Rally prasečí chřipky

Svinec – Prasetín

přes Čunín, Vepřovou a Vepříkov

Etapa II.  Čunín – Vepřová

Teplá noc se už dávno proměnila v ještě teplejší ráno. Vlastnoručně připravená snídaňová menu postupně mizí v našich trávících aparátech, které je přetaví ve vysokooktanovou pohonnou hmotu. V její síle bychom dnes měli dodrncat až  k poměrně daleké Vírské přehradě.

Přes nekonečnou louku míříme do Konic. Žádného koně tu kupodivu nevidíme. Za pěkným náměstíčkem potkáváme červenou značku, která by nás měla dovést k Jevíčku. Jeví se nám za dobré odbočit s ní do sevřeného údolí, kde zbylo místo jen na uzoučký chodník. Je plný šutrů a kořenů, vlní se podél malého potůčku a pořád stoupá nahoru. Nezbývá, než tu a tam použít osvědčenou tlačenku. Po půlhodině jsme, celí zpocení, konečně na návrší.

Jak se zdá, docela pěkně nám to začíná. U rozcestníku totiž zjišťujeme, že míříme na přesně opačnou stranu. Tlačení na kopec tedy bylo zbytečné. Takže, zpátky do údolí a pak zase nahoru. Zíráme do map. Nejmíň pět jsme si najeli, takže vymýšlíme zkratku. Neznačenými cestami i necestami se postupně dostáváme na plánovanou trasu. Lesní cesty a chodníky  vedou buď nahoru nebo dolů. Na nějakou pohodovou hřebenovku můžeme rychle zapomenout.

Za obcí Šubířov zdoláváme mírné stoupání. Michal si všímá teploměru. Do čtyřicítky toho moc nechybí . Nebýt občasného závanu větru, bylo by jich ještě víc. Vyšlapat při tom  kopec, znamená vyhrát válku. Proto tu asi postavili kamenný pomník padlým bojovníkům. Padáme k němu, zatím jen únavou. Každopádně jsme na tom o mnoho lépe, než  ti vytesaní do skály. Nepadli za nějakou imaginární svobodu, ale za pitomost mocipánů. Chudáci vojáci!

Jako chudáci se pomalu začínáme cítit i my. Dlouho do kopce, chviličku z kopce a tak pořád dokola. Přes Jaroměřice se dostáváme k Jevíčku. Celí vyjevení zíráme na krámek se zmrzlinou. Poroučíme si největší porci. Zapíjíme dvoulitrovkou kyselky. Samozřejmě, ve stínu. Na slunci je k nevydržení. Dáváme si na čas. K obědu za Letovicemi je to jen patnáct, dvacet kilometrů.

Nedá se svítit, jede se dál. A často také tlačí. Krpál za Opatovicemi končí u bývalého hradiska. Vítají nás tu dva borci. Jeden z čítanek, druhý ze školních zpěvníků. Bezruč a Foerster, kteří ozdobili zdejší skalnaté nádvoří, jsou svědky řešení dalšího duševního problému. Michalovo pneu opět nedrží, takže oprava je nezbytná.

Nezbytné je ale také vydrápat se do protějšího svahu. Pochopitelně i s bicyklem. Horolezecký úsek je zpestřen pařezy a kořeny stromů. Doufejme, že nic horšího už dál nebude. Celí zchvácení pak zdoláváme náročné klesání do dalšího údolí a pokoušíme se věřit, že další pokračování už bude svižné a bezproblémové.

Ve vesnici Velká Roudka nejdřív dlouho pátráme po značce a potom o mnoho déle, jak zprovoznit Michalův drahý, přesto neustále ucházející stroj. Nový systém řešení ventilků neumožňuje nafoukání duše. Po mnoha rozličných pokusech  se uchylujeme k silovému řešení. Kombinačky toho sice dost poškodí, ale nakonec se dílo podaří.

Nepodaří se nám ale udržet na plánované trati. Doprovod obohacený o další trojici už netrpělivě stepuje u přehrady. Místo terénní klasiky proto volíme asfaltovou cyklotrasu. Je sice také v duchu dnešního dne, tedy do kopce, z kopce, ale přece jen o něco rychlejší než lesní varianta. K letovické přehradě dojíždíme na pokraji zhroucení.

Staronová trojka ve složení Tomáš, uzdravená Tereza a Ondra se už stačila vykoupat a celá natěšená se třepe na odpolední cestu k Víru. Naději, že to bude co nevidět, však musí rychle opustit. Také my se musíme podrobit vodnímu chlazení, stejně jako doplnění paliva. První se odehrává v přívětivě vlažné přehradě, druhé ve venkovní zahrádce svitavického penzionu.

Asfaltová cesta nad hladinou nádrže je sice totálně roztečená, ale pomalejší jízdu to zatím ještě umožňuje. Horší to bude za Křetínem. Červená značka musí překlenout poměrně vysoký hřbet. Nejdřív snesitelně stoupá údolím, poté se zařezává do stále prudšího svahu, aby se ve finále hlava nehlava pustila přímo do srázného krpálu. Stíhačka Jana mele z posledního a v závěrečnýchch metrech vypadá, jako by šla na popravu. Však hora s názvem Špilberk je odtud jen coby kamenem dohodil.

Přestože se nacházíme na území obce Ústup, je nade hvězdy jasné, že jen tak lehce neustoupíme. Pokračujeme odhodlaně dál a po docela slušných cestách se dostáváme do Olešnice. Olší tu moc nevidíme, zato se tu před kostelem  točí pivo i kolotoče, rachotí rozpustilá muzika a své vnady odhalují sprejem namalované slečny v nadživotní velikosti.

Svatostánek i s pouťovými svody necháváme za zády, protáhneme se uzounkou škvírou mezi baráky a brzo nato společně zdoláváme táhlé stoupání na kdoví už kolikáté návrší. Žhavé slunce je už docela nízko nad obzorem, takže bychom měli šlápnout do pedálů, ať nezatmíme. Následuje kamenitý sešup do dalšího údolí. Svištíme jako urvaní z řetězu, šutry odlétají do stran a za sebou necháváme nahnědlá oblaka zvířeného prachu.

Tomáš Surovčík to asi trochu přehnal, a tak je ihned surově potrestán nepříjemným průsekem jedné z jeho duší. Zatímco mu rodinka asistuje při opravě, s Michalem pádíme polními cestami dál a dál. Krajina je tu půvabná, ale značení prachmizerné. Tam, kde jsou stromy, je značek plno, tam kde jsou louky, naopak úplně chybí. Netuším, jak si tu poradí našinec neoplývající speciálkou nahranou v mobilu či jiném elektronickém zařízení. Být tu bez techniky, převtělíme se okamžitě v bludné Holanďany a kroužíme zdejším krajem až do bílého rána.

Docela se stmívá a tak si krátíme cestu přejezdem nedávno pokosené louky. Což jsme neměli dělat. Buď tu pěstují neobvykle tuhé traviny nebo vlastním neobvykle nekvalitní obutí. Zkrátka a dobře, duše je prázdná. Výměna sice netrvá dlouho, ale posunuje nás do velice slušné temnoty.

Čeká nás už jen sjezd do údolí řeky Svratky. Následuji rychlého Michala a přitom jen letmo vnímám šerem zahalené okolí. V jedné z levotočivých zatáček jdu zničehonic k zemi. Pár kotrmelců naštěstí nechává jen zanedbatelnou červenou stopu na jedné z mých končetin. Měl jsem kliku, že zrovna tady byl podklad hliněný, navíc ještě vypolstrovaný suchým listím. Právě v něm ale vězel ukrytý klacek většího průměru, na který se mi podařilo najet. Lehký náklon a přimáčknutá přední brzda vykonaly své.

Do Víru přijíždíme skoro potmě. Když i Michal označí dnešní etapu za hodně těžkou, je už co říct. V pekelném vedru a kopcovitém terénu jsme ujeli pětasedmdesát kilometrů. Surovčíkova sborná komanda se už pomalu zabydluje. Po Tomově defektu ztratili víru, že do Víru terénem dojedou, takže zvolili rychlejší přesun po okreskách.

Náčelník dopravy a ubytování vyhlédl i pro dnešek parádní plácek. Na břehu řeky Svratky, kde možná stále kvete rozrazil, se dnes uvelebí sedmero spáčů. A protože mají za sebou pekelný den, zalehnou brzo a celou noc v absolutní pohodě dokonale prospí.

Kolik jsme toho v pohodě naspali se přesně neví, jisté je však to, že to určitě nebyla celá noc. Ještě za tmy se začínají objevovat světelné záblesky a čím dál hlasitější hromobití postupně probouzí i nejzatvrzelejší nocležníky. Rozednívání je už ve znamení náznaku mírného deště. Nezbývá, než se vysoukat ze spacáků a svižně sbalit veškeré roztroušené propriety. Určitě to netrvá víc než jednu čtvrtinu hodiny. Sotva je balení u konce, končí i nečekané padání dešťových kapek. Burácení se sice ještě ozývá, ale nás už bezpochyby neohrozí.

Překvapivý budíček má nakonec spoustu kladů. Vyjedeme dřív a pokud nás nepotká pád komety či Třetí světová, mohli bychom dnešního podvečera s úsměvem končit ve Vepřové. Vypadá to na další sedmdesátku.

S láskou i nadějí dáváme Víru ádié a stoupáme k přehradní hrázi. Zadržuje pitnou vodu pro bezpočet kohoutků a splachovacích záchodů. Obnažené břehy naznačují, že letos jí moc nenateklo. Už půldruhého měsíce pálí slunce a nezaprší a nezaprší. Kromě několika výjimek. Jak se později ukáže, dnešní bouřka byla pouze jedna jediná, a to v místě, kde se právě nacházíme.

Cyklostezka kopíruje zalesněné nábřeží a občas dává nahlédnout na parádní scenérie, které tento klidný kout nabízí. Klikaté údolí s namodralou hladinou a skoro žádní smrtelníci. Navíc slušná cesta bez obtížnějších stoupání. Netrvá dlouho a jsme o kus dál, tedy přímo v Dalečíně.

Obkroužíme dalečínskou zříceninu a dál už pokračujeme levou stranou svrateckého údolí. Než dojedeme do Jimramova, vystřídáme snad všechny druhy komunikací. Úzké asfaltky, polní cesty, vyjeté koleje, vyšlapané chodníky i sotva znatelné lesní pěšiny. Nahoru, dolů a tak pořád dokola.

Aby Tomáš nezapomněl na užitečné mechanické návyky, potkává jej opět oprava schlíplé veloduše. Činí tak v rušném jimramovském centru, přímo před výdejnou zmrzliny a jiných svůdných záležitostí. Každopádně je pro nás velice příjemné, s kornoutem chladivé spirály v ruce pozorovat makajícího borce, kterému se řinou krůpěje potu z celičké plochy jeho prodlouženého čela.

Tropické třicítky nepolevují ani když se poté přibližujeme ke Sněžnému. Muži se  tu poohlížejí po nějaké slušné hospodě, ale ničím podobným toto lidské sídlo neoplývá. A tak  nezbývá než dát zavděk jedlým tovarům z místní samoobsluhy.

Vysušenými polními cestami se dostáváme  k Blatinám. Bláto ani blatouchy tu už nějaký čas nepamatují, zato upravená stavení, která jsou rozesetá po rozlehlé stráni, lidskému oku až neobyčejně lahodí. Je to zajímavé, ale něco podobného žádný architektonický výtvor v podobě chatové zástavby jednoduše nedokáže.

Vystoupali jsme na nejvyšší hřeben Českomoravské vrchoviny. Zatímco se s Michalem vydáváme po turistické značce směrem k Devíti skalám, zbytek světa volí pohodlnější obchvat cyklotrasou. Připravují se tak nejen o dřinu s přenášením bicyklů přes kamenná moře, ale i o přenádherná, mírně klesající kličkování mezi stromy, pařezy a dovysoka vystupujícími balvany. Obojí za pozorného sledování a komentování celé řady pochodujících pěšáků. Například čtyřicítka důchodců, které míjíme pod Malinskou skalou, už vůbec nechápe. Většina seniorů má zjevný problém tudy s námahou protáhnout  svá těla, natož kdyby měli ještě zápasit s horskými velocipédy.

Skal si tu užíváme do sytosti, takže nejznámějších Devět, které jsou trochu z ruky, programově míjíme. Přes osmistovkovou hranici se však dostáváme o kousek dál. Žákova hora, nejvyšší bod této rally, se nenápadně tyčí do výšky 810 metrů nad mořem. Tu už sdílíme s kompletním týmem, který se dal znovu dohromady na jejím úpatí.

Ještě dobrých pět kilometrů si užíváme lesního stínu a pohodových technických sjezdů. Přijíždíme do Škrdlovic a aniž bychom příliš škrdlili, rozhlížíme se po nějaké levnější hospůdce. Nacházíme ji na břehu zdejšího rudého moře, známého pod názvem Velké Dářko.

Nádhernou vodní plochu uprostřed  lesů však  poměrně brzo opouštíme. Davy, které se soustředily kolem

bufetů a krámků se zbytečnostmi, dvakrát nemusíme. Raději opět drkotáme lesem, tentokrát po pěšině až přespříliš zvlněné. Pět kilometrů pomalého cykloposunu a jsme  v Račíně! Raky tu sice potkáváme, ale pouze vyřezané ze dřeva. Ti skuteční prý sídlí v blízkém rybníku. Uměli si vybrat! Hladina je vyzdobená lekníny a vyhlíží náramně sympaticky.

Vepřová je odtud už jenom  pár mil. V pohodě se posouváme k její hranici. Leží tu totiž dva rybníky. Zajíždíme k tomu prvnímu a kousek od jeho břehů rozbíjíme tábor. Vybíráme si měkké pelechy pod rozložitými smrky. Tady nás jen těžko někdo vyhmátne!

Těsně před slunce západem jedu na průzkum cílové vesnice. K mému překvapení je docela hezky upravená. Žádný svinčík ani smrad prasečárny. A tak marně pátrám, proč ji nazvali po čunících. Důležité je to, že máme i druhý díl zdárně za sebou. Z Čunína do Vepřové je to skoro 140, ze Svince takřka rovných 285 kilometrů.

Večerní koupel v mělkém rybníku nemá chybu. Voda jak čaj, kolem ztichlý les a nad hlavou hvězdami poseté nebe. Noc na rašelinové matraci je také v pohodě. Občas sice připlachtí nějaký ten místní moskyt,  ale čekali jsme daleko masivnější nálety.

pokračování příště

------------------------------------------------------------------------------------------------------------