Petrohradské májové dny

aneb

Česká trojka v Rusku
 

Díl první
 

Májové dny mohou vypadat různě. Trochu jinak v České kotlině a trochu jinak v Rusku. Zvláště, pokud se jedná o lokality kolem Finského zálivu. Právě sem zavál vítr nejstarší z našich vnoučat. Ekonomicky směrovaná bakalářka Iveta si tady odskočila poněkud zpestřit své magisterské studium. Bylo by škoda toho jaksepatří nevyužít.
 

Pátého pátý se po páté ranní vydáváme k západu. Severovýchodní směr nabíráme až na palubě airbusu Českých aerolinií. Vzneseme se nad Krkonoše a potom už v jedenáctikilometrové výšce plachtíme nad Polskem a Pobaltím, abychom se před třetí odpolední v naprosté pohodě snesli na petrohradské přístaviště létajících strojů Putkovo.
 

Zatím nevzdělanější potomek naší familie už netrpělivě stepuje v příletové hale. Přestože jsme se dobré tři měsíce neviděli, poznáváme se bez problémů. Následuje nezbytné objímání a pak už se jde na čerstvý vzduch. K našemu nemalému překvapení je tu tepleji než v Praze. Jak se brzo ukáže, poprvé a naposledy.
 

Příjemný taxíkář mladistvého vzhledu nás přemístí k našemu budoucímu útočišti. Přestože jsme se octli v místě, kde bylo před časem demokracii dáno na frak, náš hotel se jmenuje Demokrat. První dojem je poněkud rozpačitý. Vstupní schodiště vykazuje neklamné stopy socialistické údržby. Za dveřmi je však už docela jiný svět. Hladké sádrokartonové stěny, prostě zařízené pokoje a nevtíravá výzdoba. Paní recepční je neobyčejně milá a úslužná. Žádná protivná báryšna z éry reálného rádobykomunizmu.

 

Nemálo  důležitá je skutečnost, že se za velice slušný peníz nacházíme v samotném centru. Něvský prospekt je patrně nejznámější, ze všech místních bulvárů. Ideální místo pro plánované výpady. Naše světem protřelá vnučka, která nám to tady zařídila, se zkrátka vyzná. Není špatné mít takové příbuzné.
 

Do večera nám zbývá docela slušný díl času a tak vyrážíme k první atrakci. Nejedná se o nic menšího, než o nejpočetnější sbírku uměleckých děl na světě. Název Ermitáž pochází ze slova ermitage, což by mělo znamenat osamělé místo. Skutečnost, zvláště ta dnešní, je však přesně opačná.
 

 

Blížící se Den vítězství, který je patně nejvýznamnějším ruským státním svátkem už klepe na dveře. Porážka hákovým křížem šermujícího fanatika s černým knírkem se tu bere smrtelně vážně. Součástí každoročních oslav je pochopitelně i vojenská přehlídka. Máme štěstí, že její nácvik připadl právě na tento den. Se vší parádou, včetně ruské hymny v podání nějakých místních Alexandrovců. Ať už si přihrblý český človíček myslí doma cokoli, dojem, který v nás neplánované představení zanechalo, je více než hluboký.
 

 

Zimní palác už dávno neokupují neholení nohsledi plešatého Lenina a v tuto podvečerní hodinu ani slušně oděné davy světového proletariátu. Bez obvyklé fronty se dostáváme dovnitř. Na tři miliony položek, které Ermitáž ukrývá, máme pouhé dvě hodiny času. Pokud bychom se u každého exponátu zdrželi pouhou jednu minutu, zabrala by nám prý prohlídka rovných šest roků...
 

 

 

 

Zdejší sbírky byly založeny roku 1764 Kateřinou II. Velikou a zpřístupněny o nějakých 90 roků později. Začaly odkoupením kolekce holandského a vlámského malířství od jistého berlínského kupce. Exponáty byly shromažďovány i ruskými vojáky, kteří se v průběhu doby různě potulovali po Evropě a  nemálo uměleckých předmětů se tu dostalo také díky vyvlastňovacím tažením rudých apoštolů po známé Velké říjnové socialistické revoluci.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejprostornější petrohradské náměstí, jehož součástí je i zmiňovaný Zimní palác, čítající až 1 500 pokojů bylo od roku 1762 sídlem ruských carů a de facto epicentrem moci nekonečné ruské země, jejíž součástí dokonce byla i americká Aljaška. Dnes se tu houfují turisté z celého širého světa, jejichž počet převyšuje tři miliony zvědavců za rok. Svá díla zde zanechaly takové veličiny, jakými byli například De Vinci, Rembrand, Rafael, Rubens, Tizianne a další.

 

 

 

Místo, kde se před stovkou let zrodily světlé zítřky, opouštíme za šera. Z palácového náměstí právě  v sevřených řadách odcházejí jednotky neporazitelné ruské armády. Z padesátimetrového Alexandrova sloupu na ně dohlíží nadpozemský anděl s dominantním křížem. Přečkal cary, Lenina i perestrojku. Jestli přečká i postupující éru všeobecného konzumu, zůstává otázkou.
 

 

 

 

Nácvik velké slávy přerušil městskou dopravu a tak se po Něvském prospektu vydáváme pěšky. Míjíme parádně nasvícené historické budovy, impozantní mosty a  vodní kanály. Ne nadarmo se Petrohradu přezdívá Benátky severu. Město bylo založeno roku 1703 při ústí řeky Něvy v místě někdejších bažin. Může za to car Petr I.Veliký, po kterém bylo také pojmenováno. Původně se jmenovalo Sankt Petersburk, později Petrohrad, potom dlouho Leningrad, aby se v roce 1991 opět vrátilo k prapůvodnímu názvu. Místním je to ukradené a říkají mu prostě Pitěr.

 

Někdejší hlavní město Ruska, ve kterém se v době prvního rozmachu vyřádili především francouzští a italští architekti, dnes obývá asi pěti milionu usedlíků. Je klidnější a kulturnější než ostatní sídla a liší se od nich rovněž nápadně evropským vzezřením, což bylo i hlavním záměrem jeho zakladatele.
 

První noc na hlavním bulváru je kupodivu klidná. Mohou za to silné zdi a solidní plastová okna. A máme tu první ráno i s předplacenou snídaní. Vyhlíží docela zajímavě. Tichá servírka pocházející z některé ze středoasijských republik nám každé ráno přináší podnos s hotovými porcemi. Vločková, rýžová nebo jáhlová kaše, k tomu obdélník  nějakého více či méně hutného nákypu a tenký plátek bílého chleba. Není to špatné a není toho moc. Pokud se jedná o typicky ruské první jídlo dne, netušíme, z čeho se vyklubaly barokní tvary zdejších bábušek. Je však třeba dodat, že prostorově výrazných je tu asi tolik co v Česku a podstatně méně než v Americe.
 

Dnes vyrazíme z města na vesnici. A ne ledajakou. Carskoje selo leží za Perohradem a tak nezbývá, než se spustit do zdejšího metra. Doufejme, že teroristé si případný útok pro dnešek odpustí.
 

Podzemní dráhu střídá dlouhá cesta autobusem. Naskakujeme v na něj v okrajové části s docela úhlednými pětadvacetipatrovými činžáky. Docela nás překvapuje slušná úroveň zdejších sídlišť. Nevidíme tu žádné paneláky. Skoro všechny obytné domy jsou z bílých cihel a vládne tu celkem přijatelný pořádek.
 

Carskoje selo, které je dnes součástí městečka Puškin, bylo postaveno jako letní sídlo carské rodiny. Může za to Kateřina, žena věhlasného Petra I. Stalo se tak brzy po jejich svatbě. Není bez zajímavosti, že v té době měl už každý z nich po jednom nemanželském dítěti.

 

 

 

 

Zaplatíme vstupné a noříme se do světa někdejších aristokratů. Ale to, co vidíme před jejich přepychovým sídlem, tu za dávných časů asi nebývalo. Fronta před vchodem do paláce měří dobré dvě stovky metrů. Domorodci jsou patrně na čekání zvyklí, a jak se zdá, vůbec je to netankuje. V dané situaci nám však pomůže jinak nepříliš častá česká vzájemnost. Ivetčina kamarádka ze Západních Čech postává se svými rodiči daleko vepředu. Šikovně se mezi krajany vloudíme a po necelé hodince společného stepování  jsme slavnostně vpuštěni dovnitř. Jinak bychom venku mrzli podstatně déle.
 

 

 

Po důkladném bezpečnostním prolustrování vstupujeme dovnitř. Architekt Rastrelli si dal opravdu záležet. Je dost těžké popisovat, co je tu k vidění, ale je toho víc než dost. Jedna komnata honosnější než druhá všude samé zlato. Je otázkou, zda to majitelům poskytovalo nikdy nekončící potěšení, či si jen chtěli blýsknout před světem. Druhá varianta je mnoha důvodů pravděpodobnější.
 

 

 

 

Zlatým hřebem carského sídla však není zlato, ale jantar. Konkrétně tak zvaná jantarová komnata. Hitlerovy germánské hordy ji sice během války stačili někde uklidit, ale přestože se zatím žádná skrýš nenašla, slavná místnost se opět pyšní svou někdejší nádherou. Je to také jediné místo, kde se nesmí fotit, takže, pokud se chce někdo pokochat pohledem na stěny obložené zkamenělou pryskyřicí, nezbude, než se tu osobně vypravit.
 

 

 

Za návštěvu nepochybně stojí i přilehlé zahrady. Vodní plochy, altánky, dokonale realistické sochy i citlivě umístěné budovy tvoří harmonický celek, který patrně nikoho z přítomných  nezklame.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)