Chátra  v  Krkonoších

Doposud dýchající ostatky nesmrtelné Chátry si pro letošní rok domluvily sraz na jisté krkonošské Hájovně. Dalekou cestu přežili všichni až na jednoho. Patnáctiletý věrný sluha slezské větve, která od prvopočátku náleží k nejzdravějšímu jádru, dodýchal na krajnici u Vysokého Mýta. Nikoliv kvůli vysoké rychlosti, nýbrž právě naopak. Při dojíždění kolony mu zadnici nakopl za ním pádící neurvalec a navíc jej odpinkl na vozidlo před sebou. Nebohého renaulta se po následných dlouhých komplikacích zmocnila automobilová záchranka a spolu s nepoškozenou osádkou odtáhla do domovského, cizojazyčného Třineckého Slezska.

Zelená paseka jménem Rezek se po následující dva tři dny stává útočištěm pro ostatní, tedy dorazivší reprezentanty předkremační generace. Jelikož nikdo netuší, zda se dožije následujícího ročníku, každý se snaží využít zatím pociťované chuti k jídlu, jakož i jakž takž fungujícího trávícího ústrojí a napakovat své, zatím nescvrklé žaludky k prasknutí. Je to, ostatně, jedna z posledních rozkoší, která pro zmiňovaný, dnes už krajně ohrožený druh ještě zbývá.

Pro úplnost budiž zmíněno, veškeré zmiňované množině chátrajících neobyčejně lahodí také další z neobyčejných radostí. Obecný, duchaprostý český jedinec sice nechápe, ale je jí nepostradatelné doplňování spirituální přihrádky. Čerpat se dá všude možně, tentokrát se pramenem stává jedna z nejbližších modliteben. Chátra se v tomto případě stává nejen příjemcem, ale i dárcem. Někdo nabízí dobré slovo, někdo melodii, někdo možná obojí. Pokud došlo k něčímu obohacení, nebývá to zpravidla zásluhou smrtelníků. V budovách s křížem se vztahuje k nekonečně vyšším fenoménům.

Není špatné pozastavit se u starých, leč dobrých známých. Nejmenovaná vrstevnice sem před půlstoletím  emigrovala z Dálného Východu. Valašská švadlenka se poté úspěšně převtělila v krkonošskou hospodyni a k radosti lyžařů, lufťáků jakož i rodinné pokladny ubytovává   nocležníky ve vyvdané,  roztomilé chalupě pod vlekem.

Sváteční odpoledne není od toho, aby se prochrnělo. Pokud někdo nevyznává zdravotní reformu jen více či méně proříznutými ústy, pak nepochybně vyrazí na čerstvý vzduch. Je ho tu dost a jako jedna z mála věcí by měl být dosud v Krkonoších zadarmo.

Svatováclavský víkend už začíná vonět chvátajícím podzimem. Krakonoš má teď plno práce.

Vyzobat poslední borůvky a dosud zelené lístky a lístečky přebarvit nažluto, nahnědo či načerveno.

Všeobecně se to sice netvrdí, ale večer může být moudřejším rána. Alespoň podle prostřených stolů. Chátra, tentokrát za pomoci místních svěžích výhonků, se tak může opět pustit do nádherné, toužebně očekávané, nanejvýš rozkošné likvidace.

Nachází chvíle, kdy hlavní roli zastává nekonečně vibrující sladké dřevo. Naskakují známé melodie a milosrdná šedá kůra mozková postupně odtajňuje dávno zapomenutá slova. Na scéně se střídají zaláskovaní kovbojové, tatíček Masaryk, rozdováděný otec Abraham, tuzemská Píseň práce i ruskojazyčná Kaťuša.

První den týdne, který se jakýmsi nedopatřením nakonec stal posledním, je také poslední možností k nahlédnutí do Krakonošova království. Kdoví jak to snáší, když mu do řemesla fušuje nekalá konkurence. Řezbářský mistr, který se zrovna objevil ve svém horském útočišti, jeho zadumaná lesní zákoutí sympaticky obveseluje. Jmenovaný vládce hvozdů, Lesní správa ani Krkonošský národní park jej zatím za škodnou neprohlásili, takže trojrozměrných nápadů bude utěšeně přibývat. Zchátralé modely, které dnes před jeho chýší pózovaly, jej naplnily nevyčerpatelnou inspirací.

Sedmadvacátý slez chátrajících se chýlí ke konci. Není zakončen Internacionálou, ale masivním pojídáním masového množství masitých i jiných produktů. Pravdomluvná domácí váha nechť opět zanaříká!

J! Chátrání zdar !J