Na skok do Beskyd

V horách je to nejlepší za soumraku či za svítání. Vyrážím proto autem už něco po páté. Jen kousek za Valmezem mě čeká zpestření. Přiopilý mládenec, vracející se z „noční“ si vynutí mé zastavení poněkud svérázně. Stoupne si doprostřed cesty. Když vidí, že s ním nemíním sdílet interiér mého vozu, bohorovně se rozplácne na kapotu. Zdá se, že se ho jen tak nezbavím a tak vytáčím číslo městských policajtů. Jenom trnu, aby mi nevymlátil čelní sklo. Ještě před příjezdem strážců pořádku si ho všimne projíždějící známý a vtáhne jej do svého vozu. Cestu mám konečně volnou.

Další zastavení je až u přehrady Šance. Snad mě Ostraváci neukamenují, že jsem se přiblížil na dosah zdroje jejich pitné vody, ale bez porušení zákazu vstupu bych nic moc nevyfotil. Přísahám, že jsem zmíněnou tekutinu nezkontaminoval. Dokonce nikde po mně nezůstala ani stopa. Samozřejmě, kromě následujících snímků.

Posunuji se dál až ke známému středisku Visaláje. Kousek odtud, v místě zvaném Ježonky, se dnes sjela početná skupina vyznavačů nazaretského tesaře. Shromáždila se v nejkrásnější ze všech katedrál. Modrá obloha se zlatým sluncem, zelené lesy a růžové květy náprsníků se staly nejvhodnější kulisou pro ozvěnu dobré zprávy o lásce, víře a  naději.

Být v srdci Beskyd a nenavštívit jejich nejvyšší bod, by bylo docela škoda. Jen tak, v sandálech, tričku a kraťasech se přes louky a lesy posunuji  k vrcholu. Sem tam se zastavím u trsů s malinami či borůvkami. Prostě pohoda. Sotva se ale vydrápu na Lysou, západní obzor se začne zahalovat neprůhlednou mrakovou clonou. Celou cestu jsem se totiž těšil na posvátnou chvíli, kdy rudé slunce zemře někde v dáli. Místo toho si musím dát bacha, abych tu někde neskonal sám. Z Čech se prý už na nás ženou prudké bouřky. Vracím se víceméně poslepu. Na Visalájích jsem dvě hodiny před půlnocí. Doprovod mi naštěstí dělalo jen vzdálené blýskání.

S prastarým khaki spacákem a kilovým stanem značky Jurek jdu pátrat po nějakém romantickém zákoutí bez lidského osídlení. Pekelná žízeň mě donutí čepovat vodu z potůčku. Jeho pramenem je nedaleký močál. Příchuť tomu zřetelně napovídá. Avizované burácení mě budí někdy po půlnoci. Bubnování dešťových kapek se protáhne do samého rána. O hlubokém spánku nemůže být ani řeč.

Orosené vstávání je překvapivé. Domnělý romantický kout zdobí nedaleká chata. V půlměsícem nasvícené večerní krajině jsem ji vůbec neviděl. Naštěstí je dnes bez lidí. Stejně jako okolní lesy. Zdá se, že jsou na houby. Kromě dvou výjimek tentokrát nacházím jenom holubinky. Ještě že je lid obecný moc nemusí. Nesu jich domů půl tašky. Z nedaleké Lysé stoupají mlhy a do okolních svahů první návštěvníci. Neklamný signál, abych změnil lokalitu.

Přestože nejsem katolík, zastavuji se v Papežově. Předmětem obdivu není lidskou ruku zbudovaný chrám, ale vodou vymleté koryto mohelnického potoka.  Nevím, jak komu, ale zdejší kaskády mi připadají krásné. Ostatně, obec skoro stejného názvu leží nedaleko.

Nedaleko odtud je také další z beskydských vodních nádrží, Morávka. Napájí žíznivce z Havířova, Frýdku i Třince. Hornicko hutnická populace má štěstí. Pije jednu z nejkvalitnějších tekutin v republice. Je tomu tak mimo jiné proto, že ukáznění Slezané respektují, na rozdíl ode mne, vstup ke hladině. Díky tomu ale neví, jak je jejich přehrada fotogenická.

Posledním dnešním zastavením je přírodní rezervace poblíž Skalice. Chrání neregulovaný tok zmiňované Morávky. Moc lidí tu nechodí. Zato květů je tu jako v květinářství. Neodolám a nořím své stařecké tělo do průsvitného proudu. Nebýt rychle se blížící bouřky, relaxuji tu až do večera.

Cestou k domovu mi dělají společnost blesky, hromy a vytrvalý déšť. Krajina kolem Lysé prý patří k nejbohatším regionům. A zdaleka nejen na vláhu.