Petrohradské májové dny

aneb

Česká trojka v Rusku
 

Díl druhý
 

Dnes máme namířeno za kulturou. Konkrétně za věhlasným ruským baletem. Než se však pohodlně usadíme do divadelních křesel, dopřejeme si menší poznávací vycházku.
 

Z Něvského prospektu to  vezmeme nekonečným podloubím jedné z nejrozlehlejších petrohradských budov. Jmenuje se Gostinnyj dvor. Nedlouho poté přicházíme k místu, jehož jméno  před měsícem figurovalo ve všech světových médiích. Sennaja ploščaď se neslavně zapsala do dějin moderního terorismu. Právě ve zdejší stanici metra zastavil vlak, v němž chvíli předtím přišla dvacítka lidí o život. Dnes je tu klid a docela liduprázdno. A to přesto, že se má jednat o jedno z nejprostornějších náměstí.
 

 

 

Na Gribojedově ulici, v těsné blízkosti stejnojmenného kanálu, narazíte na nenápadnou pekárnu. Rodinný podnik nabízí nejen křupavé pečivo, ale i něco daleko cennějšího. Hřejivý lidský přístup je tu více než zřetelný. Poznali bychom to, i kdyby to nehlásal ručně psaný text na vývěsní tabuli.
 

 

 

 

 

Jen kousek odsud se nad kanálem klene Lví lávka. Čtveřice šelem ji pevně drží ve svých zubatých tlamách. Král zvířat byl ostatně častým námětem dávných sochařů. A to přesto, že se v ruské divočině vůbec nevyskytuje.

 

 

 

Mariinské divadlo má pro místní obyvatel stejný zvuk jako naše Národní. Opravdu se nám to nezdá, ale prestižní scéna dnes dává Sen noci svatojánské. V předprodeji jsme urvali jedna z posledních míst. Nacházet se v Rusku a nepodívat se na jejich špičkový balet, by  byla nepochybně škoda. Uvelebujeme se do vysoko položených sedadel a vyčkáváme, co se bude dít.
 

 

 

A děje se toho opravdu hodně. Strhující je mistrně ztvárněná myšlenka neustávajícího boje dobra a zla i reakce místního publika. To na výkony tanečníků reaguje nejen víceméně obvyklým bouřlivým potleskem, ale i hlasitým používáním neruského slova „ bravo“. Závěrečné skandování nebere konce. Největší ovace ovšem nevzbudí kladní hrdinové, ale představitel rafinovaného satanáše. Naneštěstí to tak bývá nejen v divadelních sálech…
 

 

 

Z největšího  divadla se přemísťujeme k největšímu petrohradskému kostelu. Izakijevskyj sabor , chcete-li, Chrám svatého Izáka, nechal začátkem 19.století postavit Alexandr I. Pavlovič na počest vítězství nad nenasytným francouzským válečníkem Napoleonem. Stavba  trvala Nějakých čtyřicet let a vystřídalo se na ní a půl milionu dělníků. Se svými sto jedna metry výšky se řadí  na druhé místo mezi všemi pravoslavnými chrámy. Ve své době se dílo chápalo něco jako národní památník.
 

Vztyčit stavbu, její půdorysná plocha zabírá zhruba jeden hektar do zmíněné výše nebyl bezpochyby žádný med. Architekt August Montferrand nechal pro základy vyhloubit sedmimetrovou díru, kterou ještě zpevnil čtyřiadvaceti tisíci kládami napuštěných smůlou. Na to naskládal žulové bloky a na nich vztyčil nepřehlédnutelné sloupy. Byly vytesány v nějakém finském lomu a poté přemístěny na místo určení, Každý z nich váží sto čtrnáct tun a tyčí se do výše sedmnácti metrů.
 

Vůbec první kovová kopule na zemí Ruska byla pozlacena celým metrákem čistého zlata. Během války ji raději přetřeli na šedo, aby se nastala terčem německého bombardování. Svatostánek, který pojme až  čtrnáct tisíc věřících sice nacistům odolal, ale pak si jej vzali na mušku  bolševici. Udělali z něj Muzeum ateizmu.
 

Stát u „Izáka“ dlouhou frontu se nám dvakrát nechce a tak se posouváme o pár stovek metrů dál. Na vzpínajícím se koni tu sedí sám zakladatel města, Petr I.  Narodil se roku 1672 v Moskvě. Vládnout začal v nějakých sedmnácti letech poté, co naposled vydechl jeho předchůdce, poněkud slabomyslný brácha Ivan I.
 

 

Petr Veliký se chtěl co nejvíce přiblížit Evropě, a tak například zakázal nosit dlouhé vousy a naopak vyžadoval nošení evropských obleků. Zavedl Juliánský kalendář a podle všeho také azbuku. Samozřejmě, jak to bylo v oněch dobách dobrým zvykem, snažil se o rozšíření své říše. S Turky sice moc nepochodil, zato nad severskými Švédy se mu za pomoci Dánů a Poláků podařilo zvítězit. Jeho ženou byla, jak známo, Kateřina II., se kterou od roku 1724 poslušně sdílel carský trůn. Na věčnost odešel už o rok později a budiž mu připsáno ke cti, že zanechal monarchii bez dluhů.
 

Kdo nebyl u Něvy, nebyl v Petrohradě. Impozantní veletok, vedle kterého je naše Vltava pouhým potůčkem, vytéká z nedalekého Ladožského jezera, aby o kousek dál svěřila své vody Finskému zálivu. Klene se přes ni několik mostů, které se od dubna po půlnoci zvedají, aby dál mohla proplout nejrůznější námořní monstra.
 

Pod velením naší vnučky se rozhodujeme přemístit na protější břeh. Vybíráme si tak zvaný Dvorcův most. Hlídají jej  nejslavnější kočkovité šelmy a zdobí bezpočet třepetavých vlajek. Svítí sice slunce, ale je tu takový průvan, že nás to málem nadnáší.
 

 

 

Přešli jsme na Střelecký ostrov. Žádnou střelbu tu neslyšíme, zato se nám po chvíli podaří dorazit ke škole. Fakulta managementu, kde si naše milá Ivetka lehce rozšiřuje obzory, leží, jak se zdá,  v klidnější zóně, takže tu pilné študáky nemá kdo rozptylovat. Není bez zajímavosti, že tu budoucí inteligence nenasává rozumy v jazyku největší země světa, ale v těžce profláknuté angličtině.
 

 

 

Jenom kousek od ruské školy, kde se mluví anglicky se vypíná česká hospoda. A není to tady popravdě jediná naše pivní stopa. Chmelový mok od Řípu se čepuje ve vícero zdejších podnicích. Domovinu tu také připomínají nejrůznější druhy škodovek, které si oblíbili především místní taxikáři.

 

 

 

 

Ještě než se v Diplomatu uložíme do nediplomatické horizontální polohy, dopřeji si lehkou sólo procházku na méně známý konec něvského prospektu. K mému překvapení po nějaké půlhodině chůze znovu narazím na vodu. Něva je v těchto místech až neskutečně široká. Cesta do poloviny zvedacího mostu mi trvá skoro deset minut. Tato část města není ani tak o historii, jako spíš o současné architektuře. Hotel Moskva, přilehlé obchodní centrum, jakož i budovy na protějším břehu to celkem zřetelně dosvědčují.

 

 

 

 

Neplánovaně se rovněž ocitnu v areálu nějakého dávného kláštera. V současnosti slouží jako duchovní vzdělávací centrum a podvečerní procházka po jeho nádvořích je hotovým balzámem na duši. Kromě jednoho bezdomovce, který si u vchodu právě balí svůj mobilní majetek, tu skoro nikoho nepotkávám.

 



 

 

Příštího dopoledne si musíme vystačit bez průvodce. Naše mladá hostitelka musí dneska k tabuli. Pedagogové ji budou zkoušet z věcí, které hned po skončení může klidně hodit za hlavu. V praktickém životě jí dozajista budou k ničemu.
 

Ve dvojici tedy míříme k Ruskému muzeu, které je umístěno v klasicistní budově Michajlovského paláce. Vedle Ermitáže je to další z věhlasných svatostánků lidského kumštu. Narozdíl od ní se však specializuje jen na ruské, potažmo sovětské umění. Velkoplošné originály věhlasných mistrů jsme znali pouze z reprodukcí. Vidět je naživo, to je prostě úplně jiný level. Pocity dost dobře nejde popsat, to se zkrátka musí vidět na vlastní oči!
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejinak je tomu s trojrozměrnými díly sochařů. Lidské tělo, vrcholný produkt božského stvoření, se tady objevuje v desítkách variací. V kombinaci s velkými plátny a bohatou dekorativní výzdobou stěn a stropů nabízí pestrou paletu vnitřních pocitů. Nejen tradičně obdivných, ale někde i docela úsměvných.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Součástí přebohaté expozice je také prezentace ruského lidového umění. Od vyřezávaných dřevěných štítů, bohatě zdobených okenic až k nejrůznějším rukodělným výtvorům z rozličných přírodních materiálů.

 



 

 

Těžce zkoušená Ivetka se z imaginárního světa pedagogů snáší zpátky na pevnou zem, takže Česká trojka je v Rusku opět kompletní. Společně se vydáváme k jedné z nejkrásnějších staveb Petrohradu. Spas na krovi, jak se osmdesát metrů vysoký pravoslavný kostel nazývá, se nápadně podobá známějšímu moskevskému Chrámu Vasila Blaženého. Byl postaven na místě, kde byl smrtelně raněn car Alexandr II. Stavba probíhala téměř celé čtvrtstoletí a hotové dílo bylo slavnostně otevřeno v srpnu roku 1907.

 

Ještě deset let po veleslavné Velké  říjnové se tu věřící scházeli k bohoslužbám. Poté jej rudí Leninovi nohsledi zavřeli. Budova, která se pyšní nepředstavitelně bohatou mozaikovou výzdobou, byla vypleněna a později, během obléhání města Hitlerovými zbojníky, sloužila jako márnice, kde byly ukládány oběti pověstné blokády.
 

 

Až v roce 1961 byl v jedné z kopulí objeven nevybuchlý německý granát. Naštěstí se tento svérázný germánský suvenýr podařilo zdárně odstranit. To, že předtím neexplodoval, se dá  chápat různě. My, co odmítáme věřit na náhody, máme ve věci víceméně jasno…

 

 

 

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)