.

                                                                   Návrat zimy

Kouzlo Velikonoc spočívá v jejich proměnách. Díky aprílovému počasí máme každý den jiný. Včerejší jaro vystřídala typická zima. Znovu se vydávám na magurské pláně. Sněhové přeháňky je přizdobily bělobou. Fatranské hřebeny opět zahalily své nepopíratelné vnady. Nadvládu si udržuje hvízdající severák.

Rozkvetlé krokusy svinuly okvětní lístky do úhledných ruliček. Vyčnívají ze sněhu a čekají na návrat sluníčka. Dubnový návrat zimy je, narozdíl od lidí, nepřekvapí. Velikonoce, jakkoliv proměnlivé, musí nakonec skončit happyendem. Dnes je přece jejich vrchol, oslava zázraku zmrtvýchvstání!

                                                                Polární radovánky.

Oblý podvrchol Magurky zdobí sto metrů dlouhá sněhová návěj. Místy je až šest metrů vysoká. Pokouším se zdolat traverz pod její hranou. Ve velice příkrém svahu si v udusaném sněhu botou vytesávám jednotlivé stupy. Aby to nebylo tak jednoduché, nechávám ruce v kapsách.  Kdyby  někdo pozoroval, co vyvádím pod Magurkou, má mě za magora.. Pravděpodobně by byl pravdě docela nablízku. Poté se pokouším zlézt i kolmou hranu. To už musí ruce z kapes ven. I tak je to docela napínavé. Prvovýstup jižní stěnou Magurky nakonec dopadá úspěšně! Polární vložka se vydařila.

Večer je opět ve znamení návratu vichru. Dělám si zásobu dřeva a upravuji posed. Vichr nevichr, u ohně tentokrát vydržím až do půlnoci. Na chladnou půdu se mi totiž ani trochu nechce. Teplota je pod bodem mrazu a citelně klesá níž a níž. Navlékám na sebe všecko, co je navlečení schopné. Ani tak v dutině spacáku z dutých vláken netrpím přehřátím. Chvílemi si tam musím přidýchávat. Komplikuje mi to jen přítomnost nějaké plynotvorné suroviny v poslední večeři. Bílého rána se v Bílém domě přece jenom dočkávám. 

Velká noc na Malé Fatře

Den čtvrtý – velikonoční pondělí

Konec dobrý, všecko dobré

Během noci se na hladině vody v napajedlech vytvořil více než centimetrový led. Odhaduji, že tu mohlo být tak kolem desíti až dvanácti. Důležitější je však momentální přítomnost bezmračné oblohy a stoupajícího slunce. Nedá mi to, abych nestoupal s ním. Naposledy mířím k důvěrně známým končinám. Chvíli pozoruji slídící lišku. Vedle tří laní, jednoho jelena, dvou veverek, chatařky a myslivce se psem je to další z živých tvorů, které jsem v horách během svátků potkal. Medvěd se mi tentokrát zdaleka vyhýbal. K mému zklamání jsem nenarazil na jedinou jeho stopu. Mám zato, že jsem ale narazil na stopy vlčí. Podle velikosti se však jednalo teprve o mladíka.

Jestli byly sobotní výhledy na hory krásné, potom ty dnešní jsou přímo ukázkové. Nemohu se jich nabažit, jímá mě až posvátná euforie.  Svět lidí mi to v tuto chvíli naprosto nic neříká. Opět se mi potvrzuje, jak samota v kombinaci s přirozeným prostředím pootevírá dvířka k duchovnu. Možná jsem výjimkou, ale v mém případě daleko víc než návštěva kostela či modlitebny.  Nechci se rouhat, zdá se mi však, že onen „Velikonoční Beránek“ na tom byl podobně.

                                                                 Návrat domů

Neúprosná realita mě probouzí z rozjímání a přinucuje ke zrychlenému přesunu do údolí. Naposledy zamávám Bílému domu a s báglem na zádech mizím v houštinách. Se stoupající teplotou klesám až k Oravě a silnicí podél jejího toku pochoduji  do Kralovan. Dochází mi , že civilizovaný svět nezajímá co jsem, ale jak vypadám. Tuším, že docela nevábně. Za kralovanským nádražím vytahuji holící potřeby. Plýtká kaluž mi slouží jako zdroj vody i zrcadlo. Zelený pacifik o dvou vagonech stíhám jen tak tak. Z výšky se na mě zubí slunce a od soutoku skalnatý Šíp. A cestou vlakem i zářivě  bílý fatranský hřeben.

Takže, tak jako vždy, Pane Bože, díky! A nejen za Velikonoce…