Velká noc na Malé Fatře

Den třetí – Velikonoční neděle

Neklidná noc

U večerního ohně jsem vydržel do desíti. Za sílícího větru bylo další posezení krajně nepříjemné. Teď jsou tak dvě tři nad ránem a vítr se převtěluje ve vichřici. Je náramně vzrušující naslouchat její symfonii. Klátící se koruny stromů dokážou vyloudit prazvláštní zvukové variace. Tato muzikoterapie však má předaleko k ukolébavce. Spát mi nedá ani vědomí blízkosti lesních velikánů. Střecha je v evidentním dosahu jejich případného pádu. Navíc mě mrazí stařecky nedokrvená chodidla. Navlékám na ně vojenské superpalčáky pro boje na Sibiři. Moc to nepomáhá. Usínám až před rozbřeskem.

                                                                   Návrat zimy

Kouzlo Velikonoc spočívá v jejich proměnách. Díky aprílovému počasí máme každý den jiný. Včerejší jaro vystřídala typická zima. Znovu se vydávám na magurské pláně. Sněhové přeháňky je přizdobily bělobou. Fatranské hřebeny opět zahalily své nepopíratelné vnady. Nadvládu si udržuje hvízdající severák.

Rozkvetlé krokusy svinuly okvětní lístky do úhledných ruliček. Vyčnívají ze sněhu a čekají na návrat sluníčka. Dubnový návrat zimy je, narozdíl od lidí, nepřekvapí. Velikonoce, jakkoliv proměnlivé, musí nakonec skončit happyendem. Dnes je přece jejich vrchol, oslava zázraku zmrtvýchvstání!

                                                                Polární radovánky.

Oblý podvrchol Magurky zdobí sto metrů dlouhá sněhová návěj. Místy je až šest metrů vysoká. Pokouším se zdolat traverz pod její hranou. Ve velice příkrém svahu si v udusaném sněhu botou vytesávám jednotlivé stupy. Aby to nebylo tak jednoduché, nechávám ruce v kapsách.  Kdyby  někdo pozoroval, co vyvádím pod Magurkou, má mě za magora.. Pravděpodobně by byl pravdě docela nablízku. Poté se pokouším zlézt i kolmou hranu. To už musí ruce z kapes ven. I tak je to docela napínavé. Prvovýstup jižní stěnou Magurky nakonec dopadá úspěšně! Polární vložka se vydařila.

Večer je opět ve znamení návratu vichru. Dělám si zásobu dřeva a upravuji posed. Vichr nevichr, u ohně tentokrát vydržím až do půlnoci. Na chladnou půdu se mi totiž ani trochu nechce. Teplota je pod bodem mrazu a citelně klesá níž a níž. Navlékám na sebe všecko, co je navlečení schopné. Ani tak v dutině spacáku z dutých vláken netrpím přehřátím. Chvílemi si tam musím přidýchávat. Komplikuje mi to jen přítomnost nějaké plynotvorné suroviny v poslední večeři. Bílého rána se v Bílém domě přece jenom dočkávám.