Petrohradské májové dny
aneb
Česká trojka v Rusku
Díl první
Májové dny mohou vypadat různě. Trochu jinak v České
kotlině a trochu jinak v Rusku. Zvláště, pokud se jedná o lokality kolem
Finského zálivu. Právě sem zavál vítr nejstarší z našich vnoučat. Ekonomicky
směrovaná bakalářka Iveta si tady odskočila poněkud zpestřit své magisterské
studium. Bylo by škoda toho jaksepatří nevyužít.
Pátého pátý se po páté ranní vydáváme k západu.
Severovýchodní směr nabíráme až na palubě airbusu Českých aerolinií. Vzneseme
se nad Krkonoše a potom už v jedenáctikilometrové výšce plachtíme nad
Polskem a Pobaltím, abychom se před třetí odpolední v naprosté pohodě
snesli na petrohradské přístaviště létajících strojů Putkovo.
Zatím nevzdělanější potomek naší familie už netrpělivě
stepuje v příletové hale. Přestože jsme se dobré tři měsíce neviděli,
poznáváme se bez problémů. Následuje nezbytné objímání a pak už se jde na
čerstvý vzduch. K našemu nemalému překvapení je tu tepleji než
v Praze. Jak se brzo ukáže, poprvé a naposledy.
Příjemný taxíkář mladistvého vzhledu nás přemístí
k našemu budoucímu útočišti. Přestože jsme se octli v místě, kde bylo
před časem demokracii dáno na frak, náš hotel se jmenuje Demokrat. První dojem
je poněkud rozpačitý. Vstupní schodiště vykazuje neklamné stopy socialistické
údržby. Za dveřmi je však už docela jiný svět. Hladké sádrokartonové stěny,
prostě zařízené pokoje a nevtíravá výzdoba. Paní recepční je neobyčejně milá a
úslužná. Žádná protivná báryšna z éry reálného rádobykomunizmu.
Nemálo důležitá je
skutečnost, že se za velice slušný peníz nacházíme v samotném centru.
Něvský prospekt je patrně nejznámější, ze všech místních bulvárů. Ideální místo
pro plánované výpady. Naše světem protřelá vnučka, která nám to tady zařídila,
se zkrátka vyzná. Není špatné mít takové příbuzné.
Do večera nám zbývá docela slušný díl času a tak vyrážíme
k první atrakci. Nejedná se o nic menšího, než o nejpočetnější sbírku
uměleckých děl na světě. Název Ermitáž pochází ze slova ermitage, což by mělo
znamenat osamělé místo. Skutečnost, zvláště ta dnešní, je však přesně opačná.
Blížící se Den vítězství, který je patně nejvýznamnějším
ruským státním svátkem už klepe na dveře. Porážka hákovým křížem šermujícího
fanatika s černým knírkem se tu bere smrtelně vážně. Součástí každoročních
oslav je pochopitelně i vojenská přehlídka. Máme štěstí, že její nácvik připadl
právě na tento den. Se vší parádou, včetně ruské hymny v podání nějakých
místních Alexandrovců. Ať už si přihrblý český človíček myslí doma cokoli,
dojem, který v nás neplánované představení zanechalo, je více než hluboký.
Zimní palác už dávno neokupují neholení nohsledi plešatého
Lenina a v tuto podvečerní hodinu ani slušně oděné davy světového
proletariátu. Bez obvyklé fronty se dostáváme dovnitř. Na tři miliony položek,
které Ermitáž ukrývá, máme pouhé dvě hodiny času. Pokud bychom se u každého
exponátu zdrželi pouhou jednu minutu, zabrala by nám prý prohlídka rovných šest
roků...
Zdejší sbírky byly založeny roku 1764 Kateřinou II. Velikou
a zpřístupněny o nějakých 90 roků později. Začaly odkoupením kolekce
holandského a vlámského malířství od jistého berlínského kupce. Exponáty byly
shromažďovány i ruskými vojáky, kteří se v průběhu doby různě potulovali
po Evropě a nemálo uměleckých předmětů se tu dostalo také díky
vyvlastňovacím tažením rudých apoštolů po známé Velké říjnové socialistické
revoluci.
Nejprostornější petrohradské náměstí, jehož součástí je i
zmiňovaný Zimní palác, čítající až 1 500 pokojů bylo od roku 1762 sídlem
ruských carů a de facto epicentrem moci nekonečné ruské země, jejíž součástí
dokonce byla i americká Aljaška. Dnes se tu houfují turisté z celého
širého světa, jejichž počet převyšuje tři miliony zvědavců za rok. Svá díla zde
zanechaly takové veličiny, jakými byli například De Vinci, Rembrand, Rafael,
Rubens, Tizianne a další.
Místo, kde se před stovkou let zrodily světlé zítřky,
opouštíme za šera. Z palácového náměstí právě v sevřených řadách odcházejí jednotky
neporazitelné ruské armády. Z padesátimetrového Alexandrova sloupu na ně
dohlíží nadpozemský anděl s dominantním křížem. Přečkal cary, Lenina i
perestrojku. Jestli přečká i postupující éru všeobecného konzumu, zůstává
otázkou.
Nácvik velké slávy přerušil městskou dopravu a tak se po
Něvském prospektu vydáváme pěšky. Míjíme parádně nasvícené historické budovy,
impozantní mosty a vodní kanály. Ne
nadarmo se Petrohradu přezdívá Benátky severu. Město bylo založeno roku 1703
při ústí řeky Něvy v místě někdejších bažin. Může za to car Petr I.Veliký,
po kterém bylo také pojmenováno. Původně se jmenovalo Sankt Petersburk, později
Petrohrad, potom dlouho Leningrad, aby se v roce 1991 opět vrátilo
k prapůvodnímu názvu. Místním je to ukradené a říkají mu prostě Pitěr.
Někdejší hlavní město Ruska, ve kterém se v době
prvního rozmachu vyřádili především francouzští a italští architekti, dnes
obývá asi pěti milionu usedlíků. Je klidnější a kulturnější než ostatní sídla a
liší se od nich rovněž nápadně evropským vzezřením, což bylo i hlavním záměrem
jeho zakladatele.
První noc na hlavním bulváru je kupodivu klidná. Mohou za to
silné zdi a solidní plastová okna. A máme tu první ráno i s předplacenou
snídaní. Vyhlíží docela zajímavě. Tichá servírka pocházející z některé ze
středoasijských republik nám každé ráno přináší podnos s hotovými porcemi.
Vločková, rýžová nebo jáhlová kaše, k tomu obdélník nějakého více či
méně hutného nákypu a tenký plátek bílého chleba. Není to špatné a není toho
moc. Pokud se jedná o typicky ruské první jídlo dne, netušíme, z čeho se
vyklubaly barokní tvary zdejších bábušek. Je však třeba dodat, že prostorově
výrazných je tu asi tolik co v Česku a podstatně méně než v Americe.
Dnes vyrazíme z města na vesnici. A ne ledajakou.
Carskoje selo leží za Perohradem a tak nezbývá, než se spustit do zdejšího
metra. Doufejme, že teroristé si případný útok pro dnešek odpustí.
Podzemní dráhu střídá dlouhá cesta autobusem. Naskakujeme
v na něj v okrajové části s docela úhlednými
pětadvacetipatrovými činžáky. Docela nás překvapuje slušná úroveň zdejších
sídlišť. Nevidíme tu žádné paneláky. Skoro všechny obytné domy jsou
z bílých cihel a vládne tu celkem přijatelný pořádek.
Carskoje selo, které je dnes součástí městečka Puškin, bylo
postaveno jako letní sídlo carské rodiny. Může za to Kateřina, žena věhlasného
Petra I. Stalo se tak brzy po jejich svatbě. Není bez zajímavosti, že v té
době měl už každý z nich po jednom nemanželském dítěti.
Zaplatíme vstupné a noříme se do světa někdejších
aristokratů. Ale to, co vidíme před jejich přepychovým sídlem, tu za dávných
časů asi nebývalo. Fronta před vchodem do paláce měří dobré dvě stovky metrů.
Domorodci jsou patrně na čekání zvyklí, a jak se zdá, vůbec je to netankuje.
V dané situaci nám však pomůže jinak nepříliš častá česká vzájemnost.
Ivetčina kamarádka ze Západních Čech postává se svými rodiči daleko vepředu.
Šikovně se mezi krajany vloudíme a po necelé hodince společného stepování jsme slavnostně vpuštěni dovnitř. Jinak
bychom venku mrzli podstatně déle.
Po důkladném bezpečnostním prolustrování vstupujeme dovnitř.
Architekt Rastrelli si dal opravdu záležet. Je dost těžké popisovat, co je tu
k vidění, ale je toho víc než dost. Jedna komnata honosnější než druhá
všude samé zlato. Je otázkou, zda to majitelům poskytovalo nikdy nekončící
potěšení, či si jen chtěli blýsknout před světem. Druhá varianta je mnoha
důvodů pravděpodobnější.
Zlatým hřebem carského sídla však není zlato, ale jantar.
Konkrétně tak zvaná jantarová komnata. Hitlerovy germánské hordy ji sice během
války stačili někde uklidit, ale přestože se zatím žádná skrýš nenašla, slavná
místnost se opět pyšní svou někdejší nádherou. Je to také jediné místo, kde se
nesmí fotit, takže, pokud se chce někdo pokochat pohledem na stěny obložené
zkamenělou pryskyřicí, nezbude, než se tu osobně vypravit.
Za návštěvu nepochybně stojí i přilehlé zahrady. Vodní plochy, altánky,
dokonale realistické sochy i citlivě umístěné budovy tvoří harmonický celek,
který patrně nikoho z přítomných
nezklame.
(-: pokračování někdy příště :-)