- Eku-výlet III -

z Jablůnky přes Lázy do Hošťálkové

Ten den nám nebe ušilo na míru. Ne, že by déšť nebyl požehnáním, ale na celodenní výšlap se přece jenom víc hodí sluníčko a modrá obloha. Zatímco předešlé dny oplývaly šedivými mraky, citelným chladem a občasným padáním vláhy, dnešek začíná dokonalým opakem. První důvod k modlitbám vděčnosti se nabízí ještě před vlastním ostrým startem.

Sedm duší, které pro dnešek sběhly se svých církevních ohrádek, vyskakuje z osobního vlaku na jablůneckém nádraží. Následuje je sympatický, svým způsobem denominačně zařazený psík Monti. Před případným sběhnutím je jištěn solidním vodítkem. To se však později poněkud záhadně vytratí. I pro tohoto Božího tvora se tím pádem nabízí  svoboda vyznání.

Zmíněná skupina se protáhne Jablůnkou a na jejím dolním konci prudce zabočí doleva. Hned za mostem přes Vsetínskou Bečvu je vítá nepříliš veliká obec Pržno. Je zajímavá mimo jiné tím, že se na jejím katastru nacházejí nejméně tři hospody a také dva kostely.

První ze svatostánků se stal významným mezníkem na životní cestě přítomné Matky přestavené, samotné autorky ekumenických výšlapů. Jarka, alias Švitorka, tu byla po svém dramatickém přeběhnutí na Boží stranu pokřtěna. Po dvou desítkách let klečí u vchodu a vysílá k výšinám neslyšnou modlitbu. Přidáváme se k ní důvěrně známými slovy, která už na přelomu letopočtu vyslovil ten, kvůli kterému jsme se tu dnes vlastně setkali…

Sotva dvě stovky metrů odtud se k nebi tyčí kostel evangelický. Nevíme přesně, jak se návštěvníci konkurenčních chrámů navzájem snášejí, ale sdělovací prostředky zatím žádný náznak mezicírkevních šarvátek nezaznamenaly. Pokud to i zdejší následovníci nazaretského Mistra berou se svou vírou vážně, dost dobře jim nezbývá, než aby se navzájem nejen tolerovali, ale dokonce se měli rádi…

Cestou někdo pronese, že právě dnes se v církevním kalendáři vzpomíná na jistu Terezii. Pramen stejného jména nám poté nabízí nevyčerpatelné množství osvěžující tekutiny. Úplně zadarmo. Přesně tak, jak to vzpomínaný Mistr kdysi nabízel u samařské studny. Mluvil však o vodě nesrovnatelně vyšší kvality. Také byla, a dodnes je k dostání bez peněz…

Bez jakékoliv úplaty se nám dnes dostává také příjemného tepla sálajícího z dalšího nebeského zdroje. Byla by škoda nenastavit jeho paprskům naše pomalu blednoucí tváře. Zvláště když tu šikovní osadníci z nedalekých Prženských pasek vybudovali přívětivé posezení. Lehká svačinka s namodralými kulisami valašské krajiny tady chutná daleko lépe než v nejluxusnějších restauračních zařízeních. K nefalšovanému úsměvu zase vybízí několik interpretovaných vzpomínek ze života. Třeba o tom, jak se vařila čočka až do samého zčernání, či o nahánění potkana v někdejším Švitorčině interiéru.

Mezi největší překvapení dnešního eku-výletu bude bezesporu patřit kamenný monument osamoceně se tyčící na začátku prženského hřebene. Byl tu umístěn teprve vloni a připomíná velice nešťastné údobí křesťanských dějin. Šest set roků před námi se za jiné než oficiální názory ještě upalovalo. To, že se tak už nějaký ten pátek neděje, nebude asi jen zásluhou ušlechtilých lidských snah. Směřování k jednotě má patrně na svědomí daleko mocnější fenomén. Mistr Jan však tak jako tak zůstává mementem i inspirací. Pro každého, kdo je ochoten jeho hlasu naslouchat.

  

Na první „paseckou“ hospodu narazíme coby dup. Otevírá však až za vyzvánění poledních zvonů. Nedaleké stádo polehávajících krav to má snadnější. Není vázáno na otevírací dobu. Napase se kdykoliv a kdekoliv.

Blízká Krčma na Prženském vrchu je už odemčena. Zalézáme pod přístřešek s mírným průvanem. Kupodivu tu však na nás nečeká náš výkonnější pánský předvoj. K nemalému překvapení se dovídáme, že Petr s Milanem už toho času okupují prostory na hony vzdálené lázecké konkurence. Což nám nebrání v tom, abychom to tady patřičně neroztočili. Voňavý mok z pražených kávových zrn či kakaových bobů chutná znamenitě. Zvláště, když je přizdoben překypujícím vrcholem z nadýchané smetany.

Opouštíme malebné Prženské paseky a  po přehledném hřebenu pokračujeme dál. Na levé straně údolí nedávné vesnice roku, mých rodných Kateřinic, napravo obydlená návrší Mikulůvky a Oznice. K vidění je také Malá Lhota i zamlžená silueta bájného Radhoště.

Za teplého větru vystoupáme na Chladnou, abychom se zahleděli na poslední pasekářské usedlosti mé rodné dědiny. Vzpomínám na svá dávno zašlá školní léta. A zvláště na tehdejší bílé zimy. Moji spolužáci se odtud s aktovkou na zádech denně prodírali hlubokým sněhem. V dnešním čase terénních přibližovadel a přeúzkostlivých rodičů něco neslýchaného.

Lesní úsek mířící k Lázům nutí k malému zastavení. Ohořelé svíčky, povadlé květy a prostý nápis pod fotografiií mladého člověka mluví za všechno. Dominantou je dřevěný kříž. Kotva, která ční k nebi, poslední naděje na záchranu. Čtveřice jmen na stuhách, pokud tomu věří, nemusí jen navěky vzpomínat…

Jmenovaná vesnice na temeni holého návrší je místem dalšího setkání. Autobus sem vyváží dalších osm poutníků. Ve víceméně obvyklém počtu patnácti duší poté startujeme k dalšímu dílu ekumenického dobrodružství.

Stoupáme dědinou mírně nahoru a nemůžeme si nevšimnout místní připomínky doposud žijící křesťanské víry. Úhledná kazatelská stanice náleží vyznavačům evangelického vyznání. Vědomí, že i v této, „na hoře ležící“ vesnici máme své sourozence, je pro nás více než milým pohlazením po duši.

Nezpevněná úzká cesta vede stále hustějším lesem. Někde je plná kamení, častěji ji však zdobí bláto a hluboké kaluže. Naštěstí se vyhýbá příkrým a příliš dlouhým stoupáním či klesáním. Listnaté stromy už začínají prokvétat teplými tóny podzimních odstínů. Údobí parných dnů a vlahých nocí je definitivně za námi. Nadchází doba  barevných nostalgických procházek.

Vrcholová louka na Porubě je ideálním místem pro další a tentokrát i delší přestávku. Náčelnice pro hry a soutěže, nedostižná teta Iva, si připravila hned několik záminek k pobavení či poučení. Nezbytné rozdělení na dvě konkurenční skupiny ani v tomto případě neprobíhá podle denominačního klíče. Na to, že patříme do nejméně tří či čtyř chlívečků, jsme už stačili spontánně a tím pádem i úspěšně zapomenout.

Přestože veškeré soutěže nakonec přesvědčivě vyhrává skupina našich nažhavených protivníků, nemusí mít ještě vyhráno. Jak hovoří svatá Písma, nadejde čas, kdy poslední budou první a ti nejlepší úplně na chvostu. Tak jako tak se nám dostává naprosto stejné odměny jako evidentně výkonnějšímu manšaftu. Organizátorka Iva se patrně začetla do evangelií a tam narazila na jedno nepříliš populární podobenství. To vypráví o evidentně nespokojené dělnické třídě. Navzdory různě dlouhé pracovní době mají všichni shodnou výplatu. Spravedlnost je převálcována milostí. Tak, jako v mnoha jiných novozákonních případech.

Zelenou značku měníme za červenou, abychom pod její vládou narazili na stejně zbarvenou muchomůrku. Dávno opuštěnou žlutou zase připomíná rychle se měnící listí javorů a nedalekých štíhlých břízek. Namodralý obzor, který se nám co nevidět otevírá, nás vrací do kraje, který je nezaslouženě i našim domovem.

Konečně jsme doputovali na Končiny. Pod vedením nepřehlédnutelného bratra Jana, největšího Zajíčka ve Střední Evropě, se spouštíme se o pár desítek metrů níž. Před prostornou chalupou nás už vyhlíží dobrosrdečně se tvářící dvojice manželů Vrajových. „Nezouvejte se a pojďte dál“, zvou nás unisono do svého udržovaného  příbytku po předcích, „na takové návštěvy jsme tu už dlouho zvyklí“.

Hned při prvním kontaktu s interiérem je nám jasné, s kým máme tu čest. Nápisy, obrázky, kamenné desky Desatera a další drobnosti prozrazují, že neviditelným hostem tu odnepaměti bývá i ten, který nás nekonečně převyšuje.

Rázná paní domu zahajuje setkání zpěvem děkovné písně, jejíž text zdobí jednu ze stěn prostranné místnosti. Pod vedením Švitorky se poté rozezpíváme do společné chvály našeho přítomného Pána.  Bratr Milan se sklání k modlitbě. Otevírá Knihu knih a čte jeden ze žalmů. Následuje duchovní zamyšlení mířící ke smyslu lidského obrácení se k Bohu. Po vlastní zpovědi vyzývá ostatní ke vzájemnému sdílení. Ozývá se hned několik osobních vyznání. Tak či onak dosvědčují pravdivost předchozího Milanova sdělení. Obrácení, které je zpravidla reakcí na stav nouze či osobní prázdnoty, vede k uzdravení, naplnění a nalezení nejvlastnějšího smyslu pobývání na naší krásné smutné planetě.

Požehnání, společné modlitby a závěrečná série „eku-výšlapových“ písniček  jsou nádhernou tečkou za těžko popsatelnou atmosférou, která naplnila Vrajovo stavení. V neposlední řadě se o to zasluhují také naprosto neodolatelné koláčky z dílny jisté paní Kořístkové. Kdyby bylo v nebi tak, jako dnes na Končinách, většině z nás by to nepochybně stačilo…

Prudkým padákem se překlopujeme na hošťálkovskou stranu. Někteří vplují do prostorného fordu velikého bratra Jana, zbytek světa míří k civilizaci po svých. Šestnáctikilometrové putování končí příznačně. Zastávka večerního autobusu je naproti kostelu. Z korun protějších stromů se k nebi prodírá dokonale kulatý měsíc. Je v úplňku. Podobně jako naše upokojené, chválou překypující nitro…

(-: haleluja :-)