STARCI NA
JIZERKÁCH
Snad se kvůli výše
uvedenému nadpisu nedostanu do průšvihu. Současná, na mládí,
krásu a výkon zaměřená generace se všemu, co jen trochu zavání
stářím, více či méně rafinovaně vyhýbá. Kalendář však
neokecáš, a podle něj náš aktuální rodinný kvartet, mířící
k severozápadu, splňuje veškerá kritéria reprezentantů
předkremačního životního údobí.
Nejletitějším z
nás je brácha mé bělovlasé choti, podobně postižený dlouhán
Pepa. Reálný svět je mu víceméně ukradený. Zajímá jej pouze
svět minulý, budoucí, virtuální, potažmo spirituální. Pepa
tedy není světák, nýbrž světec. Zcela z jiného těsta je však
jeho žena Eva. Výtvarně nadanou dámu s nezbytným chodítkem
zajímá všechno, co se za okny uhánějícího auta zrovna míhá a
s nemalým potěšením to velice často komentuje. Moji životní
souputnici snad není třeba ani představovat, protože každý, kdo
ji jen letmo zahlédl, celkem rychle nabyl pravdivého přesvědčení,
že mou maličkost ve všem, výšku postavy nevyjímaje, zcela
jednoznačně přesahuje.
Během nedělního
dopoledne zdárně překonáme polovinu České kotliny a přibrzdíme
u západního okraje Krakonošova vévodství. Už drahně let tu
totiž pobývá dávná kamarádka mé choti, někdejší krajanka a
vrstevnice Miluška. Za svého raného mládí oplývala pověstí
nejslušnější panny Valašského Meziříčí i přilehlého
okolí. Vědoma si svých nesporných kvalit, rozhodla se
nezahazovat svoji budoucnost na zapadlém Dálném Východě, ale
prozíravě zamířit k opačným teritoriím. Tady, v Rokytnici nad
Jizerou si jí všiml jistý dobrák od kosti jménem Bohouš a od té
doby spolu náramně spokojeně obývají prostornou haciendu pod
lyžařským vlekem a víceméně zarostlou Lysou horou. Velikého
vítání, jakož i vzpomínání prastarých zlatých časů je
přítomna nejen jejich energická prvorozená dcera, ale i stejně
vybavená, ladně tvarovaná vnučka. Přímo před chalupou stojí
speciálně upravené terénní vozidlo, pravděpodobně určené ke
svážení neukázněných návštěvníků Krkonošského národního
parku do nějaké místní káznice. Příliš dlouho se však v
Rokytnici vybavovat nemůžeme, protože kousek odtud, hned v
sousedních Jizerkách, nás už netrpělivě vyhlíží výkonný
manažer penzionu Ondrášek. Je synátorem naší staré známé,
mladistvě vyhlížející majitelky Soni, která toto stavení po
svém potomkovi také pojmenovala.
Do hodinky jsme tedy
v Bedřichově. Jizerskou padesátkou proslulé zimní letovisko je
tentokrát beze sněhu a tím i víceméně bez lidí. Zmíněná
chata sice leží v samém centru bedřichovského dění, přesto
však nabízí dostatek patřičného soukromí. Interiér je velice
solidně vybavený, přímo vzorově čistý a celkový design
napovídá, že jmenovaná majitelka v sobě nezapře dostatek citu
pro prostou, nevtíravou krásu.
Jenom co se trochu
zabydlíme, vyrážím na letmý průzkum nejbližšího okolí.
Stromy i louky se obalily několika odstíny zelené, ze které
vykukují mnohabarevné akcenty nejrůznějších květů. Mezi
zdaleka nejnápadnější patří zahrádkáři milovaná a ekology
nenáviděná lupina. Ať už si říká kdo chce co chce, tento
nepůvodní druh, který vesele expanduje do okolí, zcela určitě
oplývá přímo nevšední nádherou. Zvláště tady, kde se
rozhodl vykvést v nejméně třech čtyřech barevných variantách.
Příštího dne si
společně s mojí krásnou ženou dopřáváme pěší výlet ke
staré přehradě na Černé Nise. Netuším, proč je zrovna černá,
když její voda vyhlíží modře, nazrzle či mírně nazelenale.
Každopádně si tady, na zelenými lesy obrostlých březích přímo
nádherně odpočineme. Nerámusí tu auta, nevyjí motorové pily a
oblačné nebe je díky koronaviru prosto veškerých podélných
šmouhů od dopravních letadel.
Jestliže byl první
den pobytu ve znamení božského klidu a míru, ten následující
si to vybírá i s úroky. Jablonec, který společně navštívíme,
není, pravda, žádný zapadákov, takže s patřičně zřetelnou
zvukovou kulisou je třeba počítat. Zatímco si obě dámy plnými
doušky užívají zdejšího sklářského muzea, já se jen tak
poflakuji po zdejších bulvárech i zastrčených uličkách. Znovu
musím uznat, že ti problematičtí Germáni, kteří se o vzhled
města zasloužili, nebyli žádní břídilové. Málokteré
srovnatelné lidské sídliště si může dopřát kus zachovalé
historie, zalesněné okolí a dokonce dokonale funkční rekreační
přehradu.
Třetí den pobytu
se věnujeme pouze Bedřichovu a jeho bezprostřednímu okolí. Přímo
u startu zmíněné Padesátky se nachází památník nechvalně
známé Expedice Peru, lezecká stěna i visutá stezka pro
napodobovatele šimpanzů. A pokud dorazí parné léto, což se
zatím nekoná, může se návštěvník dokonale vyčvachat hned ve
dvou přilehlých vodních plochách. Borci na bicyklech si mohou
dopřát klikatý sjezd ve svahu plném zatáček a vyznavači bosé
chůze nepochybně velice příjemnou procházku netradičně
vydlážděným chodníkem. A to ještě nebyla řeč o spoustě
možností pro vyžití malých i těch nejmenších dětí, kterými
bedřichovská nabídka přímo přetéká.
Jelikož náležím
mezi zanedbatelnou množinu podivných bláznů, kterým jsou uvedené
atrakce víceméně ukradené, nořím se do temně zelených
okolních lesů. Narazím tu na bezpočet zcela jiných zajímavostí,
ze jejichž vznikem tentokrát není třeba hledat člověka.
Rašeliniště, romantická zákoutí s mechem obrostlými balvany,
drobné i větší květy a v zeleném mechu se klikatící narudlé
potůčky, ze kterých se postupně narodí klokotající Bílá
Nisa.
Nacházet se v
Bedřichově a nevšimnout si zdejších upravených severočeských
chalup jednoduše nejde. Kolem řady z nich kvetou růžově fialové
rododendrony. V kombinaci se svěže zelenými trávníky a občasnými
trsy žlutě bílých kopretin vytváří velice slušivou krajinnou
kompozici. Z úctyhodného nadhledu na ně zírá štíhlý bílý
kostel, který přidává celé rekreační vesnici na patřičném
respektu.
Protože nám
mediální prorokyně zvěstují zvrat počasí k horšímu, příští
den se vypravíme na Jizerku. Přestože jsem tu snad už pošesté,
ani tentokrát mě tento nevšední kout světa nepřestává
fascinovat. Lubomíra Štrougala, který tu na své chalupě údajně
přišel k železnému zdraví, sice nezahlédnu, zato železem
zbarvená jizerská voda se tu klikatí bez přestání. Mezi tím
kvetou žluté upolíny či modré zvonky, zatímco svěží zelenou
trávu spásá stádo bílých oveček. Jizerka opět nezklamala, a
jak se tak zdá, asi ani nikdy nezklame.
Pádíme dál kolem
nikdy nevysušené přehrady Souše a navzdory uvedenému názvu je
ve vzduchu cítit zřetelný nárůst vzdušné vlhkosti. Překlopíme
se na odvrácenou stranu pohoří a zaparkujeme v Lázních Libverda.
Libá vůně z přepychových vaflí, které si tu dopřáváme, sice
za chvíli pomine, avšak naděje, že co nevidět začne padat
avizovaná nebeská vláha, neustává. Její příval střeží
čtyřčlenná smečka bílých lvů, nahánějících lázeňským
hostům patřičnou hrůzu, zatímco mramorová trojice vnadných
slečen, držící podnos s černým kohoutem, je vzápětí svádí
na poněkud mírumilovnější myšlenky. Lázně, kde se údajně
léčí skoro všecky myslitelné nemoci, působí přívětivě
komorně, stejně jako přilehlý park, který je ze dvou stran
obklopuje.
Sotva se trochu
vzdálíme od centra vodoléčby, začíná voda padat přímo z
černošedých oblaků. Středověký hrad, který je nad nedalekým
Frýdlantem sklouben s renesančním zámkem už proto po obvodu
obcházím pouze sám. Navzdory sílícímu dešti se jedná o
náramně zajímavou podívanou. Kolem tohoto vůbec prvního
hradního muzea v Evropě, otevřeného návštěvníkům už v roce
1801, se rovněž rozkládá parádní park přecházející ve své
spodní části v zajímavě tvarovaná jezírka. V tuto chvíli
ještě zdaleka netušíme, že se během noci nevinně vypadající
říčka Smědá promění v rozbouřený veletok, který frýdlantský
výběžek posune na nejpřednější místa všech mediálních
zpráv.
Přestože se po
návratu na základnu veškerý okolní kraj začne zahalovat do
jemně průsvitné mlhy, vydávám se na jedno z okolních návrší
pátrat po údajně největším jizerskohorském viklanu. Přestože
se jedná už o druhý pokus o jeho nalezení, ani tentokrát žádný
viklající se šutr nenalézám. Na každé z vyvěšených map se
totiž nachází jinde a v mé turistické speciálce chybí úplně.
I tak má potulování v mlžných lesích svůj nezaměnitelný
půvab. I když můj návrat doprovází slušná kosa a neustále
sílící déšť, právě tato vycházka se v šuplíku vzpomínek
zařadí k těm úplně nejzdařilejším.
Celou příští noc
prší, prší, jen se leje. Přestože tomu po ránu není jinak,
objevitelská touha mě opět žene do lesů. Třetí pokus je už
úspěšný a tajemně ukrytý viklan konečně zbaven svého
mystéria. S promočeným oděním a pocitem vrcholné spokojenosti
se vítězoslavně vracím k Ondráškovi. Během příštích
čtyřiadvacet hodin už z něho nevystrčím ani nos. Dívat se na
běsnící blizzard z jeho útulného interiéru je přece jenom o
poznání příjemnější.
Hustý zahradnický
déšť ustává až příštího odpoledne. Nevinný potůček se
mezitím převtělil v halasně klokotající bystřinu. Byla by
škoda nevyrazit proti jejímu hnědobílému zpěněnému proudu. A
nepřidat si k tomu i malý obchvat přes zelený vrch Maliník.
Červené maliny zatím nedozrály, kolem cesty však vyrašily
růžovky a první oranžové křemenáče. O originální poslední
večeři tak bude dneska postaráno.
Zatímco náš Josef
i nadále setrvává v bezpečných ondrášovských pozicích, s
mojí odpočatou chotí posléze vyrazíme k nedalekému Josefovu
Dolu. Nahoru vede cesta k přehradě, dolů se v mohutných peřejích
řítí proudy říčky Kamenice. Stojaté i proudící vody si
užíváme pouze pohledem. Až příští zprávy prozradí, že
tento vytrvalý déšť bude mít na svědomí hned několik
ztracených životů.
Máme tu poslední
ráno s velký úklidem a nezbytným balením. A také vydatnou
snídani, která nás vybaví na dlouhou cestu k východu. K autu se
přesunujeme ještě za deště po čvachtajícím trávníku, ale
jen co opustíme Bedřichov, vytrvalý spad vláhy nadobro ustává.
Mokré silnice uvidíme až na naší nejvýchodnější Moravě. A
také rozvodněnou Bečvu, která se u Teplic málem vylívá z
břehů. V předvečer jsme, díky Bohu, doma, takže je všechno v
suchu! Soňo a Ondrášku, přenáramně děkujeme, bylo to prostě
skvělé!!!
------------------- (-: ahoj :-) -------------------
