Petrohradské májové dny

aneb

Česká trojka v Rusku
 

Díl třetí

 

Přestože je už první polovina máje, petrohradské stromoví stále ještě čeká na svěží háv jarní zeleně. Protáhneme se kolem Michalova paláce, kde byl začátkem devatenáctého století zamordován car Pavel a pak se už pomalu a líně posouváme letním sadem dál. Společnost nám tu dělají poletující nebeští ptáci, vyhrávající hudci a zkamenělé postavy druhu homo sapiens.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opět se ocitáme u bájné Něvy. Přejdeme po jednom z dalších nekonečných mostů na Zaječí ostrov a všímáme si poněkud atypického architektonického monstra. V severském Petrohradě by našinec čekal cokoliv, ale určitě ne mohamedánskou mešitu. Pravdou je, že tady opravdu stojí a vůbec nevypadá špatně. Předpokládejme, že terorista, který se před měsícem v metru odpálil, na svůj nápad nepřišel v tomto impozantním stavení.
 

 

Kdysi nedobytnou Petropavlovskou pevnost má také na svědomí už několikrát vzpomínaný Petr. Rozlehlému areálu vévodí donedávna nejvyšší stavba města, 122 m vysoká katedrála. Nachází se tady hroby moha ruských carů a součástí základny je také bývalá věznice včetně popraviště. Není bez zajímavosti, že se tu po neúspěšném puči proti hlavě veleříše ocitnul i sám synátor jmenovaného cara, kterému se však v chládku podařilo vydechnout dřív než se na otcův příkaz stačil kat ujmout popravčího nástroje.
 

 

 

 

 

Netušíme, jak to s vyměšováním praktikovala carská smetánka, ale pro současníky jsou tu za tím účelem přistaveny dva autobusy. Z vyprávění dámské části naší trojky však vím, že po praktické stránce je toto mobilní odkládací zařízení poněkud nedomyšlené. Úřadujícímu klientu se dostává jen minimum prostoru a jednotlivé kóje jsou od sebe odděleny jen nízkými přepážkami. Může tak v pohodě sledovat, co se v interiéru právě odehrává, případně během akce navazovat společenské kontakty.

 

 

Být v centru Velké říjnové a nevidět Auroru dost dobře nejde. Alespoň pro smrtelníka, který většinu základních vědomostí nasával v době vlády Rudého bratrstva. Člověk by čekal, že nejslavnější křižník všech dob bude oplývat zmíněným odstínem. Poněkud překvapivě jej však krášlí šedo-zelená barevná kombinace. Loď, která dala signál k nastolení světové vlády proletariátu, teď navíc spokojeně kotví ve společnosti firem reprezentujících prohnilý kapitalismus.
 

 

 

Poměrně málo známá je skutečnost, že inkriminované plavidlo se kolem roku 1905 do Petrohradu  vrátilo z prohrané rusko – japonské války. Aurora pak kotvila ve zdejším vojenském přístavu než se jí na podzim roku 1917 zmocnili bolševici. Výhružně zaparkovali v centru města a 25.října po půl desáté večer vypálili nejdůležitější dělovou ránu historie. Zlé jazyky však tvrdí, že možná ani nevypálili, protože byli slití pálenkou. Na vyšetřování, natož na hledání vypálené koule tehdy nebyl čas, takže si každý může myslet, co se mu právě zamlouvá.
 

 

Májové slunce pomalu klesá k nedalekému Finskému zálivu a my se zastíněnými ulicemi vracíme k dosahu nejbližší stanice místní hromadné dopravy. Je tu neuvěřitelný průvan a tím pádem kosa jako v Rusku. Není se čemu divit. Teploměr ukazuje pouhé dva stupně nad nulou.
 

 

Po chladné noci tu máme nové slunečné ráno. Devátý květen je v největší zemi světa patrně největším svátkem. Není se co divit. Poražení germánského Arcisatanáše není žádná malá věc. Konec Druhé světové tu na rozdíl od nás neberou jako  Den osvobození, ale jako Svátek velkého vítězství. Všude se prodávají vlaječky, mávátka, barevné balónky. Řada lidí se ulicemi promenáduje s velkými fotografiemi svých příbuzných, kteří se do vyhrané války nějak významně zapojili.
 

 

 

Město, které bylo během nepředstavitelně kruté nacistické blokády na pokraji vymření, dnes zřetelně ožilo. Ulice jsou slavnostně vyzdobeny a už od rána jimi proudí spousty domorodců. Patrně míří k Zimnímu paláci, centru vojenské přehlídky. Něvský prospekt je díky tomu pro veškerou dopravu uzavřen. Necháváme se unášet davem. Ten je čím dál hustější. Ocitáme se v tlačenici, která by mohla vyústit v masakr. A to jsme se ani zdaleka nedostali k místu největších ovací. Řadíme rychle zpátečku. Drát se proti proudu je však stokrát složitější. Nemůžeme si nevzpomenout na nedávný teroristický útok. Být v této množině namačkaných sardinek nějaký sebevražedný atentátník, krvavá žeň by byla rekordní.
 

 

 

Z totálně přelidněného města se raději přesunujeme na venkov. Není zbytí, a tak využíváme dopravních služeb metra. Stanice, ve které jej opouštíme, prý patří k nejkrásnějším. Její výzdoba je převážně ze skla.

 

 

 

 

 



Petrodvorce, chcete-li Petergof leží nějakých třicet čtyřicet kilometrů od města. Slunce, nádherně modrá obloha a předtucha návštěvy nejnádhernějšího barokního areálu v Rusku slibují výjimečně prožitý den. Měla by to být jakási zlatá tečka za celým zdejším pobytem. Zítra nás už očekává plachtění k západu.

 

I tentokrát za všechno může Petr Veliký. Inspirován sladkou Francií se roztoužil něco z tamní nádhery posunut trochu na sever. Práce na zvelebení osmi set hektarů budoucího reprezentačního areálu začaly v roce 1714 a pokračovaly ještě dlouho po panovníkově skonání.
 

Letní sídlo ruských carů otevírá prostorná zahrada mířící k samotnému „dvorci“, což není nic jiného než okázalý Petrův palác. Protože je právě už vzpomínaný Den vítězství, nad barokními stavbami předvádí dech beroucí psí kusy letečtí kaskadéři a pyrotechnici se prezentují krátkým poledním ohňostrojem.
 

 

 

Interiér paláce si pro tentokrát odpustíme a  spouštíme se do spodního parku. Míjíme první fontány, aleje a kaskády. Všude se tyčí mramorové postavy v nadživotní velikosti. Přestože jsme kousek od polárního kruhu, většina z nich je jen spoře oblečena. Některé jsou natolik otužilé, že veškerý oděv odhodily a pózují tu jen v rouše Adamově, případně Evině.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Největší kosa je u mořského pobřeží. Severní vítr je krutý a občas nás dokonce popráší studeným pozdravem sněhových vloček. Natahujeme čepice na uši a balíme se do kapucí. Ale i tak je tu nádherně a náramně si to tady užíváme.
 

 

 

 

 

Ruskému Versailles jednoznačně vévodí Velká kaskáda. Tolik žlutého kovu na jednom místě běžný smrtelník jen tak neuvidí. Pokud si někdo stěžuje na svého partnera, ať si zajede právě sem. Všichni, co tu postávají, jsou prostě zlatí…
 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neméně zajímavé jsou i další zastávky v přilehlých parcích. Pramáti Eva, podobně jako její další zkamenělé následovnice vytrvale pózují na svých podstavcích, vodotrysky chrlí k nebi hektolitry průhledné tekutiny a našinec jen nevěřícně kroutí hlavou, co všechno dokázali dávní kumštýři pro potěchu tehdejší smetánky vykouzlit

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Loučíme se se symbolem carského Ruska a z okna autobusu sledujeme žhavou současnost. Míjíme zajímavé budovy módního střihu, díváme se do tváří obyvatel největšího státu na světě. Připadá nám to tu docela normální. Až na ty budoucí vojáčky v uniformách.

 

 



 

 

Návrat do reality je prozaický. Nejslavnější den roku pomalu končí a stopy oslav jsou patrné. Pár opilců jsme už zaznamenali, ale dáma, která s námi sdílela jeden autobus, to evidentně přehnala. Poté, co se sesula ze sedadla, s vypětím všech sil se na zastávce vysoukala se schodů, aby pak své neposlušné tělo neobratně obtočila kolem venkovního kandelábru. Inteligentní primadona s růží, čekající na zastávce v centru, se zase vzdala svého módního obutí a čas si krátila těžko identifikovatelnou samomluvou doprovázenou decentním odpouštěním obsahu žaludku ústní dutinou. Většina lidí ale na počest slavného dne hýří s rozumem. Večerní bulváry jsou plné, tu a tam hraje živá hudba a někdo se na ulici dokonce dává do tance. Jistí to ještě mohutný ohňostroj, který na který  zíráme přes nasvícené siluety historických stavení.

 

 

 

 

Poslední dnešní zastávkou je lehké nakouknutí do francouzsky pojatého podniku pro místní zazobance. Hýří luxusním zbožím a vybraným pitím. Jedna flaška nějakého opojného moku tu například vyjde na dvaatřicet tisíc rublů. Našinec by za ni v korunách vycálovat nějakých patnáct litrů.

 

 

Skončila závěrečná procházka. Ruský prach na botách dlouho nezůstane. Vzpomínky však jen tak lehce nezmizí....
  

 

 

 

Máme tady úplně poslední den pobytu, což znamená nezbytný přesun k mezinárodnímu aerodromu. Konečně je to tady! Už jsem si myslel, že holohlavého Voloďu, po němž se toto město několik desetiletí jmenovalo, tady nepotkám. Naneštěstí jej vidím jen z dálky a v docela slušné rychlosti. Autobus pádící k letišti právě opouští Leninovo náměstí. Na jeho prostranství je i největší petrohradský obelisk. Po zásluze připomíná dodnes živou Druhou světovou.
 

 

Naše první vnouče, které na nás během celých pěti dnů spolehlivě dohlíželo, se vrací ke školním povinnostem a my se řadíme do fronty na odbavení. Proběhne bez jakýchkoliv problémů, stejně jako následný dvou a půl hodinový let. V avizovaném čase se dotýkáme půdy naší důvěrně známé Matičky stověžaté a po týdnu si opět vychutnáváme běžnou májovou teplotu.
 

 

 

Nečekané zpestření zpáteční cesty nás však čeká od Českých drah. Poté, co se dočkáme plánovaného odjezdu večerního rychlíku, objeví se na nádražním displeji málo potěšující informace: Vlak má rovných sedmdesát minut zpoždění! Nevadí, hlavně, že pojede! Příštích sedmdesát minut se nic neděje. Až poté se na stejné světelné tabuli objeví nápis, že poslední spoj do našich končin je zrušen! Příčinou je stržená trolej někde v Pardubicích…
 

 

 

Dobří lidé města pražského nás však na ulici nenechají. Kamarád Kon umožní přemístění do svého doupěte na okraji velkoměsta a nabídne nám pohodové přespání. Na rodnou Moravu se tak posunujeme až příští dopoledne. Za okny se střídají ostře žluté řepkové lány se svěží jarní zelení našich lesů. Petrohrad byl nádherný, ale za náš „zemský ráj“ bychom jej neměnili…

 

 

(-: konec :-)