Velká noc na Malé Fatře

Den čtvrtý – velikonoční pondělí

Konec dobrý, všecko dobré

Během noci se na hladině vody v napajedlech vytvořil více než centimetrový led. Odhaduji, že tu mohlo být tak kolem desíti až dvanácti. Důležitější je však momentální přítomnost bezmračné oblohy a stoupajícího slunce. Nedá mi to, abych nestoupal s ním. Naposledy mířím k důvěrně známým končinám. Chvíli pozoruji slídící lišku. Vedle tří laní, jednoho jelena, dvou veverek, chatařky a myslivce se psem je to další z živých tvorů, které jsem v horách během svátků potkal. Medvěd se mi tentokrát zdaleka vyhýbal. K mému zklamání jsem nenarazil na jedinou jeho stopu. Mám zato, že jsem ale narazil na stopy vlčí. Podle velikosti se však jednalo teprve o mladíka.

Jestli byly sobotní výhledy na hory krásné, potom ty dnešní jsou přímo ukázkové. Nemohu se jich nabažit, jímá mě až posvátná euforie.  Svět lidí mi to v tuto chvíli naprosto nic neříká. Opět se mi potvrzuje, jak samota v kombinaci s přirozeným prostředím pootevírá dvířka k duchovnu. Možná jsem výjimkou, ale v mém případě daleko víc než návštěva kostela či modlitebny.  Nechci se rouhat, zdá se mi však, že onen „Velikonoční Beránek“ na tom byl podobně.

                                                                 Návrat domů

Neúprosná realita mě probouzí z rozjímání a přinucuje ke zrychlenému přesunu do údolí. Naposledy zamávám Bílému domu a s báglem na zádech mizím v houštinách. Se stoupající teplotou klesám až k Oravě a silnicí podél jejího toku pochoduji  do Kralovan. Dochází mi , že civilizovaný svět nezajímá co jsem, ale jak vypadám. Tuším, že docela nevábně. Za kralovanským nádražím vytahuji holící potřeby. Plýtká kaluž mi slouží jako zdroj vody i zrcadlo. Zelený pacifik o dvou vagonech stíhám jen tak tak. Z výšky se na mě zubí slunce a od soutoku skalnatý Šíp. A cestou vlakem i zářivě  bílý fatranský hřeben.

Takže, tak jako vždy, Pane Bože, díky! A nejen za Velikonoce…