Ekuvýšlap prvomájový

- z Rožnova až do Vigantic -
 

Rudí bratří z nás musí mít nepředstavitelnou radost. První letošní ekumenický výlet vyšel na výročí Vítězného února, druhý na Prvního máje. Přestože ani v jednom případě se do  akce nezapojila hvězdnatá mávátka a transparenty, jedna Stálice byla evidentně přítomná. Průvody nedoprovázela nechvalně proslulá pěticípovka  krvavá, ale evidentně zářící Hvězda betlémská.
 

Konec apríla je ve znamení  sněhu a povodní, druhého května zase lije jako z okapu. Zmíněný prvomájový den však ovládá nekompromisně modrá obloha a přívětivě zlatavé sluníčko. Podobný případ se u ekuvýletů opakuje už popáté za sebou. Je to záměr, anebo náhoda?
 

 

Rožnovský pacifik osedlává desítka nedočkavých pěšáků a ve městě pod Radhoštěm se přidávají další individua. Pokud dobře počítáme, historicky první prvomájový ekuprůvod nakonec čítá pětadvacet poutníků. Mezi nimi i čtyřnohý turista Monti, který se podobné akce účastní už přinejmenším potřetí.
 

 

 

 

První letmé zastavení se koná v místě někdejšího působiště Čeňka Kramoliše. Velkého mistra tu připomíná svérázné kovové monstrum, vedle něhož se usadili jeho současní sousedé. Obrovité dobračisko jménem Libor se na květnový výlet ozdobil živou květinou. Teta Květa tak má možnost opakovaně přičichnout  k neopakovatelné atmosféře valašských ekuvýletů.
 

Procesí pomalu vystoupá nad město folklóru, pivních lázní a Petra Nečase a v neustávajícím pěkném počasí se posunuje k Hlaváčkám. Šedé bukové kmeny kdosi přizdobil jarní zelení a po loukách rozházel žlutooranžové pampelišky. Valašská krajina s mozaikou pasek, lesíků a osamělých usedlostí otevírá dokořán svou příjemně hřejivou náruč. Kdo dnes zůstal za pecí, má nekonečnou smůlu. Případně těžko odpustitelný, ne-li přímo smrtelný hřích. Když štědré nebe tak štědře rozdává, proč nenastavit vyprázdněnou dlaň?
 

 

 

 

Za všechno ovšem může, kromě už vzpomínaného nebe, autorka ekumenických výletů, naše nepřehlédnutelná Maminečka představená. Romantické trajdání po nejkrásnější ze všech katedrál je od raného mládí její srdeční záležitostí  Není proto divu, že  tato nenapravitelná „srdcová dáma“ nachází symboly lásky i v chladném kamení. Zatím se nestalo, aby si něčeho podobného nevšimla. Stejně jako se nestalo, že by na Švitorkou založených akcích vládl kamenný chlad. Nikdo nic nemusí, všecko jde od srdce.
 

 

 

Doporučené cesty životem nebývají jen úzké a klikaté, ale často i dosti strmé. A čím jsou příkřejší, tím rychleji nás posunují nahoru. Ne všude jezdí výtahy. Na nejdůležitější místa musíme vystoupat po svých. Pokud nechceme zůstat v údolí. Ta bývají bez výhledů a proto i stinná či slzavá.
 

 

Hospůdka Na dílech je pro některé předzvěstí nebe. Až na to, že se tu stojí fronty. Každopádně zde skončil největší krpál celého dne a nadešla chvíle slastného odpočinku. Někteří jej jistí kofeinovou injekcí, některým stačí chléb a voda. Pro některé je málo obojí a nezbytný doping čerpají z nekonečně bohatších zdrojů. Překřížené břevno, byť poněkud stylizované, otevírá prameny. Těm, kterým nic neříká, však nezbývá, než vyčkávat u výčepních pultů.
 

 

 

 

Dobrou zprávou je, že konečně dohopsal i největší Zajíček Střední Evropy. Podává svou širokorozchodnou dlaň a nabízí stejně rozložité srdce. Dál už půjde s námi, a to je záruka absolutně dobré nálady. Náš Velký Honza oplývá nevyčerpatelnou studnicí humorných, zaručeně neotřelých přirovnání. Zároveň však vírou, která je přímo úměrná jeho dvoumetrové postavě.
 

 

Zatímco mistr Zajíček byl na výšlapech pokaždé, Tovaryšové zažívají premiéru. Je vidět, že si ji náležitě užívají. Sympatický otec i stejně pohodový syn se drží pospolu a dojmy si sdělují znakovou řečí. Zvuky sice neregistrují, ale v tuto chvíli to není na závadu. Svět barev, tvarů a světelných kontrastů teď hraje prim. Podmanivé kouzlo Božího stvoření  proto ani jim nezůstává utajeno.

 

 

Odpočatý průvod zvedá kotvy a pokračuje pohodovým hřebenem. Ne jedné straně táhlé temeno Radhoště, na druhé střídající se paseky s valašskými chalupami. Pozornější oko dokonce rozpozná i cíl dnešního putování. Leží sice naproti, ale cesta jde oklikou. Přímočaré spojnice nemusí být zrovna ideální.
 

 

 

 

 

 





„Břemena jedni druhých neste, a tak plňte zákon Kristův“, tvrdí stručná stať z nejčtenější knihy na světě. Jeden z přítomných zákoníků to může potvrdit. Díky dvěma batohům  je konečně  vyrovnaný a náležitě vyvážený. Dokonce se odvažuje tvrdit, že „jho mé netlačí a břímě mé netíží“. Možná, že kecá. Anebo to dělá od srdce..

 

 

 

Typický ráz krajiny pokračuje i po odbočení na žlutou značku. Od Kramolišova Rožnova jsme se posunuli k působišti dalšího z valašských písálků. J.F.Karas pobýval v blízkém Zákopčí. Skoro na dohled máme věhlasné odraziště bohů a vyhledávané útočiště bohémů, Soláň. Umělecky proslulí Manželé Podešvovi, mistr štětce Hofmann i další kumštýři, kteří tady žili a tvořili si tento kraj jistě nevybrali jenom tak náhodou.

 

 

 

 

 

Překážky jsou na to, aby se překonávaly. Většinou ani nic jiného nezbývá. Jenom co nastalo přívětivé klesání k Hutisku, někdo nám naházel klacky pod nohy. A  docela pořádné. Stoleté smrky a zelené jedle porazila nelítostná pila dřevobaronů. Pořád na tom ty stromy byly lépe než lidé. Ti se stovky zpravidla nedožijí. Jedině, že by vsadili na bláznivou zprávu o věčném životě. Existují opodstatněné obavy, že drtivá většina účastníků dnešního prvomájového průvodu na ni naletěla. Na štěstí..
 

 

 

 

Člověk by tu podle názvu čekal stoupající dým z hutí, a zatím se před námi vynořila dokonale fotogenická vesnice.  Někteří jedinci využívají zastávky k zaslouženému odpočinku, jiní k nezbytnému doplnění kalorií. Největší Zajíček nenabízí zelí, ale své tradiční, osvědčené štrúdly. Hned po jejich likvidaci se pospolitost dává k závěrečnému pochodu. Jak jinak, než ve štrúdlu?
 

 

 

 

 

 

 

 

Hutisku dominuje úhledný bílý svatostánek. Před ním i za ním se tyčí kříže. Ty první připomínají záležitost minulou, ty druhé, co stojí na hřbitově, události budoucí. Jednou se tu někteří z nás sešli na pohřbu nám známé křesťanky. Bylo to ještě za zlaté éry rudých komančů. Křesťanský mluvčí tu mluvil o naději na vzkříšení, předseda Národního výboru o absolutním skonání. Kterému z tvrzení dá budoucnost za pravdu?
 

 

Neznačenou cestu k ranči zná jenom Iva. Nenápadně se vytrácí a rozmělněný průvod nechává svému osudu. Několik lákavých odboček svádí na scestí. Víra se mísí s pochybnostmi. Přesně tak jako v životě. Jen máloco bývá jasné a nezpochybnitelné.
 

 

Poslední úsek vyhlíží lákavě. Travnatá pěšina slibuje měkké našlapování. Měkké sice je, ale až příliš. Aprílové lijavce ji proměnily v chladivé bažiny. Z bláta šlápnete do louže, případně přesně naopak.
 

„Ranč u Jindrů“, hlásá při vstupu zřetelná dřevěná směrovka. Jeden z Jindrů se ujímá funkce vrátného. Představenou Jarku tady sice převtěluje v oslici, ta se mu však, jako v případě biblického Baláma, vzpírá a i nadále si uchovává svojí  švitořivou čistotu. Konečně jsme v cíli a připadáme si jako v Edenu. Za vzhled rajské zahrady částečně zodpovídá i naše vzpomínaná Iva. Své sousedce, paní Marušce, jíž tento pozemek náleží, tady často a velice ráda vypomáhá.
 

 

 

 

Venkovní posezení je okamžitě obleženo. Servírují se výtečné jednohubky a další trojrozměrné dobroty. Slunce přibarvuje bledé tváře a jemný vánek zajišťuje přiměřené chlazení. Nápoje z nejrůznějších darů naší země smývají poslední zbytky lehce nabyté únavy.
 

 

 

Švitorka se konečně ujímá své nejvlastnější služebnosti. Rozezvučí  šestici kytarových strun a strhne i  dvacatero lidských hlasů. Do zelených hájů i k modrému nebi se nesou melodií obalená slova chvály a nekonečných díků.
 

 

 

 

 

 

 

Marek, který si na cestu přibral i svoji pohlednou souputnici Helu, je na ekuvýšlapu poprvé. Z prastarých záznamů Knihy života by nám měl vydolovat odpovědi na palčivá témata současnosti. Jak naložit s muslimskými radikály a kterak nasměrovat lidstvo ke křesťanským kořenům. Přestože se může chlubit akademickým titulem, nehraje si na chytrého. Cituje biblické texty. Ty jsou už samy o sobě dokonalým řešením. Představují hlavní postavu lidských dějin a tím i naději na konečný happy end.
 

 

 

 

 

Pavel, stejně jako Marek, náleží mezi laiky. Ve svém vstupu připomíná světla i stíny někdejší reformace. Ale hlavně působení Toho, který nás z oněch stínů postupně vyvádí. To, že jsme se i dnes sešli z nejrůznějších denominačních chlívečků, naznačuje neodolatelnou přitažlivost společného Pastýře. Čím jsme blíž jemu, tím jsme blíž i sobě navzájem. Ohrádky se hroutí a houfuje se jedno stádo. Realita Kapitoly lásky, zaznamenaná v dopise rozhádaným Korintským, se poznenáhlu mění v realitu. Když ne jindy a jinde, na prvomájovém ranči u Jindrů zcela nepochybně.

 

 

 

 

 

Polní bohoslužba v zelené katedrále se nemůže  obejít bez modliteb. Některé jsou slyšitelné, většina jich rezonuje jenom v srdci. Ta závěrečná je nepřeslechnutelná. Vznáší se k nebi už dva tisíce let. Sevřené dlaně vytvořily jeden kruh. Stejně jako při společně vyzpívané prosbě o vzájemné spojení. Cítíme, že je kdosi přítomný. Neviditelný a přesto hmatatelný...

 

 

 

Na závěr se všem dostává papírové záložky s inspirovaným Slovem na cestu a sladká tečka v podobě čokolády. Následuje už jen nezbytné fotografování a sourozenecké objímání. Atmosféra nebe se stala nezpochybnitelnou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S náramnými díky nejen Bohu, ale i nesmírně vstřícné paní Marušce a nenapravitelně činorodé tetě Ivě se loučíme a míříme k vigantické  dědině. Stádo se postupně drolí a míří do neúprosné reality. S neochvějnou nadějí, že stejně bude jednou pospolu. 

Na rožnovském nádraží se schází i největší hrdinové. Letitého Jindru a nezletilého Joele od sebe dělí sedmdesát let. Oba došli ve zdraví a bez cizí pomoci. Jsou dokladem toho, že i ty největší rozdíly se smazávají. Pokud se jde po stejné cestě a za stejným cílem...

 

 

(-: amen :-)