KOPANICE, DEN TŘETÍ

 

- aneb -

 

od hostiny k Hostětínu

Ráno bývá moudřejší večera. Deštík ustal a s ním i stromy kymácející severák. Rozfoukávám žhavé pozůstatky včerejšího táboráku. Mám čas a tak se bavím přípravou bohaté snídaně. Oříšky a rozinkami vyšperkované vločky, topinky s plísňovým sýrem či s marmeládou a spousta dalších, bez receptů ukuchtěných dobrot. První jídlo dne se proměňuje v hostinu. Jak by ne, když za chvíli vyrazím k Hostětínu.

 

 

Žlutá značka celkem věrně kopíruje česko-slovenskou hranici. Noční monzun vykonal své. Na rozdíl od minulých dnů se nohy boří do mazlavého bláta. Vysoký les se tu a tam zahalí do nízké mlhy. Nikde nikdo. Mystérium tajemného mlhavého závoje přeruší jen občasné větrné poryvy strhávající ze stromů poslední zbytky barevného listí.

 

 

 

 

 

 

Zadumané putování pohádkovými hvozdy přeruší rozbahněná lesní cesta s hluboko vyjetými kolejemi. Uchyluji se proto do lesního porostu. Což jsem neměl dělat. Značená trasa mezitím nepozorovaně uhnula doprava. Pouhá intuice nebývá nejlepším rádcem. Přesvědčuji se o tom po půldruhé hodině nelehkého posunu mezi stromy, keři a močály. Ztracenou orientaci nalézám až po příchodu na jinou lesní cestu. K mému překvapení jsem se víceméně motal v kruhu a doputoval k blízkosti místa, odkud jsem předtím neprozřetelně odbočil.

 

 

 

Všecko zlé může být na něco dobré. Díky bloudění se mi podařilo narazit na dokonale ukrytý pramen Olšavy. Stejnojmenný folklórní soubor tu dokonce vztyčil pamětní ceduli. Jistým problémem je však skutečnost, že ji v tom podmáčeném olšovém háji stejně nikdo nenajde. Jedině, že by zabloudil jako já.

 

 

 

Jestli mi však něco výrazně zvedlo krevní tlak, pak je to na kmeni přibitý vzkaz místních myslivců. Díky neodolatelné chuti na jelení guláš jednoduše zakázali vstup do lesa. A to v době, kdy je daleko nejkrásnější. Takovou do nebe volající hovadinu jsem zatím na svých toulkách nezaznamenal. Kdo dal tomuto vykutálenému zelenému bratrstvu takové privilegium? Prostě uvažující lid to určitě nebude. Zazobaných milovníků kančích žebírek je v nejvyšších patrech politiky naneštěstí dostatek. Stejně jako střelených návštěvníků venkovských hospod, kteří se houfně převtělují v legální střelmistry. Pokud někdo z jmenovaných mluví, že tak činí z lásky k přírodě, rád jim to uvěřím. Jedná se ovšem o tepelně modifikovanou přírodu na vyhřátém talíři. Nejsem proti myslivcům ani myslivosti. Pokud budou milovníci lesní fauny chodit na čekanou s fotopuškou. Případné přemnožení zvěře ať upravují profesionálové. Nejlépe z řad patřičně vzdělaných ochránců přírody.

 

 

Lehce pokaženou náladu mi napravuje až vykukující slunce a pozdější přechod temného hvozdu do otevřené krajiny. Výhledy na zdejší louky a osamělé stromy mě patrně nikdy neomrzí. Stejně jako neomezované potulování po barvami hýřících podzimních lesích.

 

 

 

 

 

 

 

Nedlouho nato se už stávám hostem mediálně přetřásaného Hostětína. Patrně se o to zasloužil jeden ze členů britské královské rodiny. Obstarožní princ Charles při své návštěvě české kotliny ledabyle pominul vyhlášené turistické destinace a překvapivě zavítal do dálněvýchodního zapadákova. Nepochybně se nejedná o náhodu. Poměrně malý Hostětín se do povědomí zapsal u nás vzácnou harmonií mezi činností člověka a spontánním během Stvořitelem nastavených systémů. Originální spalovna, čistička odpadních vod, moštárna a spousta dalších maličkostí ukazují, že promyšlený soulad umělého s přirozeným je při troše dobré vůle docela dobře možný. A že donedávna vychvalované soupeření s přírodou je na hlavu postavená kravina, která se dříve či později musí namachrovanému lidstvu vymstít.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nasedám do pobrukujícího motoráčku a vydávám se na sever. Je mi docela ukradené, jestli mě vezou bohyně anebo komančové. Rozdělovat do škatulek je docela ošidné. Tam i tam mohou být skvělí i přesně opační. Také tentokrát jsem měl štěstí na ty prvně jmenované. (Doufejme, že se i myslivci napříště o trochu polepší :-)

 

 

 

(-: amen :-)