Okolo Brna

 

 

 

Okolo Brna jede Kudrna. Ale zdaleka nejen on, případně jeho populární cestovka. Okolo Brna je totiž bezpočet zajímavých zákoutí slibujících nevšední podívanou. Podívejme se spolu alespoň na některé z nich. Průvodkyní se nám stane má poněkud nevlastní sestra, která tento kraj už pěkných pár desetiletí obývá.

 

 

První zastavení bude u notoricky známé přehrady. Jsem tu snad už po sto padesáté, ale pokaždé mě dokáže mile překvapit. Pozdní jaro, jakož i jarý podzim budou asi nejlepší dobou pro lehký pobřežní špacír. Před koncem měsíce zamilovaných tu voní akáty, na březích rozkvétají žluté kosatce a na loukách sedmikrásky a kozí brady. Poněkud dramatičtější krásu nabízí strmé břehy s odvážnými převisy, na kterých se uvelebily vzrostlé duby, svěže zelené modříny a borovice. A protože je zrovna všední den, neoxidují tu pražádné davy více či méně hlučných příměstských rekreantů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krajinou smíšených lesů, rozkvetlých alejí a obdělaných polí se přes Veverskou Bitýšku posuneme až k okraji Vysočiny. Přívětivá obec Maršov je obklopena zelenými lány, nad kterými se střídavě objevují temně šedé mraky či azurově modrá obloha. A aby to bylo ještě zajímavější, občas se krajem přežene také docela hrozivě vyhlížející přeháňka.

 

 

 

 

 

 

Cílem dnešního putování je zatopený kaolinový lom. Před čtvrtstoletím, kdy jsme tu s mojí přítomnou nepokrevní brněnskou segrou, která je zároveň nejstálejší kamarádkou všech dob, zavítali naposled, byly břehy obrostlé rákosím a hladinu tvořila nahnědlá tekutina podobná močůvce. Dnes je tomu naštěstí úplně jinak. Krásně čistá voda neodolatelně svádí k první letošní sóloplavbě. Není zrovna nejdelší, ale na premiéru to bohatě stačí. Na klidné hladině však nejsou k vidění jen chátrající kostlivci, ale i hejna nevelkých ryb. U břehu se to pro změnu hemží migrujícími černými pulci. Listnáče, které pokrývají okolní příkré svahy, nabízí desítky odstínů pomalu končící jarní zeleně a na věkem sešlý zrak působí jako hotový balzám. Je tu nádherné ticho přerušované jen lehkými závany studeného severního větru. Ideální místo pro duševní relax a ničím nerušené rozjímání.

 

 

 

 

 

 

 

 

Okolí lomu tvoří louky s vysokou trávou a bílými ohradami pro pasoucí se černé koně. Okraje lesů vyzdobily modrofialové květy oměje. Na obloze se stále střídají oblačné kulisy a tak ani pobyt v otevřeném prostoru neoplývá žádnou nesnesitelnou nudou. Právě naopak. Zemědělská krajina dýchá mírem a uklidňující harmonií.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco se chrabrá brněnská souputnice na noc ubírá do svého panelového útočiště, moje vandrácká maličkost zamíří i na temnou část dne do zelené katedrály. Ta mi po mírném pátrání nabídne odlehlý koutek k rozkřesání ohně a ukuchtěníní prvního teplého jídla tohoto dne. Stává se jím docela jedlá bramboračka vylepšená cibulí, špetkou vloček a příchutí lahůdkových kvasnic. U oranžových plamenů vydržím až do půldruhé hodiny noční. Na bezmračném nebi se mezi korunami listnáčů objevují bílé hvězdy, kterým nad obzorem vévodí malý srpek dorůstajícího měsíce. Z lesa se ozývá vytrvalé štěkání srnců. Končí až nad ránem, kdy okolní teplota klesla k nějakým třem čtyřem stupňům nad nulou. Na skvělém pocitu z divokého bivakování pod vesmírnou klenbou to však vůbec, ale ani trochu neubírá.

 

 

 

 

 

 

 

Vstávání o páté ranní sice nepatří k mým největším hobby, tentokrát má ale své hluboké opodstatnění. Nejrůznější ptáci už rozjeli svou jitřní symfonii, v oroseném obilí se pasou srny a pomalý východ slunce se rozhodl přivítat i nádherně zbarvený bažant. Do vesnic na jihozápadním okraji Brna se začíná vracet život. Vyhoupnu se na nedaleké návrší a dobré dvě hodiny se bezcílně potuluji ztichlou krajinou. Ve společnosti stromů, polí a pestrobarevných květů se jedná o náramně přívětivou záležitost. Znovu se potvrzuje známá skutečnost, že zrána či navečer oplývá Boží katedrála tou nejúžasnější výzdobou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po ránu přibírám svoji odpočatou průvodkyni a pomocí osobního přibližovadla ji za čerstvě upečený borůvkový koláč nedostižné chuti přemisťuji přes celé město až k protilehlému Moravskému krasu. Jsem docela zvědavý, jak na mne zapůsobí všemi vychvalovaný lom u obce Rudice. Sotva se stačím podívat z prvního srázu, málem padám do mdlob. Nepřipadám si ani tak na Moravě, jako spíš někde v americkém Utahu. Tolik zemitých barev pohromadě jsem v našem středoevropském prostoru zatím ještě asi neviděl. Nečekanou pastvu pro oči ještě umocňují nádherně zelené modříny, žlutě kvetoucí keře a místy i ultramarinové stvoly elegantních omějů.

 

 

 

 

 

 

 

Z vyvýšených okrajů někdejšího kaolinového lomu později sestoupíme na jeho dno. Nabízejí se nám nové úhly pohledů a možnost přiblížení se k detailům. Barevně vyvedené abstraktní obrazce na obnažených stěnách v některých případech dostávají konkrétní pojmenování. Popocházíme sem i tam, práskáme jeden snímek za druhým a nedokážeme se té nečekané nádhery nabažit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Má vydařená ségra pocestná má nejen velice podobné vidění světa jako já, ale i stejně ztřeštěné nápady. Postupně mě vyhecuje k tomu, abych se pokusil o přebrodění menšího ze dvou kalných jezírek, které zdobí nejnižší část někdejšího dobývacího prostoru. Vypadá to na velice plytkou záležitost, takže se do vody vrhám jen s vyhrnutými nohavicemi. První pokus však brzy naznačí, že maskáčové kalhoty si budu muset odpustit. Vrhám se tedy do kalných vod už bez nich. Nohy se boří do jemného bahýnka, studená kapalina postupně zaplavuje celé dolní končetiny a začíná smáčet i dolní část nezbytného zatajovacího odění. Hrdinně však pokračuji dál a dál. Dno se naštěstí začíná pomalu zvedat. Je ale proklatě kluzké a až nečekaně zprohýbané, takže sebemenší další posun hrozí nedobrovolným pádem do ledové vodní náruče. Za vydatné pomoci rukou se však nakonec znovu vydrápu na pevnou zemi. Jezero je tedy úspěšně překonáno a příště by mohlo dojít i na to větší. A jak to tak vypadá, i o něco hlubší. Zatím na něm spokojeně plavou vodní rostliny včetně zajímavých kruhových listů nějakého druhu leknínů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Brněnský okruh završuje jedovnický rybník Olšovec obrostlý zelenými vrbami. Konzumace borůvkových buchet na jeho břehu, jakož i další pokušitelské pokusy zmiňované souputnice mi velí na vlastním stařeckém těle odzkoušet také stojaté vody této nádrže. A to přesto, že fouká ledový severák a slunce vykukuje jen z malých skulin mezi modrošedými mračny. I druhá letošní plavba však dopadá obstojně. To proto, že je, stejně jako ta první, velice krátká, a tedy vlastně jen symbolická. I tak však  postačí k tomu, abych se na břeh vysoukal s pocitem znovuzrození a následný přesun k domovskému severovýchodu pak absolvoval bez jakýchkoliv výraznějších potíží. Každopádně nejen mně Moravský kras neobyčejně učaroval a pokud mi bude dopřáno dožít se dalších dnů, určitě bych se tu někdy  se zvídavou radostí zase objevil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

------------------(-: ahoj :-)------------------