Samariscuk na Zákopčí

Časy se mění.. Někdy před devíti roky se narodilo Samari a s ním přišla na svět i Samarimláďata. Batolila se kolem zlínského dobrovolnictví, organizovala kluby zdraví a pokud přišla velká voda, vyrážela na povodně. V Bangladéši zajišťovala vzdělání nejchudším a na Ukrajině zpříjemňovala prostředí nemocným. Založila také PPP, neboli Pospolitost Potrhlých Poutníků. Pod toto hlavičkou pořádala více či méně potrhlé pochody a několikadenní podzimní či jarní vandry. Doba se posunula. Z vytáhlých študáků se stali vážení otcové a z půvabných slečen respektované maminy. Něco však zůstalo na svém místě. Touha se potkávat, vymýšlet legrácky, vegánsky hodovat a v dobrém vzpomínat.

Druhá polovina listopadu nebývá zrovna tím nejvhodnějším časem na outdoorové setkání. Zvláště, když se jej mají účastnit čerstvá či pokročilejší nemluvňata. Samarináčelnice si však umí poradit. Zamluví prostornou valašskou chalupu a příslušníkům staré party pošle pozvání. Přijímá jej šestero dospěláků, dvě mláďata a jeden kmet. Ten přijíždí navzdory tomu, že mu už hrozivě táhne na sedmdesátku.

Právě tento předkremační mezník je jedním z překvapivých bodů společného programu. Zmíněný stařec dostává přenádhernou fotoknihu, dva tučné vouchery na zhotovení něčeho podobného a vandrácký nůž coby nástroj sebeobrany pro případ přepadení medvědem, sněžným mužem či Islámským státem. Sedmi křížky poznamenaný DVD (dědek v doběhu) je totálně překvapený a ještě více dojatý. Opět se potvrzuje jeho vyznání, že zdaleka nejlepší krevní skupinou zeměkoule jsou dobrovolníci. Ti, co tvoří Samaripartu, představují absolutní jedničku.

Přestože hvízdá meluzína a nad krajinou se honí nízké mraky, nemůže to některým mírně bláznivým jedincům zabránit v tom, aby nevyrazili na letmý průzkum nejbližšího okolí. Přinášejí si zablácené nohavice, náběh na rýmu a také pár nepříliš kvalitních fotografií. Ty však mohou dosvědčit, že valašský kraj pod Soláněm se hodí navštívit v jakémkoliv čase, případně i nečase.

O co více je na vzduchu nevlídně, o to příjemněji se zdá být v chalupě. Zdaleka za to nemohou jen dřevem rozehřátá kachlová kamna. Na vině jsou především Pawlinka s Jeremiášem, Vendula s Dominikem, náčelnice Petra s Marťanem  a hlavně osmiměsíční Stella s o něco mladším Jakubem. Třígenerační Samariscuk končí příznačně. Nesmrtelnou nadějí, že dobří lidé nevyhynou.

(-: viva vita samari :-)