Řeči z cesty

NA SKALÁCH LAČNOVSKÝCH

- malé dětské vandrování -

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Po dvou letech je to tu zas. Meziříčská děcka s tatíky a jedním dědkem vyráží opět ke skalám. Tentokrát k těm, co se tyčí na Lačnovem. Ve Valmezu osedlávají autobus a na Vsetíně vlak Českých drah. Přebírají tu od rodičů čipernou Evičku a přesunují se k Lidečku.

Nezbývá než tady opustit pohodlný vagon, přejít cestu a hned se zakousnout do protějšího svahu. Teplota je kolem třicítky a sklon svahu skoro také. Bágly se spacáky, jídlem, ešusy, ručníky, zubní pastou a jinými zbytečnostmi tíží víc a víc. V polovině krpálu, to je asi po čtvrthodině cesty, se ozývá masové kručení žaludků. Pokud se nevyhlásí svačina, junioři hrozí stávkou. Samozřejmě je jim bez dalšího vyjednávání vyhověno.

Dál už se stoupá necestou. Cesta se totiž ztratila. Lesním porostem a neposečenou jetelinou se výprava dostává na hřeben. Den se pomalu chýlí ke svému závěru, takže je nanejvýš nutné zvolit vhodné místo na spaní. Vrcholová louka s výhledem na východ bude asi tím nejlepším řešením. Tady, daleko od lidí, bude v noci určitě absolutní klid.

Asi sto padesát metrů odsud je sice objeven skautský tábor, ale ten je v tuto dobu totálně vylidněný. Bude sloužit jako záloha pro případ nenadálého deště. Dlužno však podotknout, že už dva měsíce skoro nekáplo.

Omladina, střední věk i čestný zástupce penzistů pro jistotu zaléhají kousek od polní cesty. Co kdyby po ní v nocí pelášil zajíc, medvěd nebo divočák?

Kolem půlnoci se najednou ozývá zvuk motorů. Je to sen nebo holá skutečnost? Co by tu teď někdo hledal s autem? Za chvíli ozařují temnotu i světla reflektorů. Pár metrů od jemně vyděšených nocležníků se poté přežene celá kolona. Důvod nečekaného překvapení zůstává nejasný. Patrně sem byl pod rouškou temnoty vyvezen tajný výsadek táborníků.

Teplá noc je zakončena nekompromisně vycházejícím sluncem. Jak to tak vypadá, opět nastanou tropy. Nočních dvaadvacet se rychle mění na ranní třicítku. Stín bude opět nejvyhledávanějším pojmem nastávajícího dne.

Během horkého dopoledne dojde na karbaničení, na schovávanou či na bohapusté lenošení. Na víc prostě není sil. Kéž by už konečně zapršelo!

Denní návštěva jednoho z táborů naznačuje, že to tu mají docela slušně vymakané. Dva areály s podsaditými stany, s kuchyní, strážní věží, indiánskou saunou a dokonce i s polním kostelem. Ten nasvědčuje tomu, že zdejší táborité mají válečnou sekeru zakopánu, takže pro potulující se greenhorny nemusí být nebezpeční.

Horké léto dalo vyrašit bohaté úrodě černých ostružin, takže polední přesun k Lačnovským pískovcům je zpestřen občasnými občerstvovacími zastávkami. Pětatřicet ve stínu a o deset víc na slunci se bez nich dost dobře neobejde.

Horní skály jsou zatím neobsazené, což je naprosto skvělá zpráva. Skoro všichni tu jsou úplně poprvé. Kamenné stěny plné voštin, dutin a výklenků působí značně romanticky a tak se juniorská sestava hned pouští do zvídavého průzkumu. Samostatný pobyt ve vyšších partiích je jim z pochopitelných důvodů zapovězeny, takže spontánní volnočasové aktivity se odehrávají pouze v dokonale bezpečných přízemních sférách.

Varování před výskytem velkých šelem sice není bráno na lehkou váhu, ale nesrovnatelně závažnějším problémem jsou někteří letci z říše hmyzu. Za přistávací lokalitu si zpravidla vybírají odkryté části lidského těla. Hrdinná Nikola se však v žádném případě nenechá vyvést z míry. Řídí se totiž nade vše užitečným heslem, "Mouchy, snězte si mě". A to i v případě, že se jedná o vosu.

Zatímco si dva přítomní otcové dopřávají vycházku k nedalekým Vařákovým pasekám, modré nebe se začíná kvapně zatahovat ocelově šedými mračny. Z jihozápadních zeměpisných šířek proniká čím dál hlasitější burácení. Mladá garda pod energickým velením hošťalovské generálky Evičky neváhá ani vteřinu a okamžitě vyhlašuje všeobecnou mobilizaci. Zapálení stavitelé ve značném chvatu snášejí větve a kameny, spěšně rozbalují plastové folie a vytrvale se z tohoto materiálu snaží k nebesům vztyčit vodovzdorný přístřešek. S nemalým zaujetím na něm makají nejméně tři čtvrtě hodiny. Přes nespornou snahu je však konečný výsledek totožný s nechvalně známou babylonskou věží. Což v dané situaci zas až tak nevadí, protože hrozivě vyhlížející bouřka se nakonec scvrkne jen na pár středně vydatných přeháněk.

Odpolední burácení se však v různých obměnách ozývá až do večera. A jak to tak vypadá, bezmračným dnům je definitivně odzvoněno. Nejen dnům, ale i nocím. Což je aktuální případ, který je nezbytné briskně vyřešit. K malému převisu se opře pár smrkových kůlů a k nim se lehce upevní veškeré dostupné igelity. Běžný deštík by spící táborníky neměl vážněji ohrozit.

Snáší se večer a pod skálami plápolá sálající táborák. Zákaz rozdělávání ohňů právě zrušily zmíněné, toužebně očekávané přeháňky. V kotlíku probublává vařící se polévka, pod převisem řádí karbaníci a někde v dáli duní stále přítomné burácení. Nevyhlášená večerka poté mění noclehárnu v dokonale naplněnou krabici sardinek. Na prostoru třikrát dva metry se tísní osm individuí.

Jakkoli nemůže být o nějakém komfortním nocležení jakákoliv řeč, všichni spí jak zabití. Ale pouze do tří hodin nad ránem. Občasné neškodné padání vláhy zničehonic ukončí zběsilý uragán doprovozený hromobitím a neustávajícím lijákem. Proudy vody se řítí po sklaní stěně dolů a tvoří vydatné potůčky mířící k převisu. Tady se mění v šumící vodopády přistávající na celtách či přímo spacácích bezbranných nocležníků. Něco sic stačí zachytit dvojice neustále vyprazdňovaných ešusů, ale to situaci v zásadě neřeší. Nezbývá, než se smířit s mokrou realitou a trpělivě vyčkávat svítání.

S rozbřeskem, tedy po dobrých dvou hodinách intenzivního zavlažování, konečně déšť poněkud ustává. Patriarcha rodu Škrláků vyhlašuje pro svoji družinu poplach prvního stupně s bleskovým opuštěním stanoviště. Tříčlenné družstvo poslušně vyráží na ranní vlak. Zbytek světa volí pozvolnější variantu. U znovu vzkříšeného ohně ždímá totálně promočené spacáky a v pohodě dojídá rozehřátou večerní polévku. V době, kdy s klidem a sbalenými bágly startuje k nejbližší civilizaci, už opět začíná oblohu ovládat odpočaté sluníčko.

Sešup k Dolním skalám je sice prudký, ale neškodný. Kameny, písek a jehličí nejsou ani po dešti žádnou překážkou. Ale vrstva prachu, který ještě včera pokrýval dlouhou lesní cestu, se během noci proměnila v nádherně hutný, tuze přítulný tmel. Lepí se nejen na paty, ale na veškerou plochu podrážek. Nečekané bahenní slasti si užívají hlavně majitelé letních sandálů. Jejich štrapáci ukončují až první metry lačnovského asfaltu.

Až do Lidče to jde se všemi naštěstí s kopce. Cestou přibývá k pozůstalé pětici ještě jeden účastník. Bílý pes by rád pokračoval i vlakem, ale tu už mu nemůže být ani při nejlepší vůli dopřáno. Zda se pak vrátil pět kilometrů do Lačnova, či zda si našel na nádraží jiné kamarády, zůstane asi na věky tajemstvím. Žádným tajemstvím ovšem není skutečnost, že se ostatní v pohodě vrací do svých známých, dokonale zabydlených městských doupat. A že si zase o trochu víc uvědomují, že spát tam, kde nad ránem nezatéká, je nádherný, přímo nebetyčný luxus.