Rally prasečí chřipky

Svinec – Prasetín

přes Čunín, Vepřovou a Vepříkov

--------------------------------------------------

Etapa I.  Svinec - Čunín

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Za všechno může Jura Dlabaja. Ihned poté, co jej před léty vykopli za údajné chrochtání ze všemocné  Novy, myšlenka  na uspřádání akce výše uvedeného názvu začala některým recesistům neodbytně šrotit v hlavě. Byl to právě nesmrtelný Jura, který nás před dvaceti lety vytáhl do mediálních výsostí nejen jmenované televize, ale i její stejně věhlasné konkurentky. Zvěstí o tehdejším Pochodu šílených krav z Hovězího do Držkové se tak mohli jednoho podvečera pokochat všichni závislí polykači hlavních zpráv hned na dvou ostře sledovaných programech.

První letošní srpnové neděle  se na holém návrší poblíž Nového Jičína srocuje značně nesourodá pětice horských bicyklistů. Nejmladší Terezie teprve načíná třetí desetiletí, zatímco moje tělesná schránka neodvratně míří k sedmdesátce. Tedy k číslu, které by mělo po příštích šest dnů vyjadřovat průměrnou denní dávku ušlapaných kilometrů. Ze Svince, kde nejsou kupodivu k vidění žádné svině, jich má být do jihočeského Prasetína  něco přes čtyři sta.

Milosrdné  nebe nám po dlouhých týdnech bez deště přichystalo tuze milé překvapení. Obvyklé třiatřicítky klesly o deset níž a vymetenou oblohu zahalily cáry šedivých mraků. S prvními metry po startu se k zemi snáší i první chladivé kapky. V jejich doprovodu sjíždíme svinsky rychlým tempem z vrcholu zmiňovaného Svince do Kojetína. Sympatická vesnička má také svého hanáckého jmenovce. Ale tam bychom měli dorazit až během zítřejšího putování.

První sjezd je úspěšně za námi, před námi se ale rýsuje první stoupání. Mladá garda ho zvládá v sedle, zbytek světa raději už od začátku šetří silami. Může si tak vychutnat vděčné výhledy na Starojický hrad a celou Moravskou bránu. A jsme na Petřkovické hůrce, prvním pořádném kopci na naší předlouhé trase.

Divoký sjezd k Jasenici nabízí první otestování brzd i jezdeckých schopností. Kamenitý úvoz střídá rychlé travnaté klesání a to pak ještě technicky náročný sešup plný kořenů, vyjetých kolejí a skalních prahů. Z Jasenice to pak švihneme přes posečené pole a dál už kodrcáme cestami rozličných kvalit až k valaškomeziříčským komínům. Babišova Deza nevypíná ani v neděli, takže si dáme pár doušků voňavky, která z chemičky prosákla  a podél věhlasné mlékárny a vlakového nádraží pádíme k hostýnskému podhůří.

Nad Poličnou začíná dlouhé stoupání na hlavní hřeben. Tady nás už vítá slunce a také vzpomínka na Masaryka. Právě sem prý Tatíček, coby valašský poslanec tehdejšího  c.k. rakouského parlamentu často chodíval. Jeho pomníčku, který kupodivu přečkal i čtyřicetiletou éru komančů , konkuruje čerstvě opravená připomínka Ježíšovy matky Marie.  Masaryk proti ní bezpochyby nic neměl, zato s institucí, která ji zvolila za královnu nebes, si zase tak moc nerozuměl.

Velikány dějin necháváme v klidu odpočívat a hřebenovou trasou pokračujeme k Lázům. Občas lesem, tu tam po loukách, někdy slušnou polňačkou, jindy jen obtížně sjízdným terénem. Až do dnešního cíle budeme z větší části kopírovat závodní dráhu věhlasného „Drásala“. Údajně se jedná o nejobtížnější amatérský cyklomaratón v celé České republice.

Jediná vesnice na hostýnském hřebenu leží  ve výšce kolem šesti set metrů. Jezdí sem autobus, o víkendu tu otevřou hospodu a o některých nedělích i sympatickou modlitebnu. Starousedlíci totiž inklinují k evangelíkům. Nedaleko odtud se  kdysi nacházelo centrum odporu odbojných Valachů, kteří si své náboženské přesvědčení za nic na světě nechtěli nechat vzít. Podle hodnověrných pramenů tak přispěli k uspíšení vydání Tolerančního patentu. S domorodci to neměl dvakrát snadné ani neslavný Adolf s knírkem, stejně jako o něco později rudí Klementovi souputníci.

Lázy však znamenají komplikaci i pro náš tým. Čiperná Terezie už za Valmezem začala ztrácet dech a  k obědové přestávce přijíždí se značným zpožděním. Nečekaně náhlý útok nějaké záhadné virózy ji vyřazuje ze hry. Celkem logicky to tady vzdává i její o hlavu vyšší nápadník Ondráš. Oba sjedou do nedaleké Jablůnky a tam se uvidí, co bude dál.

Zbylá trojka ve složení Jana, Michal a moje maličkost pak pokračuje směrem ke Trojáku. Po levé straně má Kateřince, loňskou vesnici roku a moje rodiště, po pravici dlouhé rajnochovické údolí. Krásná lesní trasa nás dovede na místo dalekých rozhledů, na Bludný. Zatím jsme naštěstí nebloudili, ale moc dobře víme, že v méně známých krajích se tomu zcela určitě nevyhneme.

Kousek odtud na nás čeká Maruška. Tentokrát se nejedná o žádnou kyprou Valašku, ale o obnažené návrší s nedávno vztyčenou rozhlednou. Dole je partyzánská dědina Hošťálková a před námi hvozdy, kde odbojníci i ti, co si na ně hráli, kdysi operovali. A kolem usedlosti, kam si, někdy prý dost nevybíravě, chodívali na svačinu. Pasekáři byli ve dvojím ohni. Pokud nevyhoví partyzánům, mají to spočítané, a když je při tom lapnou Němci, tak zaplatí i s úroky. Samozřejmě, cenou nejvyšší.

Troják, to je letovisko, které je využíváno hlavně v zimě. O vlek se tu prý přetahuje lyžařský klub s nějakým vykutáleným kroměřížským magnátem, takže ani současnost tomuto místu moc míru nepřinesla. Hospoda však zatím funguje a silnice k Bystřici je průjezdná. A styčný bod tří okresů,Vsetínského, Kroměřížského a Zlínského zůstává prozatím také nezměněn.

Pohodová hřebenovka nás posunuje k Hostýnu. Posvátnou horu s větrníkem, katedrálou a zástupy poutníků však naše Rally prasečí chřipky nenavštíví. Jednak by to bylo neuctivé, ale hlavně bychom si dost zajeli. Jedeme tedy ke Třem kamenům a o kousek dál odbočíme k Rusavě.

Sjezd k rusavskému údolí je dlouhý, rychlý a hlavně kamenitý. Bicyklisty vyjetý chodníček má šířku sotva dvaceti centimetrů a kdo jej při svižném sešupu opustí, má vystaráno. Nezbývá než pádit sice rychle, ale maximálně pozorně. Líbání matičky země je tady zcela nepřípustné.

Každé klesání má naneštěstí jednu chronickou nepříjemnost. Dříve či později jej vystřídá více či méně strmý protisvah. Ten náš však v jednom místě strmí až přespříliš. O jízdě nemůže být ani řeč. Člověk je rád, že do něj vysouká sebe, natož ještě kolo. Bicykl se tady stává jednoznačnou přítěží. Ještě, že se značně nakloněná rovina celkem brzo srovnává.

Pěšina kolem Ondřejovska, to je cyklistická balada. Mírně nahoru, mírně dolů, neustále po parádně vyjetém chodníčku. Aby to však nebylo tak přímočaré, nejrychlejší člen naší trojice tady zaznamenává citelný úbytek vzduchu v jedné z jeho duší. Ruční  kompresor v podobě hustilky však tento zádrhel briskně vyřeší a tak se pádí vesele dál. Netrvá dlouho a stejný duševní problém se vyskytne i na mém bicyklu.  Tentokrát to ale bude složitější. Do cíle je to jenom kousek a tam se něco přilepí. Vesnice pod námi jsou totiž Přílepy. Než se k ní spustíme, rozpustile se pouštíme do sklizně zdejších ostružin. Díky horkému létu jsou sladké a přenádherně šťavnaté.

S namodralými ústy, prsty i obsahem tlustého střeva poté drkotáme  do dědiny. Rychle ucházející zadní kolo mě stěhuje do těsné blízkosti řídítek, což pro zdolávání klesající pěšiny plné kořenů není zrovna ideální. Naštěstí to k malé přehrádce, kde nás už očekává doprovodný šofér Antonín, není příliš daleko. Není tu jen on, ale také  životní partner naší Stíhačky, instalatér Tomáš. Bude tu s námi nocovat a nad ránem zase odfrčí  montovat kotle, instalovat potrubí a zprovozňovat záchodové mísy.

Ještě než zasedneme k večernímu ohni, čeká mě nemilé překvapení. Atlas, který jsem neprozřetelně nechal v bicyklové brašně, je totálně promočený. Nikoliv vodou, ale přeslazeným obsahem pet láhve, který nedotaženým uzávěrem vytekl. Pokud něco rychle nevymyslím, stránky se dokonale slepí a pár stovek za mapy celé republiky bude v háji.

Odskakuji tedy do háje a mezi každý list vkládám kousek větvičky. Do týdne to třeba někde v autě vyschne a drahý atlas bude zachráněn. Na příštích pět dnů mi tak zbývá jen černobílá kopie turistických map. Anebo nutnost držet se zuby nehty Michala, který má mapy v mobilu. Pro klidné spaní ještě měním totálně prázdnou duši. Ráno tak můžeme bezstarostně vyrazit k hanáckým rovinám.

Večerní vysedávání u sálajících plamenů později měníme za celonoční vylehávání. Někteří u vody, někteří v lese. Nebe je už zase bez mraků a noční teploty nad patnácti stupni. Ideální čas na nocování pod širákem.

Slunečné ráno nás vytahuje ze spacáků, ale nikam nespěcháme. Pobalíme nejnutnější věci a osedláváme bicykly. Ten můj však vykazuje jistou vadu. Včera vyměněná duše však opět zeje  prázdnotou. Navzdory tomu, že byla úplně nová. Nedá se nic dělat, musí z kola ven! Příčina prázdnoty je jednoduchá. Ostrý trn zaražený do pláště. Ještě, že si Michal přibalil lepící soupravu. V Přílepech přilepená záplata drží jak luterská víra, takže můžeme, byť se zpožděním, vyrazit. Čeká nás devadesát kilometrů napříč přeúrodnou  katolickou Hanou.

Přímočarou Baťovou cestou jsme zahnáni do Zahnašovic a potom stejně rovnou polňačkou k Chrášťanům. Za chvíli jsme ve městě s jemně hulícím komínem Za totáče tu měl sochu plešatý vůdce ruského proletariátu. Přes noc mu někdo hodil na záda batoh a na krk pověsil zdaleka viditelný nápis: „Lenine, Lenine, co tu děláš v Hulíně?“ Voloďa, který si tu asi odskočil zahulit, patrně rychle přišel na to, že tady skutečně  nemá co pohledávat, takže v současné době ho tu prý už opravdu, ale opravdu neuvidíme.

Kousek za kostelem nás mile překvapí parádní cyklostezka, po níž se pak v absolutní pohodě

přemístíme ke Kroměříži. Kromě nás se tu dnes shromáždily celé davy zvědavců. Koho by také netáhlo město zapsané na seznam UNESCO, které kromě zámku, barokních staveb a dvou výjimečných zahrad nabízí i populární léčebnu lidského psyché. Není špatné o ní vědět, protože šlapat v dnešních pětatřicítkách, to je prostě na zbláznění.

Jen co opustíme někdejší sídlo biskupů a jejich oponenta Jana Milíče, dostáváme se na scestí. Přesněji řečeno, modrá značka nás zavede ke korytu řeky Moravy, kde veškeré běžné komunikace končí. Pokud jedeme po hrbolaté, sotva znatelné pěšině, tak to ještě jakž takž jde. Ale když musíme k posunu použít nedávno posečené řepkové pole s převysokým strništěm, tak se jedná o vyložené utrpení. Jsme zkrátka na Hané a ta je dobrá na všecko možné, jen ne na běžnou turistiku. Zlaté včerejší valašské chodníčky!

S blížícím se Kojetínem postupně roste kvalita stezek a s ní i naše nálada. Do města Romů, zkrachovalého cukrovaru a prosperujícího mlýna přijíždíme kolem poledne. Rozcestník nám tu nabízí spoustu možností. Můžeme zamířit jak k nedaleké pípě, tak k Putinovi na Krym. Vynecháváme všechny nabídky, protože Rally prasečí chřipky míří do Čunína. Ze Svince jsme  ujeli už dobrou stovku kilometrů.

Obědová přestávka je naplánována u tovačovských štěrkáčů. Vede k nim velice slušná polní cesta bez jakéhokoliv stoupání. Modrá hladina a tropický žár samozřejmě svádí k pořádné koupeli. Průzračná voda s teplotou kafe nevykazuje nejmenší chybu. Čvachtali bychom se klidně až do večera, nebýt toho, že cílová páska čeká až o padesát tisíc metrů dál.

Na značené turistické cesty teď můžeme zapomenout. Čeká nás jej a jen asfalt. A protože jsme na Hané, tak asi pouze po rovině. Takže, dnes už víceméně v pohodě.

Vyvedení z omylu začíná co nevidět. Mohou za to prasata. Tentokrát ale převtělená do řidičů. Ještě v Tovačově pražská značka jen tak tak nesmete motocyklistu a o pár kilometrů dál nás vesele předjíždí uhánějící kamion ve chvíli, kdy na nepříliš široké silnici míjí několik osobáků. Bláznivý převažeč zdejších štěrků patrně netuší, že nám nezbývá, než uhnout až k zelené hraně hlubokého příkopu. Ještě, že z té proklaté olomoucké výpadovky zavčasu vypadneme.

Teploměr ukazuje šestatřicet ve stínu. Kde ho ale na zdejších obilných lánech najít? Po nich se teď prohání jen hejna rachotících kombajnů, za kterými stoupají mračna zvířeného prachu. Naše zapocená těla se stávají jeho vděčnými lapači. Aby toho nebylo málo, rovinatá Haná  přechází v pahorkatinu. Klopotíme se přes Klopotice , Biskupce a Kralice. Vražedné horko nás zastavuje až ve Vrahovicích. Jenom na chvilku, protože pátráme kudy dál. Mapa ukazuje, že ke Smržicím a Kostelci. Vycucaní jak kostelní myš tu zaléháme pod lípu. Máme toho tak akorát. Do Čunína zbývá ještě dvacet kilometrů.

Půlhodinka v tropickém stínu nám vrátila ztracenou sílu. Ale zatraceně dlouhé stoupání nás o ni zase náramně rychle připravuje. Pot teče proudem a mozek pomalu vypíná. Tělo funguje jen díky setrvačnosti. Konečně vrchol a za ním klesání. A s ním i báječně ochlazující fén. Střídání dvacet minut nahoru a dvě minuty dolů si ještě párkrát zopakujeme. Naštěstí slunce začíná s klesáním a v dohledu se rýsuje opravdový les.

Ze Ptení už pokračujeme proti proudu potoka. Ubývá aut i traktorů a přibývá stromů. Pekelné hanácké žně máme za sebou. Přívětivé údolí s občasným stínem nás vede do Strážiska. Strážníky tu sice nevidíme, zato ukazatel oznamuje jenom pár mil do cíle.

Čunín je malá osada obklopená lesy a loukami. Nepotkáváme tu takřka žádného Čuníňana. Takže netušíme, zda se dědina jmenuje po čunících, čuňatech nebo po někom jiném. Bylo by sympatické, kdyby sem přelanařili někdejšího místopředsedu vlády a současného vsetínského starostu. Jiří Čunek by se tu opravdu pěkně vyjímal. Také proto, že ho přátelé znají jako vyloženého srandistu s výrazným smyslem pro autoironii.

Místo valašského senátora  se tu pěkně vyjímá prostorná stáj pro domestikované zvířectvo. Z nějakého nepochopitelného důvodu nemají v Čuníně čunín, ale kravín. Čuníky už asi nacpali do klobás, jitrnic a ochutili jimi prdelačku.

Soudě podle jedné nepřehlédnutelné fasády, domorodci musí pařit k sofistikovanější části západohanácké  populace. Dost možná je mezi nimi i pár věřících, o čemž svědčí udržovaná kaplička nad dědinou. Co tu ale schází, je nějaký plácek na volné táboření. A tak se chtě nechtě musíme ještě o kousek posunout. Posečená louka u potoka za osadou Křemenec se jeví jako místo přímo ideální.

Dnešní večeře, kterou  si klohní každý sám, má jedno milé překvapení. Šofér Antonín nabízí na závěr voňavou delikatesu. Hlíva, kterou objevil ještě v Přílepech, chutná stejně báječně jako pozdější spánek u košaté vrby. Možná až na Stíhačku. Jana  tvrdí, že měla v noci návštěvu. Pokud to nebyla noční můra, pak to mohl být srnec anebo obecní vodník.

Zbývá jenom dodat, že ze Svince do Čunína jsme najeli nějakých sto padesát kilometrů. Jedna třetina Rally prasečí chřipky je tedy za námi. Na prase ani chřipku jsme nenarazili, takže cesta k dalším dobrodružstvím je otevřená.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pokračování příště