RETRORALLY – I

Jenom špetka historie

První srpnový víkend roku 2012 se uskutečňuje první ročník cyklistické Retrorally. Jedná se setkání účastníků legendárních Adrarally, které se v barvách uvedené organizace pořádaly celých jedenáct let. Za tu dobu se do ní zapojila zhruba čtyřicítka cyklistů, nejméně jeden a půl krát se objela republika a díky této akci vznikla hned tři fungující manželství. Protože se i ostatní z aktérů povětšinou stačili od té doby vdát či oženit, je pochopitelné, že se řady příchozích podstatně rozrostly. Než se spolu vydáme na trasu vlastní Retrorally, zalistujme ve starých kronikách a nad rozmazanými fotografiemi zavzpomínejme, jak to všechno začalo a co se z toho vyvrbilo.

Psal se rok 1978, českou scénu ovládl slovenský Husák a všude vlály ruské prapory. Valachům to nemohlo zabránit v tom, aby si nevymysleli docela originální zábavu v podobě bicyklistické Rally Vydržať. Na naprosto běžných kostitřasech (pojem horská kola v té době nikdo neznal) křižovali po několik příštích let valašské kotáry. Naučili se přitom nejenom zásadám správné jízdy, ale především umění bezpečného padání z rozdivočelých kol. Běžnými upomínkami se stávaly rudočervené šrámy a fialové podlitiny.

Ale to už začínala vystrkovat drápky nová generace. Od minikol se postupně přecházelo k vyšším kalibrům, nastupující cyklistické mládí začalo vyžadovat vlastní akce a tak se pomalu a jistě formovala nezapomenutelná parta, v jejímž podání se za nějakých deset let vyklubala na svět zmiňovaná Adrarally. 

       

Ještě předtím se ale uskutečnil menší cyklomaraton pod názvem Rally Porta. Účastnili se jej tři borci různého stáří. Pestrá data narození měla také jejich kola. Opravovalo se sice za každým rohem, ale terénní trasa z Valmezu přes Zlín a Vyškov do Všechovic na Tišnovsku byla během dvou tří dnů pokořena.

První Adrarally se jela v roce 1995. Tedy v dobách nečekaného nástupu horských bicyklů. Po cestách necestách  se patnáctičlenná skupina během šesti dnů pokoušela přemístit z podhůří Radhoště do blízkosti Sněžky. Zázemí tvořily tři doprovodné vozy, dvě polní kuchařky a v úvodu dokonce i lékařka. Ta to ovšem nevydržela a odpadla jako první. Převážná většina účastníků však trasu mezi Valmezem a Trutnovem, navzdory složitému terénu, štípání komárů a větším či menším karambolům, přece jen zdolala a v cíli si umínila, že příští rok se bude v podobném duchu pokračovat. Vznikl dokonce nápad postupně obkroužit celou republiku.

Další rok se mělo s malou zajížďkou přes Teplicko - adršpašské skály pokračovat až do severočeského Děčína. Doprovodný vůz značky Škoda 1203 však začal vyluzovat prapodivné zvuky a přes návštěvu několika servisů nedovedl nikdo stanovit diagnózu. Konvoj se tedy po třech etapách zastavil v západních Krkonoších, konkrétně v Harrachově.

Ještě smolnějším se ukázal rok 1997. Z Harrachova se startovalo v době, kdy na Moravě začínala stoupat voda. Sotva se za deště a studeného větru stačily překonat Jizerské a Lužické hory, média rozšířila novinu, že východ republiky postihla katastrofa. Pokračovat za dané situace dál by bylo nemorální. Část výpravy proto odjela organizovat humanitární pomoc. Objíždění republiky se tentokrát zaseklo ve Varnsdorfu.

Čtvrtý ročník tedy startoval ve zmíněném Varnsdorfu  a přes Českosaské Švýcarsko, Krušné hory a Slavkovský les dovedl účastníky do západočeského města Cheb. Především krušnohorské putování se díky neustávajícímu monzunu ukázalo jako vyloženě krušné. Festivalové Karlovy Vary nebyly ze zablácených cyklistů, opravujících na kolonádě své šlapací stroje, také dvakrát nadšené, nicméně zmíněného cílového města se Špalíčkem bylo po šestidenním trmácení přece jenom dosaženo.

Začátek prázdnin devětadevadesátého roku byl ve znamení slunce a modré oblohy. Díky tomu se mohl v pohodě objet ašský výběžek a z Chebu pokračovat do Mariánek. Na zdejší noční bouřkovou lázeň pod igelitem asi málokdo zapomene, stejně jako na ztracení a zázračné objevení se borce Leoše. Až do šumavského Vimperku se střídaly přeháňky s lijáky, přičemž poslední dva dny už lilo nepřetržitě. Kamarádka Magda pak hostila neutěšenou bandu hastrmanů.

Šesté pokračování Adrarally zamířilo přes Boubín do rodiště legendárního zakladatele tuzemské Adry, do Volar. Přes Lipno a Český Krumlov, Třeboňsko a Českou Kanadu přijeli účastníci po létech znovu na Moravu. Cílem se stalo pohraniční Znojmo. Počasí se tentokrát vyznamenalo. Což se nedá tvrdit o Leošově doprovodném formanu. Polovinu trasy jej i s přívěsným vozíkem a kuchařkami popotahovalo nezničitelné berlingo. Výprava občas připomínala pojízdný cirkus.
    

  

Sedmička je číslem plnosti, takže sedmá rally měla šanci naplnit záměr akce, objíždění republiky. Z města okurek se přes hřeben Pálavských vrchů dojelo do vinařského Mikulova a odtud podél tehdy přísně střežené slovenské hranice k Bílým Karpatům. Noční bouřky patřičně zpestřily cestu terénem, což platilo i pro zdolávání Javorníků a Vsetínských vrchů. Tento ročník byl neobyčejně bohatým na přemety přes řídítka. V tomto směru zabodoval hlavně Michal a benjamínek Ondra. Jeho stroj byl po karpatském pádu na odpis. Navzdory všemu se karavana dotrmácela až k místu někdejšího startu. Ve Valmezu se kruh konečně uzavřel.

Rally je věc nakažlivá a tak někoho napadlo protáhnout ji podél nezdolané severovýchodní Moravy. Po osmi letech se znovu opakoval valmezský start. Na programu byl kompletní přejezd Beskyd, Oderských vrchů a Jeseníků. I tento záměr byl nakonec naplněn. V paměti zůstává Láďova otcovská péče o suverénně nejmladšího účastníka, roční Nikolku, těhotnou Bárou zdolávaná nejtěžší etapa ve strmých březích Moravice, Adélin vylomený zub na ostravské dlažbě a souboj doprovodného Formana nejdříve s obrubníkem, později s pádícím Trabantem. Červenou tečkou se staly Robertovy obnažené tkáně, přebarvené po krkolomném pádu v posledním ze všech sjezdů.

Také rok 2003 našel své pokračování. Z Hradce u Jeseníku se podél Nýznerovských vodopádů postupně všichni vydrápali až na Králický Sněžník, poté sjeli na malebnou Vysočinu a po ní se cestami necestami posunuli k jejich nejvyššímu bodu, Devíti skalám. Tady se také uskutečnil historický prvovýstup s bicyklem. Tato rally měla, díky Rosťovu loveckému umění, výrazně rybí příchuť. Ani jí se nevyhnulo občasné bloudění, prudké bouřky či divoké kotrmelce. Skončila na dvorku jednoho kamaráda, v Bohdalci u Žďáru.

Někteří stálí účastníci začali odpadat, jiní chtěli pokračovat, takže se vymyslela mírná inovace. Rally ADRA jako taková skončila po devíti letech u Devíti skal a jejím nástupcem se stala tzv. Adarally Meziříčí. Motivací byl pokus o objetí veškerých českých lokalit uvedeného názvu. Samozřejmě se nemohlo startovat jinde než ve Valmezu.  Každá z etap navíc končila u nějakého hradu. Cestou k Českému Meziříčí se tedy spalo u Helfštýna, Sovince, Bouzova, Svojanova a Košumberka. Stíhačky pravděpodobně nezapomenou na problém s navigací a Radek na přemet přes řídítka, který se stal předzvěstí k přemetu mnohem zásadnějšímu.

Jedenáctá rally se neplánovaně ukázala jako definitivně poslední. Z Českého Meziříčí se podél Kuksu vydala ke Troskám, potom podél Kosti k Bezdězu a odtud ke Kokořínu. U Litoměřic se spalo na Helfenburku a o den později nedaleko za vodním hradem Budyně, v Peruci. Celé putování, které tentokrát čítalo úctyhodných 470 km, končilo, kde jinde než v Meziříčí. Jednalo o místní a docela zapadlou část města Kadaně. I v tomto případě se dá mluvit o zásadních přemetech. Tentokrát se však zmíněného Radka netýkaly. Cykloputování tohoto typu tím pádem vyšumělo. Možná, že na čas, možná na věky…