Privěty iz Kréty

 - I -

Pokud se někomu zdá nepatřičné spojovat největší řecký ostrov s největší zemí světa, nemusí mít pravdu. Celé naše dvanáctidenní pobývání na Krétě se totiž nese ve znamení ruštiny. Alespoň v Georgioúpolis a jeho okolí, kam tentokrát zamířily naše toulavé boty, aby si na pár dnů odpočaly od celoročně  otlačovaných chodidel. Za masivní ruskou invazí do těchto končin může být kus logiky. Nějakých čtyřicet kilometrů odtud se totiž nachází jedna z největších raketových základen NATO. Mazaný Putin sem proto nasměroval výsadek svých nadšených následovníků, aby záměry západních imperialistů v případě ohrožení východní demokracie hned v zárodku ztroskotaly.

Kolem třetí hodiny ranní se objevujeme na ostravském letišti v Mošnově. Nemůže být nic jednoduššího než  odbavení na přímý let v rámci naší milované Evropské unie. Všechno jde jako po másle do chvíle, než můj cestovní baťůžek zajede do útrob rentgenového prohlížeče. Uniformovaná dáma jej dává stranou a vybízí mě k veřejnému vystavení jeho obsahu. Jsem absolutně klidný, protože veškeré řezné a bodné náčiní je umístěno mimo zmíněné příruční zavazadlo. Vytasím tedy foťáky, nabíječky, slovníky, mapy, maskáčovou celtu a na pokyn bdělé zřízenkyně ruksak znovu svěřuji ostrozrakému tunelu. Dámě se opět něco nelíbí, na obrazovce mi ukazuje podezřelý půlkulatý stín a důrazně mě vybízí, abych nebezpečně vyhlížející předmět konečně vytasil ven. Vůbec netuším, kde by něco podobného mohlo vězet. Rázná paní proto bere situaci, v tomto případě můj batoh, pevně do svých rukou. Z venkovní boční kapsičky, na kterou jsem dávno zapomněl, před zraky desítek zvědavců vítězoslavně vytahuje rezavou podkovu. Až teď mi dochází, že jsem si ji tam jenom tak zastrčil při nedávném putování po východním Kavkaze. Nejbizarnější na celé věci je skutečnost, že zmíněný suvenýr ušel pozornosti jak ázerbájdžánské, tak ruské bezpečnostní kontroly. Budiž ostravským slídilům připsáno k dobru, že díky jejich příkladné ostražitosti neunikne do letadla ani myš, natož nějaký sebevražedně ozbrojený teroristický desperát.

Tři stovky prolustrovaných pasažérů se usadí do pohodlných křesel prostorného Airbusu, číslo popisné 320. Pomocí rozhlasu nás lámanou češtinou přivítá sám pan kapitán. Poté co nám stevardky předvedou známou sestavu se záchrannými vestami a dýchacími maskami, dostane se slastně uvelebeným pasažérům varování, ať se v žádném případě nesnaží vyfotit někoho z létajícího personálu. Nikdo to veřejně netvrdí, ale je možné, že v případě porušení by mohl být paparazzi z letu vyhoštěn.  Francouzský stroj se poté zvedne od mošnovské půdy, zakrouží nad Frýdkem a pak už neodvratně zamíří za jižním sluncem. To se však teprve nesměle klube z dalekého východního obzoru. Nádherně kulatý měsíc, který až do této chvíle vévodil nebeské báni, povážlivě bledne, aby se nakonec proměnil v nepříliš zřetelný puntík na čím dál modřejší ranní obloze.

V obvyklé výšce  deseti kilometrů nad zemí přeplachtíme Balkán i početné řecké ostrovy a po nějakých sto padesáti minutách ve vzduchu se opět dotýkáme poněkud bezpečnějšího zemského povrchu. Jsme v Irakliónu, hlavním městě veškerých Kréťanů.

Notoricky znám rituál organizovaných zájezdů se zdejšímu letišti poněkud vyhýbá. Nejsou tu k vidění desítky agentů šermujících nejrůznějšími firemními mávátky, ale nekonečný štrůdl kamrlíků s názvy té které cestovní kanceláře. Náš starý dobrý Fischer je nakonec také vypátrán, takže se dovídáme číslo autobusu, který by nás měl přemístit o nějakých sto kilometrů na východ.

Pro většinu přímořských povalečů jsou autobusové přesuny utrpením. Protože mezi ně naštěstí nepatřím, pobřežní cesty si náležitě užívám. Jsem na Krétě podruhé v životě, ale nikoliv v těchto končinách. Fascinují mě vysoké hory, olivové háje i prudké srázy končící v ultramarinově modrých mořských hlubinách. Členité pobřeží zdobí větší či menší lidská sídliště. Do některých  nich zajíždíme, abychom tam vyklopili natěšené, kufry obtěžkané rekreanty v doprovodu jejich více či méně zavalitých souputnic.

Po bezmála třech hodinách přerušovaného posunu jsme u cíle. Našim dočasným útočištěm se stává už vzpomínaný Georgioúolis na severním břehu krétské pevniny. Hotel Fereniki nás už patrně netrpělivě očekává. Jak se za okamžik ukáže, zatím ne tak úplně. Ubytovat se můžeme až  nám uklidí některý ze 450 pokojů. Což bude tak za dobré čtyři hodiny.

Zatímco má krásná choť bedlivě hlídá početný soubor naší bagáže, odskakuji na první průzkum nejbližšího okolí. Polije mě pot a pojímá hrůza. Třicet ve stínu mi nevadí, ale nekonečný les deštníků asi nerozdýchám. Lehátkový lazaret jsem bez újmy na zdraví akceptovat tak jednu až půldruhé hodiny. Hluboce smekám před těmi, kteří tu vydrží celou dovolenou, a naprosto nerozumím těm, kteří se na takovéto masové úložiště nehybných těl celý rok těší.

Vstupní hala zmíněného hotelu je nabitá k prasknutí. Baculaté ruské báryšny i jejich o něco útlejší mužici netrpělivě vyčkávají až uslyší řeckou zkomoleninu svého slovanského jména. Pohledné Kréťanky za pultem, včetně jejich rusky mluvícího kolegy, nestíhají. Telefonují, odbíhají, vypisují a navlékají modré náramky. Poslušně postávám v zapocené tlačenici. Vedle stojící kolega z Nového Jičína chvílemi proklíná celý svět a chvílemi  padá do mdlob. Nikdo totiž pořádně neví co se děje a co se dít bude.

Zírám, že všichni kolem jsou už okroužkovaní oněmi modrými obručemi. Poté, co se konečně protlačím k pultu, ukazuji svoje prázdné zápěstí. Sličná děva ve slušivé uniformě se na nic neptá a beze slova mně i mojí ženě uděluje na ruku znamení. Bereme to jako ztvrzení příslušnosti k tomuto hotelu.

„Tómanek Fráncek“, ozve se po dobrých třech hodinách vyčkávání z úst ostře sledované řecké hlasatelky. Přebíráme klíče a po točitých schodech stoupáme do prvního patra. Pokoj číslo dvacet pět má nízko co do úrovně vybavení, zato vysoko do stropu. A také daleký výhled do širokého okolí. Podstatnou část panoramatu tvoří azurová mořská hladina. Zdá se, že budeme spokojeni.

Sbalíme pár nejnutnějších švestek a vyrážíme k první slané ochutnávce. Slunečníková zástavba je tak neprodyšná, že nesnese ani nenáročné umístění naší celty. Pokračujeme pořád dál. Zaujme nás nedaleký bílý kostelík. Vyčnívá jakoby přímo z mořské hladiny. Spojnici tvoří pouze něco jako chodník z poskládaných, nepříliš opracovaných kamenů.

Překonáme most přes řeku. Po obou stranách tu kotví rybářské bárky. Mořští vlci tu opravují sítě, natírají kajuty anebo jen tak mezi sebou klábosí. Přepychové jachty namachrovaných zazobanců tu nevidět. Naštěstí!

Maskovací plachtu pokládáme až v nejzazším bodě poslední pláže. K našemu údivu se tu povaluje jenom pár individuí. Za chvíli pochopíme proč. Vody je tu po kolena. Její teplota navíc připomíná ochlazovací bazén v sauně. A to jsme se jeli vyhřát na nejjižnější konec Řecka!

Záhada mrazivé vody je však brzo objasněna. Uvelebili jsme se totiž v místě, kde ústí jeden z mnoha přítoků. Vydatný zdroj vyvěrá přímo ze země v blízkém mokřadu. Na těch několika metrech se nestačí patřičně ohřát. Zato tekutina, kterou moři nabízí, je nádherně průhledná a absolutně čistá.

Docela nám vyhládlo. V letadle nám totiž nenabídli ani sušenku! Pokud bychom o ni stáli, stála by majland. Suneme se tedy k místu, kde by se měla servírovat večeře. První, co nás zarazí, je patnáctimetrová fronta u vchodu. Velkovýkrmna pro tisíc hladovců praská ve švech a připomíná něco jako skanzen socializmu. Nejen všudypřítomnou ruštinou. Například tady neoplývají pražádným nákladním výtahem, takže metráky hotových jídel tahají ze suterénní kuchyně po schodech. Je docela zábavné pozorovat, jak proti nim dolů v protisměru cupitá udýchaný pinklík se stohem špinavých porcelánových talířků či náručí použitých skleněných pohárů.

Personál se snaží seč může, ale i tak  se skoro pořád něčeho nedostává. Moje žena Dáša je o pár dnů později  dokonce svědkem pokusu o napadení mladého, za nic nemohoucího číšníka. Nějaký starý páprda napoleonovského vzrůstu na absenci jistého druhu nádobí reaguje po svém. O hlavu většímu stevardovi se za halasného popisu svých požadavků sápe po krku a kvůli chybějící prkotině jej stůj co stůj míní zaškrtit.

V Česku odchovaní vyznavači knedlíků a sviňských tkání to tu mají složité. Svininu, jak říkají Rusové, tu povětšinou nahradila baranina a o knedlích se v těchto zeměpisných šířkách zatím nedoslechli. Zato syrové i přidušené zeleniny jsou tu kopy a pokud někdo miluje oranžové pomeranče, žlutozelené hrozny a červené melouny, tak sladší než nabízí tady, už nikde na světě nenajde. Doslýcháme se, že drtivá většina nabídky pochází výlučně  z tohoto ostrova. Máme-li mluvit za sebe, pak nám právě tato skladba potravy přenáramně vyhovuje.

První večerní vycházka míří do blízkého centra. Není rozlehlé, ale docela roztomilé. Vévodí mu pohledný dvouvěžatý kostel a pravoúhlé náměstí s barevnými fontánami. Krátká pobřežní promenáda je ozvučena barovou hudbou, kterou přívětivě zjemňuje monotónní šum vlnícího se moře. Měsíc, který byl nad ránem k vidění z letadla, mezitím doputoval až k největšímu z řeckých ostrovů. Symetrický kotouč teď úspěšně konkuruje pouličnímu osvětlení a jeho odlesk romanticky dokresluje pohled na nekonečnou vodní hladinu.

Po dokonale klidné noci přichází nové ráno. Z dalekých hor se klube narůžovělé slunce. Využívám liduprázdných pláží a dopřávám si lehkou ranní procházku. Tu a tam potkám osamělého běžce či promenádující se sběračky mořem vyplavených suvenýrů. Z nedalekého monastýru se začíná ozývat slavnostní zvonkohra. Georgioúpolis, pojmenované po jistém princi Jiříkovi, právě nastavuje zatím neznámou, překvapivě příjemnou tvář.

Včera jsme zamířili k západu, dneska se vydáme směrem opačným. Mezi slunečníkovými plážemi se k našemu milému překvapení ukazují docela prostorné proluky. Jak se zdá, nebude to s tím přelidněním tak hrozné. Moře je klidné, nádherně modré, a teplota vzduchu míří ke třicítce. Začínáme se propadat do klasické, absolutně bezproblémové dovolenkové nálady.

   

Kolem poledne odbíhám na avizovanou schůzku s delegátkou. Od sympatické Slovenky se dovídáme bezpočet užitečných informací jak to tady přečkat pokud možno ve zdraví, ale hlavně při životě. Jeden náš krajan, který si užíval v letovisku Bali, to včera poněkud přehnal. V rámci plné penze nasával v baru tak intenzivně, že se už rána nedožil. Což se mojí choti a mně stát nemůže. Zaplatili jsme si pouze polopenzi. „Ale, jak to, že máte modrý náramek? Ten mají jenom ti, co si objednali all inclusive!“, namítá dobře informovaná delegátka. Zkrátka a dobře, aniž bychom si to přáli, můžeme se teď od rána do večera vesele napájet či nacpávat a nikdo na nic nepřijde. Pokud nám to ovšem svědomí dovolí. V našem případě by to s ním však bylo poněkud složité. Řecký dluh proto zcela zaručeně neprohloubíme.

Celé odpoledne střídáme pohodové čvachtání v klidných vodách s ještě pohodovějším poleháváním na naší cestovní celtě. Na zpáteční cestě musíme přebrodit další z místních přítoků. Vydatná říčka je i v tomto případě absolutně průzračná a ledově studená. Její tok neměří více než padesát, sto metrů.

Příštího dne si dopřáváme výlet k blízkému sladkovodnímu jezeru. Největšímu na celé Krétě. Veze nás tam vesele pomalovaný turistický vláček. Ruské soudružky na sedadle před námi to pojaly stylově. Jsou zmalované víc než zmiňovaný pacifik.

Kournás, jak se tato vodní plocha jmenuje, má přibližně půl druhého kilometru v průměru a dosahuje až šedesátimetrové hloubky. Drtivá většina lufťáků si pronajímá šlapadlo, se kterým pak pomalu brázdí nehybnou vodní hladinu. Na rozdíl od nich volíme jen lehký výšlap podél plochého nábřeží. Zakotvíme v místě bez lidí a nadbytečných atrakcí. Společnost nám dělají ovce, kozy a dočerna zbarvené divoké kačeny.

Netrvá dlouho a černé zbarvení pobírám i já. Při snaze o dobytí protějšího břehu se bořím nejdřív po kolena, potom po horní část stehen a nebýt rychlého skácení se na hladinu, zmizím v jemném blátě úplně. Zavzpomínám na jisté předražené omlazovací lázeňské procedury a tak si o  něco později dopřávám bahenní lázeň veškerého těla. Mám to zadarmo a připadám si o deset roků mladší. Moje moudrá žena dokonce uvažuje o návratu do puberty.

Zcela gratis máme také nedobrovolné představení přívětivě ušlechtilého striptýzu. Partnerská dvojice jižanského vzezření se taktéž touží přemístit na nedalekou  protější stranu. Sličná majitelka snědého těla nic netuší o zrádnosti pobřeží a sebevědomě vkráčí do mělčiny. Rychlému poklesu jejího těla odpovídá stejně rychlé odhazování textilních svršků. Protější břeh vítá jen v sotva postřehnutelných bikinách. Její nápadník má dilema. Jak přepravit sebe i partnerčiny odhozené svršky a přitom neztratit mužnou tvář. Jde na to mazaně. Po delším uvažování vypátrá v křoví odhozený kbelík, naláduje do něj všechno odění a jako tlačný remorkér přepluje i s kýblem k nedočkavé baleríně. Nepochybně získává potřebné plusové body a s ním i sílící naději, že žádosti o její ruku bude dříve či později vyhověno.

Nestává se to často, ale některé náhody bývají až nečekaně milé. Aniž by to kdokoliv dopředu plánoval, Dášina nejlepší kamarádka Eva se ocitla ve stejnou dobu na přibližně stejném místě. Byla by škoda toho nevyužít a nezorganizovat společné setkání. Na půli našich cest leží jedno z nejromantičtějších měst Kréty, Réthimno. Není ideálnějšího místa než toto prastaré námořní sídliště.

Slušně napěchovaný ranní autobus vyráží do sílícího deště. Ten se postupně mění v liják a při dojezdu na rethimnonské autobusové přístaviště už máme průtrž mračen. Vyplivnuté davy zmatených rekreantů se okamžitě vrhají pod nejbližší přístřešky. Problém je v tom, že ty jsou už plně okupovány dříve přibyvšími přivandrovalci. Zuřivá bouře si naštěstí dává říct a posunuje se k východnějším sousedům. Zanechává za sebou černé nebe a doběla umyté ulice. Modré moře se teď přebarvuje do nevábných odstínů nepodařeného kafe.

Třetímu největšímu  městu Kréty už pěkných pár století vévodí nápadná pevnost Fortezza. Vybudovali ji roku 1586 Benátčané, ale moc dlouho si tu nepohověli. Za nějakých šedesát roků ji dobyli Turci. Ti, jak známo, už také museli odtáhnout a tak se tu dnes za pár eur potulují zvědaví turisté. My mezi ně ovšem nepatříme. Slavné kamenné monstrum jenom zblízka a zadarmo obkroužíme po mořském nábřeží.

Kromě zmíněného hradiska tu mocipáni z Benátek zanechali také přístav. Osmané později vybudovali maják a současní domorodci tu parkují se svými většími či menšími motorovými bárkami.

Kouzlo Réthimnonu spočívá především v labyrintu jeho úzkých uliček. Protékají tu davy přechodných přivandrovalců, aby  sváděli nerovný boj mezi nepřebernou nabídkou bezpočtu prodejních krámků a možnostmi svých poloprázdných platebních karet či vydrancovaných peněženek.

Jsou mezi nim ale i takoví, kteří se tu a tam zahledí třeba na tuze zajímavé budovy s balkony, kamennými překlady  a starými, všelijak zdobenými či pomalu prýskajícími fasádami. Není od věci na chvíli zvolnit a postát s těmito němými svědky napínavé historie, která tudy kdysi, ale i docela nedávno dost halasně procházela.

Konečně se setkáváme se zmíněnými reprezentantkami naší vzdálené domoviny. Věčně rozesmátá Eva, dívka nápadně vzpřímeného ducha i těla sem přichvátala s hodnou, tichou a věkově poněkud vyzrálejší souputnicí Liduškou. Po několik příštích hodin nám budou dělat nejen velice příjemný doprovod, ale především nad námi zajistí spolehlivý a dnes už zcela nezbytný dohled.

Pokud se někdo, tak jako moje krásná žena, dlouho a marně pídí po červeném klobouku, ať zavítá do Réthimna. Zdaleka viditelná pokrývka hlavy bude neocenitelná nejen jako orientační bod v šedivém davu, ale hlavně jako vítaná clona před kreténsky pálícím jižanským sluncem.

Nejromantičtější město Kréty nabízí rovněž nemálo spirituálně zaměřených stavebních výtvorů. Většina slouží vyznavačům ortodoxní formy křesťanství, jiné připomínají nepříliš slavné časy turecké nadvlády. Důležitá je však skutečnost, že návštěvníci mešit i monastýrů se jakž takž snášejí a vyhlášení džihádu zatím odkládají na neurčito.

Mezi nápadné zajímavosti se může zařadit také několik venkovních kreací ve stylu módního graffiti. Jednoho uznávaného sprejera máme v blízké rodině, a tak mu dovezeme pár námětů k nové inspiraci.

Závěr společného setkání je poněkud hektický. Zatímco většina spojů startuje z autobusového nádraží, bus našich krajanek prý stojí kdesi za rohem. Paní za okýnkem však opomíná podotknout, že těch rohů bude několik. Eva s Liduškou, jak se později dovídáme, si díky usilovnému pátrání po nejbližší zastávce výlet za krásami Réthimna neplánovaně prodloužily a do svého tábořiště nakonec dorazily málem za soumraku.

Příštího rána opět využíváme služeb autobusových dopravců. Svezeme se do osm kilometrů vzdáleného Episkopi. Písečná pláž nabízí dostatek prostoru a moře klidnou modrou hladinu. Původní obavy z typické přímořské tlačenice berou definitivně za své.

Vracíme se zpátky k našemu Georgioúpoli. Ještě před večeří si vyběhnu na nápadný pahorek s kostelíkem. Naskýtá se mi nejen nový pohled na naše současné útočiště, ale i na dávné doby, které s tímto kouskem světa souvisí. Les bílých kamenných křížů mě vrací do časů, kdy průkopníci tohoto symbolu zdejší končiny teprve nesměle dobývali. Věhlasný apoštol Pavel sem přivedl svého souvěrce Tita a pověřil jej konkrétními úkoly souvisejícími s organizací nově se rodící církve. To se však prý nezamlouvalo stávajícím starým strukturám a milý Titus se později stal jedním z prvních křesťanských mučedníků. Jeho hlava se údajně dlouho uchovávala jako vzácná relikvie a měla prý dokonce přečkat i pozdější řádění tureckých mohamedánů.

---------------------------------------------------------------------------------

konec 1. části

pokračování někdy příště