Velká noc na Malé Fatře
Den první - Velký pátek
Terčem měl být Šíp
Zbožní si neumějí Velikonoce představit bez bohoslužby,
bezbožní bez šmigrústu. Přestože mám o něco blíž k prvně jmenovaným,
neumím si je představit bez pobytu na čerstvém vzduchu. Už nejméně čtvrtstoletí
vyrážím s podobně potrhlými individui do hor a lesů. Až na pár výjimek se jedná
o hory a lesy našich východních sourozenců. Především proto, že se tam při
troše štěstí stále dá najít nějaká salaš či aspoň náznak střechy nad hlavou.
Inspirací pro letošek byla nejasná zpráva Náčelnice Petry o výskytu něčeho
podobného poblíž Kralovan. Jasným terčem se tak stala hora Šíp. Tyčí se jen
kousek nad soutokem Oravy a Váhu.
Jak už to na světě chodí, představy a skutečnost se míjejí.
Samarinevolníci zalezli na Velkou noc za
pec a Šíp zůstal nezasažen. Za první může předpověď počasí, chromá bedra či
obava z rozčtvrcení medvědem, za druhé dva majitelé podšípských
nemovitostí. Nepochybně se kdysi velmi poctivě zmocnili dvou rekreačních
zařízení nad tokem zmíněné Oravy, ale nedokázali se už dohodnout, kdo opraví
visutou lávku, která ji přemosťuje. A jak to u podobných lidumilů chodí,
vyřešili to po svém. Jeden z nich prý tahanice nevydržel, z lávky
vytrhal desky a na oba konce nechal přivařit kovovou mříž. Problémem je, že přes
ono přemostění vede značená trasa na zmiňovaný Šíp. Alternativou je most o pět
kilometrů dál nebo brodění Oravou. Za jarního tání a aktuální teploty vody by
to bylo nepochybně náramně záživné. S báglem na hrbu možná i životu nebezpečné.
Aranžéři české důchodové reformy by úhyn jednoho penzisty dozajista uvítali, já
jim tu radost ale zatím nedopřeji. Vydám se tedy na opačnou stranu.
Se Šípem v zádech
Šíp nechávám v zádech a začínám se plazit do protějšího
kopce. Ten už náleží do Národního parku Malá Fatra. Na park to tu dvakrát
nevypadá. Mlhou zalité pastviny připomínají Mongolsko. Nedivil bych se, kdyby
se odněkud vynořil samotný Čingischán. Místo něj se po hodinové štrapáci
vynořují dvě stavení. Jedno pro krávy, druhé pro lidi. Krávy kolem vybudovaly
hektarový plac rozdupané hlíny a lidé zamkli salaš. Nezbývá než popojít o dům
dál. Od nejbližšího mě dělí dvě hodiny cesty. Jak se později ukáže, polovina
z toho jsou necesty.
Nejdříve se nevyhnu sestupu do údolí. Pohyb na šikmé ploše
mi sice není úplně cizí, zdejší nakloněná rovina však svírá nejméně
šedesátistupňový úhel. V kombinaci s jílovitou hlínou, tlejícím listím a
ukrytými klacky končí každý další krok kratším či delším sesuvem.
V totálním sešupu mi však brání prastaré buky roztodivných tvarů.
Fatranský mlžný prales je nádherný.
Ještě než opustím lesní divočinu, stačím si všimnout, že se
nacházím na výsostném území paroháčů. Pavel Bobek by se tu cítil jako doma.
V některých místech leží desetitisíce jeho jmenovců. Je to tady totálně přebobkováno.
Existenci jeleního království dosvědčuje i příští, poněkud posmutnělý nález.
Krásná laň se další říje nedočká. Nehybně leží hned u koryta. Nějak to tu
nezvládla. Škoda, že se nepoučila od lidí. Kolik korytářů skončilo podobně?
Nedá se nic dělat, koryta i tak zůstávají atraktivní.
U Bílého domu
Po další hodině vystoupám k „Bílému domu“. S barákem na
dohled mě nepřepadá Barak Obama, ale oprávněná obava. Z toho, jestli
nebude nedobytný. Naneštěstí se nemýlím. Sympaticky obílená salaš se záclonkami
v oknech mě dovnitř nepustí. Mohu ale využít zastřešené předsíně a
prostorné půdy. Chybějící žebřík musí nahradit pár horolezeckých chvatů. Jak se
zdá, nějaký homelessák mě tu před časem předešel. Zbyla po něm péřová přikrývka
a kus koberce. O ideální matraci mám postaráno!
Postaráno je rovněž o ohniště a dostatek kvalitního paliva.
Stačí je natahat z vedlejšího lesa. Vodu
si hravě vyrobím ze zbytků tajícího firnu. K dispozici mám také lavici,
malý stolek a dřevěný špalek k posedávání u ohně. V případě nepohody se dá
operační prostor rychle a spolehlivě zastřešit. Zkrátka a dobře, absolutní
komfort! U Bílého domu to ani jinak nejde.
Páteční průzkum okolí
Velkopáteční podvečer věnuji špionážní vycházce. Coby
spořádaný návštěvník Národního parku bych se měl pohybovat jen po vyznačených
cestách. Ale jak, když se tady žádný značkař neobjevil? Divá zvěř má sice také
jakýsi systém značkování, tomu však zatím naprosto nerozumím. A tak se vydám,
kam mě nohy ponesou. Dostávám se na rozlehlé pláně s mysliveckým
srubem. Nedá mi to, abych nepopošel dál a výš. V mlhavém závoji nakonec
vystoupám až pod vrchol Magurky. Ve dvanácti stech metrech a o úplné samotě
přemýšlím o smyslu Velkého pátku. V duchu se vracím o dva tisíce roků
zpátky. Na podobném návrší se tyčily kříže. Umírali lidé. Jeden z nich
úplně nevinně.
Žádné komentáře:
Okomentovat