Privěty iz Kréty

- II -

Našim nejbližším sousedem je rozsáhlé letovisko Kávros. Nemůžeme ho, samozřejmě, nenavštívit. Ze zdejších moderních komplexů pro poněkud zazobanější Germány už máme tak trochu komplex a tak rychle pádíme pláží ke klidnějším vodám. Cestu nám nejdříve zpomalí docela slušná nadílka těžko schůdných balvanů. Později nám ji dokonce úplně překazí plot. Jeho úzká podezdívka však stačí na to, abychom se protáhli na žádanou stranu. A ta nám nabízí nádherné partie a vytouženou svobodu.

Uvelebíme se na liduprázdném zákoutí. Postupně odkládáme zábrany i poslední zbytky nadbytečného textilu. Kdo zatím nepoznal přímořské lenošení bez mokrých obkladů, neví co je to dovolená…

Pobřeží lemují vlnami omývané kameny i malé oblázky. Hýří bezpočtem zemitých odstínů i barevných variací. Asi mě nikdy neomrzí toulat se pláží a snášet ty nejzajímavější. Několik jich pochopitelně skončí v ruksaku, ale drtivá většina tu zůstane a objeví se jen na zachycených obrázcích.

Bezmračné nebe prvních dnů je naneštěstí minulostí. Dopoledne sice bývá jasno, ale po obědě sem slunce nepáchne. Může za to Páchnes, dva a půl tisícová hora, kterou máme takřka na dohled. Všude jinde je azuro, jen u nás modročerno. Letos se asi moc neopálíme, zato se procvičíme v umění odevzdanosti. Což je možná užitečnější než dobronzova zbarvená těla.

Dalšího dne je temno už od rána. Jedeme do Episkopi a tam se uvidí. Vidí se tam toho sice dost, ale slunce skoro vůbec. A tak se v dosahu hučícího příboje ploužíme na samý konec desetikilometrové pláže.

Končí tu písčiny a začínají hory. Na jejich úpatí se tyčí sympatický monastýr. Nedávno vybudovaný svatostánek je otevřený. Přestože stojí docela daleko od lidských sídel. Stát se to u nás, je dávno vykradený a posprejovaný.

Hned pod kostelem je vstup do údolí, které se zužuje do skalnaté soutěsky. Být tady sám, určitě se vydám na letmý průzkum. Zdejší kaňony, jak jsem se mohl před léty přesvědčit, vynikají nádhernou opuštěností a neskutečně divokou krásou.

Na čvachtání to dnes určitě nevypadá, takže se poměrně brzy stahujeme k základně. Moje choť si dopřeje lehký relax na pokoji, a já si naordinuji nějaký minivýšlap do nejbližšího okolí. Vystavená mapa celkem zřetelně avizuje trek na protější kopec a pak po hřebenu dál k Chanii. Není co řešit, jde se na věc!

Opustím důvěrně známé ulice našeho městečka a za jeho humny se snažím vypátrat nějaký náznak turistického značení.  Nic podobného však není k nalezení. Párkrát se pokouším odbočit tušeným směrem, ale buď mě zastaví zamčená rezavá brána nebo neprostupná buš s bažinami. Důležité však je zjištění, že se opět na obloze usazuje dlouho trucující sluníčko.

Pokračuji tedy silnicí a zírám, co tu ti Kréťané vlastně pěstují. Někde narazím na dozrávající pomeranče, jinde na přezrálá granátová jablíčka a skoro všude na olivy. Lusky svatojánského chleba jsou však a ostrově vzácností. Čas hroznů a údobí fíků je už víceméně za námi, takže potkávám jen osiřelé vinice a fíkové stromy bez ovoce.

Na jedné z odbočujících polních cest zaregistruji tmavě modré, ledabyle poházené fleky. Jen co mě svedou z široké cesty na úzkou pěšinu, začíná jejich hustota povážlivě klesat. Když se  ztratí i poslední náznak chodníku, zmíněná barva ozdobí sem tam nějaký dovysoka vyčnívající šutr. Nakonec se po jakékoliv modři slehne zem a před sebou vidím jen mazlavou červenou hlínu a z ní vyrůstající stvoly všudypřítomných mořských cibulí.

Trpělivě se prodírám mezi trnitými keři a ostře řezanými kameny. Aby toho nebylo málo, před vrcholem stoupání narazím na drátěný plot  zakončený několika ostnatými dráty. Překonat ježatou překážku se dá jen s pomocí neméně ježatého stromu, který roste v těsné blízkosti zmíněného oplocení. V kraťasech, tričku a lehkých sandálech se jedná o velice příjemné, tuze napínavé povyražení.

Nacházím se tedy na teritoriu sousedního ovčího stáda. Vrchol hory, na kterou denně zírám z Georgioúpolis skýtá malou náhorní rovinu s kamennou chajdou a řídce roztroušeným pokrouceným stromovím. Popojdu o kousek dál. Naše městečko i celé širé okolí mám jako na dlani. Vlnící se moře hraje několika odstíny. Klasická modrá přechází v blízkosti lidských sídel do khaki zelené a kávově béžové. Stačí jedna bouřka a spláchnutý civilizační prach dělá divy.

Kromě několika ovcí tu potkávám jen hovnivála, Vytrvale posunuje vzácnou kuličku přes větve, šutry a další přízemní překážky. Zdá se mi to být dost poučné. Šestinohý borec se nezastaví před žádným problémem a je odhodlán se poprat s jakoukoliv nepřízní terénu. Přestože jde jen o h…o.

S mírnými škrábanci a nepolámanými hnáty jsem konečně zase u vody. Chladná říčka vtékající do moře nabízí bezpočet kreativních atrakcí. Vlnící se řasy, abstraktní i docela konkrétní kresby vyryté do mokrého písku. Stačí jen zvolnit a trochu se porozhlédnout.

Jsem zpátky ve městě. Podle jistých zvěstí by tu měl růst jeden z největších eukalyptů na ostrově. Nemám s sebou metr a tak mohu jenom odhadovat. Tak jako tak se jedná o jedny z nejkrásnějších stromů planety.

Slunce zapadá za Bílé hory a vlády se ujímá černá noc. Lidé vyráží do ulic. Stará i novější stavení dostávají nový háv. Večerní procházky patřívají k tomu nejkrásnějšímu, co lze na takovéto dovolené zažít.

Jestliže veškeré prozatímní noci byly absolutně klidné, ta nastávající bude dokonalým opakem. Sedíme na balkóně, civíme na hvězdy a nasloucháme typickému chorálu exotických cikád. Najednou si uvědomujeme, že jde o stereoprodukci. Jedna sólistka si vybrala interiér pokoje číslo dvacet pět. Pokud se rozsvítí, produkce ustane. Jen co zalezeme pod deku, koncert pokračuje. Epicentrum zvukových vln se zdá být v šatníku. Prošmátrám veškerá zákoutí, ale záškodnice nikde. Postavím na stůl židli a šplhám na vrchol třímetrové skříně. Za ní vězí stejně hluboká škvíra, na kterou absolutně nemám. Vzdávám to a zhasínám světlo. Do desíti minut je to tady znova. Připomíná mi to zvuk cirkulárky. Zamuchlám se do přikrývky a snažím se usnout. Jakákoliv snaha je však marná. Muzikální představení končí až ve čtyři ráno.

Příští noc činím zásadní opatření. Nemám vatu a tak do obou uší pěchuji toaletní papír. Hlavu si pro jistotu ještě převážu šátkem. Pomáhá to. Přistihuji se, že narozdíl od včerejška dokonce občas na chvilku usnu. Ne tak moje spánku milovná choť, která jedovatě cvrčící potvoru přejmenovala na cyankáli. Služba absolutního bdění vyšla tentokrát na ni. Využívá ji k úpěnlivým modlitbám. Věřte nebo ne, ale jsou vyslyšeny. Následujícího večera přichvátáme do pětadvacítky a první co uvidíme, je černý brouk uhánějící přes naši postel. Nastává hon. Vetřelec střelhbitě prchá do temných míst. Když ale později zamíří směrem k šatníku, nemá šanci. Je lapen a okamžitě letí přes palubu. Snáší se obloukem do trávy pod balkonem.

Problém “cyankáli“ je vyřešen, ale ty méně nápadné zůstávají. Například když po týdnu pobytu zatoužíme po čistých ručnících, shromáždíme ty použité na viditelnou hromadu s ještě viditelnějším poděkováním za jejich výměnu. Znečištěné stírací textilie sice zmizí, ale nové se neobjevují. Nezbývá než se utírat do poněkud čistějšího závěsu před oknem. Napínavé to bývá rovněž se splachovacím záchodem. Pokud nevábný obsah vašeho střeva svěříte porcelánové míse, pak musíte nutně  počítat s tím, že jeho předávání místní kanalizaci bude více či méně problematické. Rekord je sedm spláchnutí na jednu dávku a to ještě za pomoci naplno spuštěné sprchy.

Poslední večery a rána jsou až nečekaně studená. Zatímco ruskojazyční hosté ze Sibiře stále machrují v kraťasech a tričku, zbytek světa na večeři navléká svetry a bundy s kapucí. Vytrvalé severní proudění udělalo i z nejjižnějšího řeckého ostrova místo nočního chladu a zimou cvakajících zubů.

Přes den se naopak docela daří. Opakovaně navštěvujme oblíbené Episkopi a na prázdné pláži si tam budujeme větru odolné opevnění. Totální lenošení střídáme s řáděním ve vlnách a bosými písečnými procházkami. I tentokrát je to o sbírání zajímavých kamínků. A zdaleka nejen kamínků. Milosrdné slunce se natrvalo uvelebuje na obloze a po celé dny nám nastavuje svoji obvyklou, přívětivě hřejivou tvář.

Přichází dvanáctý den a s ním i nezbytné loučení. Odstřihnou nám modré náramky a svěří nás modrým dálkám. Opět kopírujeme severní pobřeží, ale tentokrát v opačném směru. Až teď si ale uvědomujeme, že na celé projeté stovce kilometrů by se pro nás nenašlo lepší místo než bylo Georgioúpoli. Vyšší podatelna, jíž jsme svá přání svěřili, se opět postarala…

Vysoký přelet nevysokého Balkánu se opět odehrává v dokonalé pohodě. V Mošnově se objeví rodinná taxislužba a po půl hodině jízdy jsme u svých domácích hnízd. Není nad leteckou dovolenou z nejbližšího letiště. V našem případě za pouhou tisícovku na den. S polopenzí i s cestou…

----------------------------------------------------------------------------------------------