KOPANICE, DEN PRVÝ
- aneb -
od komančů k bohyním
Je tu opět konec
října a s ním tradiční podzimní vandr. Několik generací mých
bývalých spolupoutníků se už odporoučelo na více či méně
zasloužený odpočinek, takže to tentokrát vypadá na vyloženě
samotářskou záležitost. Což není vůbec od věci, protože
vetchý stařec nebude nikoho zdržovat, zalehne kam se mu zachce a
nemusí pracně umývat zaneřáděné ešusy.
Den před státním
svátkem osamostatnění Československa se tedy osamostatňuji a
poloprázdným ranním vlakem mířím k jihovýchodnímu okraji
svobodného Valašského království. V Bylnici přeskočím na
nejbližší přípoj, který by mě měl proti toku říčky Vláry
popotáhnout k nepříliš vzdáleným Bojkovicím. Ten název musí
být pamětníkům předsametových časů povědomý. Právě odtud
pocházel poslední komunistický arcipapaláš, soudruh Urbánek.
Coby správný milovník červených odstínů to od výpravčího na
místním nádraží dotáhl až na nejvyššího náčelníka rudých
komančů. Na pražském výsluní se však dlouho neohříval. Velká
listopadová antisocialistická revoluce jej rychle a elegantně
smetla zpátky na jeho rodný dálný východ. Průvodčí v motoráku
mi jej teď až příliš důvěrně připomíná. Až na to, že má
dokonale vyholenou hlavu.
Od rodiště
zapřísáhlého apoštola vědeckého ateismu je to jenom skok k
sídlům bohyní. Kopaničářská obec Žítková se nachází hned
za prvním kopcem. Opouštím opuštěnou bojkovickou zastávku a bez
zastavení své opotřebované stařecké tělo pomalu posunuji ke
zmíněné dědině. Nejdřív po asfaltce, později po polní cestě
mezi loukami a nakonec vyšlapaným chodníkem ve vzrostlém lese.
Podzim se už
překulil do své barevnější fáze a tak mé osamocené putování
zdobí sympaticky vyladěné tóny nejrůznějších odstínů. Není
kam spěchat. Vychutnávám si nádherné chvíle dokonalé samoty.
Není tu slyšet bručící traktory, uječené motorové pily,
dokonce i zpěvné ptactvo si dopřálo nostalgickou podzimní
pomlku. Zvukovou kulisu obstarává jen jemně šustící listí a
decentně hvízdající vítr v kymácejících se korunách.
Vystoupám na holé
návrší a rozhlížím se po kraji. Je to tady dost podobné jako
na mém rodném Valašsku. Osamělá stavení rozházená po svazích,
lesíky, paseky a volně se pasoucí skupiny krav, ovcí anebo koní.
Nadpozemský malíř vše umocnil neskromným rozhazováním
pestrobarevných šmouhů a puntíků. Správné místo pro bohyně a
ideální čas pro bohémy.
Není špatné si
ale uvědomit, že skoro všechno, co je tu k vidění zajímavého
bylo vykoupeno nepředstavitelnou dřinou někdejších domorodců.
Staré zlaté časy postrádaly elektřinu, spalovací motory i
doktory s penicilínem. Romantiku dávnověku by dnes bral jen
málokdo.
Přestože co
nevidět přichvátají zamlžené Dušičky, na loukách a okrajích
lesů vykukují poslední reprezentanti přebohaté říše hub. Ty
nápadnější poslouží k obdivu a z těch ostatních se ukuchtí
něco k večeři. Taková úroda jedlých bedel tu už nějaký ten
pátek nebyla.
Svět žítkovských
bohyní se musel dlouho obejít bez obvyklého kostela. Ten současný
toho moc nepamatuje. Byl postaven až po revoluci. Nestojí, jak to
bývá u svatostánků obvyklé, v samém centru dění, ale na
nádherně tichém místě. Ztišení je nezbytnou podmínkou k
naslouchání. Boží hlas nemusí zachytit jen bohyně.
V místě, kde dnes
stojí malá přehrada, se dostáváme do kontaktu s cizinou.
Slovensko-české hraniční kameny oddělují dva světy, které
ještě donedávna tvořily jeden celek. Naštěstí už na obou
stranách dostali rozum a nesmyslné dělení je omezeno pouze na
nezbytné záležitosti. Než zase nějakého blázna přepadne
nesnesitelné národnostní cítění a začne budovat závory či
natahovat ostnaté dráty.
Blíží se večer a
s ním také nutnost najít nějaký skrytý kout ke sklonění
hlavy. A protože už skoro třicet roků se tyto vandry odehrávají
na Slovensku, nezbývá, než i tentokrát zabačovat u našich
východnějších bratrů. Děje se tak ve vysokém lese, sotva
padesát metrů od čáry. Zdrojem vody na vaření se stane nevelká
kaluž a místem k postavení stanu mírně nakloněná rovina za
padlým tlejícím stromem.
Dřeva je všude
habaděj, a tak tu dobrých pět hodin plápolá větší či menší
vatra. Poskytuje teplo, světlo a vůni domova. Je to zajímavé, ale
s rozkřesáním ohně mizí pocit samoty i v nejosamělejším místě
na zemi.
(-: pokračování někdy příště :-)
------------------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat